Znovu zde

25. března 2018 v 18:43 | M. J. Nachio |  Deník
Zdravím Bando!,

vím, že jsem se dlouho neozval, ale bylo toho hodně. A když už to vypadalo, že je všechno dobré, znovu to bylo náročné. Neměl jsem chuť ani něco psát nebo tak.
Nikdy jsem si nemyslel, že se dokážu zamilovat víc, než jsem byl zamilovaný do Vlka. Opak je však pravdou. Našel jsem Vlče a jsem zamilovaný ještě víc. Nedokážu posoudit, jestli je to dobře nebo špatně. Vlastně se nad tím ani tolik nezaobírám.
Jak jednou prohlásila Černá dáma: "Vlk je tvým osudem i zkázou."

Znovu jsem vysadil veškeré léky. Je to asi půl roku a nejspíše je budu potřebovat nazpátek. Rozhodí mě každá maličkost, jsem neustále protivný a řeším až moc věci, které mi ubližují. Když jsem byl na lécích, sice jsem byl utlumený, ale moc věcí se mě nedotklo.

A pak je tu další věc. Každý den mám prostě pocit, že by bylo lepší to vypnout. Nějaký hlas ve mě mi našeptává, abych to vypnul a cítil se lépe. Nic by mě netížilo. Ale co pak bude semnou? Na čem by mi pak ještě záleželo?





Vím jen jedno. Nemůžu to vypnout. Je v mém životě a potřebuje mě. Udělám cokoli, aby byl šťastný. Pak možná budu šťastný i já. Je pravda, že konečně po letech, se cítím kompletní a je to jen díky němu.


 

Listopad 2017

30. listopadu 2017 v 16:28 | M.J. Nachio |  Deník
Co nám listopad dal…

Dva světy - a já mezi nimi
Sebastian je svědkem odvádění Lucifera do nicoty. Donutí Boha, aby vzkřísil Hagiela jako archanděla. Ten však ztratil paměť a zůstává s Bohem v nebi. Bůh nakonec umírá a novým Bohem se stává Sebastian.
V prologu jsme si přiblížili Luciferovo uvěznění.
Co bude dál? Tím je to uzavřeno. Budeme pokračovat dalším dílem: Dva světy: Původní rodina


Love for us
Thomas se na dobro odstěhoval. A Henrik se sblížil se Sethem. Oli byl na týden pryč.
Co bude dál? Podíváme se blíž na vztah Henrika a Setha. A máme tu Vánoce!
Předpokládaná doba vydání: Prosinec 2017

Bonus - Prolog

27. listopadu 2017 v 16:16 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Věděla, že její syn je vyjímečný. Narodil se o půlnoci 11. Listopadu za velké bouřky, která strhla elektrická vedení. A ona v tu chvíli věděla, že ho musí ochránit za jakoukoli cenu. Byl to její malý chlapeček a dala mu jméno Sebastian. Věděla, že dokáže velké věci.
Čas utíkal a Sebastianovi byli tři roky, když začala druhá světová válka, ale byla to vlastně pozemská válka s Luciferem. Zmanipuloval davy a chtěl zabít jedinou bytost, která by ho mohla ohrozit. Což byl právě malý Sebastian - Boží bojovník. A tak jeho matka Irene hledala způsob, jak svého syna uchránit. Nejprve skryla jejich dům veškerou magií, kterou znala. Pomohl jí Robert a žil tam s nimi společně s jeho dcerou Emmou. Emma prospívala a její magické vlohy se projevili velmi brzo, zatímco malý Sebastian zahálel a nedokázal to, co ona.
Irene musela navštívit papa Arkinga, který byl jediný neutrální v tomhle zmateném světě. Měl temně zařízenou kancelář. Do temných barev s policemi plných artefaktů různé magie.
"Vítám tě, Irene," usmál se papa Arking. Vstal od stolu a pírko na klopě klobouku se zavlnilo.
"Arkingu," pousmála se Irene a objala se s ním. Nechal ji usadit se do křesla u jeho stolu.
"Co pro tebe můžu udělat?" založil si ruce na prsou a sledoval, jak Irene nervózně po relikviích okolo.
"Chci uvěznit Lucifera," řekla přímo. "Ty víš, co chci."
"Pečetní magie je krvavou magií. To jistě víš," začal papa Arking. "A k uvěznění takové entity jako je archanděl je třeba položit vlastní život."
"Vím to," přikývla Irene. "Stejně to chci udělat. Dlouho před ním skrytí nezůstaneme."
"Seš ochotná pro jeho ochranu i zemřít?"
"Je celý můj život," objasnila Irene.
"Dobrá," přikývl a vstal z křesla. Přešel ke skleněnné vytrínce a vytáhl malou truhlici. Položil ji na stůl. "Je zapotřebí 666 pečetí k jeho uvěznění a tvá krev. Všechna tvá krev."
"Rozumím," převzala si truhlici. "Díky, Arthure."

Vybavená Irene přišla zpátky domů. Byla hluboká noc, ale Robert byl vzhůru a seděl v kuchhhy ni s hrnkem kávy. Orene položila truhlici na stůl a Robert zvedl pohled. Pak se zatvářil šokovaně, když mu došlo k čemu truhlice slouží.
"Ty to vážně chceš udělat?" zeptal se s jeho typicky zvednutým obočím.
"Není jiná cesta, Robe. On si pro něj příjde," řekla Irene naléhavě. "Musíš dnes sbalit věci a odjet, co nejdál s dětmi."
"A co ty?"
"Uvězním ho v tomhle domě," rozhodla a Robert se jí to nepokoušel rozmluvit. Situace byla dost vážná. Zatímco Robert balil věci, Irene chystala dům.
"Musíš být silný a poslouchat strýčka Roba, ano?"
Malý Sebi jen přikývl.
"Maminka tě miluje."
Se slzami v očích sledovala Irene, jak Robert s jejím největším pokladem, opouští příjezdovou cestu. Byla to jediná možnost, jak ho ochránit. Dům byl připraven. Od sklepa po půdu bylo rozmístěno 666 pečetí rudé barvy s pentagramem. Irene se postavila ke stěně, na které byl pod malováním hlavní ochranný symbol.
"Incendia," natáhla ruku a zeď praskla. Teď už stačilo jen počkat.

