Listopad 2012

Médium, část třetí

21. listopadu 2012 v 6:36 | M. J. Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Mosley se posadil a vydechl. Čelo měl orosené a tričko propocené. Posadil se na kraj postele, sundal si tričko, utřel si s ním čelo a hodil jej ke koupelně. Vylovil potmě s tašky jiné tričko a přešel k petrolejce, jež byla na nočním stolku. Popatřil si cigarety a zapalovačem si zapálil petrolej. Nikdo jej neupozornil na nedostatek elektřiny, ale došlo mu to. Až teď. Jako by se slehla zem po vypínačích a zásuvkách. Jeho mobil žalostně zavibroval pro nedostatek energie a odešel se uložit ke spánku.
"Sakra" zaklel Mosley, rozšířil světlo petrolejky a vyrazil z ložnice. Potřeboval se dostat do salónku, neboť s jistotou věděl, že se tam kouřit smí. Kouřila tam lady Blacková.
Když scházel po schodech, všiml si, že staré dveře s rytinami vedoucí do sklepa jsou otevřené a svítí se tam.
Zadíval se tam přes zábradlí schodiště, ale když spatřil stín, foukl do skla petrolejky. Ta zhasla. Dveře se rozevřely ještě víc a do haly vystoupil Miln, ten starý majordom.
"Mohl bych se na to…" breptal si pod nosem míříc někam do pokoje dalšími dveřmi. Dveře sklepa za sebou zavřel, ale nechal rozsvíceno. "Starýho by chtěla ficken. Co je tohle za…" dveře pokoje se zavřely.

Mosley se zamračeným pohledem odložil vyhaslou petrolejku na schod a sešel dolů ke dveřím, kde se chvíli přemlouval k otevření. Když však nakonec otevřel naskytl se mu pohled na točité schody vedoucí dolů osvětlené několika pochodněmi. Mosley začal scházet dolů a byla mu čím dál větší zima.
Dole se nacházela chodba k dalšímu schodišti, které bylo po obou stranách dvojitých dveří, vedle kterých na stěně visely lucerny.
Přiložil ucho ke dveřím, slyšel šeptání spousty hlasů a hlasité vzdychání ženy. Rozhodl se vyjít levé schody, které ho vynesly do dlouhé zaoblené chodby. Připadal si jako v divadle a měl také pravdu, což zjistil, když zaťukal na jedny z mnoha dveří po pravé straně a vstoupil, když se mu nedostalo odpovědi, vstoupil. Byl na balkónku s dvmi židlemi s rudým čalouněním. Připlížil se k zábradlí a nenápadně se přes něj zadíval.
Bylo to divadlo se vším všudy, avšak pod jevištěm chyběly židle. Místo nich tam bylo spousty postav zahalených do černých hávů s kápěmi přes hlavy. Na jevišti se odehrával odporný děj. Odporný pro Mosleyho. Na oltáři ležel jakýsi mladík a na jeho úd se nabodávala lady Blacková . Její blonďaté lokny létaly vzduchem a její vzdychy se nesly celým sálem. Na balkónech, tedy na dalších lóžích, byly další zahalenci a jeden z nich se díval Mosleyho směrem. Chvíli se nic nedělo, krom divokého sexu na jevišťi. Poté se onen zakuklenec vydal ke dveřím své lóže a zmizel za nimi.
Je zle!, pomyslel si Mosley. Horoucně přemýšlel, co má dlat, když si všiml, že na židli je poskládaný plášť a stříbrná maska. Mosley si v dřepu přehodil plášť přes ramena a zapnul sponu. Nasadil si kápy a v momentě, kdy se otevřely dveře, si do obličeje vsadil masku, která jej zastuděla. Dovnitř vstoupila zahalená žena, což Mosley poznal podle chůze a pronikavého sladkého parfému. Potvrdil to její hlas.
"Nedoufala jsem, že příjdeš, bratře" promluvila žena nadšeně. "Jsem ráda, že ses tak rozhodl."
Mosley kývl a srdce se mu málem zastavilo, když žena zvedla ruku. Myslel si, že je konec, že mu sundá masku, avšak mu vytáhla z pod masky konec kápě a ruku stáhla.
Ozval se výkřik a Mosley stočil pohled k jevišťi. Byl to zvláštní pohled. Děsivý pohled. Lady Blackobvá, stále nabodnutý na úd mládence, držela dýku od krve v rukou a z hrudníku a krku se mchlapci řinula krev.
"Klid, bratře" poplácala Mosleyho žena v kápi. "Pomluvíme si později"
S tím odešla a ponechala Mosleyho osamotě - ten věděl, že odtud musí vypadnout.

