Sedmička

3. května 2020 v 10:00 | M. J. Nachio |  Církev Sedmi
Dnes vám chci něco napsat o základních entitách, na kterých se toto náboženství zakládá.
Nejprve bych rád mluvil o třech nejstarších, a to: Věčnost a Stařena. Patří mezi nejstarší a zároveň nejmocnější entity. Věčnost patří mezi linii tzv. "stavitelů a architektů". Tato linie se vyznačuje tím, že má nadání pro tvorbu. Jsou to stavitelé světů. Stařena patří však do linie tzv. "eredetských", tedy do linie, která má nadání pro ovládání energií. Abyste porozuměli, bez architektů by nevznikly návrhy a bez energie by nebylo možno je provést. Dalo by se říct, že se jedná o myšlenku a její následné zhmotnění.

Mezi potomky Věčnosti patří Otec a Temnota. Jsou to sourozenci, avšak naprosto odlišní. Otec je názorný příklad linie architektů. Je vnitřní zrak neměl žádné hranice a ani omezení. Jeho opakem byla Temnota, nebo také ničitelka světů. Využívala svůj dar převážně pro zničení všeho, co jiní vybudovali.
Zatímco mezi potomky Stařeny patří Matka a Cestovatel. Matka je srdečná a ochraňující entita. Její moc je enormní, a přesto se jí snažit na uzdě. Cestoval má tu největší moc v cestování čase a prostoru.
Jediné entity, které společně založili linii míšenou je Matka s Otcem. Mezi jejich potomky patří Bojovník a Panna. Bojovník je znázornění síly, a to fyzické i té psychické, které říkáme vůle. Panna je znakem naprosté čistoty a nevinnosti.

Právě Bojovník vystoupil z Chaosu a s sebou přivedl Mocnosti, které stvořili základní entity. Zpočátku je vedl a nechal je vybudovat pevnost, kterou pak převážně osídlila prvotní generace bohů. Pak se Bojovník vrátil nazpět do Chaosu. Ale o Mocnostech si povíme zase jindy.
 

Energie - práce s nimi

2. května 2020 v 18:00 | M. J. Nachio |  Okultismus
Prazákladem je energie. Není ji myšlený atom, protože ten je základem fyzického světa. Energie tvoří vše. Sám Chaos je tvořený energií. Energie tvoří všechny světy. A její využitím jsme schopni léčit, ničit i stavět. I vy sami můžete pocítit energii, pokud jste dostatečně vnímavý. Protože energie je kolem nás a tvoří nás. Mezi základní druhy energie patří oheň, voda, země, vzduch a éter. Éter je nejstarší a nejmocnější energie, ale k jejímu ovládnutí je zapotřebí dost síly a hlavně síly volní složky osobnosti, protože éter má jednu nepříjemnou vlastnost, a tím je pohlcení. Sice při pohlcení dosáhnete jako člověk hranice schopností, ale to by vás brzy zničilo, protože naše těla na to nejsou stavěná. Jako na hranice ostatních energií.

Na spoutání energií se používá pentagram. Pentagram je totiž pěticípá hvězda a každá cíp této hvězdy zastupuje jednu ze základních energií. Je užíván k rituálu probuzení a dalším rituálům.
Rituál probuzení slouží ke spoutání energií s vaším fyzickým a astrálním tělem. Není to zrovna jednoduchý rituál a lze ho provést (alespoň poprvé) pod dozorem někoho, kdo už s těmito věcmi má zkušenosti.
Dále se pentagram používá k ochraně. Tedy ke spoutání energií za účelem ochrany.

To však zabíháme do témat, o kterých se budeme bavit jindy. Byl bych rád, kdybyste si sami na sobě vyzkoušeli, jak moc jste citliví na energie. Zkuste si lehnout do místnosti, ve které je klid a nejlépe tma. Pokud potřebujete, zapněte si nějakou hudbu, u které si dokážete vyčistit hlavu a vytěsnit z ní, co nejvíce myšlenek půjde. Osobně doporučuji zapálit si svíčku, protože oheň je jistým zdrojem energie, ze které jde čerpat sílu. Následně si lehněte na záda, ruce si dejte podél těla dlaněmi nejlépe vzhůru. Zároveň se vám musí ležet pohodlně, protože pokud ne, budete nad tím přemýšlet. Zavřete oči a zkuste vnímat tok energie, kterou přijímáte dlaněmi. Můžete cítit teplo, chlad, brnění či svědění. Pokud se vám povede něco takového cítit, zaměřte se na to, co je zatím. Zkuste si to tyto pocity vizuálně rozebrat vnitřním okem.