Netrvalo dlouho a vstupní dveře se otevřely. Irene si byla jistá, že je to on. Čekala v obýváku, kam Lucifer pomalu přešel. Měl knírek a na krátko střižené vlasy s patkou.
"Už jsi konečně pochopila, že nemá cenu se schovávat?" řekl s německým přízvukem. "Kdepak je malý? nahoře?"
"Nikdy ho nedostaneš," sykla Irene a s rukama za zády si rozřízla dlaň.
"Ty si vážně myslíš, že mě ubohá čarodějka může zastavit?" zasmál se.
"Příjemný pobyt," ušklíbla se Irene a rukou od krve zlomila velkou pečeť, kteoru měla na zemi.
"Ne!" zařval Lucifer, ale dům vybuchnul a celý hořel. Lucifer byl lapen v tom domě v astrální sféře a drželo ho tam 666 pečetí.
 


Čtvrtek bez Thomase

25. listopadu 2017 v 16:15 | M.J. Nachio |  Love for us
Probudilo mě šťouchnutí do ramene. Ležel jsem na hrudi Sethovi a ruku jsem měl na jeho rameni. Podíval jsem se vzhůru a viděl Thomase. Ten se tvářil zamyšleně. Posadil jsem se.
"Čau," řekl nabručeně.
"Ahoj," zívnul jsem.
"Vidím, že tu bylo veselo," podíval se na láhev vína.
"Co tu děláš?" zavrčel jsem nepříjemně.
"Přišel jsem si pro věci. Kde je Oli?"
"U mámy, kterou si na mě poslal. Měl bys mi vrátit klíče."
Položil klíče na konferenční stolek a odešel do ložnice. Přešel jsem do kuchyně a nalil si kávu z kávovaru. I s hrníčkem jsem přešel do ložnice. Opřel jsem se o rám dveří a díval se na Thomase, jak si balí zbytek věcí, které tu měl.
"Co máš se zápěstím?" zajímal se.
"Menší nehoda."
"Nedělal si žádný blbosti, že ne?"
"Já ne."
"Adam?"
Na to jsem neodpověděl. Upil jsem z šálku a dál se na něj díval. Už nic víc neřekl. Sbalil si věci a odešel. A mě se nějak ulevilo. Posadil jsem se v obýváku do křesla a díval se na Setha, jak spí. Bylo to roztomilý štěně.

"Dobrý ráno," usmál jsem se na Setha, když otevřel oči.
"Čau," řekl odměřeně. "Spali jsme spolu?"
"Ne, ty si to nepamatuješ?"
"Ne."
"Damiane?" napadlo mě.
"Hmm," broukl a pokrčil rameny.
"Jak ti je?"
"Bolí mě hlava."
"Chceš šumák?" zeptal jsem se a vstal z křesla.
"Jasně."
Přešel jsem do kuchyně a otevřel skříňku. Vedle kávy byly šumivé tablety. Jednu jsem hodil do sklenice vody. Podal jsem ji Damienovi. Ten upil a opřel se do pohovky.
"Vy teď spolu chodíte?" zajímal se.
"To nevím," přiznal jsem. "Těžko říct."
"Já doufám, že ne," řekl nabručeně.
"Proč?"
"Protože se s tebou nerad vídám."

