Leden 2012

Láska

29. ledna 2012 v 22:09 | Matthew J. Nachio |  Deník
Milovali jste někdy? V tom případě znáte i bolest, která jde s láskou ruku v ruce. Láska a bolest ruku v ruce jdoucí. Nikdy nezemřou, nikdy se jich nenabažíme. Milovat je jako jít dobrovolně po bolestné cestě. Proč vlastně milujeme? Když milovat, tak si vědomě ubližovat. Když nemilovat, tak vědomě umírat. Láska je slovo, je pomíjivá, ale bolest zůstane navždy. Sužuje nás a dohání k šílenství. Je tedy bolest silnější, než láska?
Proč si ubližujeme? Proč to děláme? Odpověď jsem v sobě hledal, až jsem se k ní dostal. Jsme totiž masochisti. Líbí se nám trpět, tak jako se nám líbí milovat. Hraje u toho roli i pud sebezáchovy. Bez lásky bychom zemřeli. Sám jsem poznal lásku i bolest, kterou trpím. Většina lidí si představuje pod pojmem láska nebo milovat někoho s kým chodí, s kým tráví čas anebo s kým bydlí. Láska je pro mne něco důležitého a cítím ji k mnoha lidem. Ať k rodině (mé matce), mým přátelům, kteří pro mě něco udělali, mým přítelkyním. Lásku můžete cítit ke komukoli, i ke zvířeti. Někdo ji však rozlišuje, nemyslím si, že nějaké rozlišování lásky je správné.
Někdy mám chuť zemřít, ale uvědomím si, že jsou tu lidé, kteří by mou ztrátou trpěli. Lidé co mě milují, co mně nenávidí. Všichni by smutněli. Proto tu musím zůstat a třeba i dál trpět. Zůstávám pro ty, co miluji a pro ty, co milují mne. Neznáte nikoho takového? Věřte, najde se aspoň jeden člověk ve vašem okolí.
Nejbolestnější, co jsem kdy zažil je, když vám přítel řekne, že nemá smysl žít, nikdo ho nemiluje a všichni na něj kašlou. To je to nejbolestnější, co můžete říct někomu, kdo vás miluje. Zažil jsem to víckrát a vždycky mi to strašně ublížilo a byla jediná věta, kterou jsem jim na to řekl: "Já tě miluji! Já se o tebe zajímám! Jsem tady! Jsem s tebou! Jsem tu pro tebe!"

Tohle jsem napsal 5. 3. 2010 a je to tak trochu nadčasové. Platí to pořád. Jen to tentokrát bolí víc...


3. Nemocnice

13. ledna 2012 v 4:13 | Matthew J. Nachio |  3DO
Uběhlo několik dní. Všichni začali chodit do školy a naplňovali svůj volný čas různými aktivitami. Dean se rozhodl věnovat škole, protože si nemohl dovolit, jen tak sedět a přemýšlet. Sám se však po večerech přistihl, že se dívá na televizi, aniž by ji vnímal. Byl to pro něj stav naprosté stagnace. Něvěděl, co má dělat. Jak se z toho dostat. Jak to překonat. Bylo to vůbec možné? Ta bolest v něm zůstávala. Bylo to jako nevyplněné místo, které jej užíralo. Jako prázdnota. Zbavil se všech věcí, které mu patřili nebo, které by mu ho mohli připomínat. Až na jednu jedinou věc. Ozdobné srdce s jeho fotkou na řetízku, kterou uložil do malé tmavé krabičky a schoval si ji ve svém stole.

Keiri si právě česala své vlasy před velkým zrcadlem, jež měla naistalované na vnitřní stranu dveří od její skříně. Pokoj měla vyzdobený všemi věcmi, které milovala. Citáty, čínské symboly, fotky, články a obrazy, které sama nakreslila, tím vším byla opsypaná její stěna u postele a strop.
Chtěla vypadat opravdu neodolatelně a proto si dala záležet na každém detailu. Měla se sejít s Marcusem. Něco jí říkalo, že by to neměla dělat. Bylo krásné páteční odpoledne, sic se s ním měla sejít až večer, ale chtěla být připravená. Chtěla jej okouzlit na první pohled. Opravdu po něm tolik toužila? Zadívala se sama na sebe do zrcadla a přestala se česat.
Možná jej opravdu miluje.

