9. Teror

8. října 2017 v 3:34 | M.J. Nachio |  Terapie
Přišel jsem domů a prásknul dveřmi.
"To je, ale zmetek," brebentil jsem, zatímco jsem si pověsil kabát a šel do kuchyně.
"Takhle mě vytočit," zarazil jsem se a podíval se do obýváku. Něco bylo v nepořádku. Všichni seděli na pohovkách, tedy kromě Caleba a byli tam i nějací muži.
"Dobry deň," promluvil lysý muž, co seděl na opěradle pohovky a držel v ruce pistoly.
"Dobrý," podíval jsem na všechny. Nick se choulil v Tedově náručí. Massimo byl bledý jako smrt a Jakeí na mě valil ty jeho oči.
"Já jsem Ruslan" usmál se muž. "Jsme druzya Caleba určitě…"
"Já vím, kdo jste," řeknu jistě.
"Charašo," přikývl muž. "Kdo ty zjest?"
"Tom," řekl jsem jim své jméno.
"Tak, Tome," vstal Ruslan. "Teď budeš moja holka na telefone, panimaješ?"
"Nejsem ničí děvka," odvětil jsem. Co to dělám, proboha?
"Vzkažeš mi vše!" zařval a zvedl zbraň. "Kde je Caleb?!"
Zvedl se i ten veliký chlápek, co vypadal gorila a já na něj vyvalil oči.
"To je Valentin," kývl Ruslan. "Chceš si s ním grať?"
"Já…," zakoktám. "Já vážně nevím, kde je."
"Kirill!" zavolal Ruslan. "Dones toho malieho!"
Druhý lysý, snad nejmladší, vytrhl Nicka a donesl ho Ruslan.
"Ne, nechej ho na pokoji."
"Što?" sykl Ruslan a praštil Nicka zbraní do břicha. Ten jen zakuckal a spadl k zemi.
"Prosím, nechte ho být," zaprosil jsem.
Ted se zvedl z pohovky, ale Kirill jej uzemnil: "Sedieť!"
"Valentin," kývl Ruslan a Valentin, ta hora, přešel k Nickovi a začal s ním házet a bít ho.
"Ne, prosím…já nevím, kde Caleb je, ale zjistím to," prosil jsem.
"Dostatečne," kývl Ruslan a Valentin přestal. Nick plakal na zemi a schoulil se do klubka.
"Davaj!" rozkázal Ruslan a já přešel k závěsnému telefonu nad linkou. Vytočil jsem Calebovo číslo.
"Calebe, tady Tom, okamžitě přijeď domů," řekl jsem jenom se slzami v očích.
"Co to děláte?" zařval Caleb, když vrazil do domu.
"Zatknis!" okřikl ho Ruslan a praštil ho druhým koncem pistole. Caleb se chytil za nos.
"Neubližuj mu!" vrhl jsem se na Ruslana. Ten mě však uhodil a já se praštil o linku.

Probral jsem se v nemocnici. Benny se na mě usmíval. Měl podlitinu pod okem a natržený ret.
"Jak Ti je?" zajímal se.
"Dobře, co se stalo?" třeštila mi hlava.
"Mučili Caleba za nějaké peníze a chtěli nás všechny zabít, ale Nick si zase nechal mobil v sedačce a Ray ho nahmatal a podal mi ho. Na chvíli jsem se ztratil a zavolal policii, ale pak mě našli a dali mi, co proto."
"Jsou všichni v pořádku?"
"Caleb přišel o dva prsty a Massimovi zjistili rakovinu."
Vyvalil jsem oči. Jako zlý sen.
"A je Nick v pořádku?"
Benny přikývl a pohladil mne po tváři.

Pustili mě ráno druhého dne. Chtěli si mě totiž nechat přes noc na pozorování, ale vše bylo v pořádku. Víc hlavu už mít poškozenou nemohu. Cítil jsem vinu, tak těžkou, že jsem nemohl dělat nic jiného, než navštívit Massimma. Ležel na posteli, vedle něj pípal přístroj a byl napojen na spousty hadiček.
"Ahoj" usmál se, když mě uviděl. Přešel jsem k jeho posteli.
"Ahoj, jak ti je?"
"Cítil jsem se i lépe," ušklíbl se. Celý Massimmo.
Chytil jsem jej za ruku.
"Myslíš, že mě to bude bolet? Umírat?" zeptal se dívaje se z okna na deštivé ráno.
"Já doufám, že ne," odpověděl jsem šeptem, v očích slzy.
"Aspoň se nedostanu do léčebny," zakašlal. "Jakeí se rozhodl dům uzavřít. Už za pár dní."
"To nevadí, měl by sis odpočinout," kývnu na něj. "Zase přijdu."
"Klidně."

Má druhá návštěva do sousedícího domu, vedle toho našeho. Billie však nebyla doma a já to potřeboval ze sebe dostat. Rozběhl jsem se do nemocnice, a do doktorovy ordinace. Byl tam a sepisoval nějaké papíry. Podíval se na mne a sundal si své brýle.
"Rád vidím, že je ti lépe," usmál se. "Posaď se."
"Potřebuju vám něco říct dřív, než si to rozmyslím."
"Tak povídej, Tome," uvelebil se na židli.
"Já ho zabil." nadechl jsem se. "Zabil jsem Marcuse…"
Doktor mlčel, pouze mne zaujatě pozoroval.
"Hmm?" vybídl jsem ho.
"Já o tom vím už delší dobu. Napadlo mě to, ale teď, když jsi mi to potvrdil to musím nahlásit detektivovi."
"Já vím," sklopil jsem hlavu.
"Ale myslím, že pokud nikoho nezabiješ, pár dní to počká," pokrčil rameny doktor a nasadil si svoje brýle.
"Vážně?"
Doktor už byl zase zabrán svými papíry, a proto jsem odešel, aby si to snad nerozmyslel. Tak mám pár dní. Možná tak dlouho, jak bude dům v provozu. Pomalými kroky jsem došel domů, kde Nick hlasitě vzlykal na pohovce. Ted ho utěšoval a Benny všem vařil horké kakao.
"Co se stalo?"
Benny se na mě otočil. V očích smutek.
"Massimo před pár hodinami umřel."
 

XIII. Hladomor

2. října 2017 v 3:43 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Hnědovlasý mladík s vyčesanými vlasy stylu ´Edward´ z Twilight ságy se snažil pohybovat do rytmu taneční písničky. ( Adele - Set in the rain Remix (Moto Blanco radio edit); pro inspiraci). Obličej měl přímo čarovný, neboť dívky, které se točily kolem, z něj nemohly strhnout zrak. Černá košile s dlouhým rukávem, tmavě modré jeansové kalhoty, bílé tenisky, kožená bunda a značkové hodinky dodělávaly dojem drsňáka. A stejně, i když působil jako namýšlený frajírek, co si rád bere věci bez dovolení, šel z něj strach. Byl půvabně nebezpečný.
Přitančila k němu odvážnější dívka a společně se dali na "trsání". Mladík ji propaloval pohledem a dívka si připadala okouzlená. Chtěla někomu dát, to bylo rozhodující pro tento večer. Pohádala se s matkou a nehodlala se vracet správně propocená a sjetá. Nešlo tomu zabránit. Byla typickým rozmazleným dítětem, které má všeho až moc. Maminka byla právnička a věčně na ní neměla čas. Tatínek byl nevěrný a na každém prstu měl pět milenek. Co čekat od takového dítěte? Zhola nic. Zklamala ona nebo to zklamaly její rodiče, protože jí nedali to, co potřebovala ze všeho nejvíce? Lásku?
Teď už to bylo jedno. Padla do spáru. Byl to osud? To je fuk. Bylo to pro ni vysvobození? To už je taky jedno. Spáry jí nehodlaly pustit. Temnota byla připravena.
Stejně zemře víc, než polovina obyvatel. Proč si neužít?, proklouzla mladíkovi hlavou myšlenka.


