VI. Úplňkové problémy

Pondělí v 14:59 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
"Vítej zpátky, Sebastiane," usmál se vřele papa Arking a vstal ze svého kuží potaženého křesla. "A tentokrát i s andělem."
Hagiel přikývl a mlčel.
"Přešel jsem si pro Emmin grimoár. Nechala ho tu tehdy, když si pro nás přišel Gabriel," objasnil jsem svou návštěvu.
"Ano, ano," přikývl a přešel k poličkám vedle stolu. "Proč tu vlastně Emma není?"
"Zemřela," nelhal jsem. Nemělo to význam.
"Při bitvě na nebesích?" ptal se hledaje v jedné z přeplněných polic.
"Jak o ní víš?" ozval se znenadání Hagiel.
"Vím téměř vše, můj okřídlený příteli," usmál se papa Arking a vytáhl těžkou kůží vázanou knihu a položil ji na svůj stůl. "Sbírám informace. To je má práce."
"Díky," natáhl jsem se pro grimoár, ale papa Arking ji přitáhl k sobě.
"Ne tak rychle," řekl zcela vážně. "Mám tě rád kvůli tvé matce, ale mám pár otázek."
"Jaké?" vydechl jsem.
"Posaďte se," nabádal nás a ukázal na křesílka před jeho stolem.
"Tak," usmál se, když jsme se usadili. "Proč tě vzal Gabriel do nebes?"
"Protože chtěl otevřít Dvojčata a zabít mě, protože jsem prý Boží bojovník," pokrčil jsem rameny.
"A jsi? Jistěže jsi," lehce tleskl.
"Podle Boha ano," řekl jsem opatrně.
"Viděls ho?" ožil najednou. Bůh ho zajímal.
"Byl starý a moudrý, ale moc jsme si nestačili říct."
"Protože se otevřela Dvojčata," přikývl klidně. "Otevřel ji prý na nebesích Jason, že?"
"To je pravda," přikývl jsem a vzpomínka na Jasona mě bodla u srdce.
"Kdo ji otevřel na zemi?" zajímal se Hagiel.
"Jmenuje se Valerie Azlynn. Patří do aristokratické rodiny a je to zapálená satanistka."
"A čí to byl plán?" ptal se dál Hagiel.
"Barona Ezechiáše," odpověděl prostě. "Kdo ještě zradil nebesa?"
"Nevíme," odpověděl jsem téměř ihned.
"Dobrá."
"Už mi dáte ten grimoár?" vyhrkl jsem a papa Arking přikývnul posunujíc ho ke mně. Vzal jsem ho a objal pažemi.
"Blíží se válka," řekl pak vážně. "Až bude Lucifer venku půjde po tobě."
"Proč po mě?" zeptal jsem se zmateně.
"Pokusil se tě zabít, když jsi byl malý. Proto zemřela tvá máma," vysvětlil a já byl zaskočený.
"Takhle to bylo? A co se stalo pak?"
"Uvěznila ho do klece, ale brzy bude venku. Cítím to v kostech."
Když byli Hagiel i Tobias pryč, rozhodl jsem se vyrazit do města. Stýskalo se mi po Kočičce. Zastavil jsem před jejím domem. Zavolal jsem jí a ikdyž byla noc, byla ráda, že mě vidí. Sedli jsme si s kávou na balkón a zapálili si cigaretu.
"Tak povídej," pobídla mě.
"To, co se mi poslední dobou dělo je k neuvěření," začal jsem pomalu. "Byl jsem v nebi a mluvil s Bohem."
"A jaký byl?" zeptala se dychtivě.
"Byl...ani nevím, jak ho popsat," přiznal jsem. "Řekl mi, že jsem Boží bojovník a rozhodnu o výsledku Apokalypsi."
"Věděla jsem, že jsi vyjímečný," usmála se, ale tvářila se překvapeně. "Ale nečekala jsem, jak moc. Jak se cítíš?"
"Unaveně. Je toho na mě nějak moc."
"To chápu," upila kávy. "Ale jsem ráda, že tě vidím."
Pousmál jsem se.
"Nevíš, jak se má Adri?"
"Nedávno jsem ho viděla. Byl vyhublý, bledý a měl kruhy pod očima."
"Myslíš, že bych ho měl navštívit?"
"Já bych ho netrápila."
"Asi jo," povzdychl jsem si.
Povídali jsme si ještě pár hodin a já se cítil spokojený, alespoň na chvíli. Nakonec jsme se rozloučili a já zamířil k blízkému lesu, abych načerpal nějakou sílu. Chtěl jsem být chvíli jen sám, než bych se vrátil do motelu. Zhluboka jsem se nadechoval. Les byl tak klidně tichý. Občas zahoukala sova. A proto mě vyděsilo, když to v nedalekém houští zapraskalo.
"Sebi?" ozval se Adriho hlas.
"Adri?" vydechl jsem úlevou.
"Co tu děláš?" ptal se podivně. "Neměl bys tu být."
"Promiň, jsem tu jen na chvíli-"
"Utíkej," řekl znenadání.
"Ale proč?"
Měsíc popošel z pod mraku, osvětlil les a Adri bolestivě zavyl. Padl na všechny čtyři a najednou to nebyl Adri, ale obrovitý vlk. Otřepal se a začal vrčet.
"Adri, to jsem já," snažil jsem se ho uklidnit, ale naježily se mu chlupy na hřbetě. A já věděl, že zaútočí. Skočil po mě. Jen jsem zavřel oči. Vlk však bolestně zavyl, a tak jsem je otevřel. Tobias stál u Adriho těla, ve kterém bylo na místě srdce zabodnutá dýka.
"Ne!" vykřikl jsem. "Cos to udělal?!"
Klekl jsem si k Adriho tělu. Byl mrtvý.
"Co jsem měl podle tebe dělat?"
"Vypadni!" zařval jsem.
Seděl jsme vedle jeho těla. S cigaretou v ruce mi kouř stoupal vzhůru. Tobias zabil Adriho. Mého Adriho. Po tváři mi stále tekly slzy.
"Sebi," ozval se za mnou jemný Hagielův hlas. Možná tu už byl nějaký čas. "Můžu ti tu bolest vzít, pokud bys to chtěl."
Zakroutil jsem hlavou. Nechtěl jsem, aby mi někdo bral vzpomínky. Už nikdy.
"Chceš, abych tu zůstal s tebou?"
Pokrčil jsem rameny a tak se posadil vedle mě.
"Je mi líto, co se stalo," promluvil po chvíli.
"To i mě," otřel jsem si slzy.
"Zase to bude dobré," přitáhl si mě do náruče.
Požádal jsem Hagiela, aby přenesl Adriho tělo k němu domů a Kočičce vymazal všechny vzpomínky na mě. Chtěl jsem, aby zůstala v bezpečí. Nemohl jsem dopustit, aby kvůli mě zemřela i ona. Přitahoval jsem smrt.
Netrvalo moc dlouho a Hagiel se ke mě vrátil.
"Hotovo," řekl jen. "Vrátíme se do motelu?"
Přikývl jsem a podal mu ruku.
Cítil jsem se tak sám a opuštěný, že jsem nemohl ani pořádně dýchat. Ležel jsem v posteli a jen tak hleděl na lampičku na nočním stolku. Byla zhasnutá, ale mě to bylo tak nějak jedno. Jako mi bylo jedno, jestli je den nebo noc. Stejně jsem nemohl spát. On byl pryč, a to bylo důležité. Byl mi celým světem. Tím světem, který jsem si pamatoval. A Tobias ten svět zabil.
Hagiel se snažil mi nějak pomoct. Nosil mi jídlo, které jsem nejedl. Mluvil na mě, ale já ho většinu času nevnímal. Věděl jsem, že se Tobias občas objevoval, ale vždy jen na chvíli. Pak po krátkém rozhovoru s Hagielem zase odešel.
"Můžu ti tu bolest vzít, jestli chceš," pověděl mi, když se posadil na kraj postele a odložil talíř se sendvičem na stolek.
"Nevím, jestli na něj chci zapomenout," řekl jsem tiše. Můj hlas zněl ochraptěle a úplně jinak, než jsem ho znával.
"Nemusím ti vzít vzpomínky. Jen tu bolest. Vypnul bych ji v tobě," vysvětloval mi pomalu.
Vštřebával jsem, co mi říkal a zdálo se mi to jako vhodný prostředek k novu posílení.
"Chci to," řekl jsem pak a Hagiel mi sáhl na čelo. Měl příjemně teplé ruce. Zavřel jsem oči a postupně jsem cítil, jak bolest odchází. Zůstalo jen uvolnění a hlad. Sáhl jsem po sendviči a zakousl se.
"Děkuju," řekl jsem s plnou pusou a lehce jsem se usmál. Pusu jsem měl ztuhlou, protože jsem se delší čas neusmíval. Když jsem dojedl, vešel jsem do koupelny a zavřel za sebou dveře. Zadíval jsem se na sebe do zrcadla. Vlasy jsem měl rozcuchané a mastné. Oči byly jaksi vyhaslé a v šedivých duhovkách byla stále jiskra. Pod očima jsem měl tmavé stíny díky spánkovému deficitu. Svlékl jsem se do naha a vlezl do sprchy. Bylo to příjemné a osvobozující. Hagiel mi na skříňku dal čisté oblečení. Ani jsem nepostřehl, že by byl v koupelně. Přes tu plachtu nebylo nic vidět. Osušil jsem se a zabalil se do osušky kolem pasu. Postavil jsem se před zrcadlo a usoudil jsem, že to chce změnu. Vzal jsem strojek na vlasy a sestříhal si boky. Teď jsem měl boky krátké a vršek dlouhý, který jsem stejně o něco zkrátil. Ostříhané vlasy jsem hodil do koše, oprášil si ramena a vyfoukal si hlavu. Poté jsem se nasoukal do úzkých jeansů, natáhnul si šedé tričko a tmavý svetr s obdelníkovými knoflíky.
"Sluší ti to," řekl Hagiel, když jsem otevřel dveře koupelny.
"Díky za oblečení," usmál jsem se a sedl si ke stolu. "Nevíš, kde je Emmin grimoár?"
Hagiel vstal a přešel k malému prádelníku, ze kterého vytáhl objemnou knihu vázanou kůží. Chtěl jsem si najít něco o vlkodlacích. Něco jako pocta Adrimu.
***
"Musíme ho najít," prohlásila rázně Freya. "A to hned."
Nebylo pochyb, že má pravdu. Nikdo neměl ponětí, jak to udělat. Lokační kouzlo nefungovalo. Jakoby nebyl k nalezení.
"Jak to chceš udělat?" štěkl Romanus až se jeho hlas rozezněl v tunelech, kde jsme byli schovaní už několik týdnů. Nálada byla čím dál pochmurnější.
"Dej mi to sako," řekla nabroušeně Frexy a natáhla sek sedícímu Malachaiovi. Ten ji sako podal a čekal, co z toho vyplyne.
Vzala si sako do obou rukou a zavřela oči. Šeptem pronášela kouzlo. Chvíli to vypadalao, že se nic neděje. Než se Freya zhluboka nadechla.
"Našla jsem ho," řekla spěšně a zadívala se na Malachaie.
Seděl jsem na posteli a neodpovídal na Hagielovi otázky, zda mi není dobře. Tobias byl většinu dne pryč a vracel se jen na pár hodin. Neměl jsem sílu na to, abych mu řekl, že se nemá vracet.
"Co pro tebe můžu udělat?" ptal se mě Hagiel.
Znovu jsem neodpověděl. Jen jsem tam tiše seděl a očekával zaklepání na dveře, které se za chvíli dostavilo. Hagiel čekal to nejhorší, tak přiskočil ke dveřím. Pomalu je odemkl a otevřel je na kousek.
"Dobrý večer," ozval se holčičí hlas. "Je tady Sebastian Mikaelson?"
"Kdo se ptá?"
"Freya von Haagen," odpověděla klidně.
"Otevři," řekl jsem ochraptěle a seskočil z postele. Vstoupila dovnitř hnědovlasá dívka a drobný mladý kluk.
"Jsem Freya," podala mi ruku, zatímco jsem si prohlížel chlapce.
"Sebastian, ale to už víte," přijal jsem její ruku. "Jak jste mě našli?"
"Nebylo to vůbec jednoduché," začala Freya.
"Použili jsme lokační kouzlo s tvým sakem, které nakonec vyšlo. Jsem Malachai," kývl kluk.
"Jak jste se dostali k mému saku?"
"Dala nám ho teta Katarína," přiznala Freya.
"Podle ní, jsi nám schopen pomoct," oddechl si hlasitě Malachai.
"S vaším kavernem?" napadlo mě ihned. "Ale já nevím jak."
"Říkal jsem ti to," odfrkl si Malachai.
"Kaii, nebuď hrubý," sykla a něj.
"Hrubý?" zavrčel a chytil mě za zápěstí.
Dřív, než stačil kdokoli zareagovat, Malachai pustil mou ruku a zhluboka se nadechl, než se ho dotkl Hagiel. To se Malachai zatřásl a upadl na zem.
"Kaii," přihnala se k němu Freya, ale Malachai měl oči jen pro mě a Hagiela.
"Freyo, jsme tu správně," dýchal zhluboka. "On je Boží bojovník a ten druhý jen anděl Hagiel."
Freya se na nás podívala.
"Jak to víš?" zajímalo mě.
"Má dar rekognice. Vidí, co se stalo," objasnil Hagiel. "Kde máte zbytek?"
"Jsou v úkrytu. Ztratili jsme Martina a Adalberta," odpověděla Freya.
Uvařili jsme si kávu a dali jsme jim teplé oblečení. Pár kousků jsem jim i s jídle naskládal do tašek. Posadfili jsme se kolem kulatého stolu.
"Pomůžeš nám teda?" zeptal se stále se třesoucí Malchai.
"Když mi řeknete jak, tak se o to pokusím," přikývl jsem.
"Zabít Marii - královnu kavernu," řekl hned Freya.
"Freyo," zvýšil hlas Malachai. "Je to naše babička."
"Kvůli ní jsou Martinus a Adalbertus mrtví."
Na to už neměl Malachai, co říct.
"Navíc je nesmrtelná," prohlásil po odmlce Malachai. "Patří ke Starším."
"Starším?" zajímalo mě.
"Tříčlenná rada nesmrtelných. Teď už dvoučlenná."
"Myslím, že nám přijela spol-," otevřely se dveře a Tobias se v nich zastavil, když uviděl naše hosty. "Měl jsem namysli další hosty."
"Cože?" Hagiel vstal a přešel k oknu ve chvíli, kdy za sebou Tobias zavřel dveře-
"To jsou Zmije," řekl Malachai, když se taky podíval z okénka. "Musíme jít."
"To nestihnete," zakroutil hlavou Tobias.
"Hagi, vezmi je pryč," řekl jsem rozhodně.
"A co ty?"
"S Tobiasem to zvládneme."
Hagiel je přenesl do blízkého lesa. I s taškami s oblečením a zásobami.
"Děkujeme," řekl Freya.
"Pokud chcete pomoct, něco mě napadlo," začal Hagiel. "Je to podobný systém jakou vyvinul náš Otec."
"Co máme dělat?" chytil se hned Malachai.
"Najděte hroby vašich prarodičů a vemte jim loketní kost."
"Máme znesvětit hroby našich předků?" vyděsila se Freya.
"Nech ho mluvit," přerušil ji Malachai.
"Až je budete mít, ozvěte se a Sebastian dodělá zbytek."
"Dobře a díky!"
***
 

