Květen 2013

Všechno ztraceno

12. května 2013 v 17:37 | M.J.Nachio |  Deník
Člověk, co už si zažil tenhle rozpad, by nečekal, že je bude nucen zažít podruhé. Anna byla jako moje druhá máma a byl jsem nucen ji ztratit jako tu svou pravou. A proč? Kvůli člověku, co si hraje na lásku. Kvůli člověku, který přijíždí na můj ostrov a bičuje mě den co den. Přál bych si být tak silný jako kdysi, ale už to nejde.

Jak mám žít s člověkem, co ani nechce to, co je mu nabízeno? Jak mám existovat ve světě, kde jsem vše ztratil. Ztratil jen pro pocit toho, že jsem našel toho jediného a pravého. Člověk by nevěřil, že je to pravda. Ale nejspíše k sobě nepatříme ne v tomto životě. Proto to ubližování, to násilí a ty hrubosti.

Vlastní touhy a potřeby jsou odsunuty. To vše jen pro vás. Pro vás všechny okolo, abych vám vynahradil to, jaký jsem byl. To jak jsem vás jednoho po druhém likvidoval. A mám-li být upřimný, lituji toho, že jsem vás nezlikvidoval, protože teď už to nezvládnu. A navíc nesnáším nedokončenou práci.

Před pár měsící mě při životě držel dluh, který jsem musel zaplatit. Co mě má při životě držet teď? Moje naivita? Sliby někoho, kdo nezná váhu svých slov? Činy, o kterých se jen mluví? Nikdy jsem o tom otevřeně nemluvil. Byl bych za blázna, ale nejspíše vážně blázen jsem. Nezvládnu bojovat s oběmi světy. V jednom mě ničí lidé, které miluje a v druhém mě k smrti straší vše, co neznám a nebo znám a bojím se toho víc, než smrti. Záležet jen na mne, už tu nejsem. Nejsem tady. V klouznu někam....do čekárny...a vyčkám na další život. Možná....

Naivita. To je něco s čím se bojovat nedá a je těžké to odstranit. Naivně i teď jsem se domýšlel, že by ten další život mohl být lepší, ale jak by mohl, když všechny ty minulé končily stejně? Prášky, provaz, řeka, nože....nejvíc jsem přilnul asi k práškům.

Ztratit vše....co jsem vlastně ztratil? Jak mohu ztratit něco, co nemám? Nikdy jsem neměl kolem sebe nikoho, kdo by mě miloval. Keiri? Teprve on mi otevřel oči a dovolil mi sundat ty růžové brýle. Pořád ji stále beru jako své dítě, kterému jsem něco dal. Nejsem si teď jistý, zda to bylo dobré...přesto má v sobě něco ze mě. I když já už pro ni neznamenám tolik....vlastně znamenal jsem někdy? Nebyl jsem jen záchranný člun před mizérií?
Máma? Ona je přesně příklad toho, že nemohu ztratit něco, co jsem nikdy neměl...moje máma mě miluje. Někde tam hluboko uvnitř, vím to. Jen bych ji možná potřeboval po svém boku. Potřebuju svoji mámu....
Adele? Pro ni jsem vždycky existoval jako perfektní chůva, ale otřesný kamarád.
Eve? Člověk, kterého jsem ztratil jen čistě kvůli něj. Nelituji toho, tedy nelitoval jsem....stále je tu určitá naděje, že za to dostanu alespoň trochu lásky.
Anna? Osoba, co se mě snažila dotlačit nahoru. Jenže...spodinu nejde vyzvednout a já ke spodině patřím. Mrzí mě to....mrzí mě, že jsi do mě vkládala tolik energie a nadějí....nemám ti to jak oplatit.
A Vlček? Ten teď sedí vedle mě a objímá mě po tom záchvatu pláče. Ztratil jsem i jeho? Podle mě už kdysi dávno. Pořád žiju v naději, že mě snad bude milovat....ale může člověk milovat pouze slovy? Pokud ano, měl bych si gratulovat, protože mluvit o tom dokáže.

A teď? Teď budu zase sám....zavřu se do malinkaté jeskyňky na ostrůvku a už nevylezu. Protože představa, že bych odtamtud vylezl je skoro až nemožná. Byl bych vystaven vší té bolesti, co poletuje kolem. Prostě to jen vypnout. Upnout se na něco....na nějakou emoci. Možná vztek. Možná smutek. Možná nicota. Ale nesmím dovolit bolesti, aby mě znovu ovládla....

Chybíte mi....


Otroctví

9. května 2013 v 10:06 | Matthew J. Nachio |  Deník
Jsem otrok. Svázaný silnými provazy a nerozbitnými železnými řetězy. Svázaný provazy Vlčka a taky tohohle blogu. Tak nějak to tu nedokážu opustit. Od doby, co jsem napsal poslední článek jsem svůj blog navštěvoval každý den a tolik moc mi chyběl a je to dva dny, kdy jsem se rozhodl, že začnu znovu psát. Pro začátek jenom deník, ten mi chyběl nejspíše nejvíc.
Napsal bych už před těmi dvěmi dny, ale byl jsem s Vlčkem. Mám potřebu trávit s ním svůj veškerý volný čas. Častokrát navštěvuje můj ostrov, abych tam nebyl sám. Přijede loďkou ke břehu a vyskočí z ní přímo do mého objetí. A pak otevře velikánskou skříň, kterou si nám mém ostrově pořídil a vytáhne jeden z jeho oblíbených bičů. Jeho nejoblíbenější a ten, který použil naposledy nese jméno IVA. Začne mne mrskat a nepřestane, dokud nejsem od krve a neprosím jej, aby přestal. Potom schová svou zbraň, nastoupí do loďky a odpluje a mne nechá ležet na tom pustém ostrově, kde jsem jen já.

Jistě si teď říkáte, proč jsme pořád spolu, když tohle dělá. Odpověď je prostá. Miluji a naivně doufám, že jsem milován. Když připluje na své loďce jsem si tím kolikrát i jistý, že jsem milován. Třeba jako dnes ráno. Probudili jsme se vedle sebe. Políbili se a fungovali jako zcela normální pár. Bez jakýchkoliv problémů. A tak nějak se bojím, že se to zase zbortí jako domeček z karet. Poslední mrskání bylo přec v noci. Jak dlouho bude trvat, než bude další?

Moje máma se rozhodla zpřelámat se mnou veškeré kontakty. Mrzí mě to, ale co mohu dělat? Tolik jsem plakal a volal její jméno. Tolik jsem si přál, aby se to nestalo. Bohužel stalo. Ale alespoň jsem vyřídil zážitost s financemi. Ale chybí mi....chybí mi rodina, kterou jsem nikdy neměl. To je směšné! A to je možná další věcí proč jsme pořád spolu s Vlčkem. Pověděl mi, že on je teď má rodina a možná proto si může dovolit, co dělá. Ale smí tohle dělat má rodina? Máma přeci dělala to jisté, avšak nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Nejspíše převládala zášť k biologickému otci, kterého jí nejspíše připomínám.

Poslední dobou absolutně nechápu proč na mne zírají cizí lidé. Proboha, nemohou se čumět někam jinam? Třeba z okna tramvaje a ne na mě. Kdo je zvědavý na jejich pohled? Což mi připomíná, že na mě hlavně civěj pánbíčkáři. To vážně? Vypadám na to, že potřebuji zachránit?