VII. Azazel

Včera v 15:09 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Vřítil jsem se dvojitými dveřmi do společenské místnosti, kde trávili svůj volný čas, ale nebyl tam. Ve svém pokoji také nebyl, to už jsem prozkoumal dřív. Měl jsem málo časo a něco bylo špatně. Cítil jsem to. Byla hluboká noc a na chodbě svítili bodová světla u země. Byl to krásný domov pro seniory.
"Hledáte někoho?" ozval se přísný ženský hlas. Ohlédl jsem se, abych uviděl sestru, která hlídala tohle oddělení.
"Ano," přikývl jsem. "Teda vlastně ne."
"Zavolám na Vás ochranku," sykla a otevřela si dveře na sesternu.
"Ne, počkejte," chtěl jsem se vydat za ní, ale podlaha se otřásla a ozvala se hlasitá rána. Stačil jsem otočit nepatrně hlavu, abych ve zlomku vteřiny zahlédl, jak výtah na konci chodby olízlyy plameny, než mě výbuch odhodil do stěny.

O týden dříve:
"Vstávej," ozval se Tobiasův hlas a dopadl na mě polštář. Otevřel jsem jedno oko a pozoroval ho, jak přechází k oknu, odrhnuje závěs a otevírá okno. Hagiel seděl u stolu a četl si knihu.
"Kolik je hodin?" zabručel jsem rozespale a odhodil jsem pokrývku sedaje si na kraj postele.
"Sedm pryč," oznámil Tobias. Zasténal jsem a bokem se svalil opět na postel.
"Říkal jsem ti, že ho máš nechat vyspat," ozval se rýpavě Hagiel, aniž by zvedl od knihy oči a upil z šálku, jež stál na stole před ním.
Teď už rozhodně neusnu, pomyslel jsem si.
"Přece nechce zaspat veškerou srandu," prohlásil ironicky Tobias a přešel k lednici v našem pronajatém pokoji motorestu Blue Rage.
"Jakou srandu?" zabručel jsem.
"Tobias se rozhodl, že Azazela invokuje," oznámil Hagiel klidně. "Možná se včera moc praštil do hlavy."
"Do dvaceti minut, ať jsi připravený," štěkl a vydal se i s bagetou ven z pokoje. Hagiel na mě mrknul a věnoval se dál knize.
"Je to bezpečné?" vyzvídal jsem, když jsme s Hagielem mířili na parkoviště před motorestem. Přes rameno jsem měl sportovní tašku.
"Myslíš provést invokaci démona války nebo poslouchat démona?" podíval se na mě s úšklebkem. "Je to nebezpečné jako všechno."
Tobias přijel s novým autem. Mělo červenou karoserii a velký uložný prostor.
"Jaký jsem?" vyskočil z auta.
"Křiklavější barvu neměli?" zvedl jsem obočí dívaje se na auto.
"Hele, mlč nebo můžeš běžet za autem," protočil Tobias oči v sloup a nastoupil znovu do auta.
"Tak vzhůru do pekelné tlamy," vzdychl Hagiel a nasedl na místo spolujezdce.
"Tady se světluškou už jsme všechno nachystali," informoval mne Tobias. Hagiel stočil svůj pohled na Tobiase, když zaslechl, jak ho nazval.
"I tak je to pořád nebezpečné. Azazelovi se nevyrovná ani jeden z nás. On," kývl na Hagiela," si myslí, že s ním nebude mít problém, ale nemá pravdu."
"Fajn, co teda budeme dělat?" zajímalo mne.
"Musíme ho zdržet na tak dlouho, abych do něj zabodl můj speciální nožík," pokrčil rameny s úsměvem.
"A když se to nepovede?"
"Všichni umřeme," zašeptal Hagiel a vyměnil si s Tobiasem pohled.

"Tak jo," houkl Tobias, když jsme vešli do sklepené starého opuštěného domu. "Zapal svíčky."
Uprostřed místnosti byl nakreslen jakýsi znak, později mi bylo vysvětleno, že jde o Azazelovu pečeť. Na znaku byla položená miska se žlutými zrnky síry a všude kolem spousty svící, které jsme postupně s Hagielem zapalovali.
"Fajn," kývl Tobias, když všechny svíce v místnosti plály jasným plamenem a klekl si k misce se sírou. Začal odříkávat něco v latině. Pak se řízl a nechal skápnout pár kapek do mísy, která vzplála zeleným plamenem a postavil. Malým okenkém to zasvítilo a zaduněl mohutný hrom. Začalo pršet.
Chvíli se nic nedělo krom bouřky, ale pak se nad znakem objevilo světlo, které obsáhlo tvář starého muže, jež se vyjeveně díval po sklepě. Nebyl zhmotnění, dalo by se jím normálně projít jako duchem.
"Tohle je Azazel?" zašeptal jsem Hagielovi.
"Něco je špatně," odpověděl, prohlížel si muže a přemýšlel.
"Kdo jste?" zeptal se zostra Tobias v ruce připravený nůž.
"Robert Connor," vykoktal stařec. "Proč tu jsem?"
"Znáte Azazela?" ptal se dál Tobias.
"Azazela neznám," stařec svraštil obočí. "Ale Azazel Connorová je moje vnučka. Je s ní něco? Proč se mě na to práte? Co se děje?"
"Maar," mávl Tobias rukou a stařec zmizel.
"Co to znamená?" zeptal jsem se zmateně.
"Byla to Azazelova projekce," odpověděl klidně Hagiel.
"Azazelova veškerá síla i jeho existence je spojena s tím starcem, který bude v nějakém sanatoriu. Azazel se musel vtělit do jeho vnučky, kterou tak ovládá," vysvětloval Tobias. "Velice dobrý tah. Musel se nějak chránit, pokud nějak poškodí jeho vnučku, tak to Azazelovi nijak neublíží. Pokud nezabijeme starce je téměř nesmrtelný."
"Co máš v plánu?" ptal se Hagiel a pozoroval ho.
"Najít toho starce. Projít všechny domovy pro seniory a najít ho, což nám dvoum nebude trvat moc dlouho."
"A co já?" vyhrkl jsem.
"Užiješ si volna," usmál se Tobias.
Pár dní volna byly spíš utrpení, než zábava. Byl jsem otrávenej, že jsem sám v motelu. Tak jsem měl všude poházené věci všude kolem a zabavoval se hrama na laptopu. Právě jsem se válel v posteli, když se otevřely dveře a vstoupil Tobias s Hagielem. Bylo zvláštní je vidět vedle sebe. Démon a anděl. Zlo a dobro. Co si jen vybrat?
"Tady je bordel," zkonstatoval Tobias.
"Nudil jsem se," vysvětlil jsem sedaje si na kraj postele.
"Byli jsme pryč jen pár dní," podivil se Tobias a přešel ke stolu, kde zhrnul všechen nepořádek a rozložil na něj mapu, púdorys a nárys budovy. "Našli jsme ho."
"Dobrá zpráva," oddechl jsem si.
"Je v podstatě jednoduché se tam dostat, pro člověka," vysvětloval Tobias. "Je tu několik nehlídaných vchodů, šachty od výtahové po větrací. Je to prostě téměř nechráněnný sanatorium."
"Tak, co budeme dělat?"
"V tom je ten problém. My nic, jen ty," podíval se na mě. "Tahle budova je proti vstupu andělů a démonů chráněná. Jsou na ní symboly."
"Jasně, takže to zvládnu sám. Jde jen o pár starých lidí, ne?"
"Doufáme, že ano," přikývl Hagiel.
"Máme pro tebe motorku a nějaké zbraně. Jen pro jistotu. My budeme na krajní hranici té ochrany."
Přikývl jsem a prohlížel si dům.
Byl jsem natěšený, že se konečně dostanu ven. Obepnul jsem si kolem pasu dva revolvery a Hagiel mi nasazoval neprůstřelnou vestu.
"Nemusíš to dělat," řekl pak tiše, když upravoval pásky.
"Ale musím. Jinak se toho prevíta nezbavíme," nesouhlasil jsem.
"Dobře," přikývl pak odevzdaně. "Ale kdyby se něco pokazilo, utečeš, jasné?"
Jet na motorce bylo po dlouhé době osvěžující. Černá motorka ke mně rozhodně seděla. Vyrazil jsem na hlavní cestu budovy a zamířil k jednomu zadnímu vchodu, který jsem si odemkl klíčem, který Tobias sehnal. Jel jsem výtahem do šestého patra a zaklepal na pokoj s číslem 99.Nikdo se neozval a proto jsem vstoupil dovnitř. V pokoji nikdo nebyl. Postel byla rozestlaná, bylo zde přetopeno a ukřičený papoušek pořád volal:
"Vykuř mi ho. Vykuř mi ho."
Chvíli jsem ještě pozoroval toho sprostého papouška lebedícího si ve své velké kleci na stolku, ale náhle jsem si uvědomil, že můj úkol je najít jeho majitele.
Vřítil jsem se dvojitými dveřmi do společenské místnosti, kde trávili svůj volný čas, ale nebyl tam. Ve svém pokoji také nebyl, to už jsem prozkoumal dřív. Měl jsem málo časo a něco bylo špatně. Cítil jsem to. Byla hluboká noc a na chodbě svítili bodová světla u země. Byl to krásný domov pro seniory.
"Hledáte někoho?" ozval se přísný ženský hlas. Ohlédl jsem se, abych uviděl sestru, která hlídala tohle oddělení.
"Ano," přikývl jsem. "Teda vlastně ne."
"Zavolám na Vás ochranku," sykla a otevřela si dveře na sesternu.
"Ne, počkejte," chtěl jsem se vydat za ní, ale podlaha se otřásla a ozvala se hlasitá rána. Stačil jsem otočit nepatrně hlavu, abych ve zlomku vteřiny zahlédl, jak výtah na konci chodby olízlyy plameny, než mě výbuch odhodil do stěny.
Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem ze sebe shodil opálené desky a rozkašlal se. Ani jsem netušil, jestli jsem byl v bezvědomí. Jen vím, že velký výtah na konci chodby vybuchnul a zaplavovaly jej vlny ohně. Tohle není démonská práce. Tohle je práce někoho jiného. Člověka. Oknem jsem viděl sestru ležící v sesterně u stolu a z vlasů jí tekla krev. Ucítil jsem za sebou zvláštní ledový závan, což bylo neobvyklé vzhledem k horku. Pomalu jsem se otočil. Stála za mnou žena v rudých šatech. Vínové vlasy jí povlávaly kolem jejího jemně tvarovaného obličeje, na kterém vládl vlídný úsměv.
"Musíte odtud odejít," vyhrkl jsem rychle, než jsem si uvědomil s kým mám tu čest.
"Nikam nepůjdeme," pronesl chladný ženin hlas.
"Azazel," vydechl jsem.
"Jsem rád, žes přišel, Sebastiane," ušklíbl se.
"Neměl jsi tu být," pár kroků couvnu a v rychlostí vytasím brokovnici, kterou jsem měl na zádech a vystřelil.
"To jsi teda vážně neměl!" zařval ničehož nic, když se otřepal. "Přišel jsi zabít mého životadárce?!"
Oči se najednou změnily, zbarvily se do černa a na obličeji naskákaly černé žily. Nakrčil se hlavou směrem ke mně a připomínal teď víc čarodějnici, než okouzlující ženu.
"Přesto ti však musím poděkovat," uklidnil se, ale podoba mu zůstala. "Jason mě upozornil na svůj úkol. Jsi mé potvrzení, že ho splnil."
"Potvrzení? A k čemu?" vyjevil jsem se při vyslovení jména toho zrádce.
"To já jsem další pečeť. Má smrt bude dalším krokem k osvobození našeho pána Lucifera!" zachechtal se.
"Co se tu děje?" zasýpěl starý muž, Azazelův životodárce, jež byšel ze dveří jednoho z pokojů, kde oheň nehořel. Azazel se k němu otočil.
"Ahoj, dědo," zašeptal. Jakoby měl k němu nějaký vztah.
"Azie, co to tu provádíš?" podivil se muž.
"Musíme zemřít," informoval chladně starce. Jeho tělo se zvedlo do výše a věci kolem něj se začaly rozpadat a točit jako v nějakém víru. Tohle bylo špatné. Rozběhl jsem se po schodišti dolů. Doběhl jsem pouze do čtvrtého patra, kde také vládly plameny. Vyběhl jsem o patro výš a zastavil se. Netušil jsem, co mám dělat. Nejspíše teď zemřu, pomyslel jsem si. Ale to jsem rozhodně nechtěl. Rozběhl jsem se chodbou k oknu na konci chodby. Z pátého patra to mohlo znamenat smrt, ale nic jiného mi nezbývalo. Proskočil jsem okenní tabulí a výkřik protnul mým pádem. Následovala ohromná rána. Oheň a kusy domu kolem lětěly a potom se všechno položilo do tmy.
Uviděl jsem záblesk. Ten jakoby projel mnou samým a zanechal ve mně jakýsi otisk. Když záblesk pominul, bolest odešla s ním a před očima už jsem neměl takovou neproniknutelnou tmu. Pomalu jsem otevřel oči a zasténal před přívalem světla.
"Už probral," zaslechl jsem Tobiasův hlas a dvě postavy si klekly k mé posteli.
"Kde to jsem?" zašeptal jsem jako ze snu. Zněl jsem ochraptěle, jako bych dlouho hlasivky nepoužíval.
"V bezpečí," ozval se Hagielův hlas.
"Já…," snažil jsem se zvednout, ale něčí ruce mne jemně přitiskly zpátky do polohy ležmo.
"Lež a odpočívej," zašeptal mi Hagielův hlas a přiložil mi prsty k čelu. Usnul jsem.
Rafael stál na nebeské cestě a díval se na uzavřenou nebeskou bránu, kde už nebyla ani jedna duše. Zmasakrovali je démoni. Ano, i Rafael jako klidný léčitel, teď zuřil. Nic se nepovedlo, tak jak mělo. Nemohl zachránit ti dívku, ani dvě nebesa, která byla pod nadvládou démonů a duše byly drásány a stahovány do pekel. Musel to být nějaký zlý sen.
"Rae," vedle něj si stoupl anděl s dlouhými hnědými vlasy, které mu na hlavě stály. Ruce měl od krve, jak se snažil obvázat rány té dívky. Nezjistili ani jak se jmenuje.
"Kammael?" otázal se klidně Rafael, i když uvnitř něj to vřelo.
"Co bude s tou dívkou?"
"Nic."
"Nic?" zuřila Kammael a podívala se tímž směrem, co Rafael před chvílí.
"Ano. Nedokážu ji vyléčit," pokrčil rameny.
"Ta dívka si tohle nezaslouží!" štěkla. "Viděl jsi, jak na tom je?"
"A co mám podle tebe dělat? Ulevit jí od bolesti?" vyjel na ni Rafael.
"Aspoň něco," sykla Kammael a Rafael zuřivě kývl a vyda se dveřmi do druhého nebe, kde v soudní síni leželi zranění. Kammel jej následovala.
Rafael došel až k dívce. Byla orosená studeným potem, bledá jako sama smrt a tělem jí projížděly křeče, které svírali části jejího těla.
"Ulevím Ti, dítě," zašeptal Rafael a vztáhl nad ní své ruce. Rozhostilo se bílé světlo…
S výkřikem jsem se posadil na posteli, ve které jsem ležel a rozhodně jsem krátce na to zjistil, že to nebyl nejlepší nápad. Hlava se mi málem rozskočila a zamlžilo se mi před očima.
"U ďábla samotného, lehni si!" vyjekl Tobias a jeho ruce mne přirazily rychle do polohy ležmo.
"Emma," vydechl jsem.
"Co s ní?"
"Je mrtvá," zašeptal jsem pod návalem bolesti.
"Jak to víš?" podivil se Tobias. Oči jsem nechával zavřené.
"Viděl jsem to."
"Seš lepší, než GPSka, kluku," zachechtal se a dál se věnoval své činnosti.