"Dobré ráno!" zvolal jasný a čistý hlas. Závěsy se odhrnuly a na Mosleyho dpadlslunečný svit. Před oknem stála mladá služebná. Mohla být snad stejně stará jako Mosley.
"Ty jsi kdo?" zaskučel probuzený Mosley.
"Promiňte, pane" omluvně s euklonila. "Jmenhuji se Sarah a mám se o vás starat"
"Aha" pokývl a začal se hrabat z hustých pokrývek. "Nešel by někde nabít?" vzal do rukou telefon.
"Je mi líto, ale v celém panství není elektřina."
"No jasně" odfrkl si. Absolutně odříznutý od světa. To se Mosleyemu nelíbilo. Vůbec nelíbilo.
"Chcete snídani do postele, pane nebo půjdete dolů?" zeptala se mile.
"Půjdu dolů" odpověděl jí po chvíli a Sarah s přikývnutím opustila jeho ložnici.
Mosley se osprchoval a bolekl si nějaké tepléé oblečení, ve kterém se cítil dobře.

"Někdo tam včera byl, matko, a rozhodně nepatřil k nám. Myslel jsem si, že je to Ian, ale ten tvrdí, že spal" ozval se rozzuřený hlas z jídelny, za dveřmi právě stál Mosley, která hlas rozlobené ženy poznával ze včerejší noci.
"Jenny, klidně to mohl být kdokoli, koho jsi zatím nepoznala" prohlásila lady Blacková.
Zaklepal na dveře Mosley a vstoupil dovnitř. Lady Blacková seděla v čele stolu, jako vždy dokonale upravená. Po její pravici seděla mladá žena s hnědými vlasy. V obličejibyla tolik podobná své matce, avšak zároveň tak jiná. Tolik Mosleymu někoho připomínala. Zadívala se na Mosleyho, poté se postavila a opustila místnost.
"Pojďte se posadit" usmála se lady Blacková chladně a ukázala rukou ke stolu.
"Vaše dcera?" Mosley se posadil k druhému konci stolu.
"Ano, Jennifer je celá po svém otci" usmála se znovu. "A Iane" podívala se ke dveřím. Stál tam blonďatý mladík zhruba v Mosleyho věku. Políbil matku na tvář a posadil se ke stolu.
"Tohle je můj syn Ian" představila lady. "Iane, tohle je Mosley Wenler - médium"
Ian pouze kývl, poté, co se dlouze na Mosleyho zadíval jako by jej už někde viděl. Mosley takté.
"Je Tobiah, vzhůru?" zeptala se lady svého syna.
"Nemám zdání, matko" odpověděl Ian chladně a otopřestal Mosleyho pozorovat.
"Tobiah je můj nejmladší syn" vysvětlila. "Což mě přivádí. Pan Stuart časně ráno odjel. Má ještě něco k vyřizování ve městě"
"Aha" hlesl Mosley. Zůstal úplně sám v satanistickém doupěti?
"O vše, co budete potřebovat si řekněte Sarah, i co se večerní Seance týká"
"Děkuji" kývl Mosley.
"Teď mě omluvte" lady vstala a ladně odkráčela z jídelny.Netrvalo dlouho a odhráčel i Ian, znovu po dlouhých pohledech. Mosley osaměl, ale vůbec mu to nevadilo.

Po snídani se Mosley rozhodl prohlédnout dům. Bylo zde plno mísnosti, které vyly buď úplně prá prázdné nebo naopak plné nábytkem. V jedné z těchto prázdných místnosti našel Mosleyho sedět malého chlapce. Vypadal tak na dvanáct let, přesně jako Mosley, ale Mosleymu bylo devatenáct let. Chlapec s kaštanovými vlasy vzhlédl. Měl alabastrovou pokožku, šedivé duhovky a kruhy pod očima.
"Ahoj, ty jsi Tobiah?" zeptal se Mosley.
"Hmm" přikývl chlapec. "A ty jsi Mosley."
"Jak to víš?" vyzvídal Mosley.
"Máme podobné schopnosti" objasnil.
"Jsi médium?" vyvalil na chlapce oči.
"Možná" položil autíčko na podlahu. "Měl bys odejít"
"Cože? Počkej!" ale chlapec se prostě zvedl a zmizel za dveřmi.
Mosley se dotkl autíčka.

