Únor 2012

Cesta do Benátek, část první

26. února 2012 v 19:33 | Matthew J. Nachio |  Jednorázovky
2. dubna 2012
Ostrava, 19:30
Eva seděla na sedadle spolujezdce, přemítala, jestli si sbalila všechno a pokukovala po mámě, která řídila. Její máma si totiž nepřála, aby její jediná dcera odjela tak daleko za hranice a ještě k tomu do Itálie! Ale, když chodila Eva s kapelou velmi pozdě domů z koncertů nebo odjeli koncertovat do Německa, tak jí to nevadilo, protože z koncertu ji vždycky někdo odvezl a v Německu bydlí Evina teta.
"Nic se mi nestane" uklidňovala ji Eva, když si povšimla, že ji máma také po očku pozoruje.
"Vím, že ne" usmála se nervózně. "Jsi přeci velká holka. Máš pepřák?"
"Mami" povzdychla si Eva a otočila hlavu k oknu. Musela se pousmát, protože pepřák měla v kabelce.

Těšila se, možná víc, než to. Maturita byla za dveřmi a ona si potřebovala odpočinout. Kde jinde tedy, než v Benátkách? Usmála se, ano, představa Benátek jí potěšila, i když musela odvolat koncert v Marleyi, avšak jí to za to stálo. Byla to poslední možnost strávit se svou třídou nějaký čas mimo školu, ač se v ní cítila tak nějak cizí. Byla ráda, že v ní je. Tak různorodou, nápaditou třídu si nemohla ani vysnít, avšak přišla před rokem a to je dost pozdě, aby zapadla tak jako ti, co jsou spolu už čtvrtý rok.

Eric se lopotil se svými zavazadly, a že jich nebylo málo. Vytahoval je z kufru auta rovnou před autobus, kterým jeli na třídni cestu do Benátek, což pro Erica bylo jen starostí navíc. Strčil si svou modře obarvenou patku za ucho a pokračoval ve vykládání bagáže.
Nepomohl mu ani jeho otec, jenž seděl uvnitř auta a dělal, že ve zpětném zrcátku nevidí svého syna, který bojuje s těžkými krámy.
"Co to všechno taháta, Ericu?" zeptal se hluboký hlas ředitele jejich školy Nelsona Batea. Eric se rychle otočil a spatřil vysokého muže ve středních letech s hnědimý prořídlími vlasy a plnovousem. Jeho oči se udiveně vyptávali a ústa se přátelsky usmívala.
"No, těhle pět tašek" ukázal na chodník Eric. "je sestava ke karaoke, na kterém jsme se domluvili"" odpověděl a sáhl po další tašce do kufru.
"Ano, jistě" přikývl vážně ředitel sundávaje si krosnu ze zad. "Pomůžu Vám"
Společnými silami, při západu Slunce, vyložili Ericovi věci z auta a naskládali je společně s řidičem autobusu do zavazadlového prostoru.

Avis se díval na silnici před sebou, zářil jako sluníčko a jeho adoptivní máma byla ráda, že její syn je tolik nadšený, i když vlastně nebyl její. Měla dvě vlastní děti, ale popravdě, aniž by si to někdy v životě přiznala, nejradši měla právě Avise, byl to její zlatíčko.
"Bude tam i Matty?" zeptala se. Avis jí totiž o Mattym vyprávěl skoro v jednom kuse. Když se zeptala na školu, řekl jí známky a začal líčit, jak to toho dne Mattymu slušelo. Nevadilo jí, že je její syn homosexuál, ale trápilo ji, když ji plakal v náručí, protože bl už čtvrtým rokem bláznivě zamilován do chlapce, který podle všeho nejevil zájem o nikoho a nic v jejich třídě.
"Jo, rozhodně" zazářil Avis a ukázal krásně bílé zoubky. "Aspoň to zaplatil. Strašně se moc těším. Snad si budeme moci promluvit nebo tak"
Joanne, tak se jmenovala, si byla jistá, že Avis je ještě panic, ne že by snad neměl příležitost, ale jí samotné pověděl, že čeká na Mattyho. Věděl nebo spíše cítil, že Matty je ten pravý. Jenže byl?

Ostrava, 19:50
Eva se rozloučila se svou paranoidní matkou, která ji začala pokládat kontrolní otázky, když zjistila, že ji nepřesvědčí, aby zůstala doma. Nastoupila do autobusu a usadila se k oknu na sedadlo hned za vystupními dveřmi autobusu. Čekala na Erica, se kterým chtěla sedět, domluvili se tak ve škole, i když tam si spolu moc nepovídají, jenže ten ještě něco řešil se svým otcem. Mávla tedy na Mattyho, jenž seděl na sedadle u okna přes uličku.