Snad to bylo jen pár hodin, ale nejspíše to byla jen má zkreslená představa, protože muselo uběhnout několik dní. Seděl jsem u své první snídaně u stolu. Dostal jsem vločky zalité mlékem. Nic jiného tady nebylo a nikdo se mnou nechtěl o ničem jiném mluvit, než o tom, jak mi je.
"Myslím, že máme problém," ozval se Tobias, když zvedl oči od jedné z knih. Za posledních pár dnů nedělal nic jiného. Hagiel se k němu otočil.
"Jaký?" zajímal se. Chovali se k sobě jinak. Tak nějak vřeleji, ale jejich poznámky ohledně druhu neustávaly.
"Tak poslouche, okřidlenče," začal Tobias. "Říká ti něco 66 pečetí?"
"Samozřejmě," přikývl Hagiel a poslouchal dál.
"A když ti povím, že jedna byla prolomena otevřením Dvojčat," Tobias se na něj zadíval, Hagiel však hleděl do podlahy.
"O nějaké mluvil i Azazel," řekl jsem.
"A další byla prolomena naším Božím bojovníkem?" usmál se Tobias.
"To není možné. Jakou pečeť by mohl Seb prolomit?" vyjevil se Hagiel. Bavili se jako bych tu vůbec nebyl.
"Lazarovo vzkříšení," pronesl Tobias vážně. "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne…"
"..neumře navěky," dopověděl Hagiel jakoby se snažil popadnout dech.
"Tak klídek," postavil jsem se. Oba po mě hodili pohledem, jakoby teprve teď postřehli mou přítomnost. "Já umřel?"
"A co sis myslel, že se stalo?"
Zalapl jsem po dechu. "A co je s těmi pečeťemi?"
"Ty pečetě…," povzdechl si Hagiel.
"Rozpoutají Apokalypsu," dodal Tobias.
Ležel jsem na posteli a přemýšlel, co se za poslední dny událo. Bylo toho příliš. Nějak se to vše podělávalo na všech frontách. Byl jsem zase sám. Hagiel i s Tobiasem byli zase v tahu a mě zbylo moc volného času. Posadil jsem se a vzdychl si. Proč mě nechtějí zasvětit do toho co dělají. Už nejsem malé dítě, pomyslel jsem si. Prošel jsem nebem, mluvil s Bohem a to nemluvím o tom, kolik démonů jsme poslali do pekla. Teď mě napadlo, že to byla zbytečná práce.
Rozezvonil se mi mobil a já se po něm líně natáhnul na noční stolek. Číslo bylo neznámé a tak jsem to prostě zvedl a přiložil k uchu.
"Ano?"
"Ahoj, Sebi," ozval se mi známý hlas, ale nedokázal jsem ho zařadit.
"Kdo je tam?" otázal jsem se nevrle.
"Jason," promluvil a já zpororněl. Vstal jsem a můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Jak bolestivé.
"Jasone, jak…myslel jsem, že jsi mrtvý," zahučel jsem, co mě první napadlo.
"Přijď k Ďáblově bráně," s tím Jason zavěsil a já zůstal strnule sedět.
"Co tě opařilo?" broukl Tobias, když vešel do pokoje dveřmi, což bylo nezvyklé.
"Jason je naživu. Kde je Hagiel?"
"Kam si myslíš, že jdeš?" zavrčel Tobias, když jsem kolem něj prošel s pistolí, klíčky od auta a v kabátě. Rozběhl se za mnou a nastoupil na místo spolujezdce.
"Jak?" divil jsem se a dupnul na plyn vyrážeje na silnici. "Chci říct, je to možné? Tak rychle?"
"Většinou to trvá déle, ale možné to je," pokrčil rameny. "Jeho duše musela být prohnilá."
"To byla," přikývl jsem.
Dorazili jsme na místo. K hranicím Ďáblovi pasti za necelých pár hodin. Hagiel nás už nejspíše hledal, ale bylo to jedno. Vyrazil jsem napříč zničených kolejišť až ke hřbitovu, kde mělo být místo našeho setkání. Tušil jsem, že to bude past.
Ze stínu vystoupily tři postavy. Jedna z nich, ta drobná, zůstala v polostínu, aby na ni nebylo vidět. Zbylé dvě vystoupily na světlo. Byl to Jason s blonďatou holkou.
"Nejspíše neznáš moji kamarádku Mac, že, Sebe?" usmál se Jason.
"Jak? Jak je možné, že tak rychle?" podivil jsem se.
"Zkažené duše nepotřebují tolik času," ušklíbl se.
"Měl jsi pravdu," sykla Mac stojící vedle něj. "Přišel sem."
"Takže je to past?" zavrčel jsem zlostně. "Po tom všem?!"
"Drž hubu," okřikla mne Mac a otočila se na třetí postavu ve stínu a rozkázala ji: "Zavolej ji."
"Koho má přivolat, Jasone?" zavrčel jsem.
"Tu, která zachránila mé tělo před pádem z nebes. Mou paní," oprášil si košili.
"Rah.ah.ess Í.ess.ah.el.mah.neh Pah.rah.dí.zod.oh.deh Oh.eh.keh.rí.mí"
"Co to je?" zadíval jsem se na tu dívku, která klečela u misky kousek dál.
"Enochiánský jazyk," zašeptal Hagiel, který se objevil vedle mne. "Andělský jazyk."
"Hagieli," zavrněla Mac jako kočka. "Jsem ráda, že jsi dorazil i ty."
"Ah.ah.oh Í.ah.el.pí.reh.gah Quh.í.í.neh Eh.nah.í Buh.teh.moh.neh," miska se rozhořela a v kouři se zhmotnila vysoká žena v černých šatech až po zem.
"Vítej, má paní," šeptl James a lehce se všichni tři uklonili.
"Sebastiane, ráda tě poznávám?" usmála se démonka, kterou právě přivolali.
"Kdo jste?" podíval jsem se na ni.
"Je to Lilith," houkl jakýsi hlas za námi. Stály tam tři ženy, jež se tvářili chladně a formálně. Měli na sobě dobře padnoucí oblek.
"Annael?" podivil se Hagiel.
"Tohle ne," broukl Tobias a zmizel v oblaku kouře.
"Výborně, tak to nebudeme prodlužovat," zavrčela Lilith a všichni se po sobě vrhli. Jason mě strhl stranou mezi náhrobky.
"Co je?" zavrčel jsem na ně a vytáhnul pistoly.
"Mě už nezabiješ," zasmál se. "Já jsem mrtvý."
"Proč?"
"Prototže Lucifer musí být osvobozen ze svého vězení, když ho tak pracně uvěznila tvá matka."
"Hádej, co bude další pečetí," ušklíbl se.
Hagiel bojoval s Mac a pomáhala mu jeden z andělů. Zatímco Annael se svou společnicí zápasily s Lilith.
"To nebyla past pro mě," povzdychl jsem si.
"To nebyla," přikývl Jason.
Lilith odhodila anděla a chytila Annael pod krkem. Stáhla ji k zemi a začala ji šacovat.
"Kde to máš?" zavrčela a potom její pohled upoutalo něco jiného. Stříbřitě lesklý železný kůl, takový jaký měl Gabriel. "Kdes vzala Archandělské ostří? To není vaše základní výbava."
Ostří ji vrazila do hrudi. Záře bílého světla mě na chvíli oslepila. Když jsem zamžoural do nastálé tmy, Hagiel stál vedle mě. Tělo Annael bezvládně leželo na zemi, ale ostří měl v ruce Hagiel. Odhodil Jasona přes náhrobky a přenesl nás pryč.
 

