Říjen 2014

Den č. 10: Jedna zpověď

31. října 2014 v 14:00 | M. J. Nachio |  Deník
Mé jméno je Jakub. Vždy jsem byl jiný. Jiný v tom smyslu, že jsem byl zlý. Dostal jsem se do bodu, kdy vedle sebe nemám nikoho.
A tohle je má zpověď.






Manipuloval jsem s lidmi, abych dosáhl svého cíle. Lhal a podváděl. Chtěl jsem být ten, kdo vládne. Chtěl jsem řídit životy a chtěl jsem si stvořit vlastní rodinu. A to k obrazu svému. Ale pak mi do cesty vstoupila Kočička. A byla to jediná osoba, u které jsem byl ochoten jí pomoci za jakoukoli cenu. Bylo to ryzí. Bylo to ze mě.
Sám jsem byl překvapen, jak dokážu být ten správňák. Občas bych si přál, abych ovládal já své démoni. Ne mí démoni mě. Jednou jsem slyšel Kočičku, jak si povídá s Koťátkem.
"Proč tu pořád chodí?" zeptalo se zrovna Koťátko.
"Protože mi pomáhá. Vůbec ho neznáš." Odpověděla jí klidně Kočička a dál se věnovala pletení.
"Tak jakej je?" vyzvídalo dál Koťátko. Stál jsem tiše za dveřmi, aby nikdo nepojal podezření, že neumývám okno v ložnici.
"Je…naštvaný a jaksi temný. Necítí se bezpečně ve světě, ve kterém žije a neví, co s tím má udělat. Je ztracený a osamocený. Prostě nechce být sám."





Celý svůj život jsem si přál…lásku, bezpečí a rodinu. Chtěl jsem hlavně rodinu. Problém byl v tom, že ona nechtěla mě. V sedmi jsem se rozhodl pro mou mámu a zůstala mi jen ona a její budoucí manžel. Kterého jsem neměl rád. A pak…jsem dostal příležitost zvolit si mezi svým životem a mojí mámou. Tentokrát jsem se rozhodl správně a opustil i ten poslední zbytek rodiny, který jsem měl.
"Vůbec ses nezmenil. Stále se schováváš za ty svoje hračky a slovíčka, jako zbabělec! Chceš svůj život žít s nikým na tvé straně? Nikdo se už o tebe nezajímá, chlapče!"


Míval jsem jednu velmi dobrou kamarádku. Říkejme jí Raven. Byla mě pro jako stvořená. Krásná, milá, inteligentní. Byl to ona, kdo mě přivedl na psaní deníku, a to jen proto, abych ji napodobil. Jednou jsem jí její deník sebral. Celý jsem ho přečetl a kromě věcí týkajících se nevěr k jejímu příteli jsem se dočetl i o mě:
"Jsme stejní. Manipulujeme, toužíme po moci, kontrolujeme, trestáme. Ale naše chování řídí jen jedna jediná věc ukrytá hluboko v nás. Jsme osamocení. A nesnášíme to."
Nikdy jsem jí nechtěl ublížit. Nikdy jsem nechtěl, abych jí to udělal. Necítil jsem se bezpečně a tak jsem deník s vytrhanými stránkami o mě předal jejímu příteli. Vím, že to s ním měla pár let těžké, ale nezajímal jsem se.


Měl jsem alespoň někoho. Koho jsem do své rodiny započítal. Do své nové rodiny, kterou jsem se snažil utvořit. Byla mi jako sestrou. Keiri byla jednu chvíli vším. Vše se pak nějak pokazilo. Pokazilo mnou. Mým stihomamem řídit cizí život. A to bylo pravým důvodem, proč jsme se tak odcizili.
Pak se objevil on. Vlk. A já byl zamilovaný. Žil jsem jen pro něj. Byl všechno, co jsem měl. A taky jediná věc, pro kterou jsem byl ochoten vše opustit. Chodili jsme spolu, žili jsme spolu a také spolu nějakou dobu i bydleli.
"Děláš zlé věci bezdůvodně. Chováš se jako kretén!" vyštěkl na mě Vlk při návratu z jedné naší procházky.
"Možná je to proto, že jsem čisté zlo a nemůžu si pomoct" pověděl jsem mu.
"Ne" zakroutil hlavou. "Je to proto, že jsi zraněný. Což znamená, že v jádru jsi dobrý člověk"
"Protože jsi, Vlčku" přitáhl jsem ho k sobě. "Všechno dělám jen pro tebe."
Zneužíval pak toho, že měl nade mnou veškerou moc. Ubližoval, ničