Říjen 2011

Je čas

9. října 2011 v 16:45 | Matthew J. Nachio |  Deník
Tak nějak tu zase sedím. Není mi přiliš dobře. Je to psychické i fyzické. Moje máma a já už se tolik nehádáme. Ne tolik jako dřív. Vlastně spolu vůbec nemluvím, neboť naše společné zájmy jsme nikdy neměli. Přeci jen jsme našli téma, které oba probíráme: Jídlo a Já. Stává se to pro mě totiž, čím dál větší problém. Pokaždé, když mám špatnou náladu nebo nedejbůh depresi, začnu jíst a to je rozhodně špatně, protože já ztloustnu i z tabulky čokolády!

Proto jsme se oba shodli na tom, že bude nejlépe, když začnu pravidelně jíst. Nejlépe, co dvě hodiny. Snažím se to dodržovat, avšak mé pocuchané nervy, mi to dosti kazí. A druhá věc, že se začnu více pohybovat. Jak to mám asi udělat, když chodím do školy nebo do práce? Jenže jí to člověk prostě nevysvětlí a tak se snažíme. Máma, aby mě podpořila a já, abych nevyžral lednici.

Pro ty, co se koukají na Ulici: Ano, mám totožný problém jako Simona.

Je děsně vtipný, že před pár lety jsem měl úplně opačný problém...

Někdy bych se na to nejradši vykašlal a lovil třeba hlemýždě. Jenže dnešní doba se neuzpůsobuje Lovcům hlemýžďů, nýbrž Pánům poslancům. Myslím, že pro dnešek je keců až dost! Přeji Vám příjemný zbytek víkendu a bando! vemte si deštník, tady na Moravskoslezsku pěkně prší^^

1. Seznámení. Nový rok

5. října 2011 v 18:35 | Matthew J. Nachio |  3DO
Dean seděl na pohovce. Jednu nohu pod sebou a druhou skrčenou na polštáři. Na konferenčním stolku před ním byly na talíři chlebíčky a jednohubky jeho vlastní výroby, dvě sklenice na limonádu, jež stála pod stolkem a další dvě prázdné skleničky na šampaňské. Konec roku měl Dean vážně rád. Slavil jej s přáteli, s kterými koukal na úsměvné pořady v televizi. Tento rok to mělo být jinak. Jeho rodiče byli v zahraničí. Jeho máma volala z HongKongu před hodinou, protože tam v tu dobu měli půlnoc a táta mu volal z Honolulu už v poledne.
On se tento rok měl postarat o svého mladšího brášku Mikea, který si v pokoji dopisoval s ostatními, kteří byli online na Facebooku, zatímco Dean sledoval televizi a nevědomky třel v ruce modrý chalcedon, jenž mu visel kolem krku na bílé šňůrce.
V tom se z vedlejšího pokoje zvučně rozkřičel Deanův mobil. Další volající, který mu chce popřát Šťastný a Nový rok. Pod nátlakem, že to může být máma nebo táta, se zvedl a přešel do ložnice.
Byla to ložnice rodičů, ale Dean se sem vždy přestěhoval, když rodiče odjeli. Velká postel byla pro Deana nebem a velký tátův pracovní stůl dobře využil. Přesunul sem svůj notebook a pár kousků oblečení. Na desce stolu vibroval a vyřvával mobil. Aniž by se Dean podíval, kdo volá, přijal hovor.
"Prosím?" ozval se do telefonu unavený Deanův hlas.
"Tady Keiri. Jak se máš, bobku?" promluvil pro Deana známý hlásek jeho nejlepší přítelkyně.
"Dobře. Proč voláš, zlato? Všechno v pořádku?"
"Ne, všechno je v pohodě. Jen Jenna má noční a napadlo mě, že bychom mohli oslavit konec roku spolu jako vždy" zasmála se.
"Jasně, tak přijď" souhlasil Dean. Možná to nebude tak zlé.

Keiri odložila mobil a vrhla se na oblékání. Chvíli jí trvalo, než Deana přemluvila, aby mohla vzít její kamarádku Annabeth, kterou neznal. Dean se celkem nerad seznamoval, od určité doby. Byl spokojen s tím, co měl.
Vytáhla si své malování a přitáhla si zrcátko sedajíc si na postel, když se pokojem rozezvonil telefon. Hlásil, že majitelce přišla zpráva. Keiri hmátla po telefonu.
"Nemáš teď čas? Měli bychom si promluvit. Nechci, aby to tak skončilo. Marcus"

Keiri hodila mobil na postel. Je to už dva týdny, co se rozešla s Marcusem, který se jí od té doby neozval, až teď. Nejspíš si užil s ostatními děvčaty a chtěl se vrátit zpět do zajetých kolejí, ale Keiri byla dál, mnohem dál. Vytáhla si tužku na oči.