2. Ukradená houska

Neděle v 2:08 | M.J. Nachio |  Terapie
Ráno jsem se probudil do deštivého dne, což odráželo moji náladu. Bolest hlavy byla znát, i když jsem nic nepil. Sáhl jsem do šuplíku ve stole a vzal si jeden růžový prášek, abych zahnal bolest hlavy. V koupelně jsem se ujišťoval, že jsem sám a teprve pak jsem zamknul oboje dveře a dal se do sprchování. Oblékl jsem si na sebe zelené triko a černé jeansy a sešel pomalu dolů. Nikdo dole nebyl. Zdálo se, že jsou všichni ve škole. Já si pro dnešek naordinoval volno. Měl jsem dobrou výmluvu, bolela mě hlava, což byla pravda.
V kuchyni jsem otevřel lednici a vytáhl z ní pár potravin, abych si udělal sendvič. Začal jsem ho připravovat na kuchyňské lince, když se za mnou ozval Bennův pozdrav:
"Dobré ráno," pozdravil a posadil se na barovou židličku u kuchyňské linky, která byla vyvýšená, aby se u ní ze židliček dalo jíst.
"Hmm," zabručím, protože mě znovu lekl. "Baví tě mě děsit?"
"Je to docela zábavné," přiznal a široce se usmál. Jen jsem protočil panenkami.
"Tak si najdi jinou zábavu," zavrčel jsem na něj.
"Co se ti v noci zdálo?" vyzvídal, když jsem na půlku housky, která byla namazaná máslem, dával šunku.
"Ani nevím," zalhal jsem.
"Křičel jsi ze spaní," objasnil svou otázku.
"Tady se to ztratí, ne?"
"No jasněže tu všichni řveme ze spaní. Dobře někdo neřve ze spaní, ale to je jiná činnost," mrknul na mě.
"Potřebuješ ještě něco?" položil jsem sendvič, který ležel na talíři, na bar a otočil jsem se, abych uklidil kuchyňskou linku.
"Ne, musím za doktorem," řekl a zvedl se. Konečně se rozhodl vypadnout. "Dík za sendvič!"
Otočil jsem se, ale viděl jsem, jak prchá ze dveří s mojí snídaní v ruce.
"Hej! To je moje!" křikl jsem za ním, ale dveře se zabouchly. "Zmetek."
Později odpoledne jsem zamířil do nemocnice na další sezení s doktorem. Při otázce Jak se máš, Tome? se mi zježily chlupy na celém těle. Kdyby se mě zeptal kdokoli jiný, věděl bych, že ho to vlastně nezajímá. Je to fráze, kterou lidé používají. U doktora to bylo však zcela něco jiného. Ten sbíral odpověď při jakékoli otázce a ty úlomky a střípky si dával dohromady jako puzzle. Alespoň tak jsem si představoval práci psychiatra.
"Je mi fajn," pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem mu dát záminku, aby zavedl nějaké vážnější téma, ale stejně se tak stalo. Hádejte kvůli komu?
"Slyšel jsem, že špatně spíš," řekl a já se narovnal jako pravítko.
"Takže mě napráskal," zasyčel jsem. "A co říkal jeJe mi fajn," pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem mu dát záminku, aby zavedl nějaké vážnější téma, ale stejně se tak stalo. Hádejte kvůli komu?
"Slyšel jsem, že špatně spíš," řekl a já se narovnal jako pravítko.
"Takže mě napráskal," zasyčel jsem. "A co říkal ještě? Bavíte se o mě?"
"Jen klid, Tome. Benny se jen zmínil, že špatně spíš. To je celé," uklidňoval mě doktor. Chtělo se mi rozklepnout vejce na té jeho plešce, ale žádné jsem neměl po ruce. Příště se musím lépe vybavit.
"Jen zlé sny," řekl jsem po chvíli, co jsem se uklidnil.
"O čem jsou?"
"O tmavých místnostech a nějakém chlápkovi. Asi jsem viděl nějakej horor a vryl se mi do paměti," zanalyzoval jsem se sám, aby měl lehčí práci.
"Bereš nějaké prášky, krom těch, co jsem ti předepsal?"
"Jen ibalgin, když mě bolí hlava," pokrčil jsem rameny. Nechtělo se mi přiznat barvu a říct mu, že žádné neberu.
"Jak často tě bolí hlava?" ptal se znovu. Chytal se každého stébla.
"Jednou do týdně."
"Dobře," kývl a něco si rychle zapsal. "Vím, že to nebude příjemná otázka. Ale šikanoval tě někdo na základní škole?"
"Ne," odpověděl jsem moc rychle. "Spíš jsem patřil mezi ty, co někoho šikanovali. Což je jasné, no ne?"
"Dobře," řekl znovu a zase si něco zapsal.

Nakonec mi vypsal recept a poslal mě domů. Domů myslel do toho baráku bláznů. Nechtělo se mi tam, tak jsem se ještě nějakou chvíli procházel a uvažoval nad tím, co se dělo při dnešním sezení. Udělal jsem pár chyb, které se nesmí opakovat. Třeba ta otázka o šikaně. Ta mě celkem zaskočila. Doufám, že z toho nic ne vydedukoval. I když jsem odpověděl až moc rychle a teď jsem si to vyčítal. V lékarně jsem si vyzvedl léky, které mi předepsal, ale nehodlal jsem je brát. Měl jsem je jen vystavené v pokoji na stole, aby je kdokoliv viděl, kdyby přišel do mého pokoje.
Večer se konala sešlost dole v obýváku. Pouštěl se nějaký horor, ale já neměl náladu na společnost. Tak jsem se zamkl ve svém pokoji a lehl si na postel, kde se mi horko těžko nedařilo usnout.

Čtvrtek v divokém stylu

Sobota v 18:45 | M.J. Nachio |  Love for us
Čtvrtek. To byl docela hektický den. Špatně se mi spalo a zaspal jsem, tudíž zaspal i Oli. Nakonec se nechal odvést do školy, zatímco já pospíchal na přednášku na fakultu, ze které jsem následně jel do práce. Kde mě čekala hromada složek a pobíhání po oddělení, protože moje asistentka nestíhala. Bylo to pro něco dobré. Zaměstnanci se alespoň víc snažili, když viděli, jak mezi nimi pobíhá jejich nadřízený.
"Tohle mi hoď na stůl," podal jsem pár složek Jane, když zrovna šla kolem, zatímco já jsem se zapovídal s manažerem z druhého patra. Jane přikývla a mířila dál.
Později mě čekala porada s nadřízeným, kde byli i ostatní manažeři. Byla to jen spousta plků, jak zajistit větší zázemí pro klientelu a taky zlepšení našich metod. Podřízení budou mít radost z dalších novot, jako vždy. A pak se to stalo. Táhlo se k poledni, když jsem v křesle usnul…
Adama se probudil v kancelářském křesle. Protáhnul se a zadíval se na stůl. Chvíli se hrabal ve složkách, než usoudil, že se nudí. Vzal z židle sako a vyrazil ven.
"Máme jeden problém," přihnala se k němu nějaká brunetka se sluchátkem v uchu. Tvářila se jakoby se bořil svět.
"Tak si ho vyřeš," prskl na ni Adam a pokračoval v cestě ven.
"Ty jdeš domů?"
"Domů těžko," uchcetl se a nechal za sebou zavřít dveře.
Vyrazil do jednoho z barů, které měl v oblibě a objednal si panáka Jacka Danielse s ledem. Rozhlížel po přítomných na baru, když mu zabzučel telefon v kapse. Volal Thomas, tak ho nechal na baru, dokud nepřestal volat. V zápětí přišla zpráva:
Volala mi Jane. Prý ses choval divně. Je všechno v pořádku?
Na zprávu taky nereagoval a objednal si dalšího panáka. Takhle pokračoval, dokud se nesetmělo. Byl značně opilý, když vyrazil do města, kde to zapíchl v jednom z jeho oblíbených klubů.
Probudil jsem na záchodcích. Hlava se mi nepříjemně točila a bylo mi na zvracení. Dveře kabinky byly zavřené a zamčené, což znamenalo, že jsem tam byl sám. Věděl jsem najisto, že se Adam dostal na povrch, protože poslední, co jsem si pamatoval bylo, že jsem byl v práci. Něco mě nepříjemně zabolelo v lokti, tak jsem sklopil zrak a hrozně jsem se vyděsil. Ruku jsem měl zaškrcenou páskem a v lokti byl jasný vpich s kapkou krve. Vedle mě na podlaze ležela injekční stříkačka.
"Ne, doprdele," vyjekl jsem a sundal si z ruky pásek. Hlava se mi zatočila ještě víc. Nahmatal jsem v kapse telefon, který jsem okamžitě vytáhnul. Bylo tam několik zpráv a zmeškaných hovorů od Thomase. Hned jsem ho vytočil a dal si telefon k uchu.
"Henry, co se děje?" ozval se Thomasův vyděšený hlas.
"Já," vzlykl jsem. "Jsem někde na záchodcích. Asi nějaký klub."
"To slyším, lásko."
"Adam se musel dostat na povrch a stříkl do mě nějaký svinstvo," prozradil jsem mezi vzlyky a popadáním dechu.
"Kde jsi? Přijedu pro tebe."
"Já nevím. Musím," škrábal jsem se na nohy, protože jsem stále seděl na sedátku záchoda. "Se dostat ven, abych věděl, kde jsem."
"Dobře, jen se uklidni, to spravíme," uklidňoval mě, ale v hlase mu přeskakovalo.
"Je Oli v pořádku?" zajímalo mě a mdle jsem se opřel o dveře kabinky.
"Oli už dávno spí," odpověděl mi Thomas. "A ty? Jak jsi daleko?"
"Zatím u dveří kabinky. Hrozně se mi točí hlava."
S přemáháním, abych se nepozvracel jsem vylezl ze záchodů do klubu, kde to hrálo všemi barvami a v uších mi zněla hlasitá, že jsem Thomase vůbec neslyšel. Pokoušel jsem se najít východ, což se mi ze začátku vůbec nedařilo. Asi po několika minutách jsem se dostal na ulici před klub. Podíval jsem se na neonový nápis a chvíli jsem luštil jeho název.
"Lásko, co se děje?"
"Jsem před Crossem," vydechl jsem.
"Jedu pro tebe, zůstaň na telefonu."
Musel jsem se posadit. Ale neviděl jsem žádnou lavičku, tak jsem se opřel o stěnu klubu a sesunul se do sedu na zem.
"Jak ti je?" zajímal se.
"Hrozně zle," promnul jsem si oči jednou rukou. "Asi půjdu do toho ústavu."
"To probereme, lásko, hlavně nikam nechoď. Už jsem na cestě."

Netuším za jak dlouho to bylo. Thomas zastavil na kraji silnice, kde jsem seděl a vyskočil z auta a přeběhl ke mně. Pomalu mě zvedl a odvedl do auta.
"Vezmu tě do nemocnice," řekl pak, když nasednul do auta.
"Do nemocnice ne," hlesl jsem mdle. "Vezmi mě domů."
Po krátkém přemlouvání mě Thomas odvezl domů, kde mě osprchoval a uložil do postele. Během toho přemisťování jsem se několikrát pozvracel. Nakonec jsem usnul v jeho náručí.
 