Annabeth dnes nebyla ve škole. Ráno, když vstala zvracela, což se jí občas stávalo, lépe řečeno jednou za měsíc. Bývalo to lepší i horší, zrovna teď to bylo horší. Bylo kolem jedné, když se probudila z rušeného spánku, kdy musela jít na záchod nebo si prostě musela dát sprchu. Vždy se cítila, tak špinavá. To by bylo možná to slovo, které by použila. Posadila se na postel a prohrábla si své blonďaté vlasy. Sáhla pro sametový župan světlé modré barvy, který si v sedě oblékla, nazula si své panda-papuče a pomalu vyrazila přes obývák do ložnice. Teprve teď si povšimla vzkazu na ledničce. Stálo v něm:
Ann, zlato,
udělej si heřmánkový čaj, ten ti vždycky udělal dobře. Ve škole jsem tě omluvil, takže se o to nemusíš starat. Večer k nám příjde na návštěvu jedna žena, mohlas bys, pokud ti bude dobře, uklidit trochu v kuchyni?
Pac a pusu, Martin
Annabeth se musela pousmát. Táta byl vždycky hrozně pozorný. Vlastně víc, než obyčejní chlapi. Měla ho ráda hlavně proto. I když se moc neviděli, protože neustále pracuje v ateliéru, kde maluje obrazy. Její máma s ní musela být šťastná.
Moc se jí nezamlouvalo, že si Martin přivede domů nějakou ženu, ale v danou chvíli jí to vlastně bylo jedno. Chytila se břicho a lehla si do Martinovi postele v obýváku. Vlastně do peřin roztahaných po rozložené pohovce.
Už, aby byla neděle, prosím, pomslela si.

Dean seděl u televizi, pokoušel se nemyslet na ony drtivé vzpomínky a na tu prázdnotu v jeho hruďi. Myslel na Mikea, už od Nového roku se choval zvláštně. Moc nejedl a bývalo mu celkem často špatně. Dneska dokonce odmítl jíst večeři. Dean mu zkontroloval teplotu, kterou měl zvýšenou a proto jej poslal spát. Nemusel řešit nic týkajícího se školy, neboť byl pátek. Obával se spíš toho, jak dlouho bude nemocný. Opravdu nevypadal příliš dobře.
Mike se objevil ve dveřím. V obličeji bledý, kruhy pod očima víc zjevné, než posledních pár dní a držíc se za břicho přešel práh do obývacího pokoje.
"Copak se děje?" zajímal se Dean sedaje si.
"Deane, hrozně mě bolí břicho" promluvil Mike polykaje vzlyky. Teprve teď si Dean všiml, že má oči plné slz.
Dean k němu okamžitě přešel. Vyhrnul mu tričko a jemně ohmatal jeho ploché bříško, které se pod dotekem zdálo tak nějak lehce nafouknuté. Dean zamrazilo, když cítil studený pot na jeho bříšku a viděl jej na jeho čele.
"Bude to dobrý, ano, běž se převléct, pojdeme k doktorovi" promluvil Dean klidně, zatímco se Mike pod jeho rukama lehce třásl a nakonec přikývl.
Dean zamířil do ložnice, aby se převlékl do něčeho v čem může jet. Kalhoty i tričko byly na správném místě jeho těla, když uslyšel, že na něj Mike volá. Přeběhl přes obývák do chodby, kde našel Mikea stát s roztaženýma nohama a dívaje se na podlahu před sebe, na které byly zvratky.
"Dean, já" vzlykal Mike. "omlouvám se. Hrozně moc"
"To je v pořádku" Dean jej chytil za rameny a společně obešli kaluž zvratků. Zavedl ho do pokoje. "Jen se převlékni, já jsem hned zpátky"
Musel to uklidit hned, jinak by to všechno pěkně zapáchalo, až by přijeli. Po úklidu si pořádně umyl ruce dezinfekčním mýdlem, zkontroloval oblékajícího se Mikea, vzal si klíče a vyšel na chodbu. Zaklepal na dveře sousedova bytu a vyčkal, než otevře.
Netrvalo to ani chvíli, kdosi se přišoural ke dveřím, odemkl je a otevřel. Objevila se vyhublá postava mladého muž s krátkými vlasy, svalnatým tělem a oblečený jen ve spodním prádlo.
"Dobrý den, pane Simple, prosím Vás, mohl byste mě s bráškou vzít do nemocnice?" Dean se mu díval do obličeje a ignoroval rušivé elementy jeho těla.
"Jasně, je to vážné?" zeptal se se zájmem.
"Doufám, že ne, ale je mu špatně"
"Něco na sebe hodím, potkáme se dole u auta" kývl na znamení, že pochopil.