Otevřely se dveře do pokoje, ve kterých stál Dean. Jeho mladší bráška, který byl Deanovi podle názorů spousty lidí tak podobný, seděl u pracovního stolu s počítačem u dveří, který byl jeho. Zrovna se něčemu smál, když otočil hlavu ke dveřím.
"Můžeš si něco obléknout?" zeptal se Dean a sjel ho pohledem. Mike měl na sobě tepláky a obyčejné tričko. "Přijde Keiri s její spolužačkou"
"Super" zajásal Mike. Taky nechtěl být doma jen s Deanem. "Jen to dopíšu"
Dean přikývl a jal se chystat více skleniček a převléknout se.



"Ahoj" usmála se Keiri objímaje blonďatou dívku s jasnýma modrýma očima. Stáli společně na zastávce, kde smluvily svůj sraz. Dívka pohodila svými blonďatými vlasy. Čekala tu už deset minut, protože vycházela z domu se svým otcem, nechtěl totiž, aby byla jeho dcera doma sama, protože on sám šel na nějakou snobskou parádu, a jí se nechtělo. Políbila ho na tvář, pochválila mu oblek a vyrazila na zastávku.
"Za jak dlouho to jede?" zeptala se Keiri dívaje se na osvětlený displej svého mobilu.
"No…v osm pět" odpověděla dívka, protože už se na jízdní řád dívala.
"Takže za pět minut" přikývla Keiri a usmála se.
"Ke komu vlastně jedeme?" chtěla vědět dívka. Nesnášela takové akce narychlo od Keiri, ale ona byla už taková.
"K mému nejlepšímu příteli" informovala Keiri. "Známe se od základky"



Dean něco dodělával v kuchyni, když se ozval zvonek. Přešel k telefonnímu zvonku a zvedl sluchátko.
"Prosím?"
"Už jsme tady" ozval se Keiriin hlas.
"Tak pojďte nahoru" Dean zmáčkl tlačítko a položil sluchátko na své místo. Netrvalo dlouho a obě dívky se objevily před dveřmi. Dean je pozval dál a objal se s Keiri.
"Tohle je moje spolužačka Annabeth" představila ji Keiri. "Tohle je Dean"
"Ahoj" kývl na blonďatou Annabeth. "Tak pojďte dál" Dean je uvedl do obýváku, kde se válel Mike.
"Tohle je můj bratr Mike" představil ho Dean. Keiri jej už znala a Annabeth na něj kývla.

Otevřeli si víno a Dean rozlil do skleniček. Mikeovi nalil jen trochu i přesto, že se Mike bránil tím, že není malý. U Deana to stejně neobstálo. Dívali se na pořady a mluvili spolu.
"Takže studuješ taky Ekonomiku, viď?" zeptal se Dean Annabeth, která přikývla.
"A co studuješ ty?"
"Pedagogika - psychologie" odpověděl Dean.
"Musí to být těžké, ne?"
"Ani ne" pousmál se.
"Dean se v psychologii přímo vyžívá, viď?" ušklíbla se Keiri a Dean na ni vypláznul jazyk.
"Napsal mi Marcus" řekla jakoby nic Keiri.
"Po dvou týdnech?" divila se Annabeth.
"No a co chtěl?" zajímal se Dean.
"Chce si promluvit" pokrčila Keiri rameny.
"Nejspíše si užil s ostáními" pohladil ji Dean po rameni. "Ne, že mu dáš šanci, jako minule!"
"Z toho už jsem vážně vyrostla" usmála se Keiri.
"A ty nikoho nemáš?" zeptala se Annabeth.
"Ne" zarazil se Dean. "Ehm, už skoro rok. Omluvte mě" v rychlosti opustil místnosti.
"Co, řekla jsem něco špatně?" Annabeth se podívala na Keiri. "Ta poslední musela být pěkná mrcha, když ho to tak vzalo"
"O mrtvých jen hezky" utrousil Mike a Annabeth si uvědomila, že to, co řekla, asi nebylo moc vhodné.

"Deset!" začali hlasitě všichni odpočítávat. Stáli před konferenčním stolkem a dívali se, jak v televizi odpočítávají staré hodiny. V rukou měli skleničky se šampaňským a na tváři úsměv.
"Pět! Čtyři!" Tohle byly ty okamžiky, kdy se jeden rok přehoupl v druhý. Každý v tom viděl něco jiného. Dean v tom viděl cosi magického a velkého, co se stává jednou za rok. Keiri zase osudová setkání. Annabeth nové začátky a Mike? Ten v tom viděl jen jediné: trocha alkoholu, kterou mu jeho starší bráška dovolil, aspoň zatím.
"Jedna!"
Hodiny v televizi začali odbíjet dvanáctou hodinu a naši hrdinové si přiťukli svými skleničkami se sborovým výkřikem: "Šťastný Nový rok!!"
Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká….



Dean Rouven

Následující: 2.Kocovina. Zelňačka