Červen 2013

Médium, část čtvrtá

21. června 2013 v 6:06 | M.J. Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Setmělo se a Mosley seděl v jednom z křesel ve své ložnici před praskajícím krbem. Díval se do poskakujících plamínků a přemýšlel. Neměl totiž vůbec dobrý pocit z nadcházející seance a bylo mu jaksi úzko. Mohl utéct, ale Dan by jej nejspíše zabil. Podíval se z okna na vycházející měsíc.
Zítra nebo pozítří bude úplněk, prolétlo Mosleymu hlavou. To už mu mohlo být jedno. Zanedlouho se měla odehrát seance a hned zítra by snad mohl odjet někam hodně daleko. Se satanisty nechtěl mít nic co dočinení.
"Pan Wenlere," hlesla služebná Sarah ode dveří, "vše je připraveno, jak jste si přál."
Pouze přikývl. Zadumán ve svých myšlenkách, jak to spáchat, co nejrychleji.
"Hned tam budu"
Sarah poslušně zavřela dveře. Nastal čas postavit se tomu čelem. Zapálil si tedy poslední cigaretu před tím počinem a jen tiše vdechoval kouř. Něco mu v hlavě říkalo, že by toho měl hned nechat. Sbalit si věci a utíkat, co nejdál to půjde. Ale byla bouřka a navíc musel to dokončit, aby mu Dan dal pokoj. Vytáhl ze skříně svou oblíbenou huňatou mikinu, oblékl si ji a vhodil zbytek cigarety do ohně krbu. Zamířil nahoru do podkrovní místnosti, kterou on sám vybral. Byla to menší místnost s hromadou starého nábytku, který z části vynesl a z části odtáhl ke stěnám sluha Milne. Dále, jak si Mosley zažádal, byly na veliké okno pověšeny silné světlo nepropustné závěsy ze staré látky. Vstoupil tedy do té místnosti. Na nábytku všude kolem byly zapálené svíčky. Uprostřed místnosti se necházel starý dubový zakulacený stůl, na němž byla položená velká kostelní bílá svíce, která zapálená ještě nebyla.
"Můžete jít, Milne" rozkázal chladný hlas lady Blackové. "Nezapomeňte za sebou zavřít dveře"
Seděla již u stolu. Ruce sevřené a položené na desce dubu. Blonďaté lokny měla ve slušivém drdolu a na sobě další černé smuteční šaty. U stolu seděli i další lidé. Členové rodiny.
Milne prošel kolem Mosleyho a pomalu za sebou zavřel mohutné dveře. Mosley postoupil blíž ke stolu. Vedle lady Blackové seděl její nejmladší syn Tobiah. Chlapec s alabastrovou pokožkou hleděl do desky stolu a zarytě mlčel. Stejně jako jeho starší bratr Ian vedle něj. Ten si občas prohrábl své blonďaté vlasy. Zdál se být nervózní. Jeho sestra Jennifer vůbec ne. Měla v očích zase ten divoký výraz a sledovala každý Mosleyho pohyb.
Mosley přešel ke stolu.
"Začneme tím, že vstoupím do astrální sféry. Musíte se chovat tiše, prosím, vyžaduje to dost soustředění" prohlásil Mosley vzal ze stolu krabičku zápelek a jednu dlouho z ní vytáhl. Škrtl a zapálil velkou svíci uprostřed stolu.
"Poté přivedu ducha vašeho zesnulého muže a poté, co vás vyzvu můžete pokládat otázky. Je všechno jasné?"
"Jak se to projeví, že tu je?" zeptala se odhodlaně Jennifer a její matka jí pouze pokárala pohledem.
"Bude v okolí nebo bude promlouvat skrze mne" osvětlil Mosley a posadil se mezi ní a její matku. Zavřel oči a soustředil se.