Přimáčknutá ke zdi, za svitu pouliční lampy byla osahávána a líbána dívka s obarvenými vlasy na zrzavo. Vůbec ji to nevadilo. Byl to fešák a ona to dneska chtěla. Už jen proto, aby naštvala matku. Zvedla stehno, aby jí byl blíž a jazykem si brázdila cestu jeho ústy zapasíc s jeho jazykem.
Mladík se z ničehož nic odtáhl. Tvářil se chladně, bez jakékoli emoce a prohlížel si promiskuitně vyhlížející dívenku, na kterou si jen hrála. Jemně naklonil hlavu.
"Tak co je?" zeptala se vzrušeně. "Jdeme na to, ne?"
"Je mi líto," promluvil chladně. Natáhl před ní ruku a pomalu mávnul. Pozoroval, co se s ní děje.
Dívenka se chytila za hrdlo. Chtěla zakřičet, ale nešlo to. Oči se jí zaplavily bolestí, nesnesitelnou bolestí. Nestačila nic udělat a život z ní prchal. Schla. Její kůže bledla, ztrácela barvu, poté hnědla. Propadala se dovnitř. Vše, co mohla dívka dokázat, zažít nebo napravit bylo pryč, tak jako její život právě odcházel. Všechno bylo ztraceno a zhaceno. Aspoň pro ni.
Mladík se natáhl a strhl jí z hruďi mohutné fialové korále. Celá se sesypala na zem pod jeho nohy. Pousmál se. Měl tohle rád. Zničit někoho pouhým hladem. Pouze uspíšil to, co čeká toho, kdo trpí a hyne hlady. Ten pohled těch zmatených bolestivých očí jej vždy naplňoval.
Rázoval si to po cestě. Díval se před sebe, tedy obličej upíral před sebe, oči zavřené. Snažil se ho vycítit. Snažil se ho najít. Fialové korále držel v levé ruce a tenisky mu klapaly po vlhké cestě. Všude byl klid. Byla hluboká noc. Otevřel oči a obličej mu zbrázdil hluboký úsměv.
"Mám tě," zašeptal do tmy.
Cílem byl dům. Dům malé výšky i šířky posetý popraskanou omítkou, postavený starými cihlami. Před hlavním vchodem stáli dva svalnatí kravaťáci. Ochranka, pomyslel si mladík.
Jenže ho znali. Jediná ze čtyř osob, kterou mohli pustit bez problému dovnitř. Věděl, ve kterém bytě sedí. Věděl to moc dobře. Cítil ho.
Seděl tam. Seděl v křesle. Vedle sebe dva bodyguardy. Byl velmi starý, působil nemocně. Vrásčitá kůže na něm visela. Na hlavě měl pár bílých vlasů a z očí jen vrásčité štěrbiny. Byl zvrácený na jednu stranu. Opíral se levou rukou o opěradlo křesla.
"Dlouho jsme se neviděli, bratře," ušklíbl se mladík.
A tak se spojili dva bratři. Hlad a Mor.

8. Já jsem Jakeí

2. října 2017 v 3:33 | M.J. Nachio |  Terapie
"To, co se stalo Marcusovi Tě muselo vyvést z míry, viď?" zahájil rozhovor doktor, aniž bych to postřehl. Seděl jsem na pohovce a díval se z okna, kde z temně šedých mraků padal déšť, který celou zem jakoby umýval od něčeho nečistého, ale to nečisté sedělo tady na doktorově pohovce.
"Co?" otočil jsem na něj po chvíli hlavu.
"Muselo Tě vyvést z míry to, co se stalo Marcusovi," zopakoval doktor.
"Možná," přikývnu nejistě.
"Nedivím se," pokývl doktor a ukázal na bonboniéru, ve které chyběly jen dvě čokolády.
"Nějaká nová metoda?" zvedl jsem obočí.
"Jen na nervy," pokrčil rameny doktor a jednu si hned dal do pusy.
"Teď je aspoň Nick v bezpečí, že?" promluvil doktor s plnou pusou.
"Byl i předtím," dělal jsem, že nerozumím, ale pochopil jsem kam tím doktor míří.
"Možná to udělal Nick," doktor mě provrtával pohledem.
"Aby bylo jasno," postavil jsem se. Kde se vzala ta vlna emocí? "Je jedno kdo to byl. Můj názor na to, že si to Marcus zasloužil, se nemění a vůbec," přešel jsem naštvaně ke dveřím. Než stačil doktor cokoli říct, zabouchl jsem za sebou dveře a běžel od jeho ordinace.

Doběhl jsem do domu, úplně mokrý až na kost. Odhodil jsem boty a než jsem stačil přeběhnout ke schodům, kdosi po mě skočil a svalil mě na zem. Ukázalo se, že to je Nick. Valil na mě oči a potom se šeptem zeptal.
"Zahraješ si semnou Člověče?" jeho oči se smály, ale úsměv na jeho tváři nebyl. Byl to dobrý herec. "Víš, Benny mi říkal, ať aspoň hraju smutný. Když já vážně byl, ale jenom chvíli," usmál se trochu Nick, když zjistil, že jsem jeho masku prokoukl.
Skulil jsem ho ze sebe a zvedl jsem se. Nepříjemně to čvachtalo, když jsem zamířil ke schodům.
"Teď jsem mokrý, pitomečku," zakýval jsem hlavou, ale než jsem se ztratil na schodišti, jsem se otočil a usmál se na Nicka:
"Potom ho dones nahoru, ale pšt," zašeptal jsem s prstem přes rty a vyběhl těch pár schodů do pokoje.

Ráno jsem se probral celkem brzy a asi to byl osud. Papuče jsem nenašel a župan jsem si neoblékl a přesto sešel dolů. Všichni tam byli. Caleb se opíral o zábradlí schodiště. Benny seděl na lince, Ryan seděl pod oknem a Ted s Nickem někde na pomezí obýváku a kuchyně a pokoušeli se zdálky nakouknout za pohovku.
"Co tu zase šaškujete?" přešel jsem k Bennymu.
"Čekáme jen na tebe," ušklíbl se pozoroval pohovku jako všichni ostatní. Někdo na ní seděl, to už jsem zjistil.
"Teď, když jste tady všichni," ozval se z pohovky, ta zapraskala, když osoba vstala a šli vidět její hnědé vlasy a bílé tričko. Chlapec se otočil a skočil na pohovku, kde se trochu přikrčil. "Jmenuji se Jakeí.
"Co je?" podíval se na nás ten neznámý kluk. "Tváříte se jako byste viděli ducha."
"Co tu vlastně děláš?" zeptal se bázlivě Nick.
"Budu tu bydlet," pokrčil rameny Jakeí. "Mohli bychom si rovnou určit pravidla."
Všichni na něj vyjeveně koukali.
"Zahrajeme si Člověče?" usmál se na něj Nick.
"Ne," odsekl Jakeí. "Po desáté hodině bude noční klid. Vzhledem k tomu, co se tu stalo, to bude jen vhodné. O páté si dávám čaj, proto chci, aby bylo čisto v kuchyni."
"A co Neboj se a hoď?" ptal se znovu Nick s jeho nově smyšlenou hrou. Jakeí ho však ignoroval.
"Do mého pokoje se vstupuje po mém vyzvání, které přijde po vašem zaklepání. Opravdu nechci být zbytečně rušen."
"A co Schovka?" zazářil Nick a já zakýval hlavou.
"Nicku, opravdu si s tebou nezahraji na nic kromě hry, ve které mi povíš, kdo zabil Marcuse," Jakeí zpražil Nicka pohledem. "Teď, když dovolíte, půjdu do svého pokoje."
"Co když tě nebudeme poslouchat?" zavrčel jsem. Jakeí se zastavil u schodiště a podíval se na mne.
"V tom případě si zabalte a půjdete na oddělení psychiatrie," pokrčil rameny Jakeí. "Záleží totiž jen na mně, jestli dům bude nadále otevřený, tak se snažte."
S tím se vydal po schodech nahoru. Skřípal jsem zuby, Benny se díval do desky stolu a ostatní si něco šuškali.
"Nechce si zahrát Člověče, Neboj se a hoď, nechce si hrát na Schovku, pije čaj o páté. Není ten kluk vadnej?" otočil se Nick na Teda.
"Všechno slyším" ozvalo se shora Jakeího hlas.
Nick se chytil za ústa v šoku a Ted se tak rozchechtal, že přepadl přes židli.
 