XX. Bůh je mrtev

20. listopadu 2017 v 16:11 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Andělé, démoni, duchové….pořád jsem to nechápal. Tedy teorii ovládám, ale je to problém dát stále do praxe. Srovnat se s tím, že je to vše skutečné a nejedná se o sen chlapce. Přesně jako ten fakt, že právě já jsem Boží bojovník. Ten bojovník, který mohl vše zastavit hned zpočátku. Stejně mocný, ba i mocnější, než-li andělé. A přitom jsem to byl já, dítě, kterému byla vzata matka a čas, který s ní mohl strávit. Dítě, jež je napůl nadpřirozené. Dítě, jehož duše je stejně stará jako nejmladší archanděl. Dítě, jež prožilo strašné věci. Dítě, které vyrostlo. Dítě, které bylo svědkem Luciferova uvrhnutí do nicoty. Dítě, které se zamilovalo do anděla, z něhož se stal archanděl s novou pamětí.
Hagiel…
S rychlým výdechem jsem se probudil. Seděl jsem na své posteli, čelo i hrudník orosené od chladivého potu. Oddychl jsem si. Sny o minulosti mě občas trápily. I po tak dlouhé době, jako dvacet let od skončení Apokalypsy a chvíle, kdy jsem se dal na dráhu sólového Lovce. Poháněn zradou Boha a láskou v zapomnění. Nebyla to Boží chyba. Byl jsem upozorněn na následky a přesto jsem zaslepeně toužil jen po jednom. Léta pominula. Změnil jsem se.
Otočil jsem se na levý bok a chvíli pozoroval mou nádhernou spící ženu. Vypadala vážně jako anděl. Políbil jsem její snědou kůži na rameni. Měla na sobě jen noční košilku a vlasy líně rozházené po polštáři. Při polibku se mírně usmála, avšak spala dál.
Sundal jsem ze sebe pomalu peřinu, bosýma nohama jsem stoupl na chladivou podlahu ze světlého dřeva a posadil se na okraj postele. Hlavou mi vířila ohromná spousta myšlenek. Protřel jsem si oči, sáhl po županu a dveře ložnice jsem za sebou potichu zavřel. Pomalu jsem kráčel po koberci chodby v druhém patře našeho rodiného domku a zastavil jsem se u dalších dveří a otevřel je. V postýlce, na kterou dopadalo světlo z chodby, kde jsem rozsvítil, ležel můj syn. Jeho plavé vlásky tolik připomínaly mne, když jsem byl v jeho věku. Posadil jsem se na kraj jeho postýlky a chvíli se díval do jeho spící tváře. Cítil jsem se tak pyšný. Políbil jsem jej na čelo a přikryl až po krk.
Tentokráte mne mé kroky zavedly do pracovny. Byla dělaná v tom starém dřevěném stylu. A byla dělaná přesně na to, abych zde mohl přijímat své pacienty. Zadíval jsem se za stůl z ebenového dřeva na stěnu, kde visel diplom:
PhDr. Sebastian Adler, diplomovaný psychiatr. A hned pod ním byl certifikát psychotronika. V dnešním světě už to lidé brali jinak. Bez certifikátu psychotronika už k lékaři ani nikdo nechodil. Přešel jsem tedy ke stolu a zadíval jsem se na něj. Ležel tady diář, adresář,kancelářské potřeby, telefon a složky posledních pacientů, které jsem měl včera. Chtěl jsem pomáhat lidem, jejím duším, když už jsem se těch starých duší nezbavoval. To skončilo, když jsem založil svou rodinu.
Poté jsem přešel k dubové skříni, ze které jsem vytáhl jednu starou zaprášenou krabici, která ležela na nejvyšší polici. Položil jsem ji na svůj pracovní stůl a došel si pro láhev whiskey a skleničku. Nalil jsem si medovou tekutinu do skleničky, trochu upil a odklopil papírové víko z krabice.
Nacházely se tam poznámky z mého dětství. O Bohu, jeho dětech, o démonech a také o něm. Zavzpomínal jsem na jeho nádherné hnědé oči a vlasy. Na jeho výrazné lícní kosti, jeho úzké rty a dokonalou postavu…
Z očí mi stékaly slzy a láhev whiskey pomalu brala za své, hlavně ve chvíli, kdy jsem našel pár Hagielových fotek, kde se snažil usmívat, ale vlastně nechápal, co dělám, protože se s foťákem ještě nesetkal. A já se v tu chvíli cítil prázdný, neúplný a necelý. V hrudi jsem měl jakou si díru, která na mne měla devastující účinky.
V momentě, kdy zapraskala podlaha, jsem vzhlédl ke dveřím pracovny. Viděl jsem tam stát plavovlasou postavu, kolem níž zářilo světlo a přes slzy jsem neviděl její obličej. Nemotorně jsem se otřel.
"Ahoj, Sebe," usmívala se na mne dívka, na tváří měla úsměv. Poznával jsem jí z mého dětství.
"Emo?" zadíval jsem se na ni, zvedl jsem se a pokusil se, co nejrychleji dojít k ní. Pevně jsem ji sevřel v obětí.
"Jak dlouho?" zadíval jsem se jí zblízka do očí.
"Přesně 24 let," usmívala se.
"Tak rád Tě vidím," znovu jsem ji objal. "Proč ses neukázala? Zkoušel jsem volat."
"Nemohla jsem. Omlouvám se," v očích se jí objevil stín zármutku.
"Děje se něco, Emo?"
"Bůh je mrtev."
Uvědomění si, co mi právě Ema řekla, byl šok. Mylně jsem se domníval, že Bůh je nesmrtelný. Že žije tak dlouho, jak dlouho žije jeho planeta. Chybný úsudek. Bůh zemřel. Co to ale znamená pro Zemi? Zanikne spolu se svým Stvořitelem a správcem? Na to byla moc samostatná. Na to v ní přeci bylo moc magie. A co to vůbec znamenalo pro mne? Proč je tu vlastně Ema?
"Co to znamená? Jak to myslíš, že zemřel?" nechápavě jsem se na ní podíval.
"Zemřel…stářím," přirovnala to k něčemu, čemu bych mohl porozumět. Čemu by mohl člověk porozumět. K něčemu lidskému.
"Vypadal tak…zachovale."
"Bůh stárne jinak."
Přikývl jsem a pomalu přešel zpátky ke stolu. Hlava se mi dost motala. Vybídl jsem jí, ať se posadí. Plavě přešla ke křesílkům a do jednoho z nich se posadila. Zhluboka jsem se nadechl, zatímco ona se koukala na můj stůl. Pak se zeptala:
"Pořád na něj myslíš?"
Pohledem jsem sjel k jeho fotkám, jež byly rozházené na stole.
"Jak se má?" zeptal jsem se šeptem. Očima sklopenýma k desce stolu.
"Dobře," usmála se Katherine. "Vlastně jsme do teď zažívali Zlatý věk."
Přikývl jsem a naprázdno polkl pokoušeje se zadržet slzy.
"Vzpomněl si na mě někdy?"
Ema zakroutila hlavou. Hlasitě jsem potáhl a slzy mi začaly stékat po tváři.
"Ale ví o tobě," začala znovu Ema. "Pokaždé, když ses v noci proplakal k jeho jménu, on tam byl. Zmatený, zničený, ale byl tam."
"Děkuju," reagoval jsem na její slova útěchy šeptem. Nějak jsem tušil, že si nikdy nevzpomene.
"Popravdě jsem přišla jako Zvěstovatel."
Otřel jsem si oči. "Cože?"
"Brzy se bude konat shromáždění archandělů, aby zvolili, kdo se stane novým Bohem."
Přikývl jsem. Vlastně to bylo logické.
"Podle starověkého práva se ho smí účastnit i Boží bojovník," pověděla mi. "Můžeš se stát novým Bohem, Sebe."
"Cože?" vytřeštil jsem oči. "Počkej. Počkej!"
Zvedl jsem se z křesla a chvíli jsem jen tak pomalu přecházel sem a tam, abych neupadl. Moc informací, tedy těch závažných.
"Chceš mi říct, že se mohu stát Bohem?"
"Přesně to ti chci říct, pokud ty sám chceš," pokývla.
"A když nebudu?"
"Nemusíš," usmála se a poté se postavila. "Promysli to. Musím jít."
"Kdy?" zajímalo mě. "Kdy to bude?"
"Za úplňku. Doufám, že si pamatuješ, jak se dostat do nebe," usmála se a jednoduše zmizela.
Bylo těžké se rozhodnout. Úplněk měl být už za pár dní a jediné, co jsem netušil, bylo, zda jsem připravený unést tu tíhu. Ne snad proto, že bych mohl být zvolen bohem, nýbrž tíhu vidět znovu Hagiela.
"Miláčku, co tu děláš tak brzy ráno?" ve dveřích se objevila má krásná žena.
"To nic," pousmál jsem se opile. "Všechno je v pořádku."
"Zlato, moje," zakroutila hlavou a přešla k mému stolu. Políbila mne do vlasů a vzala láhev se zbytkem whiskey a vrátila jí do baru. "Měl by sis dát sprchu."
"Jo," přikývl jsem a opilecky jsem vyrazil do koupelny, kde jsem se zadíval do zrcadla. Viděl jsem se. Poznával jsem se. Jen o několik let staršího. Vlasy už jsem neměl pískově hnědé, ale hnědo-černé. Oči světle šedé a obličej ošlehaný tvrdými léty. Vystouplé lícní kosti. Konečky prstů jsem si sáhl na obličej a v ten moment mnou projelo to rozhodnutí. Chtěl jsem ho vidět, i kdyby to mělo být naposledy.
Byla noc úplňku a já seděl v pracovně.
"Sebi," ozval se ode dveří ženský hlas. "Ty zase nespíš."
"Jen tady něco dodělám," pousmál jsem se, když ke mě přešla.
"Měl by sis odpočinout," pohladila mě po zádech. "Pořád jen pracuješ."
"Dokončím to a přijdu," pohladil jsem ji po bedrech.
"Dobře," políbila mě do vlasů a šla zpátky do naší ložnice. Znovu jsem si zavdal, ale tentokrát rovnou z lahve.
"Sebi," ozval se známý hlas, který jsem už dlouho neslyšel. Zvedl jsem pohled, abych ho uviděl. Hnědé vlasy měl o něco delší. Na sobě tílko s velkým výstřihem s šedou mikinou a úzkými jeansy. Díval se na mě těma nebeskýma očima, ve kterých jsem se topil.
"Hagi," vydechl jsem nakonec. "Co tu děláš?"
Modlil jsem se za to, ať řekne, že si vzpomněl. Byl jsem naivní.
"Bůh je mrtev," oznámil mi.
"Já vím," přikývl jsem zaraženě.
"Mám tě odnést na valné shromáždění, kde se bude hlasovat o funkci nového Boha," prozradil a mě se zdálo, že je v rozpacích.
"Proč já?" podivil jsem se.
"Protože na to máš jako Boží bojovník právo," pousmál se. "Můžeme?"
"Dobře," přikývl jsem a přešel pomalu k němu.
"Chyť se mě," nabádal mě a nastavil ruku, které jsem se okamžitě chytil.
Objevili jsme se na mostě před Božím domem. Zadíval jsem se na jezero nenarozených, které mě vždy fascinovalo. Plavaly v něm bělostné duše, které byly neposkrvněné životem.
Šel jsem vedle Hagiela směrem k domu. Pak znenadání odbočil směrem k chrámu.
"Musím ještě vyzvednout Lucifera z Nicoty. Nevadí?"
"V pořádku," kývl jsem.
Vešli jsme do ohromné stavby, jež byla chrámem samotného Boha. Byla to největší katedrála jakou jsem kdy viděl.
Šel jsem za Hagielem, který mě vedl do sklepení k mohutným kamenným dveřím.
"Rá. Eeen. Ni.Va" pronášel Hagiel sebejistě, když se najednou kámen uvolnil a potom otevřel. Utíkal z ní černý těžký kouř. Valil se jako nějaká tekutina.
Pak se odtamdtud vynořila ruka a následně i Luciferův obličej. Měl delší vousy i vlasy a celkově vypadal dost zanedbaně. Což se asi dalo čekat po tolika letech.
"Ahoj, Sebe," usmál se unaveně.
"Ahoj," kývl jsem. "Vypadáš hrozně."
"Jsem v nejlepších letech," ušklíbl se.
Lucifer se šel upravit do své ložnice v domě, zatímco nás nechal v zahradě. Kolem nás poletovaly světlušky a nádherně to tu vonělo.
"Hagi-," začal jsem, ale přerušil mě.
"Sebi, já…" začal. "Některé věci si vybavuju, ale nechci na ně myslet. Přijde mi to zvrácené."
Ty slova mě zasáhly jako nože. Už jsem na to téma znovu mluvit nezačal.
Odvedl mě do kamenné místnosti s dlouhým stolem a bytelnými kamennými židlemi.ů Hagiel mi tvrdil, že je to nejstarší místnost v domě. Seděl tam už Michael, Rafael a Uriel. Vůbec se nezměnili. Jakoby se jich čas nijak nedotkl.
"Á, Sebastiane, vítej," usmál se Rafael a podal mi ruku.
"Zdravím, Rafaeli," usmál jsem se a usadil se na volnou židli. Naproti mě se posadil Hagiel. Zanedlouho do místnosti vešel Lucifer. Byl oholený a ostříhaný.
"Zase pozdě, bratře. Jako celá století," zavrčel Michael.
"Mischo, až budeš několik let v Nicotě, tak mě peskuj," ušklíbl se Lucifer.
Michael se chtěl postavil, ale Uriel mu zatlačil na rameno, aby se posadil. Lucifer se usadil vedle Hagiela.
"Tímto zahajují valné shromáždění," pronesl Michael noblesně. "Jsme tu, abychom prodiskutovali nejpalčivější témata nebes a v neposlední řadě zvolili nového Boha."
"Začal bych s tématem znovuotevření bran a vpuštění eredetů do nebes," začal hned Uriel.
"Tohle rozhodnutí může udělat jen Bůh. Takže, pokud budeš zvolen, směle do toho," prohlásil Lucifer.

"Tak dost!"okřikl je Michael. "Musíme vyřídit jinou věc. Jeruzalém je stále v troskách. Opravy jdou velmi pomalu. Navrhuji ho zbourat."
"A kam chceš umístit bojovníky? Pochybuju, že se to vikingům bude zamlouvat," utrousil Lucifer.
"Umístili bychom je do Rajské zahrady, stejně tam teď tráví hodně času. Vystavili bychom místo Jeruzalému Valhalu podobnou Asgardu. Kdo je pro?" zeptal se Michael a zvedl ruku. S ním i Uriel a Hagiel. Taky jsem se přihlásil pro.
"Výborně. Tak tedy Valhala," ušklíbl se Lucifer.
"Pojďme přejít k hlasování," pověděl klidně Uriel. "Můj hlas patří tobě, Michaeli."
"A tobě patří můj hlas, bratře," řekl Michael dívající se na Uriela, který pokývl hlavou.
"Rozhodl jsem se hlasovat pro Sebastiana," řekl Rafael. Já se po něm podíval, ale on propaloval pohledem Michaela. Asi chtěl jeho hlas.
"Sebastiane?" vyzval mě chladně Michael.
"Hlasuju pro tebe," kývl jsem rozpačitě na Michaela.
"Já hlasuju pro Sebastiana," ozval se znenadání Lucifer. Teď už to bylo jen na Hagielovi.
Chtěl bych být Bohem?, přepadla mě myšlenka. Musí to být velká zodpovědnost. Nevím, jestli ji chci nést. Co má rodina?
"Sebastian," řekl nakonec Hagiel a já zavřel oči a sklopil hlavu. Bylo to přesně, jak jsem nechtěl.
"Tak se stane," procedil skrz zuby Michael.