Mosley se procházel po vyprahlé planině. Pomalu k sobě přivolával duše zemřelých a hledal mezi nimi lorda Blacka. Vlastně ani neznal jeho obličej. Pouze vyčkával, až se někdo ozve na duchovní volání. Kolem se objevilo pár duší, ale ty Mosleyho vůbec nezajímali. Kde jsi?
V tom se najednou vše změnilo. Mosley byl v tmavé místnosti. Ze začátku neviděl ani na svou ruku. Poté mu oči začali přivykat a on toho viděl více. Vedle něj stála stará železná konstrukce postele s matrací, ze které vyčnívaly péra. Tohle místo znal z dětství.
"Vítej nazpět, můj chlapče" ozval se slizký hlas. TEN hlas!
"Ne" zavyl tiše Mosley. "To ne, prosím"
"Chyběl jsi mi" ozvaly se kroky. Někdo se k Mosleymu blížil.
"Ne" opakoval stále dokola a drápal, co nejblíže ke stěně.
Když muž byl blíž Mosley mu konečně viděl do tváře. Byl to muž ve středním věku s vyholenou hlavou a hnědou bradkou. V očích mu jiskřila divokost a v té chvíli Mosleymu prolétaly hlavou jen obrazy myšlenek. Internetová stránka o úmrtí lorda Blacka bez žádných fotografií. Obraz zahalený černým šátkem. Cítil ho. Tohle byl lord Black. A zároveň to byl jeho únosce z dětství. Ten, co jej v téhle místnosti trýznil a na té staré posteli zneužíval nejnechutnějšími způsoby. Mosleymu se začala točit hlava.
"NE!" zaburácel a místnost se rozplynula….


Mosley odskočil dozadu i z žídli, která se převrátila a spadla na podlahu jen to zadunělo. Chlapec sám udělal pár dlouhých kroků vzad, než škobrtl a upadl. Svíce na stole zhasla a všechny oči v místnosti se otočily na něj.
"Jste v pořádku, pane Wenlere?" optala s jistým údivem lady Blacková.
"Já…" snažil se popadnout dech Mosley. Na obličeji cítili vlastní slzy.
"Matko" zvolala najednou Jennifer. Mosley zvedl pohled ke stolu. Vše se zdálo být relativně v pořádku, tedy až na toho malého Tobiaha, který zvrátil hlavu dozadu. Poté vyskočil do vzduchu a přistál na nohou na dubovém stole. Zadíval se na Mosleyho plnýma černýma očima a zařval. Všechny svíčky, jež osvětlovaly ponurou místnost, se naráz sfoukly a byla tma. Mosley netušil, co má dělat.
"Ošukám Tě jako malou čubku!" zařval Tobiah hlubokým hlasem a Mosley cítil, jak se mu kolem krku stahují jeho prsty. Byl najednou tak silný. Mosleymu došlo, že do něj vstoupil duch lorda Blacka.
"Svatý archanděli Michaeli," Mosleyho nenapadlo nic jiného, než se začít modlit. "Vůdce andělů. Svatý archanděli Michaeli," sípal Mosley. "Vyslechni můj křik v nouzi! Přijď mi na pomoc se svými legiemi. Amen"
Světlo. To bylo jediné, co dokázal Mosley v tu chvíli vidět. Byl to už konec? Prsty z jeho krku se odlepily. Mosley začal popadat dech, odkašlal se a poté cítil s někým spojení.
Není to obyčejný duch.
Slyšel v hlavě hrubý hlas, jež mu zaručoval bezpečí.
Vyzvi ho, aby ti dal své démonské jméno, ale buď opatrný.
Mosley nejprve zvažoval, co má dělat, ale uznal, že musí poslechnout onen hlas.
"Řekni mi své jméno" pověděl Mosley, co nejhlasitěji mohl. Z rohu se ozvalo zasyčení.
Přikaž mu to!
"Přikazuji Ti, řekni mi své jméno" tentokrát byl Mosley hlasitější.
Modli se k Michaelovi, aby ti pomohl.
"Svatý archanděli Michaeli, božský vojevůdče, sešli svou pomoc" začal se chlapec modlit.
Znovu mu přikaž.
"Démone, přikazuji Ti, řekni mi své jméno" zvolal Mosley. Odkudsi to bolestivě zaskučelo.
"Aramel!" zaburácelo stvoření. Člověk by neuvěřil, že tenhle zvuk Tobiah vydá, ale bylo to něco mezi vzlykem a zuřivým řevem.
Najdi ho.
Mosley se pomalu postavil na nohy a nechal se vést tam, kde cítil Tobiahovu přítomnost. Našel ho schouleného mezi nábytkem odsunutým u stěn.
Vezmi jej k sobě do náruče a chytni jej za hlavu.
Mosley opatrně sáhl na dítě a když zjistil, že nijak nereaguje, stáhl jej k sobě do náruče a položil mu dlaně na vlasy.
Odvolej démona do pekel.
"Ve jméno archanděla Michael, archanděla Gabriela, archanděla Rafaela a archanděla Uriela" začal Mosley šeptat. Slova se mu do hlavy dostávala sama. Tobiah se začala zmítat a tak jej Mosley chytil za vlasy.
"Michael na východe, Gabriel na západě, Rafael na Severu a Uriel na jihu. Matka nade mnou a Otec pode mnou" vyslovoval dále slova. Tobiah se zmítal. Snažil se vyprostit. Křičel a kopal kolem sebe. Nehty zarýval do Mosleyho rukou.
"Odvolávám tě, Arameli. Sestup zpátky do pekel, odkud jsi vzešel. Tak ti přikazuji!" zařval Mosley a Tobiah mu ochabl v náručí. Rozhostilo se ticho.
"Co se děje?" ozval se vyděšený hlas Jennifer Blackové.
Zabij dítě.
Mosley zpozorněl. Tohle on přece nechce udělat. Nebude přeci zabíjet nevinné dítě.
Zabij ho.
"Ne" zakroutil hlavou Mosley. Odmítal si to jakkoli připustit.
Zabij ho!
"Ne!" zařval Mosley. Ruce se mu však obtočili kolem čelistí a jedním pohybem dvanáctiletému Tobiahovi zlomil vaz.