Netrvalo to moc dlouho a Dean s Mikeem seděli v ordinaci, kde je zavedla zdravotní sestřička. Jejich soused, pan Simpl, čekal v čekárně na to, jak to dopadne. Mike ležel na lehátku a Dean seděl na jeho kraji. Hladil ho po vlasech.
"Všechno bude dobré" šeptal, kdy mu sestřička brala injekční stříkačkou krev do třech zkumavek.
"Beru ti krev, cukroši" prohodila přátelsky sestřička k Mikeovi. Byla to typická podsaditá černoška s ochromujícím úsměvem a bělostnými zuby. "To, aby pan doktor měl hned i výsledky krve, když tě bude vyšetřovat"
Když měla hotovo, usmála se na oba a se všemi naplněnými zkumavkami opustila ordinaci.
Mike se otočil po chvíli na bok a zavřel oči držaje se stále Deana za ruku.
Doktor dorazil za chvíli. Měl dozadu sčesané blonďaté vlasy. Pod pláštěm šela vidět kravata a košile.
"Dobrý večer, jsme Aleister Morgan" usmál se, zatímco si Mike po Deanově probuzení sedal na lehátku.
"Tak copak tu máme, pane Rouvene?" zazářil jako sluníčko doktor. Posvítil si do Mikeových očí.
"Hrozně mě bolí břicho" postěžoval si. Doktor mu zkontroloval uzliny na krku.
"Dobře, sundej si, prosím tričko" požádal Mikea. Dean mu se sundáváním trička pomohl.
Doktor Morgan, prohmatal jeho podpažní uzliny. Něco zabručel a zapsal to do papírů, které měl položené na stolečku vedle sebe.
"Lehni si teď na záda, prosím"
Mike se položil na záda a Dean vše obezřetně pozoroval. Doktor mu pomalu prohmatával oblast břicha.
"Tady to bolí?" zatlačil jemně na stranu, kde se nacházela levá slezina.
"Jo" kníkl Mike.
Doktor si zase něco zapsal do papíru.
"Můžete mu sundat kalhoty, prosím" požádal doktor a Dean poslech. Sundal Mikeovi kalhoty, aby doktor mohl prohlédnout jeho tříselní uzliny. Nakonec přikývl a požádal Mikea, aby se posadil. Poslechl si jeho srdce a dýchací cesty tvářeje se čím dál pochmurněji. Poté Mikea vyzval, aby se oblékl a on sám se vrhl k umyvadlu, aby si umyl ruce.
"Nepotíš se v noci?" ptal se dokrot, zatímco si utíral ruce.
"Jo, předtím, než usnu" přikývl Mike, když doktor přešel k papírům a něco do nich zapisoval.
"Ta bolest v břiše je spíše tlak, viď?" tázal se dál doktor a Mike přikyvoval.
Kdosi zaklepal a dovnitř nakoukla sestřička odebírající krev.
"Pane doktore, tady je ten krevní obraz" podala mu papír a zase zmizela ze dveří.
Doktor se zadíval na papíry a poté požádal zda by s ním mohl Dean jít na chvíli ven.
Přešli do vedlejší ordinace, kde se doktor posadil za stůl a nabídnůl Deanovi židli naproti stolu.
"Je to vážné, pane doktore?"
"Deane, Váš bratr trpí chronickou myeloidní leukémií" pronesl doktor s patrným zármutkem v hlase, ale Dean přesto nechápal všechno.
"O co jde?" optal se Dean a po zádech mu přejel mráz. Bál se odpověďi.
"Jde o nádorové onemocnění krvetvorby, kdy se v kostní dřeni změní určitá skupina bílých krvinek, která se vymyká-"
"Nádorové?" vydechl Dean, už doktora ani pořádně neposlouchal.
"Ano" přikývl tpělivě.
"A, jak se to dá vyléčit?"
"Nedá"
"Cože? Ale jak?"
"Můžeme ho léky zbavit nejhorší bolesti a oddálit to, ale nakonec stejně zemře, je mi líto"
Dean zůstal zírat s otevřenou pusou. Nemohl uvěřit tomu, co doktor právě řekl. Vždyť Mikeovi je přeci jen špatně.
"Jak" polkl. "Jak dlouho?"
"Zhruba dva týdny"
Deanovi se nahrnuly slzy do očí. Nezvládal to. Podruhé už to nezvládal.

Keiri stála na zastávce, odkud jí měl jet autobus na místo, kde se měla setkat s Marcusem. Pozval ji k sobě domů a ona z toho byla nadšený a snažila se umlčet hlásek svědomí, že by to neměla dělat. Byla ráda, že za ním může jet, vlastně to sama chtěla. Chtěla si s ním vážně promluvit a věřila, že se změnil, tedy alespoň tak zněl. V kapse bundy jí zavibroval telefon. Vytáhla jej, pohledla na display, kde byla Deanova s fotka s jeho jménem. Volal ji.
"Ano?" ozvala se Keiri do sluchátka a usmívala se.
Úsměv okamžitě z její tváře zmizel a ona se zamračila.
"Cože? Deane, zpomal, zpomal a přestaň brečet. Co se stalo?"
Chvíli mlčela a poslouchala. Z nebe se začal snášet sníh jako malí chumdelatí skřítci. Autobus přijel na zastávku.
"Deane, Deane, já tam hned jdu, ano?"
Zavěsila, když autobus zavřel dveře po cestujících, kteří vystoupily. Dala telefon zpátky do kapsy a vytáhla gumičku. Bylo jasné, co musela udělat. Dean byl mnohem přednější, než její vztah s Marcusem. Svázala si své vlasy do copku a vyrazil směrem k nemocnici. Marcusovi napíše potom.