Středa se Sethem

18. listopadu 2017 v 16:14 | M.J. Nachio |  Love for us
Adam se probudil někdy v jednu hodinu ráno a rozhodl jsem rovnou vyrazit do nějakého baru. Cítil tu bolest, kterou Henrik trpěl rozchodem s Thomasem. Potřeboval to alespoň trochu přepít, ale vůbec to nepomáhalo. Vrátil se tedy zpátky domů a uvařil si silné kafe. Trochu ho to postavilo na nohy, ale cítil se osaměle v tom bytě a tak se vrhl na úklid. Uklidil nejprve věci, které byly všemožně rozházené a pak vytřel podlahu. Zapnul si u toho hudbu z youtube. Snažil se o neutrální písničky, aby sám nespadl do deprese. Plán se však nezdařil, Adam se začal topit v depresi a nevěděl, co má dělat. Začal panikařit a bylo to silnější, než on sám. Proto popadl nůž z kuchyně a zamířil do koupelny, kde se posadil do vany. Ostří si přiložil k zápěstí a říznul.

Probudil jsem se v chladné koupelně. Chvíli sem mžoural očima, než jsem se šíleně vyděsil, protože jsem seděl ve vaně. Na její stěně a mém oblečení byla spousta krve. Zjistil jsem, že zdroj krve je zápěstí. Byla to hluboká rána, ale nebyla proříznutá tepna. Rychle jsem si ruku opláchnul a otevřel lékarničku, která byla za zrcadlem nad umyvadlem. Vydezinfikoval jsem zápěstí a obvázal ho. Převlékl jsem se a posadil se na balkón, kde jsem si zapálil. Tenhle zlozvyk jsem pochytil od Setha a vzpomínka na něj mě bodla u srdce. Vytáhl jsem papír, na kterém byl kontakt na něj. Hned jsem ho vytočil.
"Ano?" ozval se v telefonu jeho hlas.
"Sethe? To jsem já Henrik."
"Jé, ahoj," zasmál se Seth.
"Ahoj," pousmál jsem se.
"Jsem rád, že ses ozval," zněl mile a potěšeně.
"Dostal jsem další záchvat a mám pořezané zápěstí," informoval jsem ho věcně.
"Dej mi adresu. Přijedu," řekl ihned zcela vážně.
Zanedlouho byl u mě. Musel jet taxíkem, protože tu byl až moc rychle. Otevřel jsem dveře a nechal se od něj obejmout.
"Jak ti je?" zajímal se ihned a podíval se na mé zápěstí.
"Už mi bylo líp," pokusil jsem se o úsměv. "Pojď do obýváku."
"Přinesl jsem s sebou víno," usmál se Seth. "Řekl jsem si, že by se mohlo hodit."
"Fajn, tak donesu skleničky."
Posadili jsme se do obýváku a já nám rozlil víno do skleniček.
"Kde je tvůj přítel? Thomas, že?" zeptal se mě po chvíli, když si upil.
"Rozešli jsme se," prohlásil jsem klidně.
"To je mi líto," posmutněl.
"Našel si někoho jiného a zamiloval se. Ještě tu má nějaké věci."
"Víš, možná je to tak lepší. Alespoň ti zbývá čas na syna," zářivě se usmál a ukázal na obdiv svá rovnátka.
"Teď je u mojí matky."
"Aha," přikývl. "Ale s tou moc dobré vztahy nemáš, ne?"
"Taky ho tam nechci nechat dlouho. Stačí jak se podepsala na mě."
"Strašně rád tě vidím," pohladil mě po rameni.
Láhev vína postupně ubývala, než jsme byli oba v náladě. Smáli jsme se a povídali si. Než jsem se k němu naklonil a políbil ho. Stejně jsem to chtěl udělat celou dobu. Začali jsme se líbat a já u zajel rukou pod tričko. Pak mě zastavil a odtáhl mou ruku.
"Ty to nechceš?" zeptal jsem se přihlouple a odtáhl se.
"Jsme oba opilí," řekl zdráhavě. "Chci to, ale až budeme oba vědět, že to chceme."
"Chápu, ale já to chci. Vím to."
"Ještě je na to brzy," pohladil mě po tváři. "Chci, abychom na to byli střízliví."
Přikývl jsem a znovu ho obejmul. Políbil mě do vlasů a hladil po zádech.