1. Počátek

Neděle v 2:07 | M.J. Nachio |  Terapie
"Je to naše druhé sezení," prozradil mi terapeut, jež seděl ve svém koženém křesle naproti pohodlné pohovky, kde jsem seděl já. Nebyl jsem nadšený, že mě matka donutila navštěvovat terapeuta, ale byla to zábava. Bral jsem to jako velkou hru.
Stroze jsem přikývl, že jsem si vědom.
"Jak se dnes cítíš, Tome?"
"Ne moc dobře," přiznal jsem.
"Proč ne moc dobře?"
"Sedím tady," pokrčil jsem rameny a zakoukal se na terapeutův diplom visící na stěně za ním.
"Vím, že to pro tebe není moc příjemné. Ale jsem tu, abych ti pomohl."
"Tohle jste opakoval pořád dokola i minule," kýval jsem hlavou.
"Takže si to pamatuješ?"
"Pamatuji si každé vaše slovo," spočinul jsem zrakem na jeho obličeji. Byl to muž ve středních letech. Měl plnovou a plešku.
"Ehm, dobrá. To jsem rád. Víš, Tome, tvá matka mi pověděla, že špatně spíš."
"Ano, má drahá matka," pokývnul jsem se značným úšklebkem. "Ta ví vše nejlépe."
"Snaží se na tebe dávat pozor."
"Jo, dokonalá matka," vzdychnu si hraně.
"Nemáš ji rád?"
"Ne, nesnáším ji. Jako Vás nebo lidi okolo."
"Je někdo nebo něco koho máš rád?" zdálo se, že ho to zaskočilo.
"Ano, mám rád sebe," usmál jsem se arogantně.
"Slyšel jsem, že se v tvé škole spolužáci poprali," nahodil terapeut další téma. Tušil jsem, že to vytáhne.
"Přesně tak. Jsou to burani," pokrčil jsem rameny.
"Někdo tvrdí, že jsi to začal ty."
"To není pravda. Já byl celou dobu ve třídě," nahodím nevinný výraz.
"O co ti šlo, že jsi je poštval proti sobě?"
"Opravdu nevím, o čem je řeč. Ale teoreticky, kdybych to udělal, jakože neudělal. Udělal bych to proto, abych se pobavil nad tím, jak jednoduché je poštvat lidi proti sobě. Ale vzhledem k tomu, že jsem to neudělal, tak se není o čem bavit, že?" pousmál jsem se.
Terapeut chvíli mlčel. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Pojď, ukaž, co v tobě je.
"Baví tě mít moc nad ostatními?"
"Vlastně ani nevím. Mít moc samo o sobě je příjemné. Ale nad nikým moc nemám. Leda nad svým psem," ušklíbnu se.
"Dobře," něco si začal zapisovat do papíru v deskách. "Uvidíme se za týden. Tyhle prášky budeš brát každý den. Nejlépe po večeři," podal mi recept, který v rychlosti napsal.
"Fajn, ještě něco?"
"Ne, můžeš jít."
Vyšel jsem z jeho ordinace a oblékl si na sebe kabát. Venku bylo celkem chladno, ale dalo se to na podzim čekat. Na židlích v čekárně seděla nějaká matka s malým kloučkem. Chudák, taky ho tahá k doktorovi? Bylo mi z toho zle, jak každý tahá své dítě k psychiatrovi.
Zmuchlal jsem recept, který jsem držel v ruce a za naprosté pozornosti toho kluka, jsem ho vyhodil do koše. Jeho matka se na mě pohoršeně podívala, ale byla mi úplně ukradená.
"Zdravím, Tome," pozdravil mne terapeit, když jsem se posadil na jeho pohovku.
"Dobrej," pokrčil jsem rameny.
"Je mi líto, co se stalo tvé matce," pověděl tiše.
"Všem je to líto," pokrčil jsem rameny. "Ale to jí život nevrátí, že?"
"Už víš, co budeš dělat?"
"Musím si najít nějaké bydlení, protože otčím mě u sebe dlouho nenechá."
"Dlouho jsem uvažoval o tvé situaci a měl bych pro tebe návrh."
"Jaký návrh?" zajímalo mě.
"Za nemocnicí jsou dva domy, ve kterých žijí pacienti, kteří jsou samostatní," vysvětloval terapeut. "Pokud by ti nevadili spolubydlící…"
"Tak to mám žít s nějakýma pošukama?" vyjel jsem na něj a pak se zamyslel. "Asi jo."
"Dobře," pokývl s úsměvem. "Můžeš se nastěhovat, kdy budeš potřebovat. Je tam volný pokoj."