Září 2017

30. září 2017 v 20:10 | M.J. Nachio |  Deník
Co nám Září dalo…

Terapie
Tom se vkradl do kanceláře doktora Adamse, aby zjistil, co je Marcus zač. To zjištění ho znejistilo natolik, že sám nevěděl, co má udělat dál. Vyřešilo se to naštěstí za něj, protože Marcus se ztratil a našli ho mrtvého. Na pohřbu se seznámil s detektivem Craneem. Kdo byla záhádná postava chlapce na hřbitově? Co jsou zač lidi, pro které Caleb pracuje?
Co bude dál? Zjistíme identitu chlapce na hřbitově. Podíváme se blíž na Calebovu práci. Jak to všechno skončí? Proč zemře Massimo?
Předpokládaná doba vydání: Říjen 2017



Love for us
Henrik si prošel Ústavem, aby snad víc pochopil to, čím trpí. Seznámil se tam se Sethem, kterého si oblíbil. Thomas se začal chovat podivně a Henrika to dost trápilo. Nakonec se však vzchopil a zavedl do svého života nový řád. Co se skrývá za chladným chováním Thomase? Jak Oliver příjme svého tátu po takové době, kdy se viděli jen párkrát? Jaké změny se udály mimo Ústav?
Co bude dál? Henrik se dostane zpátky domů. Ale čekají ho tam velké změny. Je na ně připraven? To se dozvíme.
Předpokládaná doba vydání: Listopad 2017


Dva světy - a já mezi nimi
Sebastian byl u vysvobození Lucifera, kterému pomáhal Gabriel. Když si Lucifer vybral tělo, spustil Apokalypsu a zabil Ježíše Krista kopím Osudu. Také se Sebastian dověděl něco z Luciferovi minulosti. Ovlivní to jeho jednání?
Co bude dál? Sebastian se musí vyrovnat s velkou ztrátou a najít nějakou kotvu ve svých pocitech. Setkání se Smrtí bude pro něj osudové a pravá válka se teprve rozhoří.
Předpokládaná doba vydání: Říjen 2017

Pátek

30. září 2017 v 14:25 | M.J. Nachio |  Love for us
Seděl jsem na židli u psacího stolu a zíral na dopis, který Adam napsal. Nikdy mě nenapadlo, že bychom si mohli napsat. Napadlo to až Setha a byl jsem mu za to vděčný. I když jsem netušil, co to pro mě znamená. Byla to jistá nabídka smíru. Ale nevěděl jsem, jak moc mu můžu věřit.
"Príma dopis, ne?" ozval se mi Seth za zády.
"Tys ho četl?"
"To ne. Jen mi o něm Adam dost pověděl."
Neodpověděl jsem. Nějak jsem neměl slov. Tohle byl docela zvrat v Adamově chování. Vzal jsem si od Setha cigaretu a usadil se na balkóně. Dnes bylo sychravo a zamlženo. Neměl jsem moc rád takové počasí, ale dnes odpovídalo mojí náladě.
"Musím ti něco říct, Henry," začal pomalu Seth. "Dneska jedu domů."
"Cože?" vyjekl jsem. "To ne. Já…nechci tady být sám."
"Nebudeš. Určitě ti sem dají někoho nového," usmál se posmutněle Seth a pohladil mě po rameni.
Sethovo oznámení mi na náladě moc nepřidalo. Vlastně spíš naopak. Skupina s ním byla rozlučková. Všichni mu přáli hodně štěstí do nového životního období. Jen já jsem byl zamlklý. Vlastně jsem nevěděl, proč to semnou takhle zamávalo. Byl to přeci jen spolubydlící. Nic víc. Nebo jsem si jen lhal do kapsy?
"Napsal jsem ti svoje číslo," řekl mi Seth, když si balil věci. "Máš ho na stole."
"Děkuju," pípl jsem sedíc na posteli a díval jsem se na něj. Cítil jsem se zničený
"Napsal jsem ti svoje číslo," řekl mi Seth, když si balil věci. "Máš ho na stole."
"Děkuju," pípl jsem sedíc na posteli a díval jsem se na něj. Cítil jsem se zničený a nějak necelý. Seth mi přirostl k srdci. To bylo víc, než jisté. Ale co jsem mohl dělat? "Vracíš se k rodině?"
"Ne," zakroutil hlavou. "Rodiče už se mnou nemluví od té doby, co se začal projevovat Damien."
"To je mi líto, ale máme to dost podobně," kývl jsem.
"Nemusí ti to být líto. Už jsem si na to zvykl," usmál se na mě.
"Uvidíme se ještě někdy?"
"To záleží na tobě," přikývl. "Já bych tě rozhodně rád viděl."
"Bude se mi stýskat, Sethe," sklopil jsem pohled.
"Ty to zvládneš. Seš nejsilnější osoba, co znám. A pokud to nezvládneš ty, tak už nemají šanci ani ostatní."
Vstal jsem a přešel ho obejmout. Byl to takový plyšáček.


A tak jsem osaměl. Dali ke mně jednoho kluka, se kterým už jsem si nerozumněl a měl jsem chuť odejít, ale Thomas mě přemluvil, abych zůstal, dokud si i lékaři nebudou jistí, že to venku zvládnu. Rozhodně jsem s Adamem a Bonifácem postoupil. Založil jsem nám deník, do kterého jsme si psali zápisky pro toho dalšího. Fungovalo nám to skvěle, ač jsem měl s Adamem občas rozepře, ale nastala nová kapitola mého života a já byl připraven do ní. Ať už mě čekalo cokoli.

