Prosinec 2011

Familie ties

10. prosince 2011 v 22:36 | Matthew J. Nachio |  Deník
Zjistil jsem, že moje máma byla vymodlené dítě. Děda měl před ní dva syny a pokaždé si přál holčičku, až potom se mu to podařilo. Kdo tehdy tušil, že tato vytoužená krásná holčička bude černou ovcí rodiny? Snad Bůh a ten na to podle mě stejně kašlal.
A tak se tento rodinný příběh stal mým popudem bojovat. Je načase vstát a ovládnout mé tělo, tak jak se sluší a patří. Protože ne jenomže budu mít miminko, ale už vím i s kým jej budu mít a světe div se, Marta Jandová to není. ^_^
Jednou takhle v hlubokou noc jsem se probral. Oknem zářil měsíc, který ubýval a mě bylo jasné, že mi něco chybí. Chybělo mi to o čem se mi zdálo. Chyběl mi dotyk lidského těl, chybělo mi slyšet nějaké sladké slůvko, chyběla mi vůně ... chyběls mi ty! Proto jsem se vydal na záchod a zjistil, že nejsem doma sám. Přivezli mi domů pejska a ten ňufík se jal mě vítat, uprostřed noci. Nadšeně, avšak značně unaveně a rozespale se kroutil a proplétal se mi pod nohama. Posadil jsem se na zem a mazlil se s ní. I když mi stupidní jméno, i když je to posera, i když to není Betty, mám ji rád.

Miluji svou mámu, protože jsem si uvědomil jednu skvělou věc. Tedy věděl jsem o ní, ale když jsem jí dneska pochopil, vytratila se všechna zášť, co jsem k ní cítil a zůstala láska. Nevím, jestli to někdo z Vás pochopí, ale ta věc je: "Dává, jak umí. Jinak totiž neumí". Děkuji paní doktorko, už vím, co jste tím myslela.

Dnešní den byl plný zvratů, emocí a nemocí. Jsem rád za to, co mám, i když to třeba není moc, i když to třeba není podle mých představ, protože vždy mohu udělat něco, čím si přiblížím svůj sen.
Přeji Vám krásné zimní dny plné sluníčka, bando a nezapomeňte! Důležité je cítit, ne vědět!^^

Díky za každé nové ráno

4. prosince 2011 v 21:41 | Matthew J. Nachio |  Jednorázovky
Anotace: Normální ráno, normálního chlapce každý den.

Zazvoní budík a přeruší tok snů, který jsem měl. Často děkuji za to, že jsem se probudil, neboť sny jsou někdy opravdu zlá věc. Rozlepení očí a uvědomění si opravdového bytí ve své teplé postely také zabere nějaký čas. Avšak jedno hned po probuzení mohu říct s jistotou, přežil jsem noc. I když se mi stává, že mám pocit, že stále s ním a někdy, když mám opravdu špatný den, tento pocit přetrvává.
Posadím se na postel a zakoukám se na podlahu a své nohy. Cítím se malatný a rád bych si lehnul zpátky, ale copak to jde? Mám povinnosti a poslaní. Znovu mě přepadá známí pocit úzkosti z toho, že nejsem schopen se svým životem nic udělat, že se pořád odehrává to samé, ten samý stereotyp každý den. Ani nevím, kde beru tu sílu nerozbrečet se jako malé dítě a vstát z postele.
Budík už dávno přestal hrát tu melodii, kterou mám tak rád. Přešourám se přes opuštěný byt na toaletu, kde rozsvítím světlo levou rukou. Ranní rituál opakující se znovu a pořád! Chce se mi křičet, chce se mi udělat něco jinak, ale nejde to. Vykonám svou potřebu a všechny ty splašky spláchnu hojnou dávkou vody, jako každý splachuji ten hnus a chaos, co se kolem i uvnitř mě odehrává. Je to opravdu tak zlé? Mytí rukou, opláchnutí obličeje. Voda je studená. Míhá se mi to před očima jako obrazy. Je čím dál těžší rozeznávat realitu, hlavně, když se člověk probudí z něčeho tak příšerného, jako realita sama.
Zadívám se do zrcadla před sebou. Co vidím? Zničený obličej, oči vyhaslé, ale jsem to já? Ne, já se přeci usmívám a můj obličej má zdravou barvu, tak, co se mnou, proboha, je? Nech mě křičet, prosím sám sebe, nech mě křičet. Opřu se o keramické umyvadlo. Sklopím pohled a dívám se na odtok. Pravidelně dýchám a snažím se konečně probrat, abych mohl normálně fungovat. Sáhnu do poličky a nanáším na tu šerednou masku, co právě mám, svůj pravý obličej plný barvy, zářivých očí a úsměvů. Ano, přesně tohle jsem já. Usměji se na sebe do zrcadla a přikývnu. Teprve teď nastalo to, na co jsem čekal. Probudil jsem se, konečně se mohu usmívat. Co může být také lepšího, než opravdový úsměv?
Hello, I´m lost in Paradise....