Jak jsem čekal, otčím mě v jeho bytě dlouho nenechal. Sbalil jsem si jen pár věcí, převážně oblečení a zbytek nechal na něm, ať s ním udělá, co chce. Bylo sychravé odpoledne, když mě privezl autem za nemocnici na příjezdovou cestu u dvou rodinných domků, kde mě před nimi čekal doktor.
"Jaké bylo rozloučení? Proběhlo vše v pořádku?" ptal se, když jsem došel k němu.
"V pohodě," kývl jsem. Vlastně to bylo velice rychlé rozloučení typ: Sbohem a už se neukazuj.
"Už o tobě vědí," řekl doktor a zamířil po schůdcích na verandu bližšího domu.
"Doufám, že jste jim o mě nic neřekl," vydechl jsem, když jsem šel po schodech za ním.
"Ne," zakroutil hlavou. "Jen, že jsi v jejich věku."
"Fajn."
"Ukážu ti tvůj pokoj," zavelel doktor a všel do domu.
Vlastně si ani nepamatuju jejich jména, když se mi dole v obýváku představovali. Věděl jsem jen, že s jedním budu sdílet koupelnu, protože byla jedna koupelna mezi dvěma pokoji. Ale neměl jsem si na co stěžovat. Pokoj jsem měl svůj vlastní. Naštěstí…
"Dále," zareagoval jsem na zaklepání, když jsem vybaloval své oblečení a ozvalo se zaklepání.
"Eh.." dovnitř se přihnal jako tajfun mladý klučina s blonďatýma vlasama a málem přepadl přes sportovní tašku, která mu stála v dráze. "Promiň."
"V pohodě," odsunul jsem mu tašku z cesty, aby si snad ještě něco neudělal.
"Pěkný," řekl uznale a rozhlížel se po mém pokoji.
Já bych teda řekl obyčejný. Na stole jsem měl rozházené psací potřeby, ve skříni pár kousků oblečení a na posteli notebook se sluchátky a telefonem.
"Potřebuješ něco?" zeptal jsem se podrážděně.
"Ehm, jo už jsem si vzpomněl," zahihňal se jako blbeček, a tak odhalil své zuby. Mezi předními dvěma zuby měl malou mezeru. Říká se, že takoví jsou dobří zpěváci, ale nehodlal jsem se ujišťovat. "Děláme takovou oslavu. Na počest novýho spolubydlícího. Holky to dělaj u sebe."
"No, dobře..ehm," naznačil jsem, že neznám jeho jméno.
"Nick."
"Dobře, Nicku…ale já se necítím moc dobře. A navíc nemám rád oslavy a tak. Chápeš?" vykrucoval jsem se. Oslavy mi ve skutečnosti nevadili, ale nechtěl jsem rozhodně slavit s pošukama.
"No, tááák," protáhl jako malý dítě. "Bude to legrace."
"Fajn, fajn. Jenom už sklapni."
"Super," zazářil. "Tak za deset minut dole. Odvedu tě."
Bezva. Nechal jsem se zmanipulovat děckem. Kolik mu tak mohlo být? Šestnáct. Proč tu vlastně byl on? No, musel jsem si přiznat, že s tolika informacemi jsem mohl dělat u policejní rozvědky. Prohrábl jsem se ve věcech a vytáhl nějaké normální oblečení. Nic výstředního. Už tak jsem přithoval moc pozornosti. Stál jsem dole pod schody jako idiot a nikdo nikde. Najednou po schodech skákal Nick. Byl to dokonalý pitomec.
"Čau," hlesl mutujícím hlasem a seskočil poslední schody až ke mně.
"Čau."
"Tak pojď," zatáhl mě za ruku do prosklenného koridoru mezi rodinnými domky. "Jdeme pozdě."
"Vítej," přivítala mě jedna dívka s hnědýma vlasama a políbila mě na tvář, což se mi vůbec nelíbilo. A pak se začali všichni představovat, jakobych si dokázal zapamatovat jejich jména nebo mě vůbec nějak zajímali.
Vlastně ani nevím, jak to dopadlo. Někteří se opili, plazila se po mě nějaký bloncka s melírem a dva kluci se tam porvali (nejspíše kvůli holky, co já vím). A ten otrava Nick pořád jen vyzvídal. Odkud jsem, na jakou školu chodím, jaký mám známky nebo co rád jím a jaký mám rád počasí. Byl jsem tak rád, když jsem se mohl zavřít u sebe v pokoji a měl klid. Tohle jsem doma dělával taky. Zamykal se v pokoji a nevylézal ven. V tomhle směru se nic nezměnilo. Otevřel jsem dveře do koupelny a zamířil rovnou k umyvadlu, vyčistit si zuby.
"Promiň," ozval se za mnou hlas a já nadskočil.
"Jé, promiň…netušil jsem, že tu-" zarazil jsem se v omluvách. "Ty se nezamykáš?"
Podíval jsem se na černovlasého mladíka, který vylezal ze sprchového koutu s ručníkem kolem beder. Ještě, že nebyl nahý úplně.
"Zamykám, ale myslel jsem, že jsi na té oslavě, když už je kvůli tobě," pokrčil rameny a postavil se vedle mě.
"No, fajn," vypláchl jsem si pusu.
"Jsem Benny," natáhl ruku.
"Aby ti nespadl ten ručník," neodpustil jsem si poznámku. "Jsem Tom."
"S čím tu jsi?"
"Nemám kde být."
"Jasně," odfrknul si.
"Mě nic není," pověděl jsem hlasitěji. "Nemám kde bydlet. Nejsem jako vy. Nepatřím mezi…"
"Psychouše?" dořekl za mě. "Jsi tu. Takže jsi jedním z nás."
Mrknul na mě, přešel do svého pokoje a zavřel dveře.

Středy v klidovém režimu

Sobota v 18:04 | M.J. Nachio |  Love for us
Vstal jsem o něco dřív, než normálně, abych si vyřídil e-maily z práce a nachystal Olimu pořádnou snídani. Pořád jsem si žehlil tu událost ze včerejška. Ikdyž Oli to bral statečně. Rozhodně statečněji, než bych mohl pomyslet. Stalo se jen dvakrát, že by byl u záchvatu. Jednou, když se dostal na povrch Adam a Thomas s ním zápasil, aby mu vpíchl sedativa. A jednou s Bonifácem, kterého našel na záchodě s pořazenou rukou, což vyústilo v hospitalizaci v nemocnici. Taky jsem pořád nemohl vyhnat z hlavy tu alternativu, co mi dala včera doktorka ohledně toho ústavu. Znamenalo by to přerušit studium a vzít si v práci dlouhodobou nemocenskou. Jen bych nemohl udělat Thomasovi to, že by byl na celou domácnost a Oliho sám. Už těch pár dní, kdy jsem byl v nemocnici, bylo na něj moc.
"Vstáváme," rozhrnul jsem v Oliho pokoji závěsy, když byl čas, aby vstával.
"Dobrý ráno," zívl si Oli a posadil se na posteli. Za chvíli bude tak velký, že se nebude moc posadit, aby se nepraštil o strop. Rostl jako z vody. Kdo by to byl tušil, že za chvíli bude v pubertě. "Vypadáš hrozně, tati."
"Díky," ušklíbl jsem se. "Ale hezkej seš po mě."
"Tak jsem to nemyslel," uchechtl se.
"Vylez a obleč se. Udělal jsem ti moc dobrou snídani."
"Jo?" vlezl si na žebřík. "Palačinky?"
"Ne," vyplázl jsem na něj jazyk, zatímco skočil na podlahu bosýma nohama.
"Tak tousty?" postavil se naproti mně.
"Taky ne a teď se obleč," pověděl jsem a vyrazil do kuchyně.
Zanedlouho byl v kuchyni taky, ustrojený a učesaný. Rozzářil se, když viděl, že k snídani jsou vejce se slaninou.
"Správná snídaně pro chlapa," usadil se na židli.
"A tos vzal kde?" zasmál jsem se.
"Thomas to říká," zakřenil se a pustil se do jídla.
Možná to s ním Thomas má vcelku jednoduché.
"Tati?"
"Ano, zlato?"
"Mohl bych dnes do školy jít sám?"
"No," zarazil jsem se. "A zvládneš to?"
"Jasně, nejsem malej. Kluci už chodí taky do školy sami."
"Dobře. Kdyby něco, tak mi zavolej."
Bylo to poprvé, co jsem se s Olim loučil ve dveřích a on si spokojeně vykročil do školy. Nejspíše se cítil dospěleji. Což bylo nejspíše dobře. Musel se trochu osamostatnit a je dobře, že to chce on sám. Zanedlouho po Oliho odchodu dorazil domů Thomas. Políbil jsem ho ve dveřích.
"Tady to voní vajíčky," usmál se a měl podobný výraz jako Oli, když měl na stole snídani.
"Jak ti dnes je?" zeptal se s plnou pusou.
"Je mi dobře," odpověděl jsem pravdivě. Vlastně jsem se cítil velmi spokojený.
Když dojedl, šel se osprchovat a zaplul do peřin. Lehnul jsem si vedle něj. Nejprve jsem myslel, že ho budu hladit, dokud neusne, ale nakonec jsme provozovali zcela jinou činnost, po které téměř ihned usnul. Ležel jsem tam vedle něj nahý s úsměvem, do chvíle, než jsem se zvedl a oblékl si župan. Když jsem v kuchyni uklízel nádobí, někdo zaklepal na dveře. Upravil jsem si župan a otevřel dveře. Byla to naše domovnice. Stará protivná ženská, která s námi měla vždycky problém.
"Dobrý den," pozdravil jsem ji slušně.
"Dobrej," zavrčela na mě. "Zase vás musím upozornit na to, že jste neumyli schody, když jste měli minulý týden službu."
"Moc se omlouvám. Úplně jsem na to zapomněl."
"Říkala jsem to i vašemu…" zarazila se. "No, tomu druhému."
"Myslíte určitě Thomase, že?"
"Ano," pokrčila rameny.
"Ještě dnes to udělám."
"Vy si jako myslíte, že to jen tak napravíte a rozhodíte tím celý rozpis služeb?" durdila se.
"A co mám podle vás dělat?"
"Udělejte to až na vás bude zase řada, pane Mikaelsone," řekla jakoby to bylo zcela logické. "Už vás na to nebudu upozorňovat."
"Dobře. Krásný den," zabouchl jsem jí dveře před nosem. Opravdu jsem na ni neměl náladu.

Dopoledne jsem uklízel a uvařil oběd, protože jsem od jedenácté musel být na praxi. Dělal jsem asistenta jedné klinické psycholožce. Vlastně to není tak honosné, jak to zní. Bylo to v podstatě jen o poslouchání terapií, které měla se svými pacienty a dělání si poznámek, které jsme společně probírali. Naštěstí to byli jen čtyři hodiny, tudíž čtyři schůzky. Za což jsem byl rád, protože někteří pacienti mě svými problémy jen nudili a nebylo pak těžké udělat s psycholožkou rozbor, aniž bych si dělal poznámky. Ale vždy jsem bedlivě poslouchal. Někdy jsem se v jejich vyprávění našel. Odpoledne jsem vyzvedl Oliho v družině a celou cestu poslouchal, jak už do ní nechce chodit, protože je to pro malé děti a jak by rád chodil po škole domů. Tak jako jeho spolužáci. Začínalo být opravdu, jak se chtěl podobat svým spolužákům, ale na jednu stranu jsem ho chápal. Taky bych chtěl být malý dospělý v jeho věku. Mě se to poštěstilo díky mým rodičům.
"Ještě si o tom promluvíme, ano?"
Tím jsem ho uklidnil. Zbytek odpoledne jsme strávili tím, že jsme šli do kina na animovanou pohádku. Naštěstí měl Oli pohádky stále rád a nechtěl v tomhle být jako jeho spolužáci.
 