Pokud to zkusíte, napište mi níže komentář, jak se vám to povedlo. Jsem na vás upřímně zvědavý. A příště si povíme, jak a z čeho můžeme energii čerpat.


Co je to Církev Sedmi?

2. května 2020 v 16:35 | M. J. Nachio |  Církev Sedmi
Církev Sedmi je zasvěcená víře v Sedm bohů. Jedná se o víru základních sedmi entit, které nemají určitá jména. Pouze označení, a to: Matka, Otec, Panna, Bojovník, Cestovatel, Stařena a Věčnost. Jedná se o entity, které vzešly z Chaosu, což je prazákladem všeho bytí. Jsou součástí řádu společně s Temnotou.
Z těchto základních entit vznikly Mocnosti, které z Chaosu přenesl Bojovník, který je také označován jako Velvyslanec Chaosu. Bojovník se sám vrátil nazpátek poté, co Mocnostem pomohl uskutečnit základy našich světů.

Dvě z těchto Mocností jsou zakladatelé Prvotní generace bohů. Více se k tomuto tématu budu rozepisovat v dalších článcích. Proč to však píši je, že z prvotní generace bohů je i bůh Lenus, který si společně se svou ženou a dětmi založil rodinu a stvořil svět právě ten, ve kterém momentálně žijeme. Lenus je vlastně křesťanský Bůh - Stvořitel, nordický bůh Odin, řecký bůh Zeus, hinduistický absolutní bůh Brahma, islámský jediný bůh Alláh, zooastrický bůh dobra Ahura Mazda a bůh a stvořitel Jehova. Světová náboženství dávají dohromady puzzle Původní rodiny, tedy rodiny boha Lenuse.

Toto náboženství tedy nepopírá a ani nijak neodmítá teologii světových náboženství. Ba naopak, víra, že všechna světová náboženství jsou vlastně jedno. Zároveň však prvotně uctívá základní entity a těm vzdává hold. Zároveň však respektuje Mocnosti, prvotní bohy i samotnou původní rodinu.
Nenechte se zmást tím, že lidé zneuctili původní náboženství a rozdělili si jej a to podle geografie a tamních zvyků a mravů. Zároveň i vlivem ostatních bohů. Ano, rozhodně nejsme sami.
Zároveň bych rád podotkl, že tato rubrika se bude ubírat směrem čistě náboženským, ač je spjata s okultismem, který popisuji v jiné rubrice. Zde se můžete dozvědět něco blíže o Církvy Sedmi a cestě světla, zatímco v okultismus se můžete dozvědět o fungování a rituálech, které jsou však s náboženstvím spjaty.
 


Světlejší zítřky

25. dubna 2020 v 18:00 | M. J. Nachio |  Deník
Zdravím vás Bando!,

již jsme přestěhováni. Byl to opravdu jeden z nejnáročnějších týdnů, a přesto nemáme odstěhováno vše. Chybí mi kus pracovny a v brzké době se nám dopraví i pohovka do obýváku. Soužití je vcelku náročné. Ale doufám ve světlejší zítřky, takže se to snažím přežít.

Kdysi jsem vám tady psával o Kočičce. To, co se však stalo na přelomu března a dubna, otřáslo naším vztahem a nejspíše se to už nedá napravit. Nebudu zapírat, že mě to nemrzí, ale život už mě asi tak vypleskal, že mě to nepřekvapilo ani u osobu, které jsem v době, když jsem žil v Ostravě nejvíc věřil. Když to vezmu kolem a kolem, nejvíce toho ztratila ona, ale má to tak být víc se k tomu rozepíšu příště. Je to už nějaký čas, tak doufám, že se na to budu moct dívat s odstupem.

Co se psaní týče, pravdou zůstává, že mi to nejde od ruky tak jako dřív, ale rozhodně s tím nechci přestat. Spíš si priority přeskládat tak, abych měl více času na psaní. Přeci jen postarat se o celou domácnost a další tři členy v ní není nic jednoduchého. Stále však zastávám názor, že je to převážně o dobré organizaci.