VI. Úplňkové problémy

14. srpna 2017 v 14:59 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
"Vítej zpátky, Sebastiane," usmál se vřele papa Arking a vstal ze svého kuží potaženého křesla. "A tentokrát i s andělem."
Hagiel přikývl a mlčel.
"Přešel jsem si pro Emmin grimoár. Nechala ho tu tehdy, když si pro nás přišel Gabriel," objasnil jsem svou návštěvu.
"Ano, ano," přikývl a přešel k poličkám vedle stolu. "Proč tu vlastně Emma není?"
"Zemřela," nelhal jsem. Nemělo to význam.
"Při bitvě na nebesích?" ptal se hledaje v jedné z přeplněných polic.
"Jak o ní víš?" ozval se znenadání Hagiel.
"Vím téměř vše, můj okřídlený příteli," usmál se papa Arking a vytáhl těžkou kůží vázanou knihu a položil ji na svůj stůl. "Sbírám informace. To je má práce."
"Díky," natáhl jsem se pro grimoár, ale papa Arking ji přitáhl k sobě.
"Ne tak rychle," řekl zcela vážně. "Mám tě rád kvůli tvé matce, ale mám pár otázek."
"Jaké?" vydechl jsem.
"Posaďte se," nabádal nás a ukázal na křesílka před jeho stolem.
"Tak," usmál se, když jsme se usadili. "Proč tě vzal Gabriel do nebes?"
"Protože chtěl otevřít Dvojčata a zabít mě, protože jsem prý Boží bojovník," pokrčil jsem rameny.
"A jsi? Jistěže jsi," lehce tleskl.
"Podle Boha ano," řekl jsem opatrně.
"Viděls ho?" ožil najednou. Bůh ho zajímal.
"Byl starý a moudrý, ale moc jsme si nestačili říct."
"Protože se otevřela Dvojčata," přikývl klidně. "Otevřel ji prý na nebesích Jason, že?"
"To je pravda," přikývl jsem a vzpomínka na Jasona mě bodla u srdce.
"Kdo ji otevřel na zemi?" zajímal se Hagiel.
"Jmenuje se Valerie Azlynn. Patří do aristokratické rodiny a je to zapálená satanistka."
"A čí to byl plán?" ptal se dál Hagiel.
"Barona Ezechiáše," odpověděl prostě. "Kdo ještě zradil nebesa?"
"Nevíme," odpověděl jsem téměř ihned.
"Dobrá."
"Už mi dáte ten grimoár?" vyhrkl jsem a papa Arking přikývnul posunujíc ho ke mně. Vzal jsem ho a objal pažemi.
"Blíží se válka," řekl pak vážně. "Až bude Lucifer venku půjde po tobě."
"Proč po mě?" zeptal jsem se zmateně.
"Pokusil se tě zabít, když jsi byl malý. Proto zemřela tvá máma," vysvětlil a já byl zaskočený.
"Takhle to bylo? A co se stalo pak?"
"Uvěznila ho do klece, ale brzy bude venku. Cítím to v kostech."
Když byli Hagiel i Tobias pryč, rozhodl jsem se vyrazit do města. Stýskalo se mi po Kočičce. Zastavil jsem před jejím domem. Zavolal jsem jí a ikdyž byla noc, byla ráda, že mě vidí. Sedli jsme si s kávou na balkón a zapálili si cigaretu.
"Tak povídej," pobídla mě.
"To, co se mi poslední dobou dělo je k neuvěření," začal jsem pomalu. "Byl jsem v nebi a mluvil s Bohem."
"A jaký byl?" zeptala se dychtivě.
"Byl...ani nevím, jak ho popsat," přiznal jsem. "Řekl mi, že jsem Boží bojovník a rozhodnu o výsledku Apokalypsi."
"Věděla jsem, že jsi vyjímečný," usmála se, ale tvářila se překvapeně. "Ale nečekala jsem, jak moc. Jak se cítíš?"
"Unaveně. Je toho na mě nějak moc."
"To chápu," upila kávy. "Ale jsem ráda, že tě vidím."
Pousmál jsem se.
"Nevíš, jak se má Adri?"
"Nedávno jsem ho viděla. Byl vyhublý, bledý a měl kruhy pod očima."
"Myslíš, že bych ho měl navštívit?"
"Já bych ho netrápila."
"Asi jo," povzdychl jsem si.
Povídali jsme si ještě pár hodin a já se cítil spokojený, alespoň na chvíli. Nakonec jsme se rozloučili a já zamířil k blízkému lesu, abych načerpal nějakou sílu. Chtěl jsem být chvíli jen sám, než bych se vrátil do motelu. Zhluboka jsem se nadechoval. Les byl tak klidně tichý. Občas zahoukala sova. A proto mě vyděsilo, když to v nedalekém houští zapraskalo.
"Sebi?" ozval se Adriho hlas.
"Adri?" vydechl jsem úlevou.
"Co tu děláš?" ptal se podivně. "Neměl bys tu být."
"Promiň, jsem tu jen na chvíli-"
"Utíkej," řekl znenadání.
"Ale proč?"
Měsíc popošel z pod mraku, osvětlil les a Adri bolestivě zavyl. Padl na všechny čtyři a najednou to nebyl Adri, ale obrovitý vlk. Otřepal se a začal vrčet.
"Adri, to jsem já," snažil jsem se ho uklidnit, ale naježily se mu chlupy na hřbetě. A já věděl, že zaútočí. Skočil po mě. Jen jsem zavřel oči. Vlk však bolestně zavyl, a tak jsem je otevřel. Tobias stál u Adriho těla, ve kterém bylo na místě srdce zabodnutá dýka.
"Ne!" vykřikl jsem. "Cos to udělal?!"
Klekl jsem si k Adriho tělu. Byl mrtvý.
"Co jsem měl podle tebe dělat?"
"Vypadni!" zařval jsem.
Seděl jsme vedle jeho těla. S cigaretou v ruce mi kouř stoupal vzhůru. Tobias zabil Adriho. Mého Adriho. Po tváři mi stále tekly slzy.
"Sebi," ozval se za mnou jemný Hagielův hlas. Možná tu už byl nějaký čas. "Můžu ti tu bolest vzít, pokud bys to chtěl."
Zakroutil jsem hlavou. Nechtěl jsem, aby mi někdo bral vzpomínky. Už nikdy.
"Chceš, abych tu zůstal s tebou?"
Pokrčil jsem rameny a tak se posadil vedle mě.
"Je mi líto, co se stalo," promluvil po chvíli.
"To i mě," otřel jsem si slzy.
"Zase to bude dobré," přitáhl si mě do náruče.
Požádal jsem Hagiela, aby přenesl Adriho tělo k němu domů a Kočičce vymazal všechny vzpomínky na mě. Chtěl jsem, aby zůstala v bezpečí. Nemohl jsem dopustit, aby kvůli mě zemřela i ona. Přitahoval jsem smrt.
Netrvalo moc dlouho a Hagiel se ke mě vrátil.
"Hotovo," řekl jen. "Vrátíme se do motelu?"
Přikývl jsem a podal mu ruku.
Cítil jsem se tak sám a opuštěný, že jsem nemohl ani pořádně dýchat. Ležel jsem v posteli a jen tak hleděl na lampičku na nočním stolku. Byla zhasnutá, ale mě to bylo tak nějak jedno. Jako mi bylo jedno, jestli je den nebo noc. Stejně jsem nemohl spát. On byl pryč, a to bylo důležité. Byl mi celým světem. Tím světem, který jsem si pamatoval. A Tobias ten svět zabil.
Hagiel se snažil mi nějak pomoct. Nosil mi jídlo, které jsem nejedl. Mluvil na mě, ale já ho většinu času nevnímal. Věděl jsem, že se Tobias občas objevoval, ale vždy jen na chvíli. Pak po krátkém rozhovoru s Hagielem zase odešel.
"Můžu ti tu bolest vzít, jestli chceš," pověděl mi, když se posadil na kraj postele a odložil talíř se sendvičem na stolek.
"Nevím, jestli na něj chci zapomenout," řekl jsem tiše. Můj hlas zněl ochraptěle a úplně jinak, než jsem ho znával.
"Nemusím ti vzít vzpomínky. Jen tu bolest. Vypnul bych ji v tobě," vysvětloval mi pomalu.
Vštřebával jsem, co mi říkal a zdálo se mi to jako vhodný prostředek k novu posílení.
"Chci to," řekl jsem pak a Hagiel mi sáhl na čelo. Měl příjemně teplé ruce. Zavřel jsem oči a postupně jsem cítil, jak bolest odchází. Zůstalo jen uvolnění a hlad. Sáhl jsem po sendviči a zakousl se.
"Děkuju," řekl jsem s plnou pusou a lehce jsem se usmál. Pusu jsem měl ztuhlou, protože jsem se delší čas neusmíval. Když jsem dojedl, vešel jsem do koupelny a zavřel za sebou dveře. Zadíval jsem se na sebe do zrcadla. Vlasy jsem měl rozcuchané a mastné. Oči byly jaksi vyhaslé a v šedivých duhovkách byla stále jiskra. Pod očima jsem měl tmavé stíny díky spánkovému deficitu. Svlékl jsem se do naha a vlezl do sprchy. Bylo to příjemné a osvobozující. Hagiel mi na skříňku dal čisté oblečení. Ani jsem nepostřehl, že by byl v koupelně. Přes tu plachtu nebylo nic vidět. Osušil jsem se a zabalil se do osušky kolem pasu. Postavil jsem se před zrcadlo a usoudil jsem, že to chce změnu. Vzal jsem strojek na vlasy a sestříhal si boky. Teď jsem měl boky krátké a vršek dlouhý, který jsem stejně o něco zkrátil. Ostříhané vlasy jsem hodil do koše, oprášil si ramena a vyfoukal si hlavu. Poté jsem se nasoukal do úzkých jeansů, natáhnul si šedé tričko a tmavý svetr s obdelníkovými knoflíky.
"Sluší ti to," řekl Hagiel, když jsem otevřel dveře koupelny.
"Díky za oblečení," usmál jsem se a sedl si ke stolu. "Nevíš, kde je Emmin grimoár?"
Hagiel vstal a přešel k malému prádelníku, ze kterého vytáhl objemnou knihu vázanou kůží. Chtěl jsem si najít něco o vlkodlacích. Něco jako pocta Adrimu.
***
"Musíme ho najít," prohlásila rázně Freya. "A to hned."
Nebylo pochyb, že má pravdu. Nikdo neměl ponětí, jak to udělat. Lokační kouzlo nefungovalo. Jakoby nebyl k nalezení.
"Jak to chceš udělat?" štěkl Romanus až se jeho hlas rozezněl v tunelech, kde jsme byli schovaní už několik týdnů. Nálada byla čím dál pochmurnější.
"Dej mi to sako," řekla nabroušeně Frexy a natáhla sek sedícímu Malachaiovi. Ten ji sako podal a čekal, co z toho vyplyne.
Vzala si sako do obou rukou a zavřela oči. Šeptem pronášela kouzlo. Chvíli to vypadalao, že se nic neděje. Než se Freya zhluboka nadechla.
"Našla jsem ho," řekla spěšně a zadívala se na Malachaie.
Seděl jsem na posteli a neodpovídal na Hagielovi otázky, zda mi není dobře. Tobias byl většinu dne pryč a vracel se jen na pár hodin. Neměl jsem sílu na to, abych mu řekl, že se nemá vracet.
"Co pro tebe můžu udělat?" ptal se mě Hagiel.
Znovu jsem neodpověděl. Jen jsem tam tiše seděl a očekával zaklepání na dveře, které se za chvíli dostavilo. Hagiel čekal to nejhorší, tak přiskočil ke dveřím. Pomalu je odemkl a otevřel je na kousek.
"Dobrý večer," ozval se holčičí hlas. "Je tady Sebastian Mikaelson?"
"Kdo se ptá?"
"Freya von Haagen," odpověděla klidně.
"Otevři," řekl jsem ochraptěle a seskočil z postele. Vstoupila dovnitř hnědovlasá dívka a drobný mladý kluk.
"Jsem Freya," podala mi ruku, zatímco jsem si prohlížel chlapce.
"Sebastian, ale to už víte," přijal jsem její ruku. "Jak jste mě našli?"
"Nebylo to vůbec jednoduché," začala Freya.
"Použili jsme lokační kouzlo s tvým sakem, které nakonec vyšlo. Jsem Malachai," kývl kluk.
"Jak jste se dostali k mému saku?"
"Dala nám ho teta Katarína," přiznala Freya.
"Podle ní, jsi nám schopen pomoct," oddechl si hlasitě Malachai.
"S vaším kavernem?" napadlo mě ihned. "Ale já nevím jak."
"Říkal jsem ti to," odfrkl si Malachai.
"Kaii, nebuď hrubý," sykla a něj.
"Hrubý?" zavrčel a chytil mě za zápěstí.
Dřív, než stačil kdokoli zareagovat, Malachai pustil mou ruku a zhluboka se nadechl, než se ho dotkl Hagiel. To se Malachai zatřásl a upadl na zem.
"Kaii," přihnala se k němu Freya, ale Malachai měl oči jen pro mě a Hagiela.
"Freyo, jsme tu správně," dýchal zhluboka. "On je Boží bojovník a ten druhý jen anděl Hagiel."
Freya se na nás podívala.
"Jak to víš?" zajímalo mě.
"Má dar rekognice. Vidí, co se stalo," objasnil Hagiel. "Kde máte zbytek?"
"Jsou v úkrytu. Ztratili jsme Martina a Adalberta," odpověděla Freya.
Uvařili jsme si kávu a dali jsme jim teplé oblečení. Pár kousků jsem jim i s jídle naskládal do tašek. Posadfili jsme se kolem kulatého stolu.
"Pomůžeš nám teda?" zeptal se stále se třesoucí Malchai.
"Když mi řeknete jak, tak se o to pokusím," přikývl jsem.
"Zabít Marii - královnu kavernu," řekl hned Freya.
"Freyo," zvýšil hlas Malachai. "Je to naše babička."
"Kvůli ní jsou Martinus a Adalbertus mrtví."
Na to už neměl Malachai, co říct.
"Navíc je nesmrtelná," prohlásil po odmlce Malachai. "Patří ke Starším."
"Starším?" zajímalo mě.
"Tříčlenná rada nesmrtelných. Teď už dvoučlenná."
"Myslím, že nám přijela spol-," otevřely se dveře a Tobias se v nich zastavil, když uviděl naše hosty. "Měl jsem namysli další hosty."
"Cože?" Hagiel vstal a přešel k oknu ve chvíli, kdy za sebou Tobias zavřel dveře-
"To jsou Zmije," řekl Malachai, když se taky podíval z okénka. "Musíme jít."
"To nestihnete," zakroutil hlavou Tobias.
"Hagi, vezmi je pryč," řekl jsem rozhodně.
"A co ty?"
"S Tobiasem to zvládneme."
Hagiel je přenesl do blízkého lesa. I s taškami s oblečením a zásobami.
"Děkujeme," řekl Freya.
"Pokud chcete pomoct, něco mě napadlo," začal Hagiel. "Je to podobný systém jakou vyvinul náš Otec."
"Co máme dělat?" chytil se hned Malachai.
"Najděte hroby vašich prarodičů a vemte jim loketní kost."
"Máme znesvětit hroby našich předků?" vyděsila se Freya.
"Nech ho mluvit," přerušil ji Malachai.
"Až je budete mít, ozvěte se a Sebastian dodělá zbytek."
"Dobře a díky!"
***