Mosley - část pátá - poslední

10. srpna 2017 v 17:08 | M.J. Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Mosley byl v kapli a klečel na klekátku. Modlil se, ikdyž to neměl ve zvyku, ale tentokrát cítil, že musí Boha požádat o pomoc a sílu v nadcházejícím boji. Bouřka se pomalu blížila a Mosley vnímal záblesky a čím dál hlasitější hřmění. Nevěděl, jestli je připravený a Bůh nedal najevo, jestli ho v tomto podpoří, ale musel to udělat. Nemohl Penny nechat jen tak zemřít. Zvedl se a pro jistotu se pokřižoval.
Jeptišky připravily Penny k následujícímu exorcismu, ale Mosley netušil, že to bude poslední exorcismus. Penny seděla na lůžku v jedné prázdné místnosti, kde nad postelí visel kříž. Když Mosley vešel, jeptišky se tiše zvedly a odešly. Dveře se zavřely a Mosley se na Penny povzbudivě usmál. Penny se však zatvářila ještě pochmurněji.
"Už nechci trpět, Mosley," hlesla ochraptěle.
"Pomůžu ti, slíbil jsem ti to," přešel pomalu k ní.
"Já vím, ale už nemůžu. Moc to bolí," přiznala.
"Vydrž to ještě," pohladil ji po vlasech. "Dobře?"
Penny zdráhavě přikývla a lehla si na postel. Mosley ji položil ruku na čelo a přivolal démona.
Byl to nejdelší exorcismus v Mosleyho životě. Venku řádila silná bouře a démon se nechtěl vzdát. Vypadalo to, že je čím dál silnější a Mosleymu docházely síly. A když si Mosley myslel, že už má vyhráno, nebylo to tak. Démon demonstroval svou sílu a Pennyino tělo zlomil v půli. Dopadla na postel a vykřikla. Mosley se k ní vrhnul a věděl, že tohle je konec. Penny měl otevřenou zlomeninu dvou žeber a stehenní kosti.
"Už nemůžu," vyjekla bolestí a podívala se na Mosleyho se slzami v očích.
"Já vím," přikývl Mosley a zadržoval slzy, aby je Penny neviděla. Nevěděl, co má dělat. "Brzy bude konec. Jsme na tom dobře."
"Vážně?" sykla bolestí a zvrátila hlavu. "Strašně moc to bolí."
"Mám tu pro tebe něco na bolest, Penny," řekl zdráhavě Mosley a vytáhl malou lahvičku, kterou dostal od Matky představené. "Uleví ti."
Penny jen přikývla a Mosley jí vlil obsah do pusy. Polkla a chytila Mosleyho za ruku.
"Jsi úžasný," pousmála se přes bolest. Povlečení začalo být plné krve. "Mohla bych si teď na chvíli odpočinout?"
Oknem osvítil místnost mohutný záblesk a zahřmení přišlo téměř ihned. Bouřka byla přímo nad nimi. Mosley jen přikývl a posadil se na kraj postele. Penny k němu lehce naklonila hlavu a na moment zavřela oči. Mosley věděl, že je to naposledy, co je zavírá. Ukládala se k věčnému spánku.
"Něco Ti povím, Penny," naklonil se k ní a šeptal jí do ucha. "Jsi ta nejstatečnější dívka, kterou jsem kdy poznal a nikdy na tebe nezapomenu."
"Já na tebe taky ne," políbila ho na tvář a se syknutím zase položila hlavu.
Seděl tam s ní nejméně další hodinu, než se dveře otevřely a vstoupila Matka představená. Mosley k ní zvedl uslzený pohled. Matka představená se podívala na prázdnou lahvičku na nočním stolku, na Penny a pak na Mosleyho. Lehce přikývla, že pochopila, co se děje.
"Je to tak lepší. Už se netrápí, chlapče," řekla vlídně.
"Je to tak vážně lepší?" Mosley políbil Pennyinu ruku a položil ji zpátky na postel. "Tohle se nemuselo stát."
"Není tvá chyba, co se stalo," pověděla klidně Matka představená.
"Není? Já ji zklamal!" zvýšil Mosley hlas.
"Udělal jsi všechno správně."
"A o to jde. Udělal jsem všechno správně a ona umřela tak jako tak!" vykřikl Mosley a kopl do prádelníku, který se mu postavil do cesty při cestě k oknu. Matka představená lehce nadskočila a na chvíli zavřela oči.
"Je mi líto, chlapče," pokývla hlavou.
"Je Vám to líto?!" okřikl ji. "Možná kdybyste mi vy a vaše banda jeptišek pomohla, mohla to přežít!"
Mosley věděl, že by se na tom nic nezměnilo. I s pomocí jeptišek, ale měl v sobě tolik vzteku, že to muselo někudy ven. A Matka představená byla na ráně. Praštil pěstí do stěny, až mu zkrvavěly klouby. Cítil na svém oblečení krev z postele.
"Ta bolest přejde," řekla klidně Matka představená a otočila se k odchodu.
"Ta bolest nikdy nepřejde a vy to víte," řekl ublíženě.
Matka představená za sebou zavřela dveře. Mosley se zhroutil k zemi a utápěl se ve vzlycích.
O týden později
Mosley seděl na poslední lavici v kremační síni a díval se na Pennyin portrét vedle její rakve. Na její pohřeb přišlo poměrně dost lidí a Mosley se domníval, že to byla rodina. Měl s tou rodinou něco společného. Taky ztratil své blízké jako oni ztratili Penny a byla to jen jeho chyba. Kdyby byl silnější. Kdyby tak mohl něco udělat. Udělat toho víc, než doteď udělal.
"Penny byla vyjímečnou osobou," rozezněl se hlas kněze. "Byla to velmi příjemná mladá dívka plná elánu, ale bylo Božím záměrem, že nás musela opustit tak brzy. Trpěla závažnou nemocí a smrt byla jejím vysvobození."
Božím záměrem?, pomyslel si Mosley zhnuseně. Bůh s tím neměl nic společného. Žádal ho o pomoc a co udělal Bůh? Vykašlal se na něj. Boží záměr měl být zachránit Penny.
Rozezněla se hudba a rakev se pomalu vezla do spalovny. Když se za ní zavřely posuvné dveře, postavila se Pennyina matka a všichni ji vyjadřoval jejich soustrast. Mosley pomalu přešel kupředu a počkal, než na něj dojde řada. Pak přistoupil k Pennyině matce a natáhl k ní ruku.
"Upřímnou-" nedořekl Mosley větu, protože od ní dostal pěkně mířenou facku na tvář.
"Slíbils mi, že bude v pořádku," sykla s bolestí v hlase. Pak se odvrátila do náruče nějakého muže.

Mosley se se slzami v očích otočil a vykročil s krematoria, před kterým stál Dan s jeho oprýskanou dodávkou. V ruce držel klíče a tvářil se lehce sklíčeně.
"Nechal jsem ti přivést auto," pousmál se na něj. Mosley si rychle vzal klíče a nasedl. Dan si nastoupil a uvelebil se na místě spolujezdce. "Mám pro tebe další práci."
"Vážně nemám náladu na další práci," řekl Mosley unaveně.
"Smutek zaženeš nejlépe tím, že začneš znovu pracovat," usmál se Dan a poklepal na palubní desku.
"Víš co?" natáhl se přes něj a otevřel dveře spolujezdce. "Vystup si."
"Cože?"
"Vypadni," okřikl ho Mosley a lehce do něj strčil.
"Co to má, kurva, znamenat?" vztekal se Dan, když vystoupil. Mosley za ním zavřel dveře a nastartoval. Neohlédnul se a vyrazil na silnici. Chtěl někam do hor. Sníh vždycky miloval.


Terapie

9. srpna 2017 v 19:19 | M.J. Nachio |  Terapie
Bando!,
rád bych Vám představil novou kapitolovku, která bude mít vydání každou neděli od 13. srpna. Někteří z vás jistě ten název znají ze starých stránek před několika lety. Je to vlastně nová upravená verze. Trochu jsem to oprášil a rozepsal. Doufám, že to bude alespoň trochu zábavné.

Tom se nešťastnou náhodou po úmrtí matky dostane do domova za nemocnicí, kde bydlí lidé s psychickou poruchou. Utvoří si tam tam vcelku pevné vazby, i když ze začátku není nadšený z toho, že tam musí být a doufá, že tam dlouho nebude. Pravdou se však stane, že mu lidé tam nějak přirostou k srdci.

Takže přeji příjemné čtení. ;)

Novinky

7. srpna 2017 v 22:53 | M.J. Nachio |  Deník
Tak se znovu ozývám, jak jsem slíbil. Konečně jsem se rozhodl věnovat se více blogu a všeobecně psaní. Co mi k tomu dopomáhá? Káva. To je správný hnací motor a dokonce jsem přestal sladit, což je veliký úspěch, ale o to mám méně energie. Cukr, tedy všeobecně sladké, je pohon energie. Ale rozhodl jsem, že káva musí stačit. Hlavně, když teď mám kávovar na překapávanou kávu. (Což mi připomíná, že bych měl ještě nějakou navařit. :D)

Uděláme si takový přehled toho, co se na mém blogu teď děje. Současně píši tři kapitolovky. Love for us, Život a smrt Mosleyho Wenlera a Dva světy - a já mezi nimi. Každá má svůj den vydání. Pondělní vydáná patří Dvoum světům. Čtvrteční vydání patří Mosleymu, který se bude zanedlouho ukončovat. A nakonec sobotní vydání je pro Love for us.
Ano, nikdy jsem tak pravidelně nepsal a ani nepřidával, ale psaní je můj život a svůj život chci žít. Navíc potřebuju v životě nějaký řád. S tím souvisí i moje nová práce, se kterou to bude ještě těžší, než dřív. Ale jsem připraven se touto výzvou ocelit. Protože jen život dává ty nejtvrdší rány a záleží na nás kolik jich uneseme.

Musím si taky zvykat na to, že mám novou rodinu. Jsou to zcela nezvyklé pocity, protože domov a ani rodinu jsem neměl dlouho. A ano, zvykám si už delší dobu, ale nějak tomu nemůžu uvěřit. Jakoby to byl jen sen, ze kterého bych se měl probudit. To samé jsem si říkal, když jsem jezdíval z konečné na konečnou. Ale tehdy to byla spíš noční můra. Tohle je příjemný sen, ze kterého bych se nerad probudil.