A do toho všeho ještě společenské návštěvy u dvou rodin. To je vcelku náročné. Bývali to jen mí rodiče, ale přidali se k tomu i rodiče vlčete. Netvrdím, že je to někde horší nebo lepší, u obou je to náročné. Pravdou zůstává, že větší klid je u rodičů vlčete, protože s mámou to máme pořád jaksi složité a docela těžko se dorozumíváme. Jakoby jsme žili oba na jiné planetě.
Pro dnešek to bude všechno, protože o tom, co se dnes děje v našem státě se mi moc nechce vyjadřovat. Možná někdy.
Mějte se krásně a skládejte básně.
Váš,
M. J.


Epizoda 2

25. dubna 2020 v 17:35 | M. J. Nachio |  Dvojčata
Bylo to každý den stále dokola. Ráno nás hromadně budili a postupně jsme se střídali po třech v koupelně, protože víc umyvadel tam nebylo. Někteří se sprchovali ráno, jiní to nechávali na večer. Byl jsem mezi těmi, co se sprchovali večer. Takže ráno mě čekalo jen opláchnutí obličeje a vyčištění zubů. Když jsem dorazil zpátky na pokoj, musel jsem se převléct a ustlat si postel. Obzvlášť to kontrolovala Perkinsonová. Ta si v tom přímo libovala, když mohla někoho rozcupovat za to, že mu přečnívá peřina. Snídaně byla vždy podobná. Většinu času jeden plátek chleba, rohlík, malé máslo a tři plátky šunky. Jindy pro změnu tavený sýr. Následovali ranní léky, na které se stála fronta od sesterny až po východ z oddělení. Pokud zrovna nebylo pondělí nebo středa, kdy probíhali dopolední vizity u lůžka, volali si k sobě doktoři postupně každého k sobě do pracovny za sesternou. Což bylo většinou na celé dopoledne. Přednost měli ti, co chodili na takzvanou Oranžovou skupinu. Byla to obyčejná skupinová psychoterapie. Kde se každý den bavili na jiné téma. Zatím jsem se do ní nedostal, což mi vůbec nevadilo, ale čekání celé dopoledne na vizitu bylo přímo úmorné. Obzvlášť, když potom trvala snad pět minut. Zeptali se, jak se cítím a tím to vlastně skončilo. Následoval oběd. Většinou se týdně opakoval. V pondělí UHO (univerzální hnědá omáčka), v úterý plátek bílé hmoty, která měla představovat rybu, ve středu UBO (univerzální bílá omáčka), ve čtvrtek rizoto (tedy pokud se to tak dalo nazvat), v pátek rýžový nákyp (obyčejná sulcovitá kejda), v sobotu luštěniny (hrachová či čočková kaše) a v neděli se předvedli a dodávali většinou sváteční jídla (někdy řízek, někdy svíčková a někdy guláš). Tím náš kulinářský týden končil. Odpoledne jsem chodíval na Arteterapii, ale protože jsem neměl volné vycházky, chodil jsem jen do trapné napodobeniny toho uměleckého ateliéru, který byl v naší budově ve sklepě. Sortiment výběru byl dost omezený a vlastně nešlo ani o Arteterapii jako spíš o to zabít čas. Po ní byly návštěvní hodiny. Většinou za mnou přišel Lucas, ale působil na mě čím dal ztrápeněji a unaveněji. Měl jsem za to, že na něj také doléhá to, že nejsme spolu. Po návštěvních hodinách byla večera, chudší napodobenina snídaně, kromě neděle, kdy jsme dostávali teplou hmotu ze zeleniny. Musel jsem uznat, že oproti tomu, jak vypadal, tak chutnala dobře.
Po pár dnech se můj stereotyp změnil a obohatil se o Oranžovou skupinu a výhody ohledně vizit. A zase se to takhle táhlo po několik dnů. Oranžové skupiny nevyhovovali skoro vůbec. Většinou jsem moc nemluvil, a když mě k tomu mladá terapeutka donutila, tak jsem to chtěl mít, co nejdříve za sebou.