1. Počátek

13. srpna 2017 v 2:07 | M.J. Nachio |  Terapie
"Je to naše druhé sezení," prozradil mi terapeut, jež seděl ve svém koženém křesle naproti pohodlné pohovky, kde jsem seděl já. Nebyl jsem nadšený, že mě matka donutila navštěvovat terapeuta, ale byla to zábava. Bral jsem to jako velkou hru.
Stroze jsem přikývl, že jsem si vědom.
"Jak se dnes cítíš, Tome?"
"Ne moc dobře," přiznal jsem.
"Proč ne moc dobře?"
"Sedím tady," pokrčil jsem rameny a zakoukal se na terapeutův diplom visící na stěně za ním.
"Vím, že to pro tebe není moc příjemné. Ale jsem tu, abych ti pomohl."
"Tohle jste opakoval pořád dokola i minule," kýval jsem hlavou.
"Takže si to pamatuješ?"
"Pamatuji si každé vaše slovo," spočinul jsem zrakem na jeho obličeji. Byl to muž ve středních letech. Měl plnovou a plešku.
"Ehm, dobrá. To jsem rád. Víš, Tome, tvá matka mi pověděla, že špatně spíš."
"Ano, má drahá matka," pokývnul jsem se značným úšklebkem. "Ta ví vše nejlépe."
"Snaží se na tebe dávat pozor."
"Jo, dokonalá matka," vzdychnu si hraně.
"Nemáš ji rád?"
"Ne, nesnáším ji. Jako Vás nebo lidi okolo."
"Je někdo nebo něco koho máš rád?" zdálo se, že ho to zaskočilo.
"Ano, mám rád sebe," usmál jsem se arogantně.
"Slyšel jsem, že se v tvé škole spolužáci poprali," nahodil terapeut další téma. Tušil jsem, že to vytáhne.
"Přesně tak. Jsou to burani," pokrčil jsem rameny.
"Někdo tvrdí, že jsi to začal ty."
"To není pravda. Já byl celou dobu ve třídě," nahodím nevinný výraz.
"O co ti šlo, že jsi je poštval proti sobě?"
"Opravdu nevím, o čem je řeč. Ale teoreticky, kdybych to udělal, jakože neudělal. Udělal bych to proto, abych se pobavil nad tím, jak jednoduché je poštvat lidi proti sobě. Ale vzhledem k tomu, že jsem to neudělal, tak se není o čem bavit, že?" pousmál jsem se.
Terapeut chvíli mlčel. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Pojď, ukaž, co v tobě je.
"Baví tě mít moc nad ostatními?"
"Vlastně ani nevím. Mít moc samo o sobě je příjemné. Ale nad nikým moc nemám. Leda nad svým psem," ušklíbnu se.
"Dobře," něco si začal zapisovat do papíru v deskách. "Uvidíme se za týden. Tyhle prášky budeš brát každý den. Nejlépe po večeři," podal mi recept, který v rychlosti napsal.
"Fajn, ještě něco?"
"Ne, můžeš jít."
Vyšel jsem z jeho ordinace a oblékl si na sebe kabát. Venku bylo celkem chladno, ale dalo se to na podzim čekat. Na židlích v čekárně seděla nějaká matka s malým kloučkem. Chudák, taky ho tahá k doktorovi? Bylo mi z toho zle, jak každý tahá své dítě k psychiatrovi.
Zmuchlal jsem recept, který jsem držel v ruce a za naprosté pozornosti toho kluka, jsem ho vyhodil do koše. Jeho matka se na mě pohoršeně podívala, ale byla mi úplně ukradená.
"Zdravím, Tome," pozdravil mne terapeit, když jsem se posadil na jeho pohovku.
"Dobrej," pokrčil jsem rameny.
"Je mi líto, co se stalo tvé matce," pověděl tiše.
"Všem je to líto," pokrčil jsem rameny. "Ale to jí život nevrátí, že?"
"Už víš, co budeš dělat?"
"Musím si najít nějaké bydlení, protože otčím mě u sebe dlouho nenechá."
"Dlouho jsem uvažoval o tvé situaci a měl bych pro tebe návrh."
"Jaký návrh?" zajímalo mě.
"Za nemocnicí jsou dva domy, ve kterých žijí pacienti, kteří jsou samostatní," vysvětloval terapeut. "Pokud by ti nevadili spolubydlící…"
"Tak to mám žít s nějakýma pošukama?" vyjel jsem na něj a pak se zamyslel. "Asi jo."
"Dobře," pokývl s úsměvem. "Můžeš se nastěhovat, kdy budeš potřebovat. Je tam volný pokoj."

Jak jsem čekal, otčím mě v jeho bytě dlouho nenechal. Sbalil jsem si jen pár věcí, převážně oblečení a zbytek nechal na něm, ať s ním udělá, co chce. Bylo sychravé odpoledne, když mě privezl autem za nemocnici na příjezdovou cestu u dvou rodinných domků, kde mě před nimi čekal doktor.
"Jaké bylo rozloučení? Proběhlo vše v pořádku?" ptal se, když jsem došel k němu.
"V pohodě," kývl jsem. Vlastně to bylo velice rychlé rozloučení typ: Sbohem a už se neukazuj.
"Už o tobě vědí," řekl doktor a zamířil po schůdcích na verandu bližšího domu.
"Doufám, že jste jim o mě nic neřekl," vydechl jsem, když jsem šel po schodech za ním.
"Ne," zakroutil hlavou. "Jen, že jsi v jejich věku."
"Fajn."
"Ukážu ti tvůj pokoj," zavelel doktor a všel do domu.
Vlastně si ani nepamatuju jejich jména, když se mi dole v obýváku představovali. Věděl jsem jen, že s jedním budu sdílet koupelnu, protože byla jedna koupelna mezi dvěma pokoji. Ale neměl jsem si na co stěžovat. Pokoj jsem měl svůj vlastní. Naštěstí…
"Dále," zareagoval jsem na zaklepání, když jsem vybaloval své oblečení a ozvalo se zaklepání.
"Eh.." dovnitř se přihnal jako tajfun mladý klučina s blonďatýma vlasama a málem přepadl přes sportovní tašku, která mu stála v dráze. "Promiň."
"V pohodě," odsunul jsem mu tašku z cesty, aby si snad ještě něco neudělal.
"Pěkný," řekl uznale a rozhlížel se po mém pokoji.
Já bych teda řekl obyčejný. Na stole jsem měl rozházené psací potřeby, ve skříni pár kousků oblečení a na posteli notebook se sluchátky a telefonem.
"Potřebuješ něco?" zeptal jsem se podrážděně.
"Ehm, jo už jsem si vzpomněl," zahihňal se jako blbeček, a tak odhalil své zuby. Mezi předními dvěma zuby měl malou mezeru. Říká se, že takoví jsou dobří zpěváci, ale nehodlal jsem se ujišťovat. "Děláme takovou oslavu. Na počest novýho spolubydlícího. Holky to dělaj u sebe."
"No, dobře..ehm," naznačil jsem, že neznám jeho jméno.
"Nick."
"Dobře, Nicku…ale já se necítím moc dobře. A navíc nemám rád oslavy a tak. Chápeš?" vykrucoval jsem se. Oslavy mi ve skutečnosti nevadili, ale nechtěl jsem rozhodně slavit s pošukama.
"No, tááák," protáhl jako malý dítě. "Bude to legrace."
"Fajn, fajn. Jenom už sklapni."
"Super," zazářil. "Tak za deset minut dole. Odvedu tě."
Bezva. Nechal jsem se zmanipulovat děckem. Kolik mu tak mohlo být? Šestnáct. Proč tu vlastně byl on? No, musel jsem si přiznat, že s tolika informacemi jsem mohl dělat u policejní rozvědky. Prohrábl jsem se ve věcech a vytáhl nějaké normální oblečení. Nic výstředního. Už tak jsem přithoval moc pozornosti. Stál jsem dole pod schody jako idiot a nikdo nikde. Najednou po schodech skákal Nick. Byl to dokonalý pitomec.
"Čau," hlesl mutujícím hlasem a seskočil poslední schody až ke mně.
"Čau."
"Tak pojď," zatáhl mě za ruku do prosklenného koridoru mezi rodinnými domky. "Jdeme pozdě."
"Vítej," přivítala mě jedna dívka s hnědýma vlasama a políbila mě na tvář, což se mi vůbec nelíbilo. A pak se začali všichni představovat, jakobych si dokázal zapamatovat jejich jména nebo mě vůbec nějak zajímali.
Vlastně ani nevím, jak to dopadlo. Někteří se opili, plazila se po mě nějaký bloncka s melírem a dva kluci se tam porvali (nejspíše kvůli holky, co já vím). A ten otrava Nick pořád jen vyzvídal. Odkud jsem, na jakou školu chodím, jaký mám známky nebo co rád jím a jaký mám rád počasí. Byl jsem tak rád, když jsem se mohl zavřít u sebe v pokoji a měl klid. Tohle jsem doma dělával taky. Zamykal se v pokoji a nevylézal ven. V tomhle směru se nic nezměnilo. Otevřel jsem dveře do koupelny a zamířil rovnou k umyvadlu, vyčistit si zuby.
"Promiň," ozval se za mnou hlas a já nadskočil.
"Jé, promiň…netušil jsem, že tu-" zarazil jsem se v omluvách. "Ty se nezamykáš?"
Podíval jsem se na černovlasého mladíka, který vylezal ze sprchového koutu s ručníkem kolem beder. Ještě, že nebyl nahý úplně.
"Zamykám, ale myslel jsem, že jsi na té oslavě, když už je kvůli tobě," pokrčil rameny a postavil se vedle mě.
"No, fajn," vypláchl jsem si pusu.
"Jsem Benny," natáhl ruku.
"Aby ti nespadl ten ručník," neodpustil jsem si poznámku. "Jsem Tom."
"S čím tu jsi?"
"Nemám kde být."
"Jasně," odfrknul si.
"Mě nic není," pověděl jsem hlasitěji. "Nemám kde bydlet. Nejsem jako vy. Nepatřím mezi…"
"Psychouše?" dořekl za mě. "Jsi tu. Takže jsi jedním z nás."
Mrknul na mě, přešel do svého pokoje a zavřel dveře.