XIX. Chci to a chci to hned

13. listopadu 2017 v 16:10 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
"Sebe?" ozval se nademnou Tobiasův hlas. Zvedl jsem pohled. Měl potrhané oblečení a tvářil se vyčerpaně.
"Tobi," vydechl jsem.
"Pojď, vstávej," řekl a pomohl mi na nohy. "Zvládls to. Je konec."
Pousmál se. Přemístili jsme se do jednoho motelového pokoje, kde jsme stále měli naše věci. Tedy měl jsem tam věci hlavně já. Pomohl mi do postele a já téměř ihned usnul.
Probudil jsem se v noci. Na stole plál knot svíčky a na židli seděl Tobias. Převlečený a čistý. Pročítal si nějakou knihu, a když viděl, že jsem vzhůru, odložil ji a zadíval se na mě.
"Co čteš?"
"Literaturu, kterou jsem měl rozečtenou už dávno. Doháním teď, co jsem zmeškal, když je po Apokalypse."
Posadil jsem se na kraj postele. Musel jsem dát sprchu. To bylo víc, než jasné. Ale do ničeho se mi nechtělo.
"Co máš teď v plánu dělat?" ozval se Tobias po odmlce.
"Myslím, že jsem skončil," pokrčil jsem rameny. "Ztratil jsem všechny. Přišel jsem o všechno."
"Máš mě," pousmál se Tobias, ale tušil, že to nestačí. "Mrzí mě to s tím Hagielem."
"Jsem v pohodě," lhal jsem.
Trvalo mi něco přes půl hodiny sprchování, než jsem se oblékl do čistého prádla a posadil se ke stolu, u kterého stále seděl Tobias. Byl jsem zničený. Pak jsem si vzpomněl, co říkal Smrt. Přivést Hagiela zpět může jen Bůh.
"Musím za Bohem."
"Cože?" vyjevil se Tobias. "Proč?"
"Jen on dokáže oživit Hagiela."
"Je to moudré? Co když se k němu vůbec nedostaneš?"
"Musím to aspoň zkusit," zvedl jsem se. "Sbohem, Tobiasi. Díky za všechno," řekl jsem a zmizel ve světle.
Objevil jsem se před svatopetrskou bránou. Byla ohořelá a levá strana vypadla z jednoho z pantů, na kterých držela. Zastavil mě anděl, který ji strážil.
"Ještě nenastal tvůj čas," řekl klidným hlasem.
"Jdu za Bohem."
"To by mohl říct každý," uchechtl se.
"Jsem Boží bojovník a pokud mi neustoupíš z cesty, zničím tě," zavrčel jsem výhružně.
"Dobře," přikývl vyplašeně a ustoupil stranou.

Nikdo mě cestou poničenými nebesi nezastavil. Měli dost vlastní práce a tak jsem došel až k Jeho domu. Otevřel jsem dveře a vstoupil do trůnní síně. Cestu mi však zastoupil Michael.
"Co tu děláš?"
"Jdu za Bohem. Zavolej mi ho," řekl jsem s ledovým klidem.
"Tady nemáš, co pohledávat," pověděl stroze.
"Nepokoušej mě. Mám vražednou náladu," vyhrožoval jsem. Udály se změny. Ještě před rokem bych byl přímo podělaný strachy z archanděla. Teď se mi zdál slabý.
"To je v pořádku, Michaeli," ozval se ten nesmírně klidný a harmonický hlas. Objevil se zpoza sloupoví a přešel pomalu až k nám. "Čemu vděčím za tuto návštěvu, Sebastiane?"
"Chci, abyste přivedl zpátky Hagiela."
"Není to tak jednoduché," začal.
"Ale dokážete to."
"Vše musí být v rovnováze a za každý čin je potřeba nějaké oběti."
"Je mi jedno, co mě to bude stát. Chci to a chci to hned!"
"Dobrá," přikývl Bůh a mávl rukou. Na chvíli se vše zahalilo do oslňujícího světla, než světlo ustoupilo a vedle Boha stál můj Hagiel. Měl na sobě bílé roucho. Vrhnul jsem se mu kolem krku a štěstím jsem začala plakat.
"Tolik jsi mi chyběl," vydechl jsem mu na krk.
"Kdo jste?" zeptal se zmateně.
Odtáhl jsem se a podíval se mu do očí.
"Jsem Sebastian. Tvůj Sebastian," řekl jsem mu, ale viděl jsem na něj, že si mě nepamatuje.
"Je teď archandělem, Sebastiane, a vybralo si to svou daň," vysvětlil mi Bůh. "Teď je na něm, jestli s tebou odejde nebo zůstane tady."
Zadíval jsem se na Hagiela a v duchu prosil, aby šel semnou.
"Chci zůstat s tebou, Otče."