Annabeth uklidila v kuchyni a uvařila čaj do konvice. Něco malého k zakousnutí připravila na talíř a usadila se na převlečená na židli v kuchyni u stolu. Po nějakých pár chvílích, kdy upíjela z hrnku kávy, se ozvaly klíče v zámku. Rozjařené hlasy a smích se nesl chodbou. Martin se objevil v kuchyni jako první ve klasické vestě a šedé mikině.
"Ahoj, Ann, jak ti je?" usmál se na svou dceru.
"Ahoj, tati, je to lepší" přikývla a hned za Martinem se objevila jakási žena. Byla okouzlující. Měla úžasné hnědé vlasy, krásně namalovaná a za hranatými brýlemi se skrývaly nádherné šedé oči. Annabeth celkem překvapilo, že si Martin našel takovou okouzlující ženu.
"Ann, tohle je Dana" představil ji Martin a Annabeth se zvedla. "Dano, to je moje dcera Annabeth"
"Ahoj" pozdravila Danu Annabeth a podala jí ruku. "hodně jsem o tobě slyšela."
"Já o Vás ještě nic" pousmála se Annabeth.
"Ty jí o mě nic neřekl?" podívala se na Martina na oko ublíženě a nechala se sundat kabát.
"Promiň, nebyla k tomu příležitost"
Dana se usmála a pohladil Martina po hruďi, což se Annabeth už moc nelíbilo.

Následující: 4. Jsem

Opravdově nesnášet

5. ledna 2012 v 22:38 | Matthew J. Nachio |  Deník
Ano, i já jsem si musel najít soka. Samozřejmě. Ne, že by mi sahal výš, než po palce u nohou, ale některé jeho výlevy mne vážně štvou. Zkusím mu tedy napsat krátký vzkaz a doufám, že to konečně pochopí:
Milý nejmenovaný Ondřeji Klápo,
vím, že mě musíš hodně nesnášet a tvá nenávist vychází z tvého komplexu, ale copak já mohu za to, že tvá velikost odpovídá velikosti penisu dítěte? Proč mě, proboha, Bůh potrestal a skončili jsme touhle nesmyslnou šarvátkou, jenž protíná celé čtyři roky naší střední školy?
Rád bych narovinu řekl, že mi nevadí to, že se chováš jako naprostý ignorant a pitomeček té nejvyšší kategorie, i to, že jsi špindíra a tvůj zevnějšek bych podrobil Savo-dezinfekci. Co mi však vadí nejvíce, je tvé chování k jedné nejmenované osobě. Vadí mi, co jí děláš a co jí a o ní říkáš, protože jsi falešný jako hráč pokeru.
Jsi jednoduchý člověk a divím se jí, že Tě neprokoukla, ale je to tím, že je zamilovaná, jak smutné. Musím se usmívat, opravdu. Doufám, že pochopíš, že problémy, co jsou ve škole by měli zůstat ve škole a neměl bys je tahat sem na mé stránky či do mého soukromého života. Protože jediné, co nestrpím je to, že mi lezeš i do mého Soukromého světa, který je právě zde. Proto Tě důrazně upozorňuji, že bude-li se to ještě jednou opakovat, stihne Tě má veškerá zloba. A věz, že umím víc, než napsat tento Pamflet, ale můžeš to brát, buď jako začátek něčeho, co brzy skončí nebo jako konec toho, cos před čtyřmi lety začal.
Takže buď uklidníš své rozbouřené panické hormony, nebo ti udělám z posledního školního roku peklo, na které jen tak nezapomeneš.
S přáním velkého zdraví Jakeí^^
P.S.: Máš ho malýho? Nezoufej, strč ho do úlu a zabouchej! x-D

Citím se teď vážně skvěle. Potřeboval jsem to ze sebe dostat a tím rozhodně neodvolávám, co jsem napsal. Hodlám to splnit, pokud se Ondrášek nepolepší. Mimochodem se ještě omlouvám za vulgární či nevhodná slova. Je to psáno citem, ne rozumem. ^_^ Pěkný den přeji