Středy v klidovém režimu

12. srpna 2017 v 18:04 | M.J. Nachio |  Love for us
Vstal jsem o něco dřív, než normálně, abych si vyřídil e-maily z práce a nachystal Olimu pořádnou snídani. Pořád jsem si žehlil tu událost ze včerejška. Ikdyž Oli to bral statečně. Rozhodně statečněji, než bych mohl pomyslet. Stalo se jen dvakrát, že by byl u záchvatu. Jednou, když se dostal na povrch Adam a Thomas s ním zápasil, aby mu vpíchl sedativa. A jednou s Bonifácem, kterého našel na záchodě s pořazenou rukou, což vyústilo v hospitalizaci v nemocnici. Taky jsem pořád nemohl vyhnat z hlavy tu alternativu, co mi dala včera doktorka ohledně toho ústavu. Znamenalo by to přerušit studium a vzít si v práci dlouhodobou nemocenskou. Jen bych nemohl udělat Thomasovi to, že by byl na celou domácnost a Oliho sám. Už těch pár dní, kdy jsem byl v nemocnici, bylo na něj moc.
"Vstáváme," rozhrnul jsem v Oliho pokoji závěsy, když byl čas, aby vstával.
"Dobrý ráno," zívl si Oli a posadil se na posteli. Za chvíli bude tak velký, že se nebude moc posadit, aby se nepraštil o strop. Rostl jako z vody. Kdo by to byl tušil, že za chvíli bude v pubertě. "Vypadáš hrozně, tati."
"Díky," ušklíbl jsem se. "Ale hezkej seš po mě."
"Tak jsem to nemyslel," uchechtl se.
"Vylez a obleč se. Udělal jsem ti moc dobrou snídani."
"Jo?" vlezl si na žebřík. "Palačinky?"
"Ne," vyplázl jsem na něj jazyk, zatímco skočil na podlahu bosýma nohama.
"Tak tousty?" postavil se naproti mně.
"Taky ne a teď se obleč," pověděl jsem a vyrazil do kuchyně.
Zanedlouho byl v kuchyni taky, ustrojený a učesaný. Rozzářil se, když viděl, že k snídani jsou vejce se slaninou.
"Správná snídaně pro chlapa," usadil se na židli.
"A tos vzal kde?" zasmál jsem se.
"Thomas to říká," zakřenil se a pustil se do jídla.
Možná to s ním Thomas má vcelku jednoduché.
"Tati?"
"Ano, zlato?"
"Mohl bych dnes do školy jít sám?"
"No," zarazil jsem se. "A zvládneš to?"
"Jasně, nejsem malej. Kluci už chodí taky do školy sami."
"Dobře. Kdyby něco, tak mi zavolej."
Bylo to poprvé, co jsem se s Olim loučil ve dveřích a on si spokojeně vykročil do školy. Nejspíše se cítil dospěleji. Což bylo nejspíše dobře. Musel se trochu osamostatnit a je dobře, že to chce on sám. Zanedlouho po Oliho odchodu dorazil domů Thomas. Políbil jsem ho ve dveřích.
"Tady to voní vajíčky," usmál se a měl podobný výraz jako Oli, když měl na stole snídani.
"Jak ti dnes je?" zeptal se s plnou pusou.
"Je mi dobře," odpověděl jsem pravdivě. Vlastně jsem se cítil velmi spokojený.
Když dojedl, šel se osprchovat a zaplul do peřin. Lehnul jsem si vedle něj. Nejprve jsem myslel, že ho budu hladit, dokud neusne, ale nakonec jsme provozovali zcela jinou činnost, po které téměř ihned usnul. Ležel jsem tam vedle něj nahý s úsměvem, do chvíle, než jsem se zvedl a oblékl si župan. Když jsem v kuchyni uklízel nádobí, někdo zaklepal na dveře. Upravil jsem si župan a otevřel dveře. Byla to naše domovnice. Stará protivná ženská, která s námi měla vždycky problém.
"Dobrý den," pozdravil jsem ji slušně.
"Dobrej," zavrčela na mě. "Zase vás musím upozornit na to, že jste neumyli schody, když jste měli minulý týden službu."
"Moc se omlouvám. Úplně jsem na to zapomněl."
"Říkala jsem to i vašemu…" zarazila se. "No, tomu druhému."
"Myslíte určitě Thomase, že?"
"Ano," pokrčila rameny.
"Ještě dnes to udělám."
"Vy si jako myslíte, že to jen tak napravíte a rozhodíte tím celý rozpis služeb?" durdila se.
"A co mám podle vás dělat?"
"Udělejte to až na vás bude zase řada, pane Mikaelsone," řekla jakoby to bylo zcela logické. "Už vás na to nebudu upozorňovat."
"Dobře. Krásný den," zabouchl jsem jí dveře před nosem. Opravdu jsem na ni neměl náladu.

Dopoledne jsem uklízel a uvařil oběd, protože jsem od jedenácté musel být na praxi. Dělal jsem asistenta jedné klinické psycholožce. Vlastně to není tak honosné, jak to zní. Bylo to v podstatě jen o poslouchání terapií, které měla se svými pacienty a dělání si poznámek, které jsme společně probírali. Naštěstí to byli jen čtyři hodiny, tudíž čtyři schůzky. Za což jsem byl rád, protože někteří pacienti mě svými problémy jen nudili a nebylo pak těžké udělat s psycholožkou rozbor, aniž bych si dělal poznámky. Ale vždy jsem bedlivě poslouchal. Někdy jsem se v jejich vyprávění našel. Odpoledne jsem vyzvedl Oliho v družině a celou cestu poslouchal, jak už do ní nechce chodit, protože je to pro malé děti a jak by rád chodil po škole domů. Tak jako jeho spolužáci. Začínalo být opravdu, jak se chtěl podobat svým spolužákům, ale na jednu stranu jsem ho chápal. Taky bych chtěl být malý dospělý v jeho věku. Mě se to poštěstilo díky mým rodičům.
"Ještě si o tom promluvíme, ano?"
Tím jsem ho uklidnil. Zbytek odpoledne jsme strávili tím, že jsme šli do kina na animovanou pohádku. Naštěstí měl Oli pohádky stále rád a nechtěl v tomhle být jako jeho spolužáci.

Mosley - část pátá - poslední

10. srpna 2017 v 17:08 | M.J. Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Mosley byl v kapli a klečel na klekátku. Modlil se, ikdyž to neměl ve zvyku, ale tentokrát cítil, že musí Boha požádat o pomoc a sílu v nadcházejícím boji. Bouřka se pomalu blížila a Mosley vnímal záblesky a čím dál hlasitější hřmění. Nevěděl, jestli je připravený a Bůh nedal najevo, jestli ho v tomto podpoří, ale musel to udělat. Nemohl Penny nechat jen tak zemřít. Zvedl se a pro jistotu se pokřižoval.
Jeptišky připravily Penny k následujícímu exorcismu, ale Mosley netušil, že to bude poslední exorcismus. Penny seděla na lůžku v jedné prázdné místnosti, kde nad postelí visel kříž. Když Mosley vešel, jeptišky se tiše zvedly a odešly. Dveře se zavřely a Mosley se na Penny povzbudivě usmál. Penny se však zatvářila ještě pochmurněji.
"Už nechci trpět, Mosley," hlesla ochraptěle.
"Pomůžu ti, slíbil jsem ti to," přešel pomalu k ní.
"Já vím, ale už nemůžu. Moc to bolí," přiznala.
"Vydrž to ještě," pohladil ji po vlasech. "Dobře?"
Penny zdráhavě přikývla a lehla si na postel. Mosley ji položil ruku na čelo a přivolal démona.
Byl to nejdelší exorcismus v Mosleyho životě. Venku řádila silná bouře a démon se nechtěl vzdát. Vypadalo to, že je čím dál silnější a Mosleymu docházely síly. A když si Mosley myslel, že už má vyhráno, nebylo to tak. Démon demonstroval svou sílu a Pennyino tělo zlomil v půli. Dopadla na postel a vykřikla. Mosley se k ní vrhnul a věděl, že tohle je konec. Penny měl otevřenou zlomeninu dvou žeber a stehenní kosti.
"Už nemůžu," vyjekla bolestí a podívala se na Mosleyho se slzami v očích.
"Já vím," přikývl Mosley a zadržoval slzy, aby je Penny neviděla. Nevěděl, co má dělat. "Brzy bude konec. Jsme na tom dobře."
"Vážně?" sykla bolestí a zvrátila hlavu. "Strašně moc to bolí."
"Mám tu pro tebe něco na bolest, Penny," řekl zdráhavě Mosley a vytáhl malou lahvičku, kterou dostal od Matky představené. "Uleví ti."
Penny jen přikývla a Mosley jí vlil obsah do pusy. Polkla a chytila Mosleyho za ruku.
"Jsi úžasný," pousmála se přes bolest. Povlečení začalo být plné krve. "Mohla bych si teď na chvíli odpočinout?"
Oknem osvítil místnost mohutný záblesk a zahřmení přišlo téměř ihned. Bouřka byla přímo nad nimi. Mosley jen přikývl a posadil se na kraj postele. Penny k němu lehce naklonila hlavu a na moment zavřela oči. Mosley věděl, že je to naposledy, co je zavírá. Ukládala se k věčnému spánku.
"Něco Ti povím, Penny," naklonil se k ní a šeptal jí do ucha. "Jsi ta nejstatečnější dívka, kterou jsem kdy poznal a nikdy na tebe nezapomenu."
"Já na tebe taky ne," políbila ho na tvář a se syknutím zase položila hlavu.
Seděl tam s ní nejméně další hodinu, než se dveře otevřely a vstoupila Matka představená. Mosley k ní zvedl uslzený pohled. Matka představená se podívala na prázdnou lahvičku na nočním stolku, na Penny a pak na Mosleyho. Lehce přikývla, že pochopila, co se děje.
"Je to tak lepší. Už se netrápí, chlapče," řekla vlídně.
"Je to tak vážně lepší?" Mosley políbil Pennyinu ruku a položil ji zpátky na postel. "Tohle se nemuselo stát."
"Není tvá chyba, co se stalo," pověděla klidně Matka představená.
"Není? Já ji zklamal!" zvýšil Mosley hlas.
"Udělal jsi všechno správně."
"A o to jde. Udělal jsem všechno správně a ona umřela tak jako tak!" vykřikl Mosley a kopl do prádelníku, který se mu postavil do cesty při cestě k oknu. Matka představená lehce nadskočila a na chvíli zavřela oči.
"Je mi líto, chlapče," pokývla hlavou.
"Je Vám to líto?!" okřikl ji. "Možná kdybyste mi vy a vaše banda jeptišek pomohla, mohla to přežít!"
Mosley věděl, že by se na tom nic nezměnilo. I s pomocí jeptišek, ale měl v sobě tolik vzteku, že to muselo někudy ven. A Matka představená byla na ráně. Praštil pěstí do stěny, až mu zkrvavěly klouby. Cítil na svém oblečení krev z postele.
"Ta bolest přejde," řekla klidně Matka představená a otočila se k odchodu.
"Ta bolest nikdy nepřejde a vy to víte," řekl ublíženě.
Matka představená za sebou zavřela dveře. Mosley se zhroutil k zemi a utápěl se ve vzlycích.
O týden později
Mosley seděl na poslední lavici v kremační síni a díval se na Pennyin portrét vedle její rakve. Na její pohřeb přišlo poměrně dost lidí a Mosley se domníval, že to byla rodina. Měl s tou rodinou něco společného. Taky ztratil své blízké jako oni ztratili Penny a byla to jen jeho chyba. Kdyby byl silnější. Kdyby tak mohl něco udělat. Udělat toho víc, než doteď udělal.
"Penny byla vyjímečnou osobou," rozezněl se hlas kněze. "Byla to velmi příjemná mladá dívka plná elánu, ale bylo Božím záměrem, že nás musela opustit tak brzy. Trpěla závažnou nemocí a smrt byla jejím vysvobození."
Božím záměrem?, pomyslel si Mosley zhnuseně. Bůh s tím neměl nic společného. Žádal ho o pomoc a co udělal Bůh? Vykašlal se na něj. Boží záměr měl být zachránit Penny.
Rozezněla se hudba a rakev se pomalu vezla do spalovny. Když se za ní zavřely posuvné dveře, postavila se Pennyina matka a všichni ji vyjadřoval jejich soustrast. Mosley pomalu přešel kupředu a počkal, než na něj dojde řada. Pak přistoupil k Pennyině matce a natáhl k ní ruku.
"Upřímnou-" nedořekl Mosley větu, protože od ní dostal pěkně mířenou facku na tvář.
"Slíbils mi, že bude v pořádku," sykla s bolestí v hlase. Pak se odvrátila do náruče nějakého muže.