Rád bych napsal, že někoho mám. Ale není to tak, protože jsem se rozhodl být nějakou dobu sám, než se zaběhnu v práci a v novém životě. Takže se teď zase rozloučím a vrhnu se na psaní. :)
A vy neznabozi, koukejte komentovat. :)

V. Důležitá konverzace

7. srpna 2017 v 14:52 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
"Vítej v Jeruzálemu, Králostvím nebeském," zvolal Gabriel, když jsme se objevili před branami velkého města. Jen jsem zíral na to, jak vypadá honosně a starodávně. Pomalu jsme prošli bráno, za kterou se k nám připojili strážní, kteří nás doprovázeli do citadeli. Viděl jsem tu středověké válečníky, křížáky, vojáky z druhé světové a mnoho dalších. Prošli jsme až do nejvyšší věže, kde byla další brána. Současně jsme prošli a objevili se na louce, odkud vedli dvě cesty. Kamenná cesta vedla k honosnému panství a prašná k vodopádu, kde pod jeho okraje byla černá trojúhelníková budova.
"Co je to dole?" zajímalo mě, když jsme se dali k panství.
"Vězení padlých andělů, které jsme chytili za Nebeské války a v průběhu věků," vysvětlil Gabriel.
"Já už dál nejdu," broukl jsem naštvaně, zatímco mě Gabriel lehce předběhl a otočil se ke mně. "Chci o sobě vědět víc. Ještě donedávna jsem byl přesvědčen, že jsem jen člověk bez nějakého většího cíle. Nevěřil jsem ani na anděli a teď se mám setkat s Bohem?"
"Věděl jsem, že to příjde," pokrčil rameny Gabriel. "Je dobře, že tady. Zadkiel mi s tebou pomůže."
Vládce pátého nebe anděl Zadkiel nás usadil do hodovní síně. Nakázal, že jakmile nám donesou jídlo, nikdo nesmí dovnitř. Osaměli jsme tedy a andělé se pustili do jídla. Stůl přede mnou se skoro prohýbal po nánosem nejvybranějších pokrmů, ale já nějak neměl hlad.
"Kde začít," broukl si Zadkiel a položil na talíř velkou část propečeného kuřete a mlsně si olízl rty. "Jsi Boží bojovník, to už nejspíše víš."
"Co to vlastně znamená?" díval jsem se na něj.
"Znamená to, že rozhodneš, jak dopadne Apokalypsa, která už začala, zatímco mi tu mluvíme."
"A jak to mám asi udělat? Nemám takovou moc. To bych přece věděl."
"Víš," začal Zadkiel. "Ta moc v tobě je. Jen teď dříme a čeká na probuzení. Je to pokrevní. Tvůj gen putoval celá staletí, kdy se rodili Boží bojovníci a čekali na Apokalypsu. Ty ses jí dočkal."
"Bezva, přesně to jsem chtěl," broukl jsem zamyšleně a díval se na mísu s hroznovým vínem.
"Když to příjmeš a probudíš v sobě tu sílu, můžeš se jako člověk vyrovnat síle andělů a možná ještě dál. Ale chce to léta praxe."
Vydechnu snažíc se uklidnit. Tak Boží bojovník? To je jako osklivý zlý sen. Přál jsem si ať se probudím.
"Tvé andělské jméno je Gaviel," prozradil Zadkiel. "A tvůj předchůdce byl Ragnael."
"Ale anděl nejsem nebo snad ano?"
"Ne, to jistě ne," zasmál se Zadkiel.
"Měl bys něco sníst," nabádal mě Gabriel, ale já na jídlo neměl ani pomyšlení.

S Gabrielem jsme se dostali do jeho nebe, kde byl vládcem on, ale nikomu nevládl, protože šestá nebesa byla jeden velký archiv. Všude kolem byly regály plné knih, složek a založených papírku. Vedl to zde spolu se svou andělskou pomocnicí, možná by se dalo říci, že i asistentkou. Poslal jsi pro spis Azazela, zatímco on sám hledal spis Ragnaela a já procházel chodbami.
Napadlo mne, že bych se mohl podívat do svého spisu, když už jsme tady. Trochu jsem zrychlil krok a zastavil, když z jednoho regálu nahoře vedl praporek na němž bylo G. G proto, že mne budou vést jako Graviela. Zdálo se mi, že je G snad nekonečné, ale konečně jsem na ni narazil. Tlustá složka na jejímž hřbetu bylo tučným černým písmem: Graviel. Vzal jsem složku do rukou a četl si:
"Sebastian Adler. Matka Irene Adler. Matka v jeho brzkém věku zemřela, když uvěznila Lucifera do klece," vyvalil jsem oči. "Ujal se ho Robert Samwell s dcerou Emmou. Později spolupracoval s Jamesem Adamsem a Jasonem Wongem. Jason nemá prověření. Nejspíše spolupráce s peklem."
Snažil jsem se popadnout dech. Slovo peklo bylo napsáno rudě. Dál ve čtení jsem se nedostal. Gabriel mě zavolal a všichni jsme se sešli uprostřed archivu, kde byly už na dlouhém naleštěném stole dvě složky, ve kterých se Gabriel přehraboval spolu se svou pomocnicí. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje.
"Tady je to," řekla právě a podala Gabrielovi list papíru.
"Musíme jít," podíval se Gabriel na mě a dívku ignoroval.
"Gabrieli," zavolala, ale bylo pozdě. Gabriel mě chytil za předloktí a všechno se ztrazilo ve světle.
Zjevili jsme se na kamenitém mostě. Všude kolem byla přízračná mlha i kolem domu, obrovitého domu, který z mlhy vystupoval jako přízračný zámek. Na mostě před námi stála žena v bílém šatu. Gabriel vyrazil kupředu a když procházel kolem ženy, kývl na ni a ona mu opětovala to samé gesto. S ostychem jsem doběhl Gabriela.
Vlastně jsem ani nevěděl, jak jsme se dostali dovnitř, ale stáli jsme v hale a na něco čekali. Bylo tam čisto a absolutní klid. Měl jsem spousty otázek, ale bál jsem se promluvit, abych neporušil to posvátné nadvládí ticha, i šepot by jej mohl zničel.
Odněkud ze dveří se přihnala postava v tmavém kabátu. Vlasy měla ostříhány na krátko a v očích této osoby plál hněv. Přeběhl ke Gabrielovi.
"Co jsi to udělal, Gabrieli?!" zavrčel nebezpečně. "Proč jsi přivedl člověka?"
Ukázal na mne, aniž by se podíval mým směrem. Skrčil jsem ramena, při jeho slovech. Měl tak autoritativní hlas.
"To je Boží bojovník Graviel, Michaeli" představil mne Gabriel s klidem v hlase, vlastně s jistým nádechem arogance. Rivalové?
"Tohle se Otci nebude líbit, Gabrieli. On už tě ztrestá, tomu věř!" zavrčel jako zvíře Michael a ustoupil mu z cesty. "Prosím."
Gabriel, a já hned za ním, prošel do další místnosti. Byla to dlouhá chodba, dveře jsme nechali otevřené a já se pořád díval dozadu. Stál tam Michael a pozoroval mne zvláštním pohledem, jako bych byl někdo, kdo mu přišel zabrat místo.
Došli jsme až k velkým obyčejným dveřím. Ve chvíli, kdy Gabriel vstáhnul ruku po klice, se dveře otevřely a objevil se mladík s kaštanovými vlasy i očima. Ve tváři měl smutný výraz.
"Gabrieli," vydechl a usmál se.
"Rád tě vidím, Hagieli," kývl Gabriel. "Jakou má náladu?"
Tak Hagiel? Usmál jsem se na něj. Bylo to zvláštní, ale působil jako jediný normálně, z celé této vzácné společnosti.
"Moc dobrou ne" zakýval hlavou a svěsil ji.
"Musím už jít" řekl pak a vyrazil chodbou pryč.
Gabriel chvíli váhal, poté se nadechl a vstoupil do dveří.
Vstoupili jsme do světlem zalitého sálu. Tento sál už nebyl tak chudý jako zbytek domu. Byl honosný a nádherný. Mé oči chvíli přivykaly světlu, ale jak se zdálo, Gabriel byl zvyklý. Díval se před sebe a držel mne za loket, abych nešel jinudy.
Zastavili jsme se a Gabriel poklel. Já zmateně stál a v tom světle nevěděl, co mám dělat. Poté světlo usoupilo a před mým zrakem se zjevil muž.
Vypadal autoritativně a velice staře. Působil vyrovnaně a rozvážně. Vlasy měl elegantně sčesaně na levou stranu a na sobě černobílý oblek s povoleným posledním límečkem. Vypadal velice dobře, kdo je to?
"Vítám Tě, Sebastiane," zapředl hlasem, který snad poznal tisíce let. Tak vážený a přitom bystrý hlas.
"Vy...vy jste Bůh?" zeptal jsem se jako v mátohách.
"Přesně tak," zašeptal. "Přesně tak"
Bůh stál přede mnou a tváří mu brázdil vážný úsměv, který připomínal jistý známý úsměv. Úsměv toho, co ví.
"Připomínáš mi Jidáše," pronesl Bůh směrem ke Gabrielovi, který si nedovolil zvednout hlavu.
"Pane, já...promiňte...proč tu jsem?" otázal jsem se nesměle.
"Velice dobrá otázka, Sebastiane," přikývl Bůh. "Víš, jsi vyvolený"
"K čemu?" vyhrkl jsem.
"K záchraně celého světa." usmál se Bůh a vážně dodal: "Pokud to tedy příjmeš"
"A kdybych nepřijal?"
"Je to tvůj Osud," řekl prostě Bůh a otočil se. Pomalým krokem zamířil k oknu.
"Běž za ním,"šeptl Gabriel. Vydal jsem se tedy k oknu, kde stál Bůh.
"Já...to pořád nechápu," zakoktal jsem.
"Je to přeci tak jednoduché," usmál se znovu. "Jen si musíš dávat pozor"
"Pozor na co?"
"Na svou démonickou část," prozradil šeptem Bůh a otočil se k mě. "Přece jsi vždy cítil, že v sobě skrýváš část démona"
"To ano, ale nemyslím si, že by mě mohla ovlivnit," zakýval jsem hlavou.
"Nemůžeš nikdy vědět, kdy se ta část probudí," pokáral mne Bůh jemným hlasem.
Odnikud a přitom odevšad se rozezněly hlasité zvony. Bůh zvedl pohled vzhůru. Do velkého sálu se za stále zvonících zvonů přihnalo několik andělů najednou. Mezi nimi byl i Michael. Gabriel se narovnal a muž s delšími hnědými vlasy a strništěm v bílém obleku přiskočil k Bohu.
"Můj pane, nebeské zvony. Ďáblova brána byla otevřena," zahlásil hlubokým hlasem.
"Ano, Serafieli," kývl klidně Bůh. "Jsem si toho vědom.
"Ty zde zůstaň. Kassieli" otočil se na hnědovlasou dívku asijského původu. "Rozešli můj rozkaz o zapečetění bran."
Kassiel přikývla a vyběhla ze sálu. Bůh stočil svůj pohled na Michaela.
"Hochu, běž zajistit, aby škody byly, co nejmenší," rozkázal Bůh a Michael se vydal tam, kde byl poslán, aby splnil rozkaz a svůj účel.
"Gabrieli, máš na starost Sebastian, tak se o něj postarej," přikázal Bůh dívaje se na Gabriela, který uhýbal pohledem a pouze přikývl. Bůh se otočil ke mě.
"Rád jsem tě poznal a věřím, že se ještě brzy zříme," usmál se Bůh. "Teď jděte!"