XII. Moudrost nadevše

25. září 2017 v 15:29 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Dostali jsme se na bezpečné místo. Pravdou bylo, co vlastně bylo bezpečné místo? Teď, když byla Apokalypsa spuštěna a odvíjela se úplně jinak, než by měla. Ježíš rozhodně neměl zemřít Luciferovou rukou a podle toho, co jsem slyšel s hádek mezi Hagielem a Tobias (teď se hádali pořád), Lucifer se dostal ke kopí Osudu nějak podivně rychle a shodli se na tom, že mu pomohl Gabriel.
"Ten všivák!" praštil pěstí Hagiel do stěny, až do ní udělal díru. Krapet jsem na židličce naskočil.
"Co kdyby ses uklidnil, kovboji?" zakroutil hlavou Tobias, posadil se na židli a shrnul si své zrzavé vlasy na pravou stranu.
"Stojíme tu před zhroucení celého dobra, ale to ty jako démon nemůžeš pochopit" zavrčel Hagiel nepříjemně a své oči upřel na Tobiase, který se jen pousmál.
Tak takhle to tu vypadalo normálně. Hagiel i Tobias byli na nože. Mělo to však pozitivum, dozvěděl jsem mnohem víc věcí, než jindy. Následovala Válka. A potom Hlad a Mor a naposledy Smrt. Až se ti čtyři spojí na "Shromaždišti" vyvraždí polovinu planety. Na jednom se ti dva však shodli. Bylo to, jak mi zajistit ochranu.
Vzal jsem si kbelík zmrzliny, dostal jsem na ni chuť. Posadil se do křesla. Hagiel se díval do nějakých starých archů, které si roztahal po stole. Bylo zbytečné mu chtít nějak pomoci. Nechtěl, abych byl do něčeho zatažený, ale proč? Čeho se bál?
Pustil jsem si televizi. Zrovna běžely zprávy:
"To, co se děje má nejspíše spoustu dočině s Apokalypsou, která právě teď probíhá. V Číně se rozmohla pandemie. Vědci se obávají, že to může přejít i na další kontinenty. S tím jsou spojeny karantény a embarga vyhlášená na hranice Číny."
"Není divu, že se bojí. Kdo by se nebál Moru," zabručel Hagiel dívaje se dál do svých spisů.
"Afrika už jako světadíl pomalu přestává existovat. Podle naši nejnovějších zpráv se počet obyvatel stáhl na celou polovinu, což je pro kontinent katastrofa."
"Hmm, že by byla Dvojčata rozdělena?" Hagiel se zadíval na obrazovku.
"Kdo jsou Dvojčata?" zadíval jsem se na něj. Odložil jsem kyblík se zmrzlinou na stolek. U těch zpráv mě nějak přešla chuť.
"Hlad a Mor jsou dvojčata, proto se používá zkrácenina Hladomor. To jsou oni dva, ale nechápu proč jsou od sebe tak daleko," pokrčil rameny. "Pohřbeni byli spolu."
"Pohřbeni? Ale hladomor existoval přece celou dobu," namítl jsem.
"Ano, jistě, protože existují jejich poslové, něco jako má Smrt Smrtky, tak Hlad má Hladíky a Mor zase Moríky," usmál se Hagiel pobaveně, mluvil semnou jako s dítětem. Co mu zase je?
"Velmi vtipné," zadívám se znovu na televizi. Tohle je tak nespravedlivý. Tobias na něj měl veliký vliv. Už používal sarkazmus i vůči mě.
Po nějaké chvíli jsem vypnul televizi a vstal. Přešel jsem k věšákům a sáhl po svém kabátu.
"Kam to jdeš?" zeptal se udiveně Hagiel.
"Projít se," řeknu mu pouze a nechal jsem za sebou zavřít dveře.
San Diego bylo krásné město nacházející se v Texasu u Mexika. Zapadalo Slunce a povlával vlahý květnový větřík. Na to, že už bylo Slunce vlastně skoro pryč, a vstávalo tam, kde teď trpí pandemií, mě bylo celkem teplo. Kabát si tak povlával kolem mě a já se cítil na chvíli svobodný. Nespoutaný žádným proroctvím, předky ani nadpřirozenými bytostmi, ale to se rychle změnilo.
"Vida, vida," pronesl zvučný mužný hlas. "Saebastian Adler osobně, ani to nedalo práci tě najít."
Za mnou, ani ne dobrých pět metrů, stál muž. Měl oholenou tvář, na sobě šedavý oblek s rozepnutým sakem, jež odhaloval šedavou košili s bílým nažehleným límcem. Na hlavě měl klobou a jeho ostře řezaná tvář se usmála.
"Kdo jste?" zeptala se, svíjivě se mi podbízelo, že je to celkem jasné.
"Já jsem Válka," odpověděl celkem v klidu, ale poté v mírové gestu zvedl ruku. "Nemusíš se mě bát, přišel jsem Ti vyřídit vzkaz."
Jen jsem se nepatrně zamračil. Válka jako sova, tohle se nevidí každý den.
"Můj bratr se nesmí hnout od Lucifera skoro ani na krok. Připoutal si ho nějakým nesmyslným prastarým kouzlem k sobě," zuřil muž, avšak hned se uklidňoval. "Nicméně, chce s tebou mluvit."
"Lucifer?" zeptám se zmateně.
"Ten jistě taky, ale teď mluvím o svém bratrovi, o Smrti."
"Ale...já ještě nechci umřít."
Muž se hlasitě zasmál.
"Ty jsi vážně hlupáček," zakroutil hlavou a přistoupil ke mě blíž. Snažil jsem se nedat najevo strach, ale kolena se mi třásla. Vzal mou ruku a něco do ní vložil. "Měl by ses vrátit a upozornit své přátelé, protože povstalci této země se rozhodli vyvraždit všechny přistěhovalce a hosty," mrknul na mě a zmizel. Prostě se jen tak vypařil.
Na papírku byl vzkaz napsán úhledným písmem, které bylo opravdu skvostné. Všude samé kudrlinky a zakrouceniny:
Myslím, že je načase, se oficiálně seznámit, ale nemeškej. Až budeš připraven, vyřkni to kouzlo.
Smrt.


Kvůli povstaleckým nepokojů v Jižní Americe jsme byli nuceni přesunout se jinam. Tobias navrhl svůj dům, ale Hagiel byl ze začátku proti. Nakonec však svolil, neboť sám nic jiného nevymyslel.
Ravonna bylo krásné italské město. Dům, který jsme měli obývat, byl v jedné z postranních uliček u náměstí s obrovitou kašnou. Měl temně vínovou fasádu s dvěmi patry a působil jaksi nepodstatně, nehlídaně a hlavně opuštěně. V dolním podlaží bydlela žena, jmenovala se Tamara a táhlo jí na padesát, která tento dům udržovala. Tobias s ní dole rozmlouval, zatímco já s Hagielem jsme vyšli po schodech nahoru. Bylo to celkem prostorné patro, dvě zařizené ložnice, jeden malý podkrovní pokojík, ložnice, koupelna a obývací pokoj.
"Máš hlad?" zeptal se mě Hagiel starostlivě.
Pouze jsem zakroutil hlavou. Spíše jsem byl unavený, asi z toho přemisťování z místa na místo, aby nás nikdo nevystopoval.
Hagiel odložil naše věci, kdesi v chodbě, pustil v obýváku film a posadili jsme se na prostorné pohovce. Vlastně ani nevím, co to bylo za film, usnul jsem totiž hned ze začátku.
Probral jsem se v noci, to jsem poznal místností ponořenou do tmy, osvětlenou pouze září televize, v níž běžel film, asi další. Ležel jsem, ale podstatné bylo jak nebo spíš na kom. Svou hlavu jsem měl položenou v Hagielově klíně. Poznal jsem to podle světle šedých kalhot. Jemně měl hladil ve vlasech. Snažil jsem se nehýbat a dělat, že spím, ale neprozraďte se před andělem.
"Vím, že jsi vzhůru," zašeptal jeho hlas.
Zvednul jsem se z jeho klína do sedu, protáhl se a dal si do klína polštář.
"Promiň," reagoval Hagiel, a když viděl můj nechápavý výraz, podíval se významně na polštář v mém klíně. Zčervenal jsem jako pivoňka.
"To nic," pípnul jsem zadívaje se směrem k televizi. "To je moje vina."
"Netušil jsem, že bys...že bych se ti mohl líbit."
"Já..," snažil jsem se vymyslet, co říct. Zaskočilo mě, že to řekl tak otevřeně. "Víš, já," koktal jsem jako dítě.
"To je v pořádku," uklidňoval mne s úsměvem na tváři, také se díval na televizi.
Co jsem mu jako měl říct?
"Omlouvám se," aniž bych to mohl nějak zastavit, nahrnuly se mi slzy do očí.
"Není proč se omlouvat," přitáhl si mne do náruče. Opíraje si hlavu o jeho hruď jsem plakal. Hagiel mě znovu začal hladit po vlasech.
"Co tě rozplakalo?"
"To všechno kolem," zavzlykal jsem. "Apokalypsa, Ema je anděl, Jason zase démon...a...a máma je mrtvá."
"Bude to dobré, uvidíš."
Ucítil jsem ve vlasech, Hagielovi rty. Ano, cítil jsem se líp. Bylo to jím nebo jeho darem?
"Přeji krásný večer," ozval se tichý sebejistý hlas. "Doufám, že nijak neruším."
Hagiel nadskočil a vystřelil na nohy jako střela. Stočil jsem pohled ke dveřím do obýváku. Stal tam muž v černých kalhotech a košili s dlouhými rukávy, které měl vykasané. U košile měl rozepnuté dva knoflíčky, snad proto, aby byl vidět velký zlatý křížek na zlatém řetízku.
Měl strniště a vlasy s česané do zadu, jež zvýrazňovaly postupující pleš. Kolem očí měl hlubší vrásky a na tváři lehký úsměv.
"Co tady děláš?" vyjekl Hagiel. "Jsme přeci chráněni."
"Ano, já vím," přikývl muž. Vlasy měl sčesané dozadu, zvýrazňovaly postupující pleš, a na tváři snad týdenní strniště. Kolem očí měl hlubší vrásky a usmíval se jakousi lehkostí. "Ale jsem přeci archanděl."
Skoro jsem nedýchal, když jsem zaslechl slovo archanděl a málem jsem zase upadl na pohovku při pokusu vstát.
"Nesáhneš na něj," zavrčel Hagiel výhružně.
Tvář muže zvážněla.
"Niiso aid!" syknul muž enochiánským jazykem a Hagiel zmizel. Stál jsem muži tváří v tvář.
"Kde je?" vyjekl jsem vylekaně.
"Jen klid, je právě dole v kuchyni," usmál se mile. "Nebude nás teď chvíli rušit."
"Myslím, že je načase, abychom si popovídali."
"Kdo jsi?" otřel jsem si rychle slzy z obličeje, když jsem si je uvědomil, zatímco muž prošel ke křeslům.
"Mé jméno je Lucifer," rozpřáhl ruce. "Překvapení. Musel jsem si obstarat nové tělo. To staré chátralo."
Vyděšeně jsem otevřel ústa. Co tady dělá? Bůh mi pomáhej, tedy kdyby byl tam náhoře.
"Co ode mě chceš?" pípnul jsem.
"Jak už jsem řekl, musíme si promluvit."
Prošel kolem stolu a posadil se do křesla u okna.
"Proč semnou vlastně bojuješ?" optal se ledabylým tónem, jakoby to vlastně bylo jedno.
"Protože jsi zlo."
"Am" mlaskl. "A to tak docela není pravda."
Zvedl jsem obočí. Lucifer se usmál a uvolněně se opřel.
"Ano, nemám problém se smrtí a spustil jsem Apokalypsu, ale to přeci nejsou rozhodující faktory."
"Činy jsou to, co nás dělá tím, čím jsme," oponoval jsem mu. Možná to nebylo moudré.
"Ano," přikývnul. "Jenže, aby ses mohl rozhodnout, musíš znát celý příběh."