Všechen ten stereotyp se změnil jednoho dne, kdy se konaly vizity po pokojích, takže na chodbě bylo prázdno. Lékaři i sestry byli ve vedlejším pokoji, když se ozvalo zazvonění u vchodových dveří. Ale nikdo se neměl k tomu jít otevřít. Službu měla Perkinsonová a u téhle ježibaby mě to ani nepřekvapilo. Někdo však zazvonil znovu a potom znovu. A pak prostě držel zvonek, který řinčel jako pominutý.
"Co se to, do pekla, děje?!" klela Perkinsonová, když šla ke dveřím. To už byla většina pokojů u dveří a koukala, kdo to tak zběsile zvoní. "REEDE!"
"Není to tvůj brácha, Iane?" zeptal se mě můj spolubydlící Simon.
Nevěřícně jsem koukal ke dveřím. Perkinsonová svou hruškovitou postavou zabírala veškerý výhled, takže jsem slyšel jen Lucasův hlas.
"Jsem tady služebně, Perkinsonová, ustupte," řekl zpříma Lucas a vstoupil na oddělení před couvající Perkinsonovou. Když ustoupila, viděl jsem, jak si Lucas schovává svůj služební průkaz do obleku. Před dveřmi stáli další dva mladící v oblecích. Co se to tady děje?
"Co se to tu děje?" zopakoval mou myšlenku primář oddělení, když vyšel z pokoje, aby zjistil, proč Perkinsonová někoho vpustila na oddělení.
"Úřad krizového štábu, Lucas Reed," představil se mu a podal mu do rukou list s natištěným textem. Pak se podíval na mě. "Sbal si věci, odcházíme."

Předchozí: Epizoda 1
Následující: Epizoda 3

Kapitola první - chaos v Příčné ulici

23. dubna 2020 v 8:46 | M. J. Nachio |  Škola čar a kouzel


Brian Greene byl vždy velice vnímavý chlapec. Ač by to do něj člověk na první pohled neřekl. Seděl U Děravého kotle a čekal na svou matku Cornelii. Slíbila mu, že na Příčnou ulici s ním dnes půjde. Měla sice hodně práce na Prezidiu kouzel, kde byla jednou z bystrozorů. Brian měl však za to, že tentokrát dorazí. Popíjel nějaký zakalený čaj, který mu paradoxně navzdory vzhledu chutnal a přemýšlel o situaci, která momentálně vládla světem kouzelníků. Prezident kouzel sice mluvil o tom, že Pán Zla je již pět let poražen, ale Brianovi se to nějak nezdálo. Podle slov nejvýše postaveného kouzelníka v jejich společenství bylo vše pod kontrolou. Brian však na své matce viděl, že má čím dál tím více práce. Nebylo to obvyklé a hlavně bylo podezřelé, že se s ním o práci odmítala bavit. Ještě rok zpátky společně probírali doma případy, u kterých jí byl Brian nápomocný. Ale teď celé prázdniny se o ničem ani slovem nezmínila. A když se na to zeptal, odbyla ho. Protože už měla dost dlouhou dobu zpoždění, rozhodl se, že vyrazí na Příčnou ulici sám. Nezlobil se na ni, ale čekat dál se mu už nechtělo. Zrovna, když přecházel s nákupy kolem obchodu pana Olivandera, přiletěl k němu modrý obláček. Ihned mu došlo, že je to jakási forma patrona. Ozval se Corneliin hlas. Působilo to jakoby na něj mluvila zdálky a chladně.
"PREZIDIUM PADLO. V PŘÍČNÉ ULICI JIŽ NENÍ BEZPEČNO. UTÍKEJ."
"Mami," zalapal po dechu Brian. Vytáhl hůlku, kterou mávl a nechal zmizet svůj nákup.


Joachime Tierry kráčel společně se svým otcem Olivierem a svou mladší sestřičkou Laetitiou po Příčné ulici. Pro jeho malou sestru to byl velký den, protože to byly první nákupy školních potřeb pro ni. Tento rok měla nastoupit do prvního ročníku. Joachime se na to upřímně moc netěšel. Měl sice svou sestru rád, ale vlastně vůbec netušil, jak to bude v Bradavicích vypadat s ní. Proto se už pár dní cítil vcelku mrzutě a na jeho chování to bylo znát. Laetitia vesela hopsala vedle něj a v menší papírové tašce si nesla podlouhlou krabičku, v níž byla uložena její hůlka. Rozhodla, že jí rozhodně nedá z ruky a tak jí to otec povolil. Zastavili se zrovna u výloh Kouzelného zvěřince, když tu se odněkud ozvala ohlušující rána, která otřásla zemí. Nejprve se z ulic vyřítili vyděšení kouzelníci a čarodějky a za nimi se valily kotouče rozvířeného prachu. Otec vytasil ze svého hábitu hůlku a k Joachimovi přitiskl sestru.
"Joe, běžte okamžitě zpátky do Děravého kotle," zatřásl vyděšeným Joachimem.
"Tati, co se stalo?" zakníkala malá Laetitia.
"Rozuměls?!" zaburácel Olivier na svého syna. Takového ho jeho děti vůbec neznali. Joachime jen němě přikývl.
"Máš Laeu na starost," řekl pak ještě Olivier a do obou strčil směrem nazpátek k Děravému kotli. Pak se vydal tam, odkud ostatní chtěli utéct pryč.


