Červenec 2013

Médium, část pátá - poslední

23. července 2013 v 14:16 | M. J. Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Zlomený a zpřelámaný se teď Mosley cítil. Nedokázal vnímat vůbec nic. Ani to, že jej osvětlovaly světla zapálených svíček a pozorovalo jej několik párů očí. Dokázal vnímat jen dítě, které svíral ve svém náručí. Po tvářích mu stékaly slzy a snažil se skrývat vzlyky, ale opravdu mu to vůbec nešlo.
"Můj syn" vyjekla lady Blacková odněkud. To Mosleyho alespoň trochu probralo, ale nebyl schopný se okolo sebe rozhlédnout. Právě zabil zcela nevinné dítě. Ten hlas. Ten hlas ho přeci donutil.
"Pojď, matko" odpověděl třesoucí se hlas Jennifer Blackové nejspíše také plakala. S jekotem a křikem opustila místnost lady Blacková za doprovodu své dcery. Vedle Mosleyho poklekl mladý chlapec. Druhý syn lady Blackové. Šoupavý krok sluhy Mulneho se nesl po celé místnosti a Mosley sbíral síly na to, aby se zvedl a vypadl odtud.
"Co se stalo?" zeptal se roztřeseným hlasem Ian a hladil svého malého bratříčka po vlasech.
"Já...já nevím" zakroutil Mosley hlavou po notné chvíli ticha.

Déšť venku protnul jeden velký blesk a hned poté zaduněl mohutný hrom. Mosley nadskočil. Pomalu ze sebe sesunul tělo toho malého chlapce a ztěžka se postavil na nohy. Ian mu nemotorně pomohl. Mosley měl jedno veliké štěstí. A to, že nikdo neviděl, co se stalo, protože tma v místnosti byla taková, že nikdo neviděl na svou ruku před sebou. Mosley nechal Iana Ianem a vyrazil ze dveří na chodbu. Hlava se mu točila jako po nějakém flámu a bolel ho snad každý úd v těle. Pokusil se přidat do kroku, ale jen škobrtnul a málem upadl. Proto šel raději jeho nejvyšší možnou rychlostí v tento moment a věru i želvička by šla v tuto chvíli rychleji. Nakonec však dorazil do svého pokoje. Měl pocit, že se s ním točí celý svět a působilo to, že bude každou vteřinou zvracet. Hrtan se mu svíjel a žaludek ostře bolel.
"Ne" stačil vyjeknout a stalo se. Padl na kolena a vyzvracel se na tu dřevěnnou podlahu. Rozplakal se. Propukl dokonce v zuřivý pláč, který nešel utišit.

Do Mosleyho ložnice vstoupila Sarah a už před dveřmi věděla, že je něco v nepořádku, protože slyšela Mosleyho plakat a proto vstoupila dovnitř. Našla Mosleyho na podlaze v klubíčku vedle kaluže zvratků.
"Jste v pořádku, pane?" zeptala se Sarah, když za sebou zavřela dveře a pomalu přešla k Mosleymu. Když nereagoval přidřepla k němu a pomalu na něj položila ruce. Když neprotestoval, přitáhla si jej k sobě do náruče a chlapec štkal a vzpomínal na matku.
"Poslouchejte mne, prosím" zašeptala naléhavým hlasem Sarah a byla skloněná k Mosleymu tak, že se dotýkala svými rty jeho ucha, aby je nemohl slyšet někdo jiný.
"Pozorně mne poslouchejte. Tady nesmíte zůstat, rozumíte? Je to tu nebezpečné pro všechny. Stálo to život malého chlapce. Je rozhodnuto, že toto místo bude zničeno a nastal čas, abys opustil tohle panství a začal žít život, který bys rád."
Mosleymu to nedávalo všechno smysl. Nerozuměl tomu, co mu tím chce říct. Jak nějaká služka může mluvit o zničení panství jejich pánů?
"C-co?" vykoktal Mosley a pláč ustával.
"Jak jsem řekla. Máš možnost jít a žít svůj život, ale musíš jít a okamžitě odejít" pověděla znovu a naléhavěji. Mosley zvedl hlavu. Už neviděl tu naivní holku, co mu stlala postel. Teď měla ve tváři něco víc. Byla mnohem důležitější, než kdy dřív a Mosley se v jejím náručí cítil bezpečně a spokojeně.
"Kdo jsi?"
Sarah se však jen usmála.

Mezítím se lady Blacková vydala do sklepení, nechala za sebou otevřené dveře a smutek vystřídal čirý hněv a zuřivost. Byla rozhodnuta pomstít své dítě, ač vlastně nevěděla, zda to Mosley udělal nebo ne. Její dcera Jennifer jí následovala. Lady Blacková přešla do místnosti za oltářem, vzala si nějakou starou knihu vázanou v kůži a předměty, které potřebovala pro to, co chtěla udělat.
"Co chceš dělat, matko?"
"Pomstít náš rod!" zaječela lady Blacková. Měla neupravené blonďaté lokny a působila jako šílená.
"A to chceš udělat přesně jak?" zadívala se na ni upřeně Jennifer. "Tobiah je mrtev, matko!"
Lady Blacková se zarazila.
"Ano, a není jediný, kdo dnes zemře" pronesla tiše a rozvážně lady Blacková. Vzala do rukou obětní nůž a dřív, než stačila její dcera zaprotestovat, podřízla jí hrdlo a trochu krve zachytila do hluboké mísy, zatímco se Jennifer popadla oběma rukama za krk a udělala pár kroků zpátky. Chtěla se nadechnout, ale dusila se vlastní krví. Narazila zády do stěny a sesunula se k zemi.
Lady Blacková si mísu s dceřinou krví položila na oltář, na kterém před pár dny souložila s mladíkem, kterého poté popravila. Dnes však měla v plánu něco jiného. Něco mnohem mocnější. Byla odhodlaná potrestat všechny, kdo se jí postaví do cesty.
"In nomine Lucifer..."