"Otče," ozval se vystrašený mladý hlas a ve velkém bohatě vyzobeném sále. Muž sedící v křesle vytesané z kamene.
"Ano, Lucifere?" promluvil tvrdý hlas sedícího muže. Ve tváři neměl žádnou emoci.
"Chtěl jsi semnou mluvit, otče?"
"Je pravdou, že obcuješ s andělem?" promluvil muž tvrdě a v jeho obličeji se zračila přísnost.
"A-ano, pane," odpověděl mladý Lucifer a podíval se svému Otci do očí.
"Jak jsi mohl?" zakroutil znechuceně hlavou.
"Otče," ozval se směle Lucifer. "Miluji jen tebe, to přeci víš. Miluji Tě víc, než Michael. Víc, než kdokoli jiný. Jsi můj celý svět."
Oči muže se vyděšeně rozšířili.
"To je nějaká choroba nebo jsi se rozhodl mě popuzovat?"
"Ne," zakýval hlavou Lucifer. "To...já tě miluju, otče."
"Neříkej ta slova znovu!" okřikl jej muž tvrdě. "Neopovažuj se hanobit tato dvě slova!"
"Ale-"
"Ven z mého domu! Ven! Ven! Ven!" ozvala se rána, muž stál u Lucifera a ten se držel za tvář, která mu rychle nabývala na červené barvě.

"To mě vyhnal do Rajských zahrad, za Adamem a Evou. Dřív, než na mě poslal Michaela, jeho hořící meč a armádu, podařilo se mi nasadit Evě krásnou myšlenku do hlavy," pousmál se a ukončil své vyprávění.
"Takže..," sedíc na pohovce jsem se snažil pochopit a zapamatovat si každý detail příběhu. "Tvůj otec tě vyhnal za to, že jsi ho miloval?"
"To už se v jeho Bibli nepíše," mrknul na mě.
"Jenže," zapochyboval jsem o jeho slovech.
"Je těžké věřit někomu, koho všichni prenzetují jako krále lhářů a protiklad Boha," přikývl klidně. "Teď znáš celý příběh, proto se rozhoduj moudře."
Chtěl jsem se ještě zeptat na tolik věcí, ale byl pryč. Prostě zmizel. Slyšel jsem Hagiela vybíhat schody. Takže to nebyl souboj dobra se zlem, ale otce a syna. Jenže, je to pravda?

7. Pohřeb

24. září 2017 v 15:26 | M.J. Nachio |  Terapie
Průvod se táhnul horkem, které zavinilo slunce na obloze. První šli čtyři muži v bílých košilích s černými páskami na pažích, jež nesli černě lakovanou rakev, na níž byl připevněný věnec. Za rakví si to razil kněz oblečen ve své róbě. Divil jsem se, že to v tom horku zvládá. Za ním šli dva jeho mladí pomocníci a poté průvod lidí v černém. Nebylo jich mnoho. Kdo by taky chodil na pohřeb matkovraha? S Bennym jsme uzavírali smuteční průvod. Před námi šel doktor Adams se svou ženou, lékaři z léčebny a Nick s Tedem, kteří se drželi za ruce. I přes smutek v jeho tváři jsem věděl, že Nick je šťastný. Našel Teda a zmizel jeho trýznitel. Za knězem šla Billie, která štkala do kapesníku, protože zemřel její přítel. Vedle ní šla Vinnie. Za nimi pak Caleb s Raven. Ti dva se k sobě dokonale hodili. Oba dva dělali do stylu emařů.
Stejně bylo zvláštní, že Marcusovo tělo našli tak rychle. Netrvalo ani měsíc a z pohřešovaného se stal mrtvý. Když Marcus zmizel, byl jsem vyvedený z míry a zároveň rád. Pomyslel jsem na to, že prostě jen utekl, protože se bál. Rád jsem si přimýšlel, že se bál mě.
Postavili jsme se všichni do několika řad kolem vykopané jámy a rakve, která teď ležela na položených prknech přes jámu.
"Vážení pozůstalí, smuteční hosté," začal svůj projev kněz. "Dnes jsme se přišli rozloučit s úžasným mladým mužem, který nás předčasně opustil ve věku jednadvaceti let. Marcus Dorian Rainer neměl nikdy život lehký. Jeho časté problémy pramenily z nedostatku rodinného zázemí a lásky. Znal jsem Marcuse dlouhá léta, chodil ke mně na zpovědi a byl to velice citlivý chlapec. V této hodině nás spojuje bolest a hluboká účast. Každý, kdo se tu ujal slova, mluvil se zraněným srdcem. Každý, kdo se učastní, chce uctít mrtvého, projevit soucit a poskytnout útěchu. Všechny nás určitě napadá otázka: Proč? Byla to vyšší moc, lidské selhání, nešťastná náhoda? Kdo zná odpověď, kterou by mohli přijmout všichni? Nevím. Ale cítím s vámi, truchlím s vámi. Nikdo ovšem nemůže vrátit to, co jsme ztratili. Marcus zanechal v každém z nás stopu, se kterou budeme nadále žít ve vzpomínkách. Žal otevírá srdce a zavazuje, žal staví mosty mezi lidmi, dává světlo temným hodinám a smutku lidský smysl. Děkuji."
Čtyři muži vzali provazy, jež byly podpletené pod rakví, zvedli ji, vytáhli prkna a sunuli rakev dolů do země. Mne však v tu chvíli nezajímal žádný pohřeb. Při projevu jsem si všiml, že nedaleko na hřbitovní zídce sedí nějaký mladík. Na sobě měl jen bílé tričko, jeasny a na dálku jsem poznal, že byl bos. Kdo to mohl být? Každý pomalu přistoupil ke spuštěné rakvi, hodil na ni hrst hlíny, nějakou kytku či případně pronesl slova rozloučení. Benny do mě strčil, když jsem přišel na řadu. Zatřásl jsem hlavou, vzal hrst hlíny a se slovy: "Odpočívej v pokoji" jsem ji hodil na rakev.