Mathias Malfoy a Regulus Lestrange byly nerozlučná dvojice už od jejich dětství. Každý byl sice jiný, ale byly tu rysy, které je spojovali. Jako například blonďaté vlasy. Mathias je měl sice kratší a rozházené na všechny strany, zatímco Regulus je měl krásně dlouhé a udržované. Dalším rozdílem bylo jejich chování. Regulus se dokázal chovat jako pravý aristokrat, zatímco Mathias byl převážně střeštěný. Ale vzájemně si vyhovovali. Možná i víc, než to. Procházeli společně Příčnou ulicí. Měli už téměř vše nakoupeno, když si dávali zmrzlinu v krámku pana Floreanta a Mathias Regulovi vyprávěl nějakou hodně veselou historku. Před vylohou začali hystericky pobíhat lidi.
"Co se to, u Merlinových vousů, děje?" zadíval se Regulus na ulici. Mathias se s vážným vyrazem postavil ze židle. Dveře se rozlétly a dovnitř vběhl nějaký udýchaný kouzelník se zaprášeným hábitem.
"Oni útočí!" zvolal na celý krámek. "Jdou směrem sem!"




Předchozí: Prolog
Následující: Kapitola druhá - Vítejte v Bradavicích

Úvod do okultismu - co to vlastně je?

6. dubna 2020 v 12:06 | M. J. Nachio |  Okultismus
Co je to vlastně okultismus a proč se o něm tolik mluví? Jako u většiny pojmů, každý si to vysvětluje poněkud jinak. Ale samotný původ z latinského occultus, což znamená tajný anebo skrytý. V podstatě by se dalo říct, že jde o tzv. "tajné vědy", ke kterým neodmyslitelně patří magie, alchymie, kabala a také astrologie.

V budoucích článcích bych se zaměřil hlavně na magii, ač to slovo teda opravdu nemám rád. Za což bych mohl poděkovat společnosti, která magii vykresluje jako něco, co je nereálné a neexistuje. Jsem však odlišného názoru. Rád používám spojení slov práce s energii, protože pro mě to v podstatě je magie. Rozumím tomu, že se to může zdát nereálné a nesmyslné. Ale dle mého názoru je prazákladem všeho právě energie, se kterou se sice dá pracovat, protože hranice mezi fyzickým a astrálním světem je velice tenká. Spousta lidí ji však nedokáže vnímat.
Magie jako taková je nerozlučnou součástí života. Váží se k ní vesmírné zákony, které jsou na fyzikálními zákony, které zná asi každý průměrně inteligentní člověk. Vesmírné zákony jsou však mnohem komplexnější a mnohem více složitější na pochopení. Mezi těmito zákony je i komický zákon a reinkarnační zákon, který spousta lidí vykládá velice špatně. Tím však trochu zabíhám do dogmat církve Sedmi a tady o nich mluvit nebude, ač spousta věcí, o kterých budu mluvit tady je vlastně velice provázaná se samotnou ideologií církve.

Rád bych napsal, že tohle bude lehké čtení, ale opak je pravdou. Je nutné u toho přemýšlet a pokoušet se najít spojitosti s vaším životem. Budu se snažit všechny věci připodobňovat k životu a dávat konkrétní příklady z reálného života, aby bylo alespoň částečně možno uchopit podstatu věcí.
Společnost se dělí v případě okultismu na tři tábory. První sorta lidí to naprosto odmítá a pohlíží na svět jen ze zcela fyzického či vědeckého hlediska. Další skupina lidí slepě následuje vůdce a mistry, kteří tvrdí, že jsou obdařeni věděním a jsou vyvolení, aby vedli stádo (krásným příkladem jsou křesťanské církve nebo Islám). A poslední malá skupina experimentuje a sbírá zkušenosti sama. Zkuste být až to poslední skupinou.