Úterý s depresí

11. listopadu 2017 v 16:14 | M.J. Nachio |  Love for us
Ráno jsem vypravil Oliho do školy. Už chodil sám. Dokonce si sám připravoval svačinu. Dostal u dveří pusu a odkráčel. Trochu mě z toho vína bolela hlava, ale rozhodl jsem se něco dělat. Z obýváku jsem uklidil láhev od vína a skleničky. Naskládal jsem nádobí do myčky a dal prát prádlo. Vyrušil mě až zvonek u dveří. Přešel jsem ke dveřím a otevřel je. Na práhu stála žena ve středních letech s natočenými blonďatými loknami, v šedivém kostýmku a malou kabelkou zavěšenou na ruce.
"Mami?" vyjevil jsem se.
"Ahoj, zlato," usmála se na mě jakoby se nechumelilo. "Pustíš mě dál?"
"Jo," posunul jsem se, aby mohla projít. "Co tu vlastně děláš?"
"Řekla jsem si, že navštívím svého syna a vnuka," pokrčila rameny a odložila si kabelku na botník. Vytáhla si z ní cigarety a zapalovač. Přešla do kuchyně a dala si cigaretu do pusy.
"V bytě se nekouří," zastavil jsem jí dřív, než si stihla připálit.
"Tak kde si mám zapálit?" vyjela zostra.
"Na balkóně," ukázal jsem do obýváku. Šel jsem s ní a zapálil si taky. Seděli jsme teď naproti sobě a já čekal, jestli z ní něco vypadne.
"Oli je ve škole," řekl jsem nakonec.
"To já přeci moc dobře vím, hlupáčku," usmála se sladce. Už teď mi šla na nervy. "Doslechla jsem se, že ses rozešel s Thomasem."
"Jak ses o to doslechla?" zajímalo mě. "Thomas ti volal, že jo?"
"No, tak mi volal. Co je na tom?" pokrčila rameny. "Chtěl, abych tě zkontrolovala."
"Bezvadný," zuřivě jsem klepl cigaretu o popelník, až mi vypadla žhavá část a já si musel znovu připálit.
"Napadlo mě," začala. "Co kdybych si Oliho na chvíli vzala ke mně?"
"Cože?" vykulil jsem oči. "V žádném případě!"
"Mohl by sis aspoň uspořádat svůj život," pokračovala dál.
"Tys mě neslyšela?"
"Tak alespoň na dva dny nebo na víkend. Taky si chci Oliho trochu užít."
"Vždyť si do teď nejevila zájem."
"Teď tu jsem a mám zájem o svého vnuka."
"Pokud bude Oli souhlasit," přikývl jsem nakonec.

Oli nakonec souhlasil, ale chtěl, abychom si každý den volali. Matka si ho odvedla kolem páté odpoledne a mě zbyl byt jen pro mě samotného. Nejprve jsem se věnoval úklidu, abych dělal něco užitečného. Pak jsem se posadil v obýváku na pohovku a tupě zíral na balkónové dveře. Nemohl jsem pochopit, jak mi to mohl Thomas udělat. Nejspíše jsem do toho ústavu neměl nikdy chodit. Zničilo to naši rodinu. Byla to má vina.

XVIII. Nicota není pro každého

6. listopadu 2017 v 16:09 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Mělo se už stmívat, ale Slunce začalo znovu vycházet. Osvítilo jasným světlem mrtvé i přeživší. Zadíval jsem se na východ, když tu se rozezněl dutý hlas, který jakoby prostupoval nebem i zemí a hlásal:
"Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu a poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vody!"
Andělé i démoni začali poklekávat a lidé, co je hlas donutil vyjít ze svých ukrytů taky poklekli. Jediný já zůstal na nohou.
"Rád Tě znovu vidím," ozval se hlas plný harmonie. Klidný a spokojený. Sebastian se pomalu otočil a viděl tam stát Boha v jeho všedním obleku. Za ním stál další muž v bílém obleku s delšími hnědými vlasy.
"Nejsem si jistý, jestli můžu říct to samé," pronesl jsem oprskle.
"Pojď semnou," pobídl mne Bůh s lehkým úsměvem na rtech. Vydali jsme se kolem klečících andělů i démonů.
"Kde jste byl celou dobu?"
"Celou dobu jsem vše pozoroval z povzdálí," pronesl klidně Bůh. "Byla to zkouška pro mé děti i pro tebe."
Zničehož nic se ozval další hlas, jenž hlásal:
"Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvím a dal jim pít z poháru hněvu."
Sam se rozhlédl kolem, aby snad spatřil zdroj toho hlasu.
"Jsou to andělé poselství," objasnil Bůh. Klečící andělé se jako na povel zvedli, popadli nejbližšího démona a začali jej kamsi hromadně táhnout.
"Kam je vlečou?" zajímal jsem se.
"Zpátky do pekla, kam tyto duše patří. Tak samo i přívrženci Satana," promluvil klidně muž v bílém obleku. Bůh se totiž neměl k tomu, aby odpověděl.
Stále jsme pokračovali dál, aniž by se jeden z nich, Bůh i jeho anděl, ohližel kolem sebe.
"Kam to vlastně jdeme?" chtěl jsem vědět, ale odpověďi jsem se nedočkal, neboť se rozezvučil další hlas:
"Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhořčení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu, a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly. A jeho muka neuhasnou navěky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nenechal si vtisknout jméno. Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši."
"Takovými sračky plníte lidem hlavy?" obořil jsem se na Boha.
"Musím nějakým způsobem nastolit znovu řád, Sebastiane," pousmál se Bůh a zastavil se.
Podíval jsem se před sebe a viděl Lucifera. Nahého a zuboženého tím pádem z nebes.
Stáli jsme nad tělem Lucifera a mě bylo zle. Opravdu. Jeho tělo bylo zubožené, možná i zohavené. To jsem nedokázal určit přes zaslchlou a čerstvou krev a špínu. Bylo mi jej líto. Opravdu líto. Co vlastně chtěl? Chtěl aby si jej Bůh všimnul, což se také stalo.
"Povstaň Satane, a spytuj se ze svých hříchů," zahřměl hlas Boha a vše ostatní utichlo, krom Luciferových vzdechů a bolestivých heků při pokusech zvednout se na nohy.
"To už neznaš ani mé jméno, otče?" otázal se Lucifer s patrnou bolestí v hlase.
"Ztratil jsi jméno jako čest nazývat se mým synem," odpověděl chladně Bůh shlížejíc znechuceně na Lucifera, který zvrátil hlavu a z jeho úst se vydral skřek plný bolesti, úzkosti a zklamání.
"Já jsem tvůj syn!" zvolal mezi vzlyky, když se mu hlava zvrátila nazpět.
"Za činy, které jsi spáchal, Satane. Jakožto postavení se svému Stvořiteli," začal Bůh vyjmenovávat hříchy.
Lucifer se s bolestívým řevem zvedl na své nohy a otočil se čelem ke svému otci, který stále jmenoval jeho hříchy a činy, kterými se provinil. Z Luciferova břicha se řinula krev proudem po nohách a přirození.
"Mě nemůžeš zabít!" zařval mocně Lucifer a s uslzeným obličejem se vrhl na svého otce, který však ani nemrknul, neboť jeho ochránce, Serafiel, chytil Lucifera pod krkem a donutil jej přidřepnout.
"Za to Tě, Satane, zplozenče všeho zla, odsuzuju k uvěznění v nicotě!" rozhodl Bůh. Lucifera si od Serafiela vzali dva statní andělé a vlekli jej někam pryč.
"Ne! Otče!" křičel Lucifer bezmocně. "Otče! To nemůžeš! Ne, prosím!"
Hlas se za chvíli ztratil v dáli.
Mě bylo do pláče. Tohle se přeci nemělo stát. Nemohl jsem chvíli popadnout dech, ale toho si Bůh nevšimal. Otočil se čelem k údolí.
"Žíjte blaze a v míru," pověděl krásným hlasem, jenž zněl po celém světě a zahalilo jej světlo. Tak i ostatní anděly. Až bylo natolik oslnivé světlo, že prostě zmizelo a s ním i Bůh a jeho andělé.