Stáli jsme zase v kruhové místnosti obklopeném archivy. Gabriel vykročil k dlouhému stolu a promnul si obličej. Pokusil jsem se pohnout jeho směrem, ale nemohl jsem se hýbat.
"Gabrieli," ozval jsem se.
"Buď zticha," zašeptal.
"Ale já se nemů-," začal jsem znovu.
"Drž hubu!" zařval Gabriel a nabral do plic vzduch. Co se to děje? Odněkud se přihnala jeho andělská pomocnice a měla nabroušený pohled.
"To je tvá práce, viď?" zavrčela nepříjemně.
"Do toho ti nic není," zašeptal Gabriel.
"Ale ano, je. Protože jsem anděl a nedovolím ti zničit nebesa. To tys ho sem dovedl!" zařvala. Zničit nebesa? O čem to ta holka mluví?
"Řekl jsem, že to není tvoje věc," vmžiku stál Gabriel u ní a přimáčkl ji ke stěně. Rukou ji svíral hrdlo a anděl popadal dech.
"Gabrieli, co to děláš?" sípala dívka.
"To, co jsem z takovou děvkou měl udělat dávno. Kazíš mi to," zavrčel Gabriel. Odněkud na svém těle vytáhl stříbrný nůž.
"Ne, prosím," zachraptěl anděl. Gabriel však nožem prořízl andělovo hrdlo. Dívčině těle to zabzučelo a celá se na chvíli rozsvítila. Poté vyhasla jako oheň beze vzduchu a sesunula se k zemi. Ani jsem nedutal, jen čekal, co bude dál. Gabriel přistoupil ke mě a dal mi onen nůž za pásek kalhot.
"Hezký let," usmál se a šťouchl mne ohromnou silou. Čekal jsem, že spadnu na podlahu, ale ta zmizela a já padal skrze mraky a vyděšeně valil oči na Gabriela, jehož obličej se rychle ztrácel.
Tohle měla být má smrt? Takhle jsem si to nepředstavoval. Vlastně nikdy jsem si nepředstavoval smrt. Jen se mi zdálo, jak vidím mámu a ostatní. Ale nikdy jsem nechtěl zemřít. Co Jason? Co Emma?
Bože, prosím, zachraň mě.
Zničehož nic mne objaly cizí paže kolem pasu a zabalily mne do bílého světla...
***
Katarina byla zdrcená, protože její kavern byl zničen a ona sama neměla dostatek sil a lidí. Byla na tom stejně jako její syn. Pronásledována Celestínskými zmijemi. Musela někde najít sílu a zároveň pomoct těm dětem. Proto se vydala do Sebastianova bytu, aby vzala něco, podle čeho by byli schopni ho najít. On jediný jim teď mohl pomoct. Dřív, než by bylo pozdě.
Jeho byt byl obrácen vzhůru nohama, což se dalo čekat. Zmije hledali cokoli použitelného. Jediné, co však chybělo byl notebook, na kterém byly práce pro ni. Skříně byly převrácené jako pracovní stůl. Podlaha byla plná oblečení, papírů a dalších věcí. Popadla jeho sako a rychle zmizela. Nechtěla riskovat, že by jeho byt stále hlídali Zmije. K jejímu štěstí nebyl a tak mohla nenápadně odejít. Musela najít děti. Což nebyl problém. Měla s Adalbertem silné pouto.
"Fes matos rea sanctum sancte," šeptala stále dokola se zavřenýma očima. Když je otevřela, věděla, kde je právě její syn.
Adalbertus měl zrovna hlídku, když se mezi stromi objevila jeho matka. Měla lehce potrhané šaty a silné stíny pod očima.
"Mami," hles Adalbertus a přeběhl do jejího objetí.
"Berte," objala ho pažemi a políbila ho do mastných vlasů.
"Jsi v pořádku?"
"Teď už jo," šeptl a stále se jí držel. Neviděli se dlouhý čas.
"A co ostatní?"
"Ztratili jsme Martina," přiznal posmutněle.
"To já vím," řekla, ale nedala na sobě znát, že jí vzpomínka na Martinuse zasáhla. Nečekala, že se to vrátí. Dlouho neměla hlubší city jako poslední dobou.
"Poslouchej mě," řekla naléhavě a chytila ho za ramena. "Vezmi mě za ostatními."
A Adalbertus poslechl. Byly v opuštěné a napůl vyhořelé továr ně.
"Teto Katarino," vydechla Freya, když ji viděla přicházet. Malachai se zvedl, protože toho času dřepěl nad malou Esmé, která ležela na kartonu pod dekou a kabátem. Třásla se horečkou a měla průsvitnou pleť.
"Co se stalo?" zajímala se Katarina a spěšně přešla k ní. Klekla si a sáhla jí na čelo.
"Pořezalo jí ostří Zmijí, když jsme před nimi utíkali," vysvětlil Malachai.
Katarina věděla, že je to konec. Zmije měli ostří potřená jedem, na který neexistoval lék. Připravoval ho sám kapitán.
"Musíte se vzdát pokrevní linie," řekla pak, když se zvedla od umírající Esmé. "Tak jsem vás našla i přes ochranná kouzla, která nejsou dost silná."
"Jak to máme udělat?" zajímala se Freya.
Katarina sáhla po kusu kartonu, který ležel na zemi a vzala si i uhlík. Napsala jména všech dětí, od kterých si vzala krev a nakapala ji na jejich jména.
"Fes matos calum sanquinum," pronášela Katarina klidně. Krev zabarvila jméno a pak se cestičkami spojila do jednoho celku. A papír vzplanul.
***


Úterý s překvapením

5. srpna 2017 v 20:28 | M.J. Nachio |  Love for us
Olivera probudily vzlyky vycházející z ložnice jeho táty. Nejprve se posadil a promnul si oči. Zívnul si a zaposlouchal se. Pak pomalu slezl schody z jeho postele a přeťapkal boso ke dveřím ložnice, které byly pootevřené. Lehce do nich strčil a viděl svého tátu na posteli, jak pláče.
"Tati?" zeptal se nejistě.
"Henrik tady není," zaštkal.
"Jsi to ty Bonifáci?" zeptal se znovu o něco rozpačitěji, zatímco on jen přikývl. "To nic. Bude to dobré."
Oliver přešel ke kraji postele a posadil se na ni. Bonifác se na něj zadíval uslzeným pohledem.
"Promiň," vzlykl.
"To je v pohodě. Dám ti tátovi léky, dobře?" řekl malý Oliver a sáhl do nočního stolku, aby vytáhl krabičku s léky.
"Děkuju," zašeptal Bonifác a hned si je zapil vodou, která byla ve sklenici vedle rozsvícené lampičky.
"Jak ti je?" zajímal se Oliver.
"Bojím se," přiznal Bonifác.
"Mě se přece bát nemusíš," pousmál se Oliver. "Nechceš se jít koukat na televizi?"
"Není tady…?"
"Thomas? Ten je v práci. Tak pojď," vzal ho za ruku a vedl ho do obýváku.
"Co kdybych nám udělal kakao?" zeptal se váhavě, když se Oliver usadil na pohovku.
"Jo, to bych si dal," usmál se Oliver a sáhl po ovladači.
"Olivere?" ozvalo se z kuchyně, když zapínal televizi.
"Co je?" zeptal se malý Oliver, a když neořuška odpověď, šel do kuchyně. Bonifác stál u okna a přes okenní tabuli se díval ven. "Co je?"
"Myslíš, že bude bouřka?" zeptal se Bonifác bázlivě.
"Možná," pokrčil rameny. "Ty se bouřek bojíš, viď?"
"Strašně," přiznal a potáhl.
"Proč brečíš?" podivil se malý Oliver.
"Nevím, kde je kakao," vzlykl.
Oliver si povzdychl a otevřel skříňku.
"Je hned vedle kávyy," pousmál se, když se Bonifác otočil.
"Děkuju," otřel si slzy a pokusil se pousmát. Přešel ke kuchyňské lince a vytáhl krabičku s kakaem. Malý Oliver s ním raději zůstal a pomohl mu s přípravou.
"Je táta v pořádku?" chtěl vědět.
"Je tam s Adamem. A s ním to není nikdy jednoduché," přiznal Bonifác a trochu se otřásl, když se zablesklo. "Nejsi unavený?"
Malý Oliver zakroutil hlavou. Pravda však byla, že unavený byl. Ale nemohl Bonifáce nechat samotného. Byl totiž dost nestabilní. Malý Oliver to věděl a nechtěl, aby jeho táta skončil v nemocnici. Jako tehdy, když se na povrch dostal Adam. Adama by malý Oliver nezvládl.
"Co si pustíme?" vyzvídal Bonifác, když oběma udělal kakao.
"Běž něco vybrat," pousmál se Oliver a přitáhl si k sobě svůj hrnek. Bonifác si vzal svůj a potěšeně zamířil do obýváku. Oliver vytáhll ze skříňky rozpustnou kávu a trochu si nasypal do kakaa. Nesměl usnout.
Bonifác vybral Posledního samuraie, kterého ani nedokoukal. Usnul už v polovině filmu. I malý Oliver usnul. Přestal se spánku bránit, když viděl, že Bonifác spí. Probudily ho klíče ve dveřích. To se Thomas vracel z noční.
"Co se tu děje?" zajímal se, když vešel do obýváku.
"Táta měl zase záchvat," prozradil rozespale malý Oliver. "Byl tu Bonifác."
"Běž si lehnout," nabádal ho Thomas a vypnul televizi. Malý Oliver poslechl a odešel do svého pokoje. Thomas odnesl hrnky do kuchyně a spícího do ložnice. Sám si uvařil kávu a sedl si v kuchyni.

Probudil jsem se sám od sebe. Budík mi vůbec nezvonil, což bylo podezřelé. Zadíval jsem se na hodiny na nočním stolku. Bylo půl desáté.
"Sakra," zaklel jsem a vyčerpaně vstal a navlékl se do županu. Přešel jsem do dětského pokoje. Oliver v něm nebyl. Z kuchyně jsem zaslechl Thomasův hlas. Měl by přece spát. Hlavně, když byl po noční.
"Nebyl jsem doma. Byl u tohoOliver," řekl právě někomu do telefonu. "Už je vzhůru."
"Ahoj," řekl jsem zmateně a tušil, co se stalo.
"Předám," řekl a podal mi telefon.
"Ano?" převzal jsem si telefon.
"Pane Mikaelsone," ozval se v telefonu hlas mé doktorky. "Měl jste další záchvat."
"Ano," přitákal jsem. "Byl u toho Oli, že?"
Thomas jen přikývl.
"Podle toho, co mi řekl pan Murray, tak ano."
"Moc mě to mrzí," potáhl jsem léky. "Vyměníme léky?"
"Mám s Vámi jiný plán," prohlásila tajemně. "Přijďte dnes do ordinace. Tak v osm hodin?"
"Budu tam."
Opřel jsem se o linku a nechal telefon spadnout na ni.
"Co ti řekla?"
"Mámm tam dneska přijít. Večer,"
"Pojď sem," přitáhl si mě do náruče. Schoulil jsem se mu na hrudníku.
"Tohle Olimu nemůžiu dělat," potáhl jsem. "Kde vlastně je?"
"Vzal to statečně a teď je ve škole. Nejspíše bude hodně utahaný. Vyzvednu ho před družinou."
"Ne," otřel jsem si slzy. "Vyzvednu ho já a někam ho vezmu."
"Dobře, ale teď si pojď odpočinout."
"Ahoj, zlato," objal jsem Oliho, když jsem ho vyzvedl v družině.
"Ahoj, tati," usmál se ospale.
"Omlouvám se za dnešní noc," pověděl jsem, kdyý jsme byli v autě.
"To nic. Nemůžeš za to," pohladil mě po rameni.
"Kam bys rád jel?" usmál jsem se na něj a vyjel z parkovaní před školou na silnici.
"Mohli bychom do mekáče a pak do zoo?" vyhrkl první, co ho nabadlo.
"Dobře," přikývl jsem a zamířil k nejbližšímu McDonaldu.
"Mohl by s náma jít i Thomas?"
"Ten bude spát. Má dneska další noční," zakroutil jsem hlavou.
Oliho jsem vzal na jídlo a pak jsme byli na krátké procházce v ZOO, protože Oli byl moc unavený na to, abychom tam strávili zbytek odpoledne. Odvezl jsem Oliho domů, kde se převlékl a zaplul do svojí patrové postele. Pustil jsem mu jeden animovaný film a zamířil jsem k doktorce.