Epizoda 1

5. dubna 2020 v 15:00 | M. J. Nachio |  Dvojčata
Probudil jsem se na posteli. Cítil jsem cosi na zápěstí a tak můj pohled zamířil napřed tam. Měl jsem ho obvázané. V ten moment mě zasáhla vzpomínka, tak ostrá jako střep z rozbité láhve. Pořezal jsem se. Pamatoval jsem si tu těžkost bytí, která mě pronásledovala, avšak teď byla pryč. Položil jsem zpátky hlavu na polštář a zavřel oči, čímž jsem vytlačil slzy. Co jsem to zase provedl? Chtěl jsem, aby tady teď Lucas byl semnou, ale věděl jsem, že to nepůjde. Nebylo to poprvé, co jsem se ocitl na psychiatrii a tak jsem věděl, jak to chodí. Je pravda, že to nikdy nedošlo tak daleko. Nedokázal jsem pochopit sám sebe, že jsem to nechal zajít tak daleko. Lucas byl zrovna v práci. On byl ten zodpovědný z nás dvou. Měl už pár let stálou práci, zatímco já střídal brigádu za brigádu a nebyl jsem schopen kdekoli vydržet déle, než dva měsíce. A i to byl na mě úspěch. Neměl to semnou nikdy jednoduché, ale neumím si představit, že bych byl bez něj.
Do místnosti s prosklenou stěnou, za kterou byla sesterna, vstoupila jedna ze sester. Znal jsem ji. Pracovala tu již dlouho a my dva se tu už potkali. Byla ke mě vždy milá a vstřícná. Dnes však měla lehce podmračený pohled. Nezměnil se, ani když zjistila, že jsem vzhůru.
"Cos to provedl, Iane?" zakroutila hlavou a pomalu přešla k mé posteli. Z očí se mi začaly hrnout další slzy, které jsem nedokázal potlačit.
"Moc mě to mrzí," zašeptal jsem.
"Bude to dobré," zjihla najednou a posadila se na kraj mé postele. Pohladila mě po vlasech.
"Jak...?" začal jsem, ale nedokázal jsem doříct mou otázku. Podle všeho pochopila.
"Našel Tě Lucas, když přijel z práce a zavolal ti sanitku," začala vyprávět a otřela mi slzy, zatímco jsem se posunul na posteli výš a posadil se. "V noci tu pak čekal, než si noční služba převzala tvoje věci potom, co tě přivezli z chirurgie."
Je naprosto perfektní, ale musel být unavený.
"Kolik je hodin?" zajímalo mě.
"Po půl třetí," pokývla hlavou.
To znamenalo, že za půl hodiny tu určitě bude, protože začnou návštěvní hodiny. Sundal jsem ze sebe peřinu a chtěl vyrazit z postele. Irene mě však zastavila tím, že mi dala ruku na rameno.
"Iane, nemůžu tě pustit z monitoru, pokud si nebudu jistá, že si neublížíš," prohlásila vážně a zadívala se mi do očí.
"Slibuju," pověděl jsem zcela upřímně. Jediné, co mě teď zajímalo, bylo, abych byl připravený až za mnou přijde.
Irene přikývla a předala mi klíček od mé skříňky. Byla s číslem sedm a měl jsem v ní všechno, co jsem potřeboval. Od hygienických potřeb, přes oblečení až po cigarety. Myslel opravdu na všechno. Obdivoval jsem ho za to, jak dokázal být rozumný v krizových situacích.