Každá třída měla nějakého pošuka. Pro tuto to byl Paul. Byl strašně chytrý, jeho IQ bylo větší, než kohokoli z ročníku, ale zároveň byl nepoužitelný v životě. Jak Eric jednou poznamenal: Tak chytrý, až je hloupý. Paul za to nemohl, ale nevadilo mu, že není ve třídě oblíbený. Tedy vlastně byl, když si z něj utahovali, pro jeho pohled nebo jeho ostříhané vlasy na krátko, kdy vynikla jeho hlava ve tvaru vajíčka. A právě Paul se posadil za Evou. Všem bylo víc, než jasné, že se mi líbí. Pořád se na ni díval tím svým vykuleným pohledem s otevřenou pusou.
Eva se tedy jen narovnala, neboť jí byla Paulova přítomnost nepříjemná a zadívala se ven na Erica.

"Pozdravuj mamku a brášku" pověděl Eric otci nakláněje se k okénku spolujezdce.
"Jo, jasně" zavrčel nepříjemně otec,kterému začínala pleč. "Nepočítej s tím, že tě odvezu za týden zpátky. Pojedeš tramvají" oznámil mu chladně, aniž by se na něj podíval.
"Hm" broukl Eric a přikývl. Vždycky se k němu takhle choval a Eric si už nějakým způsobem zvykl, ale vždycky jej to zabolelo. Mávl svému otci a nastoupil zadními dveřmi do autobusu.

Ostrava, 20:00
Po kontrole cestujících a uzavření nákladového prostoru, se autobus rozjel a vyrazil na silnici. Studenti uačali vést vzrušené rozhovory týkajících se cesty, které však byly přerušeny vousatým ředitelem, jenž se ve předu postavil do uličky a vzal si od řidiče mikrofon.
"Milí studenti, přátelé a kolegové" zapraskal reproduktor a započal svůj dlouhý monolog uspávající hlas vycházející s každé bedýnky, jenž měli cestující nad hlavami.
"rád bych vás přivítal na palubě autobusu, která nás bude doprováze celou naši dlouhou cestu"
Zadní část autobuus se ponořila do ohlušujícího ticha reprokduktorů, smíchu chlapců a chechtání dívek zejména Caroline, jejíž chechot byl charakteristický při každé pro ni vtipné situaci). Studenti totiž objevili tlačítko k vypnutí bedýnky, kteoru měli nad hlavou.
A ředitel Bate mluvil nevzrušeně dál, neboť se slyšel z reproduktorů vepředu. Do zadní části k našim chichotajícím se donášely jen tlumené útržky z proslovu.
"Zastavíme…brzy…není divu….krásné….štěstí…zůstane…s námi…"

Matthew se díval z okna. To Avis viděl. Seděl totiž hned za ním spolu s Evelny, jenž měla na hlavě velká zelená sluchátka, čímž dávala jasně najevo její neúčast, jak na proslovu ředitele, tak i demonstra studentů vypínajících reproduktory.
Avis si povzdychl a začal se přesvědčovat k činu, protože čím dříve si k němu sedne, tím dřív spolu budou mluvit a to přece chtěl.
"Myslíš, že mu to dojde?" zeptal se Eric Evi, která jen s dusivým smíchem zakroutila hlavou.
"Pochybuju" dodala, když se uklidnila. "Jak ti dopadly ty talentovky?"
"Ne zrovna skvěle. Dostal jsem se do druhého kola. Nevidím to moc nadějně" bloumal Eric v myšlenkách. Bylo to pro něj opravdu náročné období. Sice si to užíval, ale i on sám si přiznal, že potřebuje dovolenou.
"Podle mě tě tam vezmou" prohlásila Eva rozhnodně.
"Dík" ušklíbl se Ric probrán ze svých myšlenek. "Co kapela? Byl jsem na vašem prosincovém koncertě"
"Vážně?" překvapilo Evu. "Zrovna tenhle koncert se hodně povedl"
Oba právě napadlo, proč spolu netrávili ve škole víc času. Rozumí si skvěle.
"V červnu máme další koncert, protože museli zrušit ten v tuto sobotu"
"Možná příjdu. Kde to bude?"

Ředitel Bate se usmál, odložil mikrofon a posadil se s potleskem a smíchem. Přeci jen se to povedlo, pomyslel si ředilte.
"Tak hurá nach Osterrich!" pronesla Pearl Rebuck, okouzlující žena s jakousi jiskrou, jež učila němčinu a dějepis. Zářivě se usmála.
Byla nadšená, že se můžeš zúčastnit. Neměla teď zrovna šťastné životní období. Zemřela jí babička a její ročník jí dával kapky, občas si myslel, že jí nesnáší, kde však byla pravda?