Mosley pomalu vstal a stále se na Sarah musel dívat. Byla jiná. Působila mnohem hezčí, mnohem chytřeji. Teď seděli naproti sobě na podlaze a dívali se jeden na druhého.
"Kdo doopravdy jsi?" zeptal se Mosley ohromen tím, co viděl a co cítil.
"Jsem tvůj ochránce a teď už vážně pojďme" odpověděla narychlo Sarah, vzala jej za ruku a vstala. Mosley vstal také a měl mnohem více síly, než před chvílí.
"Kam mám jít?"
"Kamkoli, kde se budeš cítit dobře, rozumíš? Kdekoli je teď bezpečno, než zde. V momentě, kdy dorazí Uriel a Michael bude už na vše pozdě."
Uriel. Michael. Mosley nemusel dlouho přemítat v paměti, aby pochopil, co se doopravdy děje.
"Ty jsi anděl?" vyjekl.
Sarah pouze přikývla a vedle jej z ložnice ke schodišti. Měla v plánu jej odtud dostat v co nejkratší době. Došli do vstupní haly, když se od sklepních dveří, kterých si oba nevšímali ozval chladný hlas.
"Zdravím Tě, bratranče, dlouho jsme se neviděli"
Sarah se rychle otočila a Mosley byl také zvědav, kdo to je. U dveří stál mladý krásný muž s dlouhými černými vlasy svázanými ve slušivém drdolu.
"Ty zde nemáš, co pohledávat" procedila Sarah skrz zuby, ale v jejím obličeji Mosley spatřil záchvěv strachu.
"Jsem vládce pekel, drahá" usmál se muž. Byl tak okouzlující, ale v momentě, kdy oznámil, kdo vlastně je, se měl Mosley na pozoru.
"Brzy příjdou tví bratři a pak už nebude cesty zpět" prohlásila Sarah.
"Ano, ale předtím si vezmu toho kluka. Slíbil jsem to Aramelovi, že jeho duši dopravím k němu. Asi mu chybíš" podíval se na Mosley a rukou a ústy naznačil kouření.
"Chlapce nedostaneš. Je pod mou ochranou" prohlásila Sarah nesmlouvavě.
"Pod tvou ochranou?" pověděl s úšklebkem muž.
Stalo se to v mžiku. Muž se objevil před Sarah. Vše se zdálo v pořádku, do chvíle, než si Mosley všiml, že má v sobě Sarah dlouhý stříbrný nůž, který jasně zářil.
"Pod čí ochranou, když nedokážeš ochránit ani sebe?"¨ušklíbl se, zatímco Sarah zbedla a padla k zemi. Muž se otočil k Mosleymu.
"Hezky se bav, chlapče" usmál se Lucifer, luskl prsty a všude se rozhostila tma.



Nemít rád dusno

10. července 2013 v 13:51 | M. J. Nachio |  Deník
Zdravím Vás Bandooo!,
jakpak se Vám daří v těchto letních dnech? Já musím přiznat, že nemám rád dusno. A poslední dobou dusno celkem je. Těším se na kvalitní letní letní bouřku, což je celkem paradox, protože se bouřek bojím. Sic jen do jisté chvíle, ale jak asi všichni víme strach dokáže být vcelku paralyzující.
Abych tak shrnul, co vše se stalo za poslední dny. Vykašlali se na mne rodiče. *dlouhý povzdych* Máma mi jednou řekla: "Nespoléhej tolik na ostatní. Spoléhej se sám na sebe." V životě bych nečekal, že to bude platit i na rodinu, ale očividně platí. Nicméně to je má stará rodina. Protože já už mám rodinu jinde a hlavně s někým jiným. Vlček je zlatíčko. Je větší opora, než si zasloužím. Moje rodina je teď on a jsem za ni vděčný.
Moje milovaná mentorka byla delší dobu v nemocnici a jaké bylo mé nadšení, že si společně dáme "noční". Abyste dobře chápali, "noční" znamená, že přijedu až zapadne sluníčko a společně pak vaříme dlouho do noci, pracujeme spolu na rozdělaných zakázkách nebo jen klábosíme na jejím skvělém balkóně - zóně míru. A pak buď přespím nebo jedu v noci domů, protože zbožňuji jízdu noční tramvají.
Doktor mi oznámil velmi závažnou zprávu a já stále nevím, jak ji mám zpracovat, neboť se mi nechce ani pomyslet kolik bolesti mě čeká, ať zvolím jakoukoli cestu. Proto to zatím nechávám uležet a všem říkám, že si vše nechám projít hlavou. Upřímně spíš oddaluji moment rozhodnutí. I když rozhodnutý jsem spíše pro tu méně bolestnou cestu...

A teď? Právě dnes slavíme s Vlčkem své půlroční výročí. Je hrozné, jak ten čas letí. Tedy spíše krásné, protože ani jeden z nás nečekal, že spolu budeme tak dlouho. Já chtěl, ale nedoufal jsem v to. A tak se ze vztahu s omezenou časovou dobou stal vztah dlouhodobý, za který jsem vděčný.
Takže bando mějte krásně a skládejte básně.
Váš MJ :)