Když jsem se osprchoval a převlékl se do šedivého trička, černých legín a modré mikiny, tak jsem ještě s mokrými vlasy vyrazil ke dveřím oddělení. Byly ještě zamčené, ale byla otázka času, než zazvoní návštěva a bude to určitě Lucas.
"Reede," ozvalo se z druhého konce chodby za mými zády. Byla to zdravotní sestra Perkinsová. I tu jsem znal, ale neměl jsem s ní z daleka tak dobrý vztah jako s Irene. Byla to stará ženská s brýlemi a protivným výrazem a ještě zastaralejšími metodami, než byla ona sama. Divil jsem, že tu ještě pracovala. Otočil jsem se.
"Na sesternu," zahlásila přísně a zalezla do místnosti. Dveře nechala otevřené. Dávno jsem věděl, že je lepší jí vyhovět. Mohla mi přeci jen znepříjemnit pobyt. Pomalu jsem přešel k sesterně ignorujíc pohledy spolupacientů. Pokaždé to bylo stejné. Ostatní pozorovali nově příchozí a snažili se přijít, co je zač.
Vešel jsem do sesterny a chtěl zavřít dveře.
"Nechte je otevřené," řekla zostra Perkinsonová od počítače. "Takže znovu tady."
Povzdychl jsem si a zadíval se ke dveřím na druhé straně místnosti, jestli z nich nevyjde Irene a nezachrání mne ze spárů té ježibaby. Nic se však nestalo.
"Tentokrát si tu ale pobudeš, Reede," pověděla, a kdyby to dokázala nejspíše by se škodolibě usmála. Ale nikdy jsem ji neviděl usmát se, ani škodolibě.
"Jak to myslíte?" zajímalo mě. Docela mě vyděsila.
"Mám tu pro vás obsílku," řekla zostra a posunula po stole doručenku. "Podepsat."
Poslušně jsem ji podepsal a ona mi předala dopis s červeným pruhem. Byl od soudu.
"To je vše," řekl pak, když zkontrolovala podpis a doručenku si založila.


Vyšel jsem ven a v rukou držel dopis. Docela mě děsil ten červený pruh. Nikdy jsem takový nedostal. Jen modré pruhy z Úřadu práce. Jako bez duše jsem kráčel chodbou, když jsem zvedl pohled a viděl jsem, jak Irene pouští Lucase dveřmi. Byl nádherný. Měl kratší hnědé vlasy rozcuchané. Občas mě fascinovalo, jak jsme stejní. Rozběhl jsem se k němu, a aniž by to zpozoroval, protože se bavil s Irene, jsem mu skočil do náruče.
"Jsem tak rád, že jsi tady," zašeptal jsem mu směrem k uchu. Cítil jsem, jak mě objal rukama. Nejradši bych ho políbil, ač jsem věděl, že to na veřejnosti nesmím, protože to nechtěl. Ale nejspíše bych to i udělal, kdybych najednou neviděl ty unavené oči a temné kruhy pod nimi. "Spal jsi vůbec?"
Jen zakroutil hlavou. Irene si odkašlala a my ustoupili stranou, aby mohla zase zamknout.
Sedli jsme si do jídelny, kde už bylo pár pacientů se svými návštěvami. Položil jsem na stůl dopis od soudu, neboť jsem si uvědomil, že ho stále držím v ruce.
"Co je to?" zajímal se a sáhnul po něm.
"To mi dala Perkinsonová," prozradil jsem.
"Ta čarodějnice má směnu?" zadíval se na mě zoufale a já přikývl. Otevřel dopis a začetl se. Poté ho položil a zadíval se na mě.
"Dali ti nedobrovolný vstup, Iane," řekl potom zcela vážně.
"A...to znamená...," zadíval jsem na něj zmateně.
"Že nemůžeš odejít, kdy budeš chtít."
Jen jsem na něj zíral a postupně mi docházelo, co tím Perkinsonová myslela. Byl jsem v pasti.
"Možná je to dobře," povzdechl si nakonec.
"Jo?" zeptal jsem se příkře.
"Zatím jsi nedokončil ani jedno léčení. Možná ti konečně pomůžou."
Ta slova mě zasáhla jako šípy.