"Mami! Mami!" křičel Mosley ze svého pokoje. Žena vyběhla ze své ložnice navlékaje si župan a unaveně si zavazujích své zrzavé vlasy do drdolu pomocí gumičky. Vběhla do dětského pokojíku, kde desetiletý Mosley křičel. Seděl na své postely. Rozsvítila a přešla k postely. Mosley se k ní křečovitě přitiskl.
"Co se děje, srdíčko?" zajímala se matka hladíc svého syna po vlasech.
"Bojím se" pověděl Mosley za zrychleného dechu.
"Ano, a copak tě vyděsilo?"
"Někdo tady je" prozradil.
Matka se rozhlédla po pokoji.
"Ja nikoho nevidím, zlatíčko"
"Je v mojí šatně" zašeptal. Matka se vyděšeně zadívala na dveře vedoucí do šatny. Vstala, zanechala Mosleyho sedět na posteli a přešla ke dveřím. Otevřela je a rozsvítila. Skříň byla jen plná oblečení.
"Vidíš, nic tu není" usmála se matka.
Když zhasnula světlo, onen zmiňovaný muž schován za věšáky si oddychl. Mohl si Mosleyho zase odnést.


Dnešní doba

21. listopadu 2012 v 5:55 | M. J. Nachio |  Deník
O víkendu jsem se ještě hroutil. A dnes? Pln síly plním úkoly. Samozřejmě většinou pro radost druhým. Naplňuje mě to, ale ubírá mi to spousty sil, neboť odkládám své problémy. Jdu zase na "vrchol". Nepotřebuji spát. Dokážu mnohem víc pracovat a udělám toho spousty. Dokud se zase nezhoutím.

Přečetl jsem si velice zajímavý e-mail. Rozhodl jsem se na něj sepsat koncepci. Tedy až potom, co se zeptám. Myslete si, co chcete, ale něco mezi námi je. A já se rád radím se svým andělem. Je mi jasný, že si musíte myslet, že jsem blázen nebo tak něco. Ale nějak se jej učím poslouchat. Pořád mu pokládám nějaké otázky. Občas odpoví, někdy ne. A mohu opravdu říci, že jsem rád, že jej mám. Pořád hledám nebo spíš žádám, aby sdělil své jméno. Zatím se mi nedostává odpovědi. Proto mu zatím říkám jen Anděl.

Chtěl jsem včera jít zpívat do soutěže. Zkusit to, asi po třetí, abych postoupil do finále. Nicméně, musel jsem hlídat syna od Adele, kterou jsem zmiňoval v minulém deníkovém záznamu. Nedělá mi to problém. Rád jí hlídám. Rád jí pomáhám. Je...pro mě právě ten typ osoby, ke které cítím povinnost nějak pomoct, ač už to bude na úkor mého života. Nicméně, měl jsem hlídat. Šel jsem hlídat. A dnes budu hlídat také. Tedy potom, co půjdu do školy po hooodně dlouhé době. Vyřídím si omluvenky. Nasmlouvám si testy. :D Teď začnu chodit pravidelně. Navíc se celkem těším, ne na ten kolektiv, ale na pocit, že jsem student. Pamatuji na léta, kdy jsem nic nemusel řešit. Tedy, kromě problémů s otčímem a maminou. Ale co se týká práce a peněz, jsem nic řešit nemusel. To bylo fajn. :)

Takže, pokud mi bude dovoleno a má to tak být. Zpracuji si tu koncepci a hodím jí sem, neboť si myslím, že je to důležité. Pokud je to tedy pravda. Což je druhá stránka věci. A na což se chci také zeptat. Mějte dneska krásnej den, protože já se pokusím ho mít, co nejlepší.

Váš Matty.