"Dobrý podvečer, paní doktorko," pozdravil jsem, když jsem vstoupil do ordinace. Byla to menší místnost se spousty knihami, pohovkou a křesílky. Posadil jsem se na kraj pohovky.
"Dobrý večer, pane Mikaelsone," pokývla doktorka. "Vítejte."
Chvíli bylo rozpačité ticho. Nevěděl jsem, co mám říct a tak jsem raději mlčel.
"Jak se cítíte?"
"Unaveně," připustil jsem. "Nejvíc mě rozhodilo, že u toho musel být Oli."
"Mám pro vás návrh, pane Mikaelsone," začala. "Existuje jeden institut, který se specializuje na Vaši poruchu. Pozorují, poznávájí a dávají ten život nějak dohromady. Přeci jen oba víme, že Adam je nebezpečný. Tedy hlavně Vám."
"Já," promluvil jsem zaskočeně. "Ale co Oli?"
"Váš přítel by se o něj mohl postarat, ne?" zeptala se zpříma. "Vždyť už teď tvoříte rodinu."
"To ano, ale nezáleží to jenom na mě. Musel bych to probrat doma."
"Tady je nějaký prospekt k té instituci," podala mi brožuru, kterou jsem si vzal do ruky, ale ani se na ni nepodíval.
"Myslíte, že je to nutné?"
"Je to hlavně pro Vás a myslím, že by Vám to jen pomohlo si vše pořádně ujasnit."

Mosley - část čtvrtá

3. srpna 2017 v 17:19 | M.J. Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Vzduch byl plný vůně z okolních stromů. Mosley se zhluboka nadechoval a cítil se šťastný. Byla to jeho narozeninová oslava na zahradě. Bylo tu spoustu dětí z okolí, některé ani neznal. Ani si nevzpomněl na toho může ve skříni. Z rádia hrála hudba v pozadí smíchu a klábosení u velkého stolu, kde seděli rodiče a pili víno nebo limonádu. Všechno se zdálo být perfektní. Než Mosley při hraní na babu upadl a rozbil si koleno. Mosleyho máma se zrzavými vlasy ho vzala do domu, kde mu koleno vyčistila.
"Musíš na sebe dávat pozor, zlato," políbila ho do vlasů. Mosley se jen pousmál přes štiplavou bolest. Dostal na koleno náplast.
"Mami?"
"Ano, zlato?" otočila se k němu a on ucítil lehký nádech skořice a lesních plodů.
"Nemůžeme se přestěhovat?"
"Jak tě tohle napadlo?" lehce se zamračila.
"Víš, radši bych bydlel jinde. Kde není ten pán…"
"Zlato, to jsou jen zlé sny."
"Ani nevíš, jak bych ti rád dokázal, že je to skutečné."
"Mosley, jsi vyjimečný mladý muž a s Penny to jistě zvládneš," usmála se povzbudivě.
"Jak víš o Penny?"
"Dohlížím na tebe, zlato," pohladila ho po vlasech.
"Nevím, jestli to dokážu," přiznal po chvíli Mosley.
"Dokážeš všechno," podala mu sklenici s džusem. "Mosley?"

"Mosley!" zatřásl s ním Dan a on se probudil. Byl to hodně zvláštní sen. Nejprve to vypadalo na vzpomínku, kdy byl Mosley malý, ale pak se cítil dospěle. "Čas vstávat."
"Už vstávám," zabručel Mosley a převalil v hotelovém pokoji.
"Ta ženská čeká, že příjdeš a začneš s vymítáním," prohodil Dan a vzal si nějaké ovoce z vozíku, který nechal přivést k snídani.
"Ta ženská," zopakoval naštvaně. "Má jméno, Dane. I ta holka."
"To je fuk," pokrčil rameny Dan. "Důležité je, že platí."
"To jediný tě zajímá," povzdychl si. "Ale ta holka je ve smrtelném nebezpečí."
"Jasně," usrkl Dan ze sklenice pomerančového džusu. "Tak se snaž, aby zůstala živá."
Mosley na sebe navlékl nějaké oblečení a bez snídaně vyrazil k Penny domů. Otevřela mu paní Dreedová, která byla bledší a měla temnější kruhy pod očima. Přešla do kuchyně a Mosley šel za ní, protože mu uvařila kávu.
"Jaká byla noc, paní Dreedová?" zeptal se Mosley, když upil z šálku.
"Celou noc křičela ze spaní nebo křičelo to, už to nedokážu rozeznat," povzdychla si a měla slzy v očích. "Co bude dál?"
"Posedlost je jako virus, paní Dreedová," řekl opatrně Mosley. "Chce jí to donutit, aby se podrobila."
"A když se to stane?"
"Nastane integrace. Což je trvalé sjednocení démona s hostitelem," řekl jí pravdu, a pak dodal: "Ale nedovolím, aby se to stalo. Udělám, co bude v mých silách."
Mosley si vzal kávu na malý balkón, kde si zapálil cigaretu a chvíli jen tak rozjímal. Přemýšlel nad svým dnešním snem a uvědomil si, že mu máma hodně chybí. Jeho život by vypadal jinak. Taky myslel na to, že ho Dan pořádně naštval. Staral se jen o peníze a zbytek mu byl ukradený. Típl cigaretu o zábradlí a nedopalek hodil do vzduchu.
Vstoupil do Pennyina pokoje. Penny seděla na posteli a dívala se Mosleyho směrem. Její oči byly temné jako noc a na tváři měla lehký úsměv.
"Ahoj, chlapče," pronesla hrubým hlasem. "Jsem rád, že tě znovu vidím."
Mosley se pokřižoval.
"Svatá Marie. Matko Boží. Matko nejčistší. Matko církve," začal s litanií loretanskou a blížil se k Penny.
"Á, máme tu novinku," ušklíbla se Penny a lehce naklonila hlavu.
"Jitřenky synu, vypovězen z Ráje, je ti odpuštěno," promlouval jasným hlasem Mosley a zastavil se u postele. "Kacíři, popele země, budeš vykoupen."
"Vážně? A kdy? Abych si seřídil hodinky," uchechtla se Penny.
"Vyvrženče, padlý anděli, jsi milován," zašeptal Mosley a přitáhl si Penny do náruče. Démon se nechal. "Je ti odpuštěno."
Démon lehce zavrčel a otřásl se.
"Jsi vykoupen."
Mosley cítil Pennyiny ruce na své hruďi.
"Jsi milován-"
"Ne!" zaburácela Penny a odhodila Mosleyho do protější stěny. Mosley padl na zem a chvíli trvalo, než se zvedl. Podíval se na Penny.
"Nelíbí se mi, co provádíš, chlapče, a proto ti dávám varování," ušklíbla se Penny a prohnula se v zádech jako tětiva luku, dokud to hlasitě nezapraskalo.
"Ne!" vykřikl Mosley a přeběhl k ní. Penny se probudila a bolestně zakřičela. Mosley byl hned u ní a kontroloval, co se vlastně stalo. Nebyl to doktor, ale přes kuži šlo vidět, že má zlomené žebra na dvou místech.
"Je to dobrý, Penny," lhal Mosley a položil ji na postel.
"Co se stalo?" ozval se ode dveří hlas paní Dreedové.
"Zavolejte Danovi, ať hned přijede," houkl na ni Mosley a díval se na Penny. Paní Dreedová odběhla a nechala dveře otevřené.
"Hrozně to bolí," vzlykla Penny.
"Vím, že teď svět vypadá temný. Ale nastane světlo. Nastane světlo, Penny."
Mosley s Danovou pomocí odnesli Penny jen v noční košili do blízkého kláštera. Když rozrazili dveře, řádová sestra chtěla protestovat, ale poté, co uviděla Penny , odběhla pro Matku představenou. Uložili Penny v zadní části klášteru na volnou postel, kterou sem přestěhovali. Řádové sestry Penny omyli a obvázali jí hrudník.
"Proč jste ji přivedl?" ptala se Matka představená a měla ve tváři zarputilý výraz.
"Protože potřebuji pomoc," přiznal Mosley a nevnímal Dana, který je poslouchal.
"Té slečně už není pomoci," zakroutila hlavou. "Je v poslední fázi před integrací. Démon se začíná projevovat na těle. Brzy jí zlomí."
"Ne!" zakřičel Mosley.
"Na tenhle boj nemáte, chlapče. Démon je příliš silný," pověděla Matka představená. "Můžeme jí ulevit od bolestí. Máme tu jisté rostlinny, které-"
"Takhle to nesmí skončit," protestoval Mosley.
"Možná má Matka představená pravdu, Mosley," ozval se po chvíli Dan. "Možná na to nemáš."
"Myslíš si, že víš, kdo jsem a čeho jsem schopný," zavrčel Mosley na Dana. "Ale nemáš ani ponětí."
"Nemůžeme vám pomoct," řekla prozíravě Matka představená. "Je mi líto."
"Udělám to sám."