Následující: Epizoda 2

Prolog

4. dubna 2020 v 21:32 | M. J. Nachio |  Škola čar a kouzel
Štáb stál v potemnělé hale a chystal světla. Všechno muselo být perfektní, protože takto si to výslovně přál a on měl teď hlavní slovo. První náměstkyně stála opodál v dlouhém honosném hábitu, jež byl lemován modrým okrajem. Vlasy měla svázané do úřednického drdolu na temeni hlavy a ve tváři zasmušilý výraz. Byla myšlenkami jinde, protože věděla, že to, co teď následuje, je lež. Sama se nemohla srovnat s tím, že v této situaci bude figurovat. Byla opravdu naděje to nejlepší, co teď mohou svému společenství nabídnout? Nebyla si jistá. A proto dělala to, co vždy. Nechala se vést jím. Bylo to tak i tehdy a nakonec se jim podařilo zvítězit.
"Jsme hotovi," oznámil kameraman a první náměstkyně sebou trhla. "Budeme vysílat živě za tři minuty."
"Dobře," přikývla jen a zadívala se směrem ke zlaté bráně, za kterou se ukrývaly výtahy zrovna ve chvíli, kdy jí prošel on. Jeho hnědé kudrnaté vlasy plály ve vzduchu, když se hnal směrem k osvícenému placu před fontánou. Na sobě měl černé oblek s bílými tenkými pruhy a černobílou kravatu.
"Sereno," pokývl na pozdrav směrem k první náměstkyni, která přikývla nazpátek. Postavil se na předem určené místo a dal si ruce na pás. První náměstkyně se postavila po jeho levici a po jeho pravici se postavil vysoký kouzelník tmavší pleti. Neměl na hlavě žádné vlasy, kolem pusy měl však upravený knírek a bradku. Knírek byl nepropustně černý a teprve pod úrovní pusy začal šedivět, dokud nebyl téměř bílý. Na sobě měl černou košili, kterou měl u krku rozepnutou. Na ní měl zapnutou černou vestu s bílými motivy. Černý plášť měl na konci rukávu nárameníky. První náměstkyně měla ze svého kolegy strach a doufala, že to na sobě nikdy nedala znát. Kameraman zamířil svůj nástroj na tuto trojici a zvedl ruku na níž prsty odpočítával pět vteřin.
"Vážené kouzelnické společenstvo," promluvil stroze kouzelník uprostřed. "Hlásí se Váš prezident kouzel v přímém přenosu přímo do Vašich domovů. Tento týden je to pět let od pádu Lorda Voldemorta. Zvládli jsme pohřbít našeho nepřítele a teď se musíme ujistit, že pohřbený zůstane."


První náměstkyně na moment zavřela bolestně oči při zmínce jména Pána zla. Pak je znovu otevřela a diplomaticky se usmála do kamery.
"Stojím tu před Vámi, kouzelníci a čarodějky, společně s první náměstkyní Serenou Gilderoyovou a ministrem vnitra Theloniem Kaneem, abychom Vás ubezpečili, že nehrozí žádné nebezpečí a není třeba se strachovat z budoucnosti. Jistě jste si mohli všimnout, že i po tak dlouhé době, kdy válka skončila, se občas objevují extrémistické skupiny. Jejich jediným záměrem je narušit řád a stabilitu naší společnosti. Ale máte mé slovo, že se osobně postarám, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost."
Prezident kouzel se nepřímo podíval na svou levou stranu a lehce pokývl. Ministr vnitra udělal krok dopředu a kameraman natočil kameru přímo na něj.
"Jak jste slyšely slova našeho Jeho eminence, žádné závažné nebezpečí nikomu z občanů našeho společenství nehrozí. Sám dohlížím nad úřadem bystrozorů a tuto extrémistickou skupinu brzy vypátráme a z našeho společenství ji vytrhneme, i s kořeny," promluvil drsným hlasem Thelonius Kane a díval se orlím zrakem do kamery. "A pro ty, kteří nějakým způsobem napomáhají těmto skupinám, mám jen jediný vzkaz. Nikdo Vás neuchrání. Napomáháním se dopouštíte zradě naší komunity a bude trestána stejně jako samotné akty této skupiny. Přeji Vám příjemný večer a dobrou noc."
Po těchto slovech zhasla světla osvětlující tři úředníky a zároveň přestala svítit i červená ledka na kameře.


"Děkuji Vám za účast," řekl poté Prezident kouzel. "Sereno, budu potřebovat report ohledně toho nového ministra zdravotnictví."
"Jistě, Vaše eminence, přinesu jej k Vám do kanceláře," přikývla první náměstkyně a zamířili směrem k výtahům.
"Thelonie, rád bych si s tebou promluvil v soukromí," pronesl pak Prezident kouzel a společně vyrazili také k výtahům.
"Počká to? Mám teď neodkladnou schůzi ve svém rezortu, Rufe," pověděl ministr vnitra tajemně a jemně pokývl hlavou, když dorazili k výtahům.
"Samozřejmě. Neprodleně se pak dostav do mé kanceláře," řekl Prezident kouzel a nastoupil do výtahu nejvíce vlevo, který byl určen jen pro něj a dopravoval přímo do jeho kanceláře.


Blog v úpravě

4. dubna 2020 v 17:50 | M. J. Nachio |  Deník

Kam dál