Země zůstala lidem a mě. Padl jsem na zem v neskutečném záchvatu pláče. Co mě to popadlo?
Teprve teď to ze mě všechno spadlo. Ta tíha, kterou jsem měl na ramenou už od začátku. Ta ohromná zátěž na prsou. Všechno se to nahrnulo do očí a já plakal. Skulil jsem se do klubíčka, to bylo to jediné, co jsem teď dokázal udělat. Na nic víc, jsem neměl sílu.

Pondělí ve smutné náladě

4. listopadu 2017 v 16:13 | M.J. Nachio |  Love for us
Strávil jsem v Ústavu celý měsíc. Byl to ten nejdelší měsíc v mém životě, ale spoustu věcí se změnilo. Už jsme s Adamem nezápasili. Založil jsem deník, kde jsme všichni tři zapisovali vzkazy a naše pocity na různé podněty. Bylo to konstruktivní a docela jsme přešli na stejnou notu. Vypadalo to jakoby můj život mohl začít odznovu a lépe. Kvalitněji, než doposud. A proto mě po měsícíci terapií a sezení s psycholožkou propustili domů. Byl jsem tak šťastný div jsem neposkakoval na místě, když pro mě Thomas s Olim přijeli. Thomas už tak nadšený nebyl a to mi trochu na náladě ubralo. Ale Oli byl štěstím bez sebe, že mě vidí doma.
"A musím zítra do školy, když si přijel?" zkoušel to na mě. "Neměli bychom to nějak oslavit?"
"Ne," zakroutil jsem hlavou s úsměvem. "Teď se všechno vrátí do normálních kolejí. Takže do školy půjdeš."
Myslel jsem vážně, že se všechno vrátí do normálních kolejí, ale musel jsem si s Thomasem promluvit. A tak, když šel Oli spát, vytáhl jsem z lednice víno a sedl si k Thomasovi na pohovku v obýváku.
"Dáš si taky?" usmál jsem se na něj.
"Musíme si promluvit," řekl pak zcela bledý v obličeji.
"Mluvíš mi z duše," přiznal jsem.
"Víš," začal hledaje ta správná slova. "Někoho jsem potkal."
"Ano?" napřímil jsem se jako pravítko. Tak jsem měl celou tu dobu pravdu. Už mě nemiluje.
"Zamiloval jsem se," zašeptal.
"Aha," řekl jsem a přemýšlel.
"Moc mě to mrzí, ale nechtěl jsem to. Prostě se to stalo."
"Thomasi," oslovil jsem ho chladně. "Sbal si věci a běž pryč."

Thomas si sbalil jen pár věcí a opustil náš byt. Bylo to tak nejspíše nejlepší, ale jen pro něj. Mě se v tu chvíli rozpadl celý svět. Pustil jsem se do toho vína a zanedlouho byla láhev prázdná. Šel jsem se natáhnout a téměř ihned jsem usnul. Nezdálo se to ani chvíli a probudil mě Oliver.
"Tati," třásl semnou. "Tati."
"Co je, zlato?" zeptal jsem se trochu opile a zadíval se na hodiny na nočním stolku. Byly tři hodiny ráno.
"Kde je Thomas?"
"Odešel. Proč nespíš?" zadíval jsem se na něj v příšeří ložnice.
"Zdál se mi ošklivý sen," přiznal Oliver. "Nemůžu spát s tebou?"
"Samozřejmě," vzal jsem ho za ruku a nechal ho vklouznout ke mně pod peřinu. Pohladil jsem ho po vlasech a dal mu pusu na čelo.
"Dobrou, broučku."
"Dobrou, tati."

Kam dál