Na zadních sedadlech seděli čtyři kluci a jedna dívka. Max, jenž seděl úplně nalevo u okna, obtloustlý a vysoký mladík, o kterém byste na první pohled řekli, že je zaostalý a v momentě, když otevře pusu, retardovaný, neboť měl problém ze sebe vydat jediné slovo. Avšak bylo toho v něm mnohem víc, což však jeho spolužáci nemohli vidět nebo ani nechtěli.
Hned vedle Maxe seděl kluk, kterému říkávali Obelix, byl sice menší, ale jeho postava byla jako hrášek. Dalo by se říct, že to on byl "Hlasná trouba" třídy. Člověk slyšel jeho hlas pořád, i přes hluk ve třídě, tedy s výjimkou chvíle, kdy spal na lavici.
Jakoby do uličky seděl Steve, jehož postava se podobala hrušce. Jeho pozadí bylo snad dvakrát větší, než ramena. Steve byl velmi arogantní, ale sám si to na sobě neuvědomoval. Neustále pronásleduje Jamieho, jenž také zákonitě musel sedět vedle něj. Působilo to, jakoby byli přátelé a to ti nejlepší, ale Jamie, ten vysoký a přitažlivý muž s delšími zkroucenými kaštanovými vlasy, byl rád, když se Stevea na chvíli zbavil a v autobuse mu rád dokazoval, že je tam navíc tím, že se co chvíli naklonil a políbil svou přítelkyni.
Nebyli na cestě ani půl hodiny a řidič pustil film. V autobusy byl dvě televize. Jedna nad řidičem a druhý v polovině autobusu. Polouchat mohl každý, kdo do přístrojového desky mezi sedadli připojil sluchátka. Většina posádky tedy vytáhla svá nebo si je půjčila od řidiče a vnímala film, která ne statečně název: Osmý bojovník.
Avis však pokukoval po Mattym, který se díval z okna houstnoucí tmu.



Avis Boon

Valentýn. o.O

14. února 2012 v 20:39 | Matthew J. Nachio |  Deník
Opravdu jsem netušil, že mi popřeje tolik lidi na Valentýna. Mám plný telefon sms a e-mail valentýnek. Děkuji Vám mockrát, ale rád bych Vám objasnil, proč Valentýna neslavím.

Je to svátek zamilovaných, ale já si svátky vybírám podle důležitosti. Můj důležitý svátek je třeba Imbolg - Noc světel, Samhain - Večeře s mrtvými předky, Yule - nejtemnější den roku...

Není pro mě Valentýn nijak podstatný, protože člověk má dokazovat osobě, kterou miluje, celý rok její lásku a ne jenom jeden den. Navíc je to přeslazený, protože všude lítaj tlustí andělíci střílící šípy do lídí a říkáme jim Cupidi.

Proto se teď všem omlouvám touto cestou, že jsem ji nepopřál, protože byly jen dvě vyjimky tento rok. Ti dotyční vědí. Zveřejním sem část nějakých přání, protože i když to neslavím, zdá se mi to roztomilé, opravdu pozorné a milé. Musím také říct, že mě velice potěšily, už jenom tím, že přišly.



Tvoje vlasy ako sad orieškov pôsobia,
možno tam zakotvená je anjelska podoba.
Tvoje oči ako by sa priam z oblohy zrodili,
nič viac si neprajem, len aby šťastím žiarili.
Tvoje ústa krajšie sú než celý oceán ruží,
spojiť ich s tými mojimi - práve po tom túžim.
Neopísateľne krásny je aj tvoj chutný noštek,
pri pohľade naň mám chuť dať ti sladký božtek.
Tvoje srdce akoby sa zrodilo rovno zo zlata,
no nie je kovom, lež si bytosť na city bohatá.
Tvoja duša je asi priadkou z hodvábu utkaná,
celá tvoja osobnosť nekonečne veľké čaro má.