Médium, část druhá

20. listopadu 2012 v 15:06 | M. J. Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Stará dodávka červené oprýskané barvy přijela při západu slunce na kruhovou příjezdovou cestu plnou štěrku před honosné kamenné panství vypadající jako hrad bez věžiček a cimbuří. Velká okna byla v přízemí, avšak za nimi byly vidět jen těžké záclony. Před velkými dveřmi z masivního dřeva stál starý šedivý muž v obleku s bledě modrou kravatou.
"Vítejte na Barenfieldském panství, pane" uvítal jej sluha, když Mosley vystoupil z auta. "Mohu Vám vzít Vaše zavadla, pane?"
Mosley se na něj zadíval, poté rychle přikývl a otevřel zadní dveře dodávky.
"Panství lady Blackové?" ujistil se Mosley dívaje se na sluhu, jež vytáhl kufr a následně dvě tašky.
"Ano, pane, jistě. Lady a Váš přítel pan Stuart Vás již očekávají" pobral zavazadla.
"Děkuji, pane" kývl sluha, když si Mosley vzal jednu z tašek, aby ulehčil sluhovi práci.
"Není to můj přítel" opravil jej Mosley.
"Tudy, pane" ukázal sluha rukou, ve které svíral tašku a zamířil dovnitř. Mosley jej pomalu následoval. Rozhlížel se kolem sebe.
Prošli kolem těch masivních dvoukřídlých vstupních dveří z tmavého dřeva s klepadlem velkého hada s rozevřenou tlamou. Sluha hned za dveřmi odložil Mosleyho věci. Mosley sám položil tašku k té druhé a ke kufru. Hala byla tvořenou z dlouhé chodby, jenž končila schody do patra. Na stěnách byly pověšeny obrazy krajin, rodiny a portrétů samotných členů. Pod nimi byly židle nebo stolečky a na podlaze byly položeny dřevenné parkety vyleštěné jako psí koule. Mosley se zadíval na obraz. Byl přes něj přehozený tmavý šátek a tak bránil obličej.
Nejspíše zesnulý lord Black, pomyslel si Mosley.
Sluha zavřel vstupní dveře a hala se ponořila do šera. Osvětlovali ji pouze svíce na stěnách, což si všiml až teď.
"Zde, pane" ukázal na druhé dveře z prava a sám vešel jako první.
"Má paní, dorazil pan Wenler" zahlásil sluha.
"Děkuji, Milne, můžeš jít" ozval se zvučný hlas, jež naznačoval, že se majitelka nemůže dočkat nově příchozího. Mosley vešel do salónku, jež byl útulně zařízený. Plno upomínkových věcí, velká knihovna, oheň praskající v krbu naproti němuž stála pohodlná sedačka s křesílky s rudým potahem a stolečkem s tenkýma nožkama. Na policích a krbové římse plápolaly svíčky.

Pozůstalá seděla v černých šatech na pohovce. Loreen Blacková byla rozená aristokratka, už od pohledu. Šaty gotického střihu, načesané blonďaté lokny. Ostříží oči podtrhovaly decentní linky a na rtech trůnila tmavě červený odstín rtěnky. Nevypadalo to, že by truchlila, spíš byla zvědavá a sjížděla Mosleyho očima.
Dan Stuart, černovlasý čahoun v černobílem obleku s motýlkem, měl vlasy sčesané dozadu, a když Mosley vstoupil, sjel jej pohledem za jeho oblečení.
"Dovol, abych Ti představil okouzlující lady Blackovou" usmál se Dan na lady a postavil se.
"Nepřehánějte, pane Stuarte" usmála se chladně lady. "Vítejte, pane Wenlere, ráda Vás poznávám"
"Těší mě" vypravil ze sebe Mosley.
"Posaďte se, pane Wenlere" pobídla jej lady a Mosley se usadil do jednoho z křesel. "Doufám, že se Vám u nás líbí"
Mosley jen pokrčil rameny a lady se podívala na Dana.
"Byla to dlouhá cesta" vysvětlil Dan Mosleyho chování.
"Svou rodinu Vám tedy představím zítra" přikývla. "Nechám Vás do ložnice odnést nějaké jídlo"
"Děkuji" kývl Mosley.

Sluha odvedl Mosleyho do ložnice. Jeho zavazadla už tam byla.
"Děkuji" zašeptal Mosley a sluha přikývl. Byla to skvělá ložnice s obrovitou postelí s nebesy, krásnou šatní skříňí, párem křesel, krbem a psacím stole s židlí.
Mosley se musel usmát, ale úsměv mu moc dlouho nevydržel. Netrvalo dlouho a přihnal se Dan.
"Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?!" vykřikl.
"A co?" chtěl Mosley vědět.
"Tvé chování a tvé oblečení!" osočil jej Dan.
Mosley pokrčil rameny a Dan spráskl ruce. Přeše ke krbu.
"Nesnáším takové lidi" kníkl Mosley.
"Zkus se alespoň jednou chovat jako profesionál a ne jako malý děcko" zavrčel Dan po chvíli, přeše ke dveřím. "Dobrou noc" s tím zavřel dveře.

Tma. Blízkost cizí osoby, jež Mosleymu naháněla strach. Krčil se v rohu místnosti a očima těkal odkud na něj ta stvůra vyskočí.
"Ne, prosím" kníkl Mosley dětským hlásek osmiletého chlapce.
"Pokud si lehneš na postel dostaneš lízátko" ozval se slizký hlas ze tmy.
"Já nechci lízátko" zakňučel Mosley a vzlykl. "Chci jít domů"
"Tak to půjde po zlém" zasmál se muž. "Máme rádi zlobivé kloučky, co potřebují potrestat.
Ozvaly se kroky.