Mosley seděl na lavičce v klášterní zahradě a nemohl uvěřit tomu, že mu tady nepomůžou. Musel Penny pomoct. Byla to jeho povinnost. Otřel si slzu, co mu utekla. Byla přece ještě tak mladá. Měla před sebou celý život.
"Je to válka, chlapče," ozval se hlas Matky představené. "Děsivá válka, která sebou nese oběti."
"Penny nebude další obětí téhle zasrané války," zavrčel Mosley nepřátelsky, zatímco se Matka představená posadila vedle něj.
"O tom ještě není rozhodnuto," řekla klidně Matka představená a sáhl si pod vrchni část hábitu, aby vytáhla malou lahvičku s průhlednou kapalinou. "Tohle je Durman obecný. Pěstujeme si ho zde na zahradě a připravujeme tinkturu pro případy jako je Penny."
Mosley chtěl hned protestovat, ale Matka představená pokračovala.
"Vím, že jsi to s ní ještě nevzdal," připustila. "Ale přeci jen si ho vem, kdybys změnil názor."
Lahvičku mu vložila do ruky a zavřela ji v pěst. Pak vstala a nechal Mosleyho v zahradě. Ten se zadíval na temné mraky nad svou hlavou. Byly osvícené západem slunce a byl to zvláštní pohled.
"Přichází bouře," zašeptal si pro sebe Mosley. "Jsi na ní připravený?"

IV. Cesta nebem

31. července 2017 v 19:22 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Když světlo pomalu ustoupilo, stáli jsme na schodech z bílého mramoru. Nahoře nad schody byla zlatá brána, která byla otevřená.
"Projděte stezkou a potkáme se na druhé straně," řekl Gabriel a se zašustněním křídel zmizel.
"On nás odnesl do nebe?" dívala se Emma vystrašeně na zlatou bránu.
"Alespoň nemusíme bát celestinských," pověděl klidně Jason.
Já mlčel a fascinovaně koukal na bránu před námi. Vykročil jsem pomalu k ní. Emma a Jason mě následovali. Do mříží brány byly vyryty symboly, kterým jsem nerozumněl. Prošli jsme v tichosti a objevili se na hlíněné cestě mezi špičkami hor a bělostnými mraky. Před námi šli nějací lidé, které jsem neznal. Putovali tiše nahoru po stezce.
"Myslíte, že jsou to mrtví lidé?" zeptal jsem se šeptem.
"Vypadá to tak," přikývla Emma.
"Pojďme, měli bychom jít. Za námi jsou další," nabádal nás Jason.
Tak jsme mlčky kráčeli a předbíhali jsme ty, co šli pomalu. Vypadalo to, že jsou něčím zatíženi.
"Nějak se mi to tu nezamlouvá," řekla po chvíli Emma. "Je to tu něčím hodně děsivé, ale krásné zároveň."
"Nejsme mrtví?"
"Sebe," zakroutil hlavou Jason.
"Spíš ne, než jo," uvažovala Emma.
"Přenesl nás sem Gabriel. Z nějakého důvodu," řekl Jason s jistotou v hlase.
"Hele, podívej, kdo je támhle," ukázala Emma před sebe. Podíval jsem se tím směrem. Byl to malý, snad osmiletý kluk.
"Kdo to je?" zajímal jsem se.
"To je jeden z celestínských, kterým jsme pomáhali," odpověděl Jason. "Martinus."
"Martine," zavolala na něj. On se jen otočil. Ve tváři měl smutný výraz, ale když nás poznal usmál se.
"Ahoj Emmo, ahoj Jasone," pozdravil oba. Pak se podíval na mě. "Vy jste taky mrtví?"
"Ne," zakroutila hlavou Emma. "Co se ti stalo?"
"Chytili mě," přiznal a v očích měl slzy.
"A ostatní?" ptal se Jason.
"Ty nechytili, snad," hlesl. "Myslíte, že zůstanu v nebi?"
"Určitě ano," přikývla Emma s úsměvem a vzala ho za ruku. Martinovi po tváříš tekly slzy.
"Nechtěl jsem umřít tak brzy," vzlykl.
"Bude to v pořádku," utěšovala ho Emma.
"Vlastní babička mě chtěla spálit zaživa," řekl pak o málo klidněji. "Pak mě teta chytila za hlavu a probudil jsem se na schodech před tou bránou."
"Jsi statečný," pohladila ho po hnědých vlasech.
"Nevíš, kde jsou ostatní?" zajímal se Jason.
"Ne," zakroutil hlavou Martinus. "Pořád jsme se stěhovali z místa na místo."
Pokračovali jsme pomalu po stezce vzhůru.
"Já nechci jít do pekla," zavzlykal Martinus, když jsme dorazili k zahradní brance.
"Proč bys měl jít do pekla?" zeptala se Emma opatrně.
"Protože jsem se postavil vlastní rodině," vzlykal Martinus.
"To není důvod, abys musel skončit v pekle," řekl klidně Jason.
"Jason má pravdu," usmála se Emma. "Projdeme společně."
A tak Emma s Martinem prošli brankou a ztratili se z dohledu.
"Tak běž," vybídl mě Jason a já s váháním prošel.
Objevil jsem se v čekárně. Byla zářivě bílá, až na hnědé lavice. A jedny z dveří, které byly černé jako uhel. Vepředu byly dvoukřídlé vysoké dveře světle hnědé barvy.
Přišel k nám malý chlapík s plnovousem a deskami v ruce. Podíval se na papíry a pak na Martina.
"Martinus von Haagen?" zeptal se ho trpaslík.
"Ano," přikývl bázlivě Martin.
"Počkat," zarazil jsem se. "Von Haagen? Znáš Katarinu von Haagen?"
"To je moje teta," přikývl Martin. A já se ztratil v myšlenkách nad tím, jak jsou životy propletené.
"A vy jste kdo?" zahučel trpaslík.
"Přenesl nás sem archanděl Gabriel," řekla mu Emma.
"To by mohl říct každý, květinko,"zavrčel trpaslík.
"Co se tu děje?" ozval se autoritativní hlas. Objevil se vysoký muž s dlouhými vlasy v bílém rouchu. Dveře za sebou nechal zavřít.
"Co zde pohledáváte? Vy jste živí," zeptal se nás.
"Vy jste Ježíš, že?" zeptala se Emma uctivě.
"Ano, to jsem," přikývl klidně. Klid z něj přímo vyzařoval.
"Jsou tu semnou," ozval se Gabrielův hlas. Přišel postranními dveřmi, které byly stejné bílé jako stěna samotná.
"Je to opravdu on?" zajímal se Ježiš.
"To se teprve uvidí. Pojďte," kývl na nás
Gabriel a otevřel ony postranní dveře. S Jasonem jsme vykročili, zatímco Emma objala Martinuse a políbila ho do vlasů.
"Všechno bude dobré."
Bílé dveře nás zavedly na prašnou přímou cestu, která vedla k další bráně. Tentokrát hlídané dvěmi strážnými anděli. Uprostřed cesty na levé straně se v živém zeleném plotě nacházela zahradní branka a naproti ní v kamenné zdi byla vsazená masivní černá brána s ornamenty, mohutnými sloupy a vystouplými obličejí lidí.
"Támhle je Rajská zahrada," ukázal na zahradní branku Gabriel. "Byla tu, když jsme se narodili. Otec jí pak nějaký čas udržoval, než to přenechal jiným."
"A co támhleta brána?" ukázal Jason naproti.
"Ďáblova brána," řekl Gabriel klidně. "Byla vytvořena po pádu Lucifera a vytvoření Satanova království tmy."
"Aha," polkla naprázdno Emma.
"Ve třináctém století, když ji objevili lidé a zjistili k čemu slouží, postavili pod vedením Darrena Ellenwatera ďáblovu past. Tvoří ji pět kostelů spojené kolejeme, které jsou v dokonalém pentagramu, aby se k ní nemohl dostat žádný démon."
V té chvíli jsem si uvědomil, mezi těmi dvěma branami, že stojím mezi dvěma světy. Nevěděl jsem k jaké straně se přidat. Pokud bych vůbec nějakou chtěl volit.
"Je mi líto," ozval se Gabriel a upřel svůj pohled na Emmu a Jasona. "Ale musíte zůstat tady."
"To ne. Proč?" zajímal jsem se dívaje se na Gabrielovi blonďaté lokny.
"Protože jen ty můžeš jít dál," pokrčil Gabriel ledabyle rameny.
"Ale nemůžu je tu nechat," vydechl jsem.
"Jen jdi," ozval se hned Jason. "Pozdravuj ode mne Boha."
"Počkáme tu na tebe," usmála se nejistě Emma. Taky se jí moc nezamlouvalo, že tu mají zůstat. Viděl jsem to na ní.
"Musíme jít," prohlásil Gabriel, když z čekárny vyšel starý pán a mířil k Rajské zahradě. Rozloučil jsem se s nimi a nechal se Emmou obejmout.
"Buď opatrný," zašeptala mi do ucha. Připadal jsem si na všechno tak sám. Ale jako správná ovečka jsem následoval Gabriel ke strážím a k bráně za nimi.

***
"Jaktože unikla?" zařvala naštvaně Maria.
"To je jediné, co tě zajímá?" zeptala se smutně Amelia. "Zemřelo ti vnouče a s tebou to nic nedělá?"
"Bylo rozhodnuto, že bude popraven. Vzbouřil se stejně jako ostatní a díky nim máme na krku Apokalypsu."
"I přesto jsou to tvá a má vnoučata. Myslíš, že by tohle chtěl Vladimir?"
"Nemluv mi o něm," zavrčela Maria. "Pod jeho vládou náš kavern upadal."
"Byl to náš bratr," zakroutila hlavou Amelia.
"Ale slabý."
Leonard Craster vstoupil po zaklepání dovnitř. Nesl důvěrnou zprávu.
"Mé paní," uklonil se kapitán celestinských zmijí. "Máme novou stopu."
"Výborně. Je třeba znovu chytit tu satanistku," promnula si Maria ruce.
"Měl jsem na mysli kacíře, má paní," opravil ji Craster.
"Ještě lépe," usmála se. "Nasaďte na to naše nejlepší muže."
"Nikdy bych nevěřila, že dokážeš být tak chladná. Co se to s tebou stalo?" zadívala se Amelia na svou sestru, když Craster odešel.
"Nikdy jsem nechtěla být v pozici jako je tahle. Sama moc dobře víš, že to je záležitost přesahující naše schopnost. Lucifer teď bude osvobozen a to jen díky našim vnukům a vnučkám, má drahá," sykla Maria. "Měli být obětováni a tím posíleny pečetě."
"Já moc dobře vím, proč měli být obětováni," přikývla klidně Amelia. "Ale upřímně řečeno, jsem ráda, že utekli a spojili se s Kaiem."
"Jak tohle můžeš říct? Snad se k nim nechceš přidat, sestro!" vyjevila se Maria. "To bych ti nedoporučovala."
"Popravíš mě snad?"
"Když budu muset," přikývla Maria. "Potřebuji tě na své straně, Amelie."
"A proč? Nebudu jen tak stát, zatímco vraždíš naše potomky. Naši krev."
"Pak tě musím varovat. Pomůžeš-li jim, bude to bráno jako zrada rodu. A ty víš, co to pro tebe bude znamenat."

***

Předchozí: III. Staří přátelé
Následující: V. Důležitá konverzace

Kam dál