Pravdou zůstává, že pro mě básničku nikdo nesložil a velmi mě to dojalo. Je to opravdu krásné. Děkuji ^_^





Nebudu říkat od koho jsem tento obrázek obdržel, ale jsem za něj opravdu vděčný, už jen proto, že vím, jak je myšlen ^_^

"Určitě toužíš dostat opravdu milou valentýku od někoho, kdo si myslí, že jsi nejlepší na světě. právě jsi ji otevřel! :D" - ano, i spolužák si dělal legraci. Přestanu dávat lidem ve škole své telefonní číslo, opravdově! x-D


Opravdu potěšující byla smska od neznámého čísla: "Chtela bych se s tebou milovat,na zada ti malovat,sluvka jako sem jen tva,miluju te lasko ma, Daniela! :*** " -dovolil jsem si sms podrobit korekci, jen lehké x-D-
Naštěstí, po mé vyvracující smsce, že nebudu správný adresát, přišla krásná omluva: "Jej, sorry."
Tobě také krásného Valentýna, děvče! ;-)

To byly jedny z těch lepších či vtipnější Valentýnek. Proto ode mě příjměte vřelé přání krásného Valentýna, aspoň v této podobě, já jdu spát x-D Zítra mě čeká zkouška z autoškoly a musím se na ni vyspat.






For my love, for my love, for my love it´s forever. - Cinema bizarre forever, sweethearts! ^_^

Tak normálně

13. února 2012 v 17:14 | Matthew J. Nachio |  Deník
Určitě to znáte, ráno příjdete do školy, vybalíte si tašku na lavici a ač to jsou vše potřebné věci, máte na té lavici nepořádek a hlavně málo místa. Mohl bych zde rozvádět myšlenku, proč vlastně jsou lavice tak malé, ale dnešním příspěvkem se chci zabýbývat něčím jiným. Dneškem bych Vám rád představil mou lavici. Tadá!




Zleva je to:
Diář, je tam krásně otevřený. Bez něj totiž nemůžu vytáhnout paty z domu. Je tam vše, co musím za den udělat, takže je třeba. Pojmenoval jsem o Seth, a vtipné na tom je, že jsem ho vůbec neměl mít. Chtěl jsem si vybrat šedý, když už bude ten konec světa, ale paní prodavačka mě přemluvila pro modrý, prý vypadá líp. :)

Pod ním se nachází mé modré "filetí" pouzdro, říkám mu tak, protože je na něm kostra ryby a filety mám rád^^

Za diářem a pouzdrem se nachází šála, kterou mi dala babička Marta. Je velikánská a teplá...to mi připomíná, že jí musím dát vyprat, naposledy, když jsem se vymlátil na ledě, tak se trochu zašpinila :D

Vedle šály je Pepsi, ne že bych nějak holdoval těmhle nápojům, ale je to rychlý cukr, a když mi je špatně, tak si ji koupím, protože po ní je mi vždycky líp.

Nahoře, vedle plechovky Pepsiny, mám další pouzdro, tentokráté černé. Mé oblíbené, mám v něm všechny důležité věci, které za den potřebuji, takže prupisku (modrou, černou, červenou), tužku, progresso, gumu a prášky proti oparu (= ty jsou hodně důležité^^)

Pod černým pouzdrem dlí otevřená knížka ze ZSV, tenhle předmět opravdu zbožňuju, protože je jednoduchý, lehko pochopitelný a rozmanitý. :)

Po ZSV se schovává sešit ve tvrdých deskách, který jsem koupil v Domažlicích s Guizmo. Pamatuješ, G? :-D Skrývá se v něm nová podívka: Cesta do Benátek, ale víc k tomu nepovím :)

Napravo se nachází Tyčinky. Tyhle mám opravdu rád, mohl bych se po nich utlouct. Na chroupání při vypisování poznámek jsou úplně skvělé.

Prasé!, tak takhle jsem pojmenoval hrníček, který mi dala Helenka Pražská, když přijela na chvíli zpátky do Ostravy. Dostal takové jméno jen proto, že je vespod zevnitř prasečí hlavička a zespoda nakreslený růžový rypáček... Hihi *_*

Vedle Prasete leží moje mp3. To je můj miláček, protože bez ní by to znamenalo bez hudby, což by se nedalo zvládnout^^

A pod mp3 leží můj obal na telefon. "Bring me home"říká pejske. Vybrali jsme ho se Simčou.