"Promiňte," ozval se za mými zády hlas, ve chvíli, kdy jsme se měli k odchodu a já chtěl vyrazit za tím chlapce na zídce. Otočil jsem se. Stál tam jakýsi muž v černém obleku s tmavě modrou kravatou.
"Potřebujete něco?" zajímal jsem se.
"Chtěl jsem Vám popřát upřímnou soustrast," prozradil muž. "Jmenuji se Barnabáš Crane a řeším Marcusovu smrt."
"Vy jste detektiv?" zajímal se Benny, který stál vedle mě. Ohlédl jsem se znovu k zídce, ale chlapec byl pryč.
"Ano, to jsem," přitakal muž. "Rad bych se Vás zeptal na pár otázek, pokud dovolíte."
"Myslím, že to teď není vhodné."
"Bude to jen chvilička," přesvědčil mě i Bennyho.
"Dobře," přikývl jsem, když byl chlapec pryč.
"Měl jste s Marcusem nějaké problémy?"
"Ne," utrousil jsem.
"Slyšel jsem, že jste ho dostal do nemocnice," detektiv si vytáhl blok. "Přesně před měsícem a pár dny."
"Ano, nechal jsem se unést," přiznal jsem.
"Aha," přikývl a něco si zapsal. "Víte, pracujeme i s možností, že Marcuse někdo zavraždil."
"Zavraždil?" vyjevil se Benny. Detektiv nestačil říct zbytek.
"Detektive Cranee, nepřipadá vám nevhodné obtěžovat lidi i na pohřbu?" ozval se doktor Adams a detektiv se k němu natočil.
"Mám vše, co potřebuji," usmál se detektiv a lehce kývl hlavou.
Tak vražda? To je teda něco. Doktor mě lehce poplácal po rameni a nakonec jsme vyrazili ze hřbitova na setkání v baru.

Čtvrtek patří Adamovi

23. září 2017 v 13:42 | M.J. Nachio |  Love for us
Henriku,
vím, že sme si moc nerozumněli, ale asi bychom se spolu měli naučit žít, když sme v jednom těle. Nikdy jsem to takhle nechtěl. A ty asi taky ne. S Bonifácem sme uvěznění v takovém rodinném domě s velkou zahradou, když zrovna nejsme na povrchu. Je tam docela nuda, protože Bonifác je snadný terč. Většinou se bavím tím, že vařím. Bonifác to sice jíst nechce, ale věřím tomu, že vařím dobře. Rozhodně líp, než Bonifác.
Z počátku jsem chtěl mít tělo jen pro sebe, ale myslím, že to nejde. Musíme žít společně a společně jednoho dne umřeme. O smrti přemýšlím dost často. Vlastně denně. Nějak mě fascinuje. Co se stane po tom, co odejdeme? Rozdělíme se? Narodíme se každý do svého těla? Nebo budeme stále spolu?
Přiznávám, že jsem dělal věci jen, abych ti ublížil. Ale to se změnilo. Ničil bych tím jen naše tělo a to je blbost. Já chci žít.A ty chceš žít taky. Někdy jsem uvažoval nad tím, že ublížím tvojí rodině. Za to, jak jste mě dopovali sedativy. Thomas. Ten mě štval nejvíc. Myslím, že jsem člověk a mám stejné práva jako ty nebo Thomas. Malému Oliverovi bych neublížil, protože je to ještě dítě. Často mě přepadaly myšlenky, jak to asi bere. Myslím, že to pro něj není nic jednoduchého.
Na tenhle nápad (napsat ti) mě přivedl Seth. Je to takový malý tele, ale v hlavě nemá úplně nasráno, jak jsem si zprvu myslel. Stará se o nás hezky, co?
Nevím, co dál napsat. Snad jen, že tě tenhle dopis zastihne v dobré náladě. A snad, že mi na něj odpovíš. Adam.

"To je moc hezký dopis, Adame," uznala psycholožka, když naproti ní seděl v její kanceláři. "Myslím, že Henrika potěší."
"Nechci ho potěšit. Chci, aby skončila tahle válka."
"Myslíš, že to byla válka?"
"Rozhodně to byl boj o naše tělo," otřepal se Adam. "A já už nechci bojovat."
"To je myslím docela pokrok," usmála se psycholožka.
"Spíš procitnutí."
"A co bude dál?" zajímala se psycholožka.
"To netuším. Nevím, jak Henrik odpoví," pokrčil rameny Adam.
"Jak byste chtěl, aby to pokračovalo?"
"Chtěl bych žít v míru. Věnovat se tomu, co mě baví."
"A to je?"
"Třeba vaření. Rád bych vařil," uvažoval Adam nahlas. "Možná bych zkusil něco vystudovat."
"A co by to bylo?"
"Asi něco s kuchyní."
"Jsem ráda za Vás, že jste se konečně odhodla něco se svou situací dělat," kývla psycholožka.

XI.Příchod Krista podruhé

18. září 2017 v 14:00 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Neměl jsem nic. Byl jsem na ulici a jediné oblečení, co jsem měl bylo špinavé a mokré. Musel jsem se někde umýt, potřeboval jsem to. V hlavě mi pořád zněla Emina slova: Ježíš přichází.
Ploužil jsem se ulicí a pohled mi zabloudil k oknům, které byli na této straně. Jedno z nich, ve druhém patře, bylo otevřeno.
"Teď by se mi hodilo, aby nikdo nebyl doma," zašeptal jsem si pro sebe a vyšplhal nahoru po spuštěném požárním žebříku. Možná mi z povzdálí pomáhá Ema, napadlo mne.
Prolezl jsem oknem dovnitř. Televize hrála hodně nahlas a běžely v ní zprávy. Pomalu jsem prošel až ke křeslům a rozhlížel jsem se kolem, zda někdo nevejde. Strašně jsem se vyděsil, když jsem v křesle viděl chrápat s otevřenou pusou jakousi starou paní.
"Meteor velký jako polovina naší planety míří velkou rychlostí k nám. Podle odhadů astrologů by měl meteorit prorazit atmosférou zhruba zítra při stmívání. Ministr obrany a ministr spravedlnosti se vyjádřil takto:"
Ohromeně jsem se díval na televizi, co jsem to vlastně teď slyšel a bylo mi jasné, že tohle je začátek Apokalypsi. Jak vlastně bude probíhat? Existuje něco podle čeho se řídit? Zavrávoral jsem, ale chytil se opěrky druhé křesla. Potřebuju sprchu.
Když jsem vylezl z koupelny, prozkoumal jsem zbytek pokojů, protože bábinka stále spala před televizí. Kdosi tu měl zařízený dětský pokoj, nejspíše vnuk a vypadalo, že je v mém věku. Otevřel jsem komodu, kde jsem našel trička a spodní prádla. Měl naštěstí mou velikost. Hned jsem na sebe něco navlékl. Ve skříňi jsem pak našel tašku přes rameno. Pokojík byl útulný a uklizený, takže tu mládenec nejspíše nebyl. Zaujal mne jeho notebook na stole.
Rozevřel jsem jej a zapnul. Pošetilec, nepoužívá heslo.
Na ploše měl nějakou kapelu a plno složek a souborů. Celkem jsem koukl na množství informací o nadpřirozenu. Tenhle kluk byl zajímavý. Plno obrázků andělů z googlu, wordy, ve kterých se nacházely zkreslené nebo falešné informace. Rozklikl jsem složku Angelologie.
Nacházely se tam další složky jako: Stvoření Světa, Luciferův pád, Nebe, peklo, ráj či Apokalypsa, kterou jsem následně rozklikl.
Podíval jsem se hned na první obrázek, který kreslil výjev čtyř jezdců proplouvající mraky. Válka, Hlad, Mor a Smrt. Tohle jsem znal. Dobře, mám aspoň základy. Rozklikl jsem word, jediný, který se tam nacházel. V němž byly citace z Bible:
Zjevení 1,7 - Hle, přichází s oblaky a spatří ho každé oko, i ti, kdo jej probodli. Všechna pokolení země se pro něj rozpláčí. Ano, amen.
Lukáš 17,24 - Jako když blesk ozáří krajinu od jednoho konce oblohy až po druhý, tak se objeví Syn člověka ve svůj den.
Marek 13,26 - Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblacích s velikou mocí a slávou.
1. Tesalonickým 4,16 - Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu.
"Nikdo nebude moci pochybovat, neboť Jeho příchod jako blesk ozáří celou oblohu od jednoho konce po druhý," přečetl jsem si nahlas. Začínalo mi být špatně. Takže Ježíš opravdu příjde. Záleží jestli je to pravda, ale tvrdila to přeci i Ema. Slyšel jsem cvaknutí dveří?
Zaklapl jsem notebook a přicupital ke dveřím.
"Babi, už jsem doma," ozval se mladý hlas, který se vzdaloval do obýváku ke řvoucí televizi.
Teď nebo nikdy, pomyslel jsem si. Vytáhl jsem ze skříně kabát, popadl ze země tašku a proběhl jsem do ložnice, odkud jsem z balkonu sestoupil níž. Po schodech jsem si oblékal kabát a hodil tašku přes rameno. Když jsem byl v první batře, skočil jsem na zem a rychle se vytratil do uliček.
Byla hluboká noc, ale přeci jen bylo venku plno lidí nebo jen koukali z okna. Shromažďovali se na náměstí. Došel jsem tam také a zvedl oči k nebi. Měsíc nepatrně zářil v ubývajícím cyklu, ale nedaleko od něj se na obloze táhla velká mlhovitá zářící věc. Onen meteorit, o kterém mluvili ve zprávách?
"Páni." vydechl jsem.
"Je velkej, co?" ozvala se osoba vedle mě. Stočil jsem na ni pohled. Stála vedle mě dívka, jenž měla na svých zrzavých vlasech nasazenou podlouhlou pletenou čepici. Měla na sobě dlouhý kabát a kolem krku šálu. Její šedé oči podtrhovaly linky.
"Celkem dost," zadíval jsem se na ni upřeně, neboť se usmála. Odněkud jsem ji musel znát. Takový úsměv. "Odkuk tě znám?"
"Nebuď hlupák, Sebe," ušklíbla se.
"Tobi?" podivil jsem se a poté mi to došlo.
"Bingo," vyplázla jazyk. "Tentokrát jsem si vybral dle mého vkusu. Nebudu oživovat někoho skoro mrtvého," zakroutila hlavou. "Je mi jedno, jestli ti to vadí. Taky se chci cítit dobře."
Pousmál jsem se. Rád jsem ho viděl, víc, než tušil.
"Jak jsi mě našel?"
"Nehledal jsem tě. Prostě jsi se tady objevil, abys na něj čuměl, jako všichni tady."
"Takže je to Ježíš?"
"A kdo jiný by to byl? V něčem je Bible přeci jen správná," přiznala nerada. "Tak pojď, vypadneme odsud."
Dorazili jsme do bytu, který vlastnila majitelka těla. Tobias odhodil kabát někde k věšáku a přešl do obýváku. Po cestě si vzal jakousi tašku.
"Zastavil jsem se pro pár věcí" objasnila. Sundal jsem si kabát a dal jej na věšák. Tašku jsem položil na zem a vydal se za ním. Měl na sobě tričko s velkým výstřihem, náhrdelník s bílým profilem ženy a černé kalhoty. Klekl si ke konferenčnímu stolku a začal vytahovat svíčky, knihu, sirky, nějaké ampulky čehosi a další věci. Vlastně jsem mu nevěnoval pozornost nebo aspoň tomu, co dělá.
"Na co to všechno je?" zajímalo mne.
"Musím přivolat našeho okřídleného přítele," pousmál se Tobias. Nemohl jsem si zvyknout na jeho zrzavé vlasy.
"Víš, kde je?" podivil jsem se.
"Ne, ale to je stejně jedno," zakroutil hlavou. "Musí sem přijít, co nejdříve, protože Lucifer je připraven na zítřejší noc."
"Jak to myslíš, že je připraven?"
"Tak, že už našel kopí Osudu," prohlásil trpce.
"Myslíš to kopí Osudu. To, které Ježíše dorazilo, když visel?"
"Jo, přesně tohle kopí Osudu má Lucifer."
"A jak to víš?" zeptal jsem se s údivem v hlase.
"Protože jako démon jsem toho hodně zaslechl," zašeptala. "Běž si lehnout, stejně si unavený, zvládnu to sama."
Chtěl jsem protestovat, ale byl jsem příliš unavený. Zamířil jsem proto do ložnice. Ani jsem se nenamáhal se svlékáním. Pouze jsem si sundal boty a zachumlal se do pokrývek.