Mosley se se slzami v očích otočil a vykročil s krematoria, před kterým stál Dan s jeho oprýskanou dodávkou. V ruce držel klíče a tvářil se lehce sklíčeně.
"Nechal jsem ti přivést auto," pousmál se na něj. Mosley si rychle vzal klíče a nasedl. Dan si nastoupil a uvelebil se na místě spolujezdce. "Mám pro tebe další práci."
"Vážně nemám náladu na další práci," řekl Mosley unaveně.
"Smutek zaženeš nejlépe tím, že začneš znovu pracovat," usmál se Dan a poklepal na palubní desku.
"Víš co?" natáhl se přes něj a otevřel dveře spolujezdce. "Vystup si."
"Cože?"
"Vypadni," okřikl ho Mosley a lehce do něj strčil.
"Co to má, kurva, znamenat?" vztekal se Dan, když vystoupil. Mosley za ním zavřel dveře a nastartoval. Neohlédnul se a vyrazil na silnici. Chtěl někam do hor. Sníh vždycky miloval.


Terapie

9. srpna 2017 v 19:19 | M.J. Nachio |  Terapie
Bando!,
rád bych Vám představil novou kapitolovku, která bude mít vydání každou neděli od 13. srpna. Někteří z vás jistě ten název znají ze starých stránek před několika lety. Je to vlastně nová upravená verze. Trochu jsem to oprášil a rozepsal. Doufám, že to bude alespoň trochu zábavné.

Tom se nešťastnou náhodou po úmrtí matky dostane do domova za nemocnicí, kde bydlí lidé s psychickou poruchou. Utvoří si tam tam vcelku pevné vazby, i když ze začátku není nadšený z toho, že tam musí být a doufá, že tam dlouho nebude. Pravdou se však stane, že mu lidé tam nějak přirostou k srdci.

Takže přeji příjemné čtení. ;)

Novinky

7. srpna 2017 v 22:53 | M.J. Nachio |  Deník
Tak se znovu ozývám, jak jsem slíbil. Konečně jsem se rozhodl věnovat se více blogu a všeobecně psaní. Co mi k tomu dopomáhá? Káva. To je správný hnací motor a dokonce jsem přestal sladit, což je veliký úspěch, ale o to mám méně energie. Cukr, tedy všeobecně sladké, je pohon energie. Ale rozhodl jsem, že káva musí stačit. Hlavně, když teď mám kávovar na překapávanou kávu. (Což mi připomíná, že bych měl ještě nějakou navařit. :D)

Uděláme si takový přehled toho, co se na mém blogu teď děje. Současně píši tři kapitolovky. Love for us, Život a smrt Mosleyho Wenlera a Dva světy - a já mezi nimi. Každá má svůj den vydání. Pondělní vydáná patří Dvoum světům. Čtvrteční vydání patří Mosleymu, který se bude zanedlouho ukončovat. A nakonec sobotní vydání je pro Love for us.
Ano, nikdy jsem tak pravidelně nepsal a ani nepřidával, ale psaní je můj život a svůj život chci žít. Navíc potřebuju v životě nějaký řád. S tím souvisí i moje nová práce, se kterou to bude ještě těžší, než dřív. Ale jsem připraven se touto výzvou ocelit. Protože jen život dává ty nejtvrdší rány a záleží na nás kolik jich uneseme.

Musím si taky zvykat na to, že mám novou rodinu. Jsou to zcela nezvyklé pocity, protože domov a ani rodinu jsem neměl dlouho. A ano, zvykám si už delší dobu, ale nějak tomu nemůžu uvěřit. Jakoby to byl jen sen, ze kterého bych se měl probudit. To samé jsem si říkal, když jsem jezdíval z konečné na konečnou. Ale tehdy to byla spíš noční můra. Tohle je příjemný sen, ze kterého bych se nerad probudil.

Rád bych napsal, že někoho mám. Ale není to tak, protože jsem se rozhodl být nějakou dobu sám, než se zaběhnu v práci a v novém životě. Takže se teď zase rozloučím a vrhnu se na psaní. :)
A vy neznabozi, koukejte komentovat. :)

V. Důležitá konverzace

7. srpna 2017 v 14:52 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
"Vítej v Jeruzálemu, Králostvím nebeském," zvolal Gabriel, když jsme se objevili před branami velkého města. Jen jsem zíral na to, jak vypadá honosně a starodávně. Pomalu jsme prošli bráno, za kterou se k nám připojili strážní, kteří nás doprovázeli do citadeli. Viděl jsem tu středověké válečníky, křížáky, vojáky z druhé světové a mnoho dalších. Prošli jsme až do nejvyšší věže, kde byla další brána. Současně jsme prošli a objevili se na louce, odkud vedli dvě cesty. Kamenná cesta vedla k honosnému panství a prašná k vodopádu, kde pod jeho okraje byla černá trojúhelníková budova.
"Co je to dole?" zajímalo mě, když jsme se dali k panství.
"Vězení padlých andělů, které jsme chytili za Nebeské války a v průběhu věků," vysvětlil Gabriel.
"Já už dál nejdu," broukl jsem naštvaně, zatímco mě Gabriel lehce předběhl a otočil se ke mně. "Chci o sobě vědět víc. Ještě donedávna jsem byl přesvědčen, že jsem jen člověk bez nějakého většího cíle. Nevěřil jsem ani na anděli a teď se mám setkat s Bohem?"
"Věděl jsem, že to příjde," pokrčil rameny Gabriel. "Je dobře, že tady. Zadkiel mi s tebou pomůže."
Vládce pátého nebe anděl Zadkiel nás usadil do hodovní síně. Nakázal, že jakmile nám donesou jídlo, nikdo nesmí dovnitř. Osaměli jsme tedy a andělé se pustili do jídla. Stůl přede mnou se skoro prohýbal po nánosem nejvybranějších pokrmů, ale já nějak neměl hlad.
"Kde začít," broukl si Zadkiel a položil na talíř velkou část propečeného kuřete a mlsně si olízl rty. "Jsi Boží bojovník, to už nejspíše víš."
"Co to vlastně znamená?" díval jsem se na něj.
"Znamená to, že rozhodneš, jak dopadne Apokalypsa, která už začala, zatímco mi tu mluvíme."
"A jak to mám asi udělat? Nemám takovou moc. To bych přece věděl."
"Víš," začal Zadkiel. "Ta moc v tobě je. Jen teď dříme a čeká na probuzení. Je to pokrevní. Tvůj gen putoval celá staletí, kdy se rodili Boží bojovníci a čekali na Apokalypsu. Ty ses jí dočkal."
"Bezva, přesně to jsem chtěl," broukl jsem zamyšleně a díval se na mísu s hroznovým vínem.
"Když to příjmeš a probudíš v sobě tu sílu, můžeš se jako člověk vyrovnat síle andělů a možná ještě dál. Ale chce to léta praxe."
Vydechnu snažíc se uklidnit. Tak Boží bojovník? To je jako osklivý zlý sen. Přál jsem si ať se probudím.
"Tvé andělské jméno je Gaviel," prozradil Zadkiel. "A tvůj předchůdce byl Ragnael."
"Ale anděl nejsem nebo snad ano?"
"Ne, to jistě ne," zasmál se Zadkiel.
"Měl bys něco sníst," nabádal mě Gabriel, ale já na jídlo neměl ani pomyšlení.