4. Jsem

21. června 2013 v 4:14 | M.J. Nachio |  3DO
Keiri dorazila za Deanem, který seděl v čekárně. Díval se kamsi do stěny, oči zalité slzami. Přisedla si k němu. Pootočil hlavu a nechal se obejmout. Nestihli si vůbec nic říct, neboť z ordinace vyvedl doktor Mikea, jenž už neplakal. Bolest přešla.
Dean přistoupil k doktorovi, zatímco Keiri po Mikeím vyzvídala, co se vlastně stalo.
"Je mi to opravdu líto, pane Rouvene." prohlásil ohleduplně doktor a Dean jen přikývl na znamení, že slyší. "Zde jsou recepty na ta analgetika, která mu dopomohou od bolesti. Můžete si je vyzvednout v naší Pohotovostní lékárně, která je o patro níž"
"Děkuji Vám, pane doktore" popotáhl Dean.
"V naší nemocnici je velmi dobrá psycholožka. Tady jsem Vám na ní nachystal vizitku. Můžete za ní zajít, když budete chtít."
Doktor přiložil vizitku k receptu a pak mu položil ruku na rameno. Chvíli bylo ticho a doktor se vrátil do své ordinace.

Annabeth se rozhodně nelíbilo, že u nich povečeřela skvělou večeři, co Martin uvařil a hned potom, že se vydali ven a jí nechali jako kůl v plotě.
"Tohle je od něj tak..." chtěla říct něco ošklivého, ale ovládla. Vždyť má přeci právo vyrazit si ven s nějakou ženou. Neměla by mu do toho mluvit a proto sáhla po telefonu a napsala Deanovi, snad si taky někam vyrazí.

Dean vyzvedl léky ignorujíc svůj vibrující telefon. Poté je pan Simpl odvezl domů. Mike rád, že už ho nic nebolí, ani se nevyptával, co mu vlastně je a šel pokoje. Zatímco Dean odložil v kuchyni léky a spolu s Keiri se usadili do obýváku.
"Co se děje?" zeptala se Keiri, když zapnula televizi, aby je Mike nemohl slyšet, protože se převlékal do pyžama.
"Já...já" začal Dean vzlykat, oči se mu zase plně zalily slzami. "Já nemůžu"
"Zlato" vzdychla si Keiri, přitáhla si ho do náruče a hladila po vlasech.
"Nezvládnu to" škytnul ve vzlycích. "Po..podruhé"
Do obýváku nakoukla bledý obličej s hnědými vlasy. Zadíval se na Dean jenž plakal v Keirině náručí. Svraštil čelo.
"Děje se něco?" špitl.
Dean se posadil a rychle si utíral oči.
"Ne," zalhal Dean přestávaje brečet. "vůbec nic. Běž si lehnout" pousmál se.
"Tak, dobrou noc" zaváhal Mike, ale potom se vydal do postele.

Mike si lehl do postele a hlavou se mu pořád honila jedna myšlenka. Proč vlastně tolik Dean vyvádí? Takhle ho viděl přeci tehdy, když umíral on…umírá snad? S touto myšlenkou se ubíral do říše spánku a o jeho snech té noci se raději nebudu dále rozepisovat.
Zato sny Annabeth Brianové byly příliš živé. Zdálo se jí totiž o Deanovi. Byli společně na večeři a pak se znenadání ocitli u Annabeth doma, kde společně leželi v posteli a povídali. Jemně se dotýkali, což Annabeth vážně dost vzrušovalo.