***
"Už jsem začal Rafaeli a víš, co to znamená," promluvil Ježíš klidným hlasem. Stáli společně v soudní síňi sami. Rafael, Kammael a Ježíš.
"Ano, vím, ale proč jsi to dopustil, když víš, co se tady děje?!" zuřil Rafael.
"A právě proto, je čas. Lucifer byl osvobozen a lidé potřebují můj příchod. Víme to oba"
"Lidé...zase ti lidé!" zakřičel Rafael. "Rozpadá se království tvého otce, pokud si nevšiml!"
Kammael se jej snažila uklidnit, ale jen ji odehnal.
"Máš pravdu, ale o tohle se přeci postará Michael, jak je předpovězeno," usmál se vlídně Ježíš.
"Co když," přiběhl k Ježíšovi, až se pomalu dotýkal jeho obličeje. "Co když jsou ty předzvěsti lež, hmm?!"
"V tom případě je tohle jen fikce jakéhosi mladíčka, co se pokouší vytvořit vlastní svět," pokývl mírně hlavou Ježíš.
"Prosím tě," zvedl ruku Rafael a odstoupil od něj.
"Vrať se zpátky do reality," zakroutil hlavou a vyrazil ze dveří síně. Rozhostilo se ticho.
"Opravdu se vše povede, jak má, pane?" zeptala se pokorně Kammel a když k ní Ježíš pomalu zamířil, poklekla.
"Ano, dítě, vše bude, jak má," usmál se Ježíš a pokřižoval ji na čele.
---
Klečel v opuštěné místnosti před krbem. Mumlal nějaká nesrozumitelná slova a v rukou držel kopí. To kopí, které ukončilo Ježíšův život. Bylo tak na dosah a přitom tak vzdálené. Pořád šeptal jakási slova, jako by někoho volal.
Pak, stalo se to v rychlosti snad v jedné vteřiny, krb zhasnul, muž se otočil, jeho oči zasvítili ve tmě a zasyčel:
"Ssssebee."
***
"Sebe! Sebe! Tak vstávej!" křičel Tobias a třásl semnou. Otevřel jsem oči a posadil se. Dech se mi rázem zrychlil. Věděl jsem, že ani jedno nebyl sen, ale to druhé vidění bylo nechtěné. On si mě přivolal!
"On si mě přivolal," zašeptal jsem do ticha.
"Co? Kdo tě přivolal?" vyzvídal.
"On," díval jsem se do stěny, na kterém byl oranžový sluneční paprsek a tvořil kužel.
"Mám dobrej obličej, co?" ušklíbl se.
"Neviděl jsem jeho obličej," zakroutil jsem hlavou. Tobias se zamračil.
"Tak vstávej, za chvíli se stmívá. Toho opeřenýho netopýra jsem nenašla. Tak se aspoň, půjdeme podívat, jaká to bude božská sláva," kroutil hlavou a šel do kuchyně.
Netrvalo dlouho a vyšli jsme na náměstí. Zabaleni do svých kabátů. Venku stálo spousty lidí a drželi v rukou zapálené svíčky. Něktěří se modlili, někteří plakali, druzí zase utěšovali své děti a další se opíjeli. Tedy hlavně jedna větší skupinka u stánku z alkoholem. Světelná záře byla sice slabější, než slunce, ale sílila s přibývající tmou.
Bylo to jako čekání na nový rok a dostal jsem strach. Třásl jsem se, ne zimou, ale tím známým svíravým pocitek. Tobias se na mě podíval, zvedl jednou obočí a poté s nesouhlasném mručením mě chytil za ruku.
A pak se to stalo. Záře byla oslnivá, zem se zatřásla. Pár lidí si kleklo a dovolávalo se Boha. Ze světla se otevřela zlatá brána, zaduněla salva trumpet a Ježíš Kristus pomalu proplouval bránou.
"Hele, není to ten...no, Krist?" zavolal výčepní alkoholového stánku.
"Jo, beztak to je on, i když...moje stará taky takhle vypadá po ránu," ozval se opilec.
Díval jsem se vzhůru.
"Apokalypsa započala, mé děti," začala Ježíš a rozpřáhl své ruce.
Vzduchem cosi zašustělo a než jsem stačil zjistit, co způsobil ten hluk, viděl jsem Ježíše, jenž měl v oblasti hrudního koše zabodnuto kopí. Zalapal po dechu a obrátil své oči vzhůru od zkrvaveného roucha.
"Otče, zachraň mě," a s posledními slovy propadl oblakem a letěl k zemi jako čerstvá hruška.
"Proč jsi něco neudělala?" vyjel jsem na Tobiase a pustil jsem se ho.
"Já se snažil najít toho-," zarazil se a zkameněl.
"Co je?" vyjeknu. Kolem se rozpoutal chaos. Lidé křičeli, skandovali a běželi k místu Ježíšova pádu, nepomysleli na to, že to může být i míle daleko.
"Je tady, vím to," vydechla Ruby. "Lucifer."
Otočil se na patě a zadíval se kamsi do davu.
"Tam," vyjekl. Pokusil jsem se naklonit, abych viděl, ale bylo tam spousty lidí a v tom mě kdosi chytil za rameno. Poprvé jsem si uvědomil, že voní po mátě. Otočil jsem se. Stál tam Hagiel tvář měl ztrápenou.
"Musíme jít," pověděl. Tobias se otočil.
"Teď asi těžko, je tady!" vyštěkl na něj.
"Zapomínáš, kdo jsem," ušklíbl se. Chytil ji volnou rukou za rameno a všechno zmizelo.