Pokračování: Médium, část třetí

Náročný víkend

18. listopadu 2012 v 6:59 | M. J. Nachio |  Deník
Byl to jeden z nejnáročnějších víkendů plný obětování. Hlídal jsem syna mojí chráněné osůbky, nazvěme ji třeba Adele. Byl jsem u ní doma od pátku odpoledne, až do pěti rána nedělního dne. Hlídání samotné nebylo samo o sobě nijak těžké. Zvládat syna od Adele jsem se naučil velmi rychle. Problém byl semnou samotným. Jak je asi vidno z předchozího článku.

Vyvrcholilo to dnes. Kdy Adele řešila svého přítele. A já byl unavený, zničený, zmořený, pomalu fyzicky mrtvý (nespal jsem totiž od pátku). Přesto jsem ji vyslechl, snažil se jí nějak pomoci. Popravdě řečeno, byl jsem strašně rád, že jsem odtamtud "vypadnul". Nemohl jsem se zhroutit před ní. Cestou na zastávku autobusu jsem začal brečet. Obyčejný příval slz. Avšak na zastávce to přišlo. Sesunul jsem se na zem vedle té prosklené zastávky a neovladatelně brečel a třásl se. Musel to být opravdu nádherný pohled.
Dokonce mi bylo jedno, že na zastávku o malou chvíli později přišla paní. Nemohl jsem nic jiného řešit, než to, abych se zase začal ovládat.
"Nepotřebujete pomoct?" Vím, že se ptala, ale když přijel autobus. Byl jsem jí ukradený. Rychle do něj nastoupila. Jel jsem tím, co jel za půl hodiny. To jsem se už nějakým způsobem ovládal.

Ani si moc nepamatuju cestu. Byla krátká a osamocená. V autobuse jsem byl jen já a řidič. Moje hlava začala překotně přemýšlet. Kde vzít peníze? Jak to ujednat s panem S? Co budu dělat příští týden? Půjdu do školy? A při cestě tramvají se moje mysl zahrabala zase do svého světa. Utekl jsem před myšlenkami reálných problému a raději jsem uvažoval, jaké by to bylo, kdyby stál před kolejí a čekal na mě. Jak bych asi zareagoval?

A teď tu sedím. Nutím se už dobrých padesát minut do sprchy, abych ze sebe všechnu tu úzkost spláchnul a zahrabal se do peřin. Jo, tam se mi hodně chce. Do postele. Jsem opravdu unavený.



Znovu zde. Znovu přežil.

17. listopadu 2012 v 5:03 | M. J. Nachio |  Deník
Zjistil jsem, že vedu sebedestruktivní styl života. Tím, co dělám. Tím, jak se rozhoduji. Ničím sám sebe. Ničím tebe. A právě dnes, pro mě je dnes, pro vás je to včera, jsem si položil otázku: Proč? Už nechci.
Poprvé jsem reálně pomyslel na to, že tady nechci být. Všechno, co v mém životě bylo cenné jsem ztratil. Mou rodinu, člověka, kterého miluji, domov...to všechno ode mě odešlo. Spíš jsem to odehnal. Odehnal jsem to mnou. Tím jaký jsem. A je mi to tak nepředstavitelně líto.

Nikdy bych nevěřil, že budu takhle otevřený tomu, že bych odtud odešel. Nikdy bych nevěřil, že ten pocit bude tak silný. Překvapuji sám sebe. Jsem tak nechutně zbabělý. Ne zbabělý vzít si život, to už nejspíše ne, ale zbabělý poprat se s životem. Jsem na tom vážně tak špatně? Nemyslím si. Je to mou psychikou. Prostě to nezvládám.

Nikdo nemůže tvrdit, že jsem se nesnažil to napravit. Pokusil jsem se získat zpátky svou rodinu. Marně. Už nikdy se tak nestane. A Tobě, Tobě jsem napsal! A co jsi udělal? Dopis sis připevnil kolíčkem k vlasům, mé city jsi hodil na podlahu a zašlapal a ještě sis udělal fotku na facebook. Proč? Nemohl jsi prostě jen odpovědět? Jakkoli?! To ti nestojím ani za to?

You broke it for fun. You bunrned it for fun. It´s over now....I wish that glass could turn to stone.