Dean se nakonec probral ve své ložnici a sám. Keiri si ustlala v obývacím pokoji a přespala tam, neboť si to situace žádala. Koukal se na strop a rozjímal nad tím, co má dělat. Tentokrát to nesmí podělat jako tehdy s ním. Má novou šanci. Novou šanci prožít to jinak. Tedy aspoň Mike, aby to prožil jinak, než on. Posadil se na posteli, prohrábl si vlasy a zhluboka se nadechl. Tohle bude zatěžkávací test jeho samého a byl si toho naprosto vědom. Proto tedy vstal, prošel potichu obývacím pokojem a zmizel na chvíli v koupelně. Vyšel převlečen, umyt a voňavý.Přešel nazpět do ložnice. Hodil do tašky diář, poznámkový bloček, telefon a deník. Když se znovu objevil v obývacím pokoji, Keiri již seděla rozespale na kraji.
"Dobré ráno" zamručela, když Deana viděla. "Ty někam jdeš?"
"Potřebuju si něco zařídit" kývl Dean. "Mohla bys pohlídat Mikea, prosím? Budu do hodinky zpátky."
"Jasně. Jsi v pohodě, zlato?" broukla.
Znovu jsem přikývl. "Dej mu, prosím, ty prášky, co jsou na stole v kuchyni. Díky, pa."

Keiri si udělala kávu. Opláchla si obličej, hnědé vlasy si dala do uzlu a postlala po sobě pohovku. Míchala kávu, když do kuchyně přicapkal Mike.
"Dobré ráno" pozdravila Keiri.
"Ahoj" broukl Mike a nalil si do sklenice vodu.
"Jak je ti?"
"Zase hůř" utrousil Mike a Keiri sáhla po prášcích.
"Díky" pověděl Mike, když zapil prášky, které měl brát ráno a odšoural se zase do svého pokoje.


Dean si to rázoval přímo do své oblíbené kavárny. Oblíbené proto, že měla příznivé ceny, vypadala luxusně a bylo tam hodně soukromí.
"Capuccino, prosím" zažádal si Dean a začal si pomalu vytahovat diař, bloček a telefon na stůl. Bylo načase volat rodičům.
Podíval se do bločku. V Hong Kongu bylo právě tři odpoledne a v Honolulu bylo právě osm hodin včerejšího dne. Bylo to zvláštní tenhle světový čas. Rozhodl se volat mámě do Hong Kongu. Dlouho dobu to zvonilo, než to konečně někdo zvedl. A poté se ozval uspěchaný hlas ženy ve středním věku.
"Deane, zlatíčko, mám jednání. Zavolám Ti, co nejdříve to půjde, ano?"
"Mami, je to důležité."


Keiri Manners

Předchozí: 3. Nemocnice
Následující: 5. Být silným

Ponížení a zrada

9. června 2013 v 12:06 | M.J.Nachio |  Deník
Mám za sebou náročný víkend. Vlastně ještě ani není za mnou. Nejspíše totiž odjede až večer. Celý víkend není totiž o ničem jiném, než o tom, že Vlček něco chce a má nějaké potřeby, které musíme plnit. Vůbec ho nezajímají, že vedle sebe má člověka, který má taky nějaké potřeby nebo nedej hůř nějaké chtíče. Pokud mohu být upřímný, byl to ten nejnáročnější víkend v mém životě. To psychické vypětí je skoro k nevydržení. A vlastně ani netuším, jak to mohu vyřešit. Jsem svázaný tím, co cítím a tím, že bych mu chtěl dát pěstí do obličeje. Bije se to ve mě jako v letní bouřce, kdy blesky nevědí kudy si mají razit cestu a proto si jí vedou kudy je napadne.

Vůbec nevím, jak to všechno vyřeším. Podle všeho mám recidivu a podle toho, co jsem si sám sobě slíbil už kdysi se tentokrát nebudu léčit. Nechci, bylo by to náročné a já na to vážně nemám. Nemám na život bez podpory. Nemám už celkově zase na život.

Takový je život, ne? Nakupí se toho hromada a člověk je nucen to vyřešit. Jenže, co když je člověk svázaný strachem? Co když je člověk svázaný city? Co má potom dělat?