6. Noční návštěva

17. září 2017 v 15:25 | M.J. Nachio |  Terapie
Bylo to tak jednoduché! Čekal bych, že nemocnice a samotná doktorova ordinace bude lépe chráněná. Na vrátnici jsem si, díky spícímu vrátnému, půjčil klíč a už jsem v ordinaci hledal Marcusovu kartu. Byla tam hromada karet, ale vytáhl jsem jednu kartu, na které byla červená nálepka, usadil se do doktorova křesla za psacím stolem a dal se do čtení:
"Marcus Dorian Rainer, narozen sedmnáctého osmý osmdesát devět, bydlištěm blabla," sjel jsem pohledem stránku, na které nebylo nic zajímavého a otočil jsem na další list.
"Lékařská zpráva," ušklíbl jsem se, když jsem našel něco zajímavého. "Statný devatenáctiletý chlapec přijat dne šestého prosince dvatisíceosm pro přílišnou agresitivu uzavřen na samostatném pokoji. Následující léčba heparinem…tak agresivita, jo?"
Otočil jsem na další stránku, na které byla nalepený novinový výstřižek:
"Syn zabil svou matku, brutálně ji ubil lopatkou na zahradu" se zájmem a šokem jsem se začetl do článku. "Walenberk, sedmnáctiletý mladík ubil svou matku, která na následky zemřela v nemocnici Milosrdných sester. Důvodem, proč takto napadl vlastní matku bylo, že mu odmítla dát peníze, o kterých věděla, že by je použil na nákup drog. Mladík neprokázal žádné výčitky svědomí a na otázku proč to udělal odpověděl takto: Neměl jsem po ruce nic jiného, než tu lopatku. Soud ho zbavil svéprávnosti a ustanovil léčbu v psychiatrické léčebně, kde již byl nesčetněkrát za napadení svých vrstevníků. Může se taková osoba vyléčit?"
Jenom jsem vyděšeně zíral na novinový výstřižek a neměl jsem slov. Tohle bylo ještě horší, než jsem čekal. Další stránky byly jen poznámkové listy doktora Adamse:
"Marcus je velice chytrý a bystrý mladík. Jeho problémy jsou především psychického rázu. Potřebuje mít někoho na kom si bude vylévat zlost. Tenzní projevy Marcus vyjadřuje agresivitou. Po roční léčbě jsem doporučil přesun do DLP, kde bude mít alespoň kontakt s vrstevníky.

Je jasné, že si zde našel novou oběť. Marcus to popírá a ostatní chlapci mlčí. Proto jen dále pozoruji situaci."
Zvedl jsem obočí a složil jsem kartu zpátky do obalu a vrátil ji zpátky do kartotéky. Tak vrah a násilník? Sakra. S tím jsem musel něco udělat a to rozhodně dřív, než se ten hajzl vrátí z nemocnice. Proč jsem musel vždycky mít tu nejhorší práci?
Uběhlo několik dní a mě probudila hudba. Byla hrozně hlasitě a díky naším reproduktorům se otřásal celý dům. Taneční hudba zněla ve všech pokojích stejně jako v mém. Sáhl jsem na noční stolek a natočil k sobě budík. Pošklebně hlásal 7:51. Posadil jsem se na kraj postele a protáhl se. Přešoupal jsem do koupelny, kde jsem se opláchl a převlékl do šedých tepláků s nápisem a černého trička. Dohrála jedna píseň a spustila se po chvíli další, kterou jsem znal. Byla to Pink - Funhouse. Co to, sakra, je?
Vydal jsem se pomalu dolů a měl jsem pořádnou pifku. Celke jsem se děsil toho, co uvidím, ale vypadalo to celkem normálně. Nick skotačil v obýváku Tancoval, skákal po pohovce a Ted mu dělal doprovod. Benny byl v kuchyni a tvořil nejspíše snídani.
"Co se to tu děje?" zavolal jsem na Bennyho, když jsem byl u kuchyňského pultu. Benny se otočil a usmál se. Ted ani Nick mě přes hlasitou hudbu neslyšeli.
"Nick má dneska narozky," zazářil Benny. "Víš, že péct dort je celkem jednoduché?"
"Ty pečeš dort?" vyvalil jsem oči. Nejenže zboří dům, ale dokonce jsme měli i vyhořet.
"Ne, objednal jsem ho," ušklíbl se a mě se značně ulevilo. "Ale koukal jsem na recept."
Pink skončila a Nick mě konečně zpozoroval. Přeběhl místností až ke mně.
"Já mám dneska narozeniny," rozzářil se jako sluníčko. "A Benny mi dovolil, abych byl DJ."
"Ne," hraně jsem se zděsil a pak ho objal. "Všechno nejlepší, prcku."
"Pojď tancovat!" táhl mě před pohovku. Hodil jsem prosebným pohledem k Bennymu, ten však s úsměvem pokrčil rameny. Z repáků ke mně dolehl Rihannin hlas a Nick začal poskakovat a mávat rukama. Naštěstí mé utrpení pominulo, když dolů sešel Massimo a připojila se k ním i Bonnie a Vinnie z vedlejšího dívčího domku. Caleb byl zase někde venku, nejspíše honil závazky.
"Nemám pro Nicka dárek," pověděl jsem Bennymu, když jsem se znovu dostal do kuchyně.
"Ale máš," utvrzoval mě. "U mě v pokoji."
Myslel dneska asi vážně na všechno. Udělal snídani, aby se tanečníci posilnili, dokonce u mne donutil sníst kousek. Nick začal dokola pouštět jednu a tu samou písničku, dokud mu nebyl sebrán notebook. Rozehrála se písnička od Enriquea Iglesiase Don´t forget about me.
"Smím prosit?" natáhl Benny ruku směrem ke mně. Jen jsem zamrkal.
"Jsme kluci. Není to divný?" podíval jsem se na něj a ze začátku jsem si myslel, že je to jen vtip.
"Jsme blázni, tak to divný není," ušklíbl se a já se musel pousmát. Nick už pomalu tancoval s Tedem a Massimo s Vinnie. Benny si mě přitáhl k sobě. Ruku mi položil na záda a za druhou mě vzal. Proč mám mít ženskou pozici?, pomyslel jsem si. Nelíbilo se mi to, ale tanec s ním to nějak spravil. Bylo to fajn. Pustil se mé ruky a přitáhl si mě na hruď. Byl to velký nezvyk a hlavně příliš osobní. Nikdy jsem s klukem netančil.
Když písnička skončila, odtáhl jsem se od Bennyho. Začala hrát další skladba, ale tentokrát naštěstí rychlá. Benny se dal znovu do vaření.

Odpoledne jsme vyrazili do aqua parku, kde se všichni řádně vyblbli, až na mě. Neměl jsem nikdy vodu rád, protože jsem se v ní jako malý mále utopil. Což byl důvod, proč jsem byl na kraji a nešel na žádnou skluzavku nebo tobogán. Dobrá nálada nám zůstala, i když jsme přišli nazpátek do domu. Ale ve chvíli, kdy se otevřeli dveře, jsme všichni zamrzli na místě.
"Čau, chyběl jsem vám?" pronesl Marcus stojící pod schodištěm a usmíval se.

Kam dál