S Gabrielem jsme se dostali do jeho nebe, kde byl vládcem on, ale nikomu nevládl, protože šestá nebesa byla jeden velký archiv. Všude kolem byly regály plné knih, složek a založených papírku. Vedl to zde spolu se svou andělskou pomocnicí, možná by se dalo říci, že i asistentkou. Poslal jsi pro spis Azazela, zatímco on sám hledal spis Ragnaela a já procházel chodbami.
Napadlo mne, že bych se mohl podívat do svého spisu, když už jsme tady. Trochu jsem zrychlil krok a zastavil, když z jednoho regálu nahoře vedl praporek na němž bylo G. G proto, že mne budou vést jako Graviela. Zdálo se mi, že je G snad nekonečné, ale konečně jsem na ni narazil. Tlustá složka na jejímž hřbetu bylo tučným černým písmem: Graviel. Vzal jsem složku do rukou a četl si:
"Sebastian Adler. Matka Irene Adler. Matka v jeho brzkém věku zemřela, když uvěznila Lucifera do klece," vyvalil jsem oči. "Ujal se ho Robert Samwell s dcerou Emmou. Později spolupracoval s Jamesem Adamsem a Jasonem Wongem. Jason nemá prověření. Nejspíše spolupráce s peklem."
Snažil jsem se popadnout dech. Slovo peklo bylo napsáno rudě. Dál ve čtení jsem se nedostal. Gabriel mě zavolal a všichni jsme se sešli uprostřed archivu, kde byly už na dlouhém naleštěném stole dvě složky, ve kterých se Gabriel přehraboval spolu se svou pomocnicí. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje.
"Tady je to," řekla právě a podala Gabrielovi list papíru.
"Musíme jít," podíval se Gabriel na mě a dívku ignoroval.
"Gabrieli," zavolala, ale bylo pozdě. Gabriel mě chytil za předloktí a všechno se ztrazilo ve světle.
Zjevili jsme se na kamenitém mostě. Všude kolem byla přízračná mlha i kolem domu, obrovitého domu, který z mlhy vystupoval jako přízračný zámek. Na mostě před námi stála žena v bílém šatu. Gabriel vyrazil kupředu a když procházel kolem ženy, kývl na ni a ona mu opětovala to samé gesto. S ostychem jsem doběhl Gabriela.
Vlastně jsem ani nevěděl, jak jsme se dostali dovnitř, ale stáli jsme v hale a na něco čekali. Bylo tam čisto a absolutní klid. Měl jsem spousty otázek, ale bál jsem se promluvit, abych neporušil to posvátné nadvládí ticha, i šepot by jej mohl zničel.
Odněkud ze dveří se přihnala postava v tmavém kabátu. Vlasy měla ostříhány na krátko a v očích této osoby plál hněv. Přeběhl ke Gabrielovi.
"Co jsi to udělal, Gabrieli?!" zavrčel nebezpečně. "Proč jsi přivedl člověka?"
Ukázal na mne, aniž by se podíval mým směrem. Skrčil jsem ramena, při jeho slovech. Měl tak autoritativní hlas.
"To je Boží bojovník Graviel, Michaeli" představil mne Gabriel s klidem v hlase, vlastně s jistým nádechem arogance. Rivalové?
"Tohle se Otci nebude líbit, Gabrieli. On už tě ztrestá, tomu věř!" zavrčel jako zvíře Michael a ustoupil mu z cesty. "Prosím."
Gabriel, a já hned za ním, prošel do další místnosti. Byla to dlouhá chodba, dveře jsme nechali otevřené a já se pořád díval dozadu. Stál tam Michael a pozoroval mne zvláštním pohledem, jako bych byl někdo, kdo mu přišel zabrat místo.
Došli jsme až k velkým obyčejným dveřím. Ve chvíli, kdy Gabriel vstáhnul ruku po klice, se dveře otevřely a objevil se mladík s kaštanovými vlasy i očima. Ve tváři měl smutný výraz.
"Gabrieli," vydechl a usmál se.
"Rád tě vidím, Hagieli," kývl Gabriel. "Jakou má náladu?"
Tak Hagiel? Usmál jsem se na něj. Bylo to zvláštní, ale působil jako jediný normálně, z celé této vzácné společnosti.
"Moc dobrou ne" zakýval hlavou a svěsil ji.
"Musím už jít" řekl pak a vyrazil chodbou pryč.
Gabriel chvíli váhal, poté se nadechl a vstoupil do dveří.
Vstoupili jsme do světlem zalitého sálu. Tento sál už nebyl tak chudý jako zbytek domu. Byl honosný a nádherný. Mé oči chvíli přivykaly světlu, ale jak se zdálo, Gabriel byl zvyklý. Díval se před sebe a držel mne za loket, abych nešel jinudy.
Zastavili jsme se a Gabriel poklel. Já zmateně stál a v tom světle nevěděl, co mám dělat. Poté světlo usoupilo a před mým zrakem se zjevil muž.
Vypadal autoritativně a velice staře. Působil vyrovnaně a rozvážně. Vlasy měl elegantně sčesaně na levou stranu a na sobě černobílý oblek s povoleným posledním límečkem. Vypadal velice dobře, kdo je to?
"Vítám Tě, Sebastiane," zapředl hlasem, který snad poznal tisíce let. Tak vážený a přitom bystrý hlas.
"Vy...vy jste Bůh?" zeptal jsem se jako v mátohách.
"Přesně tak," zašeptal. "Přesně tak"
Bůh stál přede mnou a tváří mu brázdil vážný úsměv, který připomínal jistý známý úsměv. Úsměv toho, co ví.
"Připomínáš mi Jidáše," pronesl Bůh směrem ke Gabrielovi, který si nedovolil zvednout hlavu.
"Pane, já...promiňte...proč tu jsem?" otázal jsem se nesměle.
"Velice dobrá otázka, Sebastiane," přikývl Bůh. "Víš, jsi vyvolený"
"K čemu?" vyhrkl jsem.
"K záchraně celého světa." usmál se Bůh a vážně dodal: "Pokud to tedy příjmeš"
"A kdybych nepřijal?"
"Je to tvůj Osud," řekl prostě Bůh a otočil se. Pomalým krokem zamířil k oknu.
"Běž za ním,"šeptl Gabriel. Vydal jsem se tedy k oknu, kde stál Bůh.
"Já...to pořád nechápu," zakoktal jsem.
"Je to přeci tak jednoduché," usmál se znovu. "Jen si musíš dávat pozor"
"Pozor na co?"
"Na svou démonickou část," prozradil šeptem Bůh a otočil se k mě. "Přece jsi vždy cítil, že v sobě skrýváš část démona"
"To ano, ale nemyslím si, že by mě mohla ovlivnit," zakýval jsem hlavou.
"Nemůžeš nikdy vědět, kdy se ta část probudí," pokáral mne Bůh jemným hlasem.
Odnikud a přitom odevšad se rozezněly hlasité zvony. Bůh zvedl pohled vzhůru. Do velkého sálu se za stále zvonících zvonů přihnalo několik andělů najednou. Mezi nimi byl i Michael. Gabriel se narovnal a muž s delšími hnědými vlasy a strništěm v bílém obleku přiskočil k Bohu.
"Můj pane, nebeské zvony. Ďáblova brána byla otevřena," zahlásil hlubokým hlasem.
"Ano, Serafieli," kývl klidně Bůh. "Jsem si toho vědom.
"Ty zde zůstaň. Kassieli" otočil se na hnědovlasou dívku asijského původu. "Rozešli můj rozkaz o zapečetění bran."
Kassiel přikývla a vyběhla ze sálu. Bůh stočil svůj pohled na Michaela.
"Hochu, běž zajistit, aby škody byly, co nejmenší," rozkázal Bůh a Michael se vydal tam, kde byl poslán, aby splnil rozkaz a svůj účel.
"Gabrieli, máš na starost Sebastian, tak se o něj postarej," přikázal Bůh dívaje se na Gabriela, který uhýbal pohledem a pouze přikývl. Bůh se otočil ke mě.
"Rád jsem tě poznal a věřím, že se ještě brzy zříme," usmál se Bůh. "Teď jděte!"

Stáli jsme zase v kruhové místnosti obklopeném archivy. Gabriel vykročil k dlouhému stolu a promnul si obličej. Pokusil jsem se pohnout jeho směrem, ale nemohl jsem se hýbat.
"Gabrieli," ozval jsem se.
"Buď zticha," zašeptal.
"Ale já se nemů-," začal jsem znovu.
"Drž hubu!" zařval Gabriel a nabral do plic vzduch. Co se to děje? Odněkud se přihnala jeho andělská pomocnice a měla nabroušený pohled.
"To je tvá práce, viď?" zavrčela nepříjemně.
"Do toho ti nic není," zašeptal Gabriel.
"Ale ano, je. Protože jsem anděl a nedovolím ti zničit nebesa. To tys ho sem dovedl!" zařvala. Zničit nebesa? O čem to ta holka mluví?
"Řekl jsem, že to není tvoje věc," vmžiku stál Gabriel u ní a přimáčkl ji ke stěně. Rukou ji svíral hrdlo a anděl popadal dech.
"Gabrieli, co to děláš?" sípala dívka.
"To, co jsem z takovou děvkou měl udělat dávno. Kazíš mi to," zavrčel Gabriel. Odněkud na svém těle vytáhl stříbrný nůž.
"Ne, prosím," zachraptěl anděl. Gabriel však nožem prořízl andělovo hrdlo. Dívčině těle to zabzučelo a celá se na chvíli rozsvítila. Poté vyhasla jako oheň beze vzduchu a sesunula se k zemi. Ani jsem nedutal, jen čekal, co bude dál. Gabriel přistoupil ke mě a dal mi onen nůž za pásek kalhot.
"Hezký let," usmál se a šťouchl mne ohromnou silou. Čekal jsem, že spadnu na podlahu, ale ta zmizela a já padal skrze mraky a vyděšeně valil oči na Gabriela, jehož obličej se rychle ztrácel.
Tohle měla být má smrt? Takhle jsem si to nepředstavoval. Vlastně nikdy jsem si nepředstavoval smrt. Jen se mi zdálo, jak vidím mámu a ostatní. Ale nikdy jsem nechtěl zemřít. Co Jason? Co Emma?
Bože, prosím, zachraň mě.
Zničehož nic mne objaly cizí paže kolem pasu a zabalily mne do bílého světla...
***
Katarina byla zdrcená, protože její kavern byl zničen a ona sama neměla dostatek sil a lidí. Byla na tom stejně jako její syn. Pronásledována Celestínskými zmijemi. Musela někde najít sílu a zároveň pomoct těm dětem. Proto se vydala do Sebastianova bytu, aby vzala něco, podle čeho by byli schopni ho najít. On jediný jim teď mohl pomoct. Dřív, než by bylo pozdě.
Jeho byt byl obrácen vzhůru nohama, což se dalo čekat. Zmije hledali cokoli použitelného. Jediné, co však chybělo byl notebook, na kterém byly práce pro ni. Skříně byly převrácené jako pracovní stůl. Podlaha byla plná oblečení, papírů a dalších věcí. Popadla jeho sako a rychle zmizela. Nechtěla riskovat, že by jeho byt stále hlídali Zmije. K jejímu štěstí nebyl a tak mohla nenápadně odejít. Musela najít děti. Což nebyl problém. Měla s Adalbertem silné pouto.
"Fes matos rea sanctum sancte," šeptala stále dokola se zavřenýma očima. Když je otevřela, věděla, kde je právě její syn.
Adalbertus měl zrovna hlídku, když se mezi stromi objevila jeho matka. Měla lehce potrhané šaty a silné stíny pod očima.
"Mami," hles Adalbertus a přeběhl do jejího objetí.
"Berte," objala ho pažemi a políbila ho do mastných vlasů.
"Jsi v pořádku?"
"Teď už jo," šeptl a stále se jí držel. Neviděli se dlouhý čas.
"A co ostatní?"
"Ztratili jsme Martina," přiznal posmutněle.
"To já vím," řekla, ale nedala na sobě znát, že jí vzpomínka na Martinuse zasáhla. Nečekala, že se to vrátí. Dlouho neměla hlubší city jako poslední dobou.
"Poslouchej mě," řekla naléhavě a chytila ho za ramena. "Vezmi mě za ostatními."
A Adalbertus poslechl. Byly v opuštěné a napůl vyhořelé továr ně.
"Teto Katarino," vydechla Freya, když ji viděla přicházet. Malachai se zvedl, protože toho času dřepěl nad malou Esmé, která ležela na kartonu pod dekou a kabátem. Třásla se horečkou a měla průsvitnou pleť.
"Co se stalo?" zajímala se Katarina a spěšně přešla k ní. Klekla si a sáhla jí na čelo.
"Pořezalo jí ostří Zmijí, když jsme před nimi utíkali," vysvětlil Malachai.
Katarina věděla, že je to konec. Zmije měli ostří potřená jedem, na který neexistoval lék. Připravoval ho sám kapitán.
"Musíte se vzdát pokrevní linie," řekla pak, když se zvedla od umírající Esmé. "Tak jsem vás našla i přes ochranná kouzla, která nejsou dost silná."
"Jak to máme udělat?" zajímala se Freya.
Katarina sáhla po kusu kartonu, který ležel na zemi a vzala si i uhlík. Napsala jména všech dětí, od kterých si vzala krev a nakapala ji na jejich jména.
"Fes matos calum sanquinum," pronášela Katarina klidně. Krev zabarvila jméno a pak se cestičkami spojila do jednoho celku. A papír vzplanul.
***


Kam dál