Všechny tyhle věci neustále přemisťuju, pročítám je, upíjim z nich nebo je skládám na sebe, abych měl místo. :D

Myšlenky

9. února 2012 v 21:14 | Matthew J. Nachio |  Deník
Žít v kráse a vůni srdce
znamená s každou
vteřinou mládnout
-Sri Chinmoy-

Dívám se tady na ten papírek, co připomíná vizitku s tímto citátem a myslím si, že je to pěkná blbost. Vlastně nevím, na co jiného myslet. Moje mysl je otupělá, dezorientovaná a nevyspalá. Rád bych napsal něco, co bude znít logicky, ale píši jen to, co mi zrovna proletí hlavou a není toho zrovna málo.
Vzpomněl jsme si na den, kdy jsme přišli o Betinku. Bylo to nejděsivějších a nejdepresivnějších pár hodin v mém životě. Vzhledem k tomu, že jí praskl nádor, který měla na bříšku, rozhodli jsme se odvézt jí k veterináři. Vezla se na mém klíně v košíku. Byla klidná, nejspíše tušila, co bude následovat. Objeli jsme několik veterinárních klinik, neboť byla neděle dopoledne, všude bylo zavřeno. Nakonec jsme skončili u jednoho veterináře při Vřesinském koupališti. Ten nám však pověděl, že nejlepší bude jí okamžitě utratit. Otčím na to kývl a já tam nemohl jen tak stát ve dveřích. Přešel jsem do verandy, jenž byla hned vedle ordinace. Brečel jsem a stál jsem tam dívaje se na jakési ručičkové hodiny. Dorazilo mě, když jí doktor vpichoval injekci a Betinka začala kňučet, opravdu hlasitě a bolestně. Nevím, co jsem dělal. Věděl jsem, že jsem brečel, neviděl před sebe, slyšel vzlykat otčíma.
Když jsme přijeli zpátky na chatu. Máma už z balkónu volala, kde je Beťula. Zakroutil jsem hlavou, slzy jsem měl pořád v očích. Mámina reakci mi nijak nepomohla, protože se rozbrečela. Bylo těžké jí říct Sbohem a nechat ji odpočívat po vrbou na naší zahradě, ale muselo to tak být.
Ztrácet lidi kolem sebe je těžké. Hlavně, když pro Vás ti lidé znamenají hodně. Jenže, někdy je lepší být sám. Třeba jako dneska. Mám toho absolutně dost.
Byl jsem hodinu a půl zavřený na úřadu práce, abych si vyslechl samé informace, o kterých jsem věděl. Následovala matematika. Proč nemůžu psát písemku z něčeho, čemu rozumím? Třeba z kvadratických rovnic v komplexních číslech místo Matic. Matice. K čemu to jako budu potřebovat?
Angličtina byla nudná. Opravovat něco, co jste ani nedělali dá vážně zabrat. Navíc máte večer depresi, ani nevíte kvůli čeho. Pohádáte se s blízkou osobou. Copak nedávám dostatečně najevo, že něco potřebuju? Pokaždé, když si kdokoli o něco řekne, snažím se, aby byl spokojen, ale jsem tu taky já. Haló, tady Matty, má taky nějaké city. Potřebuje taky vyplnit základní Maslowovu pyramidu. (Kdo neví, co to je, nechť mu poslouží strýček G -.-")
Víte je hrozně těžké se někomu zavděčit. Podle mě absolutně nemožné, ale můžete se snažit. Můžete do člověka pořád hučet, když se vám to líbí, ale je to zbytečné. Lidé se kvůli k vám nezmění. Nikdo to neudělá. Neudělal to on a ani ona.


Postrádám tě tu, opravdu čím dál víc. Je těžké být tu bez někoho koho bezmezně milujete. Snad je tam někdo s tebou, kdo tě miluje víc, než já. Nechápu, co mám teď dělat. Myslel jsem si, že je to za mnou. Že Ty jsi zamnou, ale bez tebe se tu trápím.

Opravdu se omlouvám Guizmo, za bolest, kterou jí nejspíše způsobuji....Je mi to líto.


Guizmo je skvělá, až na pár drobných nedostatků, které má asi každý, ale uvnitř je opravdu skvělá. Jen je třeba ji dobře poznat...a když se to stane a dobře ji poznáte, je třeba se o ni starat, protože je jako dokonalý kvítek, který bez pár důležitých věcí uhyne...



Pro Matýska

4. února 2012 v 17:39 | Matthew J. Nachio
Andělské jméno: Terathel
Jméno během pozemského života: Matěj
Přebývá v těle: padlého anděla
Pohlaví: Mužské
Narozena do věku: rok vzniku francouzského kresleného seriálu Byl jednou jeden život - 1987

Rozložení na živly:
31% Oheň
10% Voda
27% Vzduch
9% Země
23% Éter

Shrnutí:
Bůh: Velmi důležitým andělem pro tuto civilizaci.
Lucifer: Zvláštní. Já slyšel něco podobné *založí ruce v bok*
Gabriel: Víš, co, stejně nemáš na mě. To já jsem teď milovaný a chytrý Otce. On je ten hloupý a silný *ukáže na Michaela.*
Michael: Hele! Máš se nevážet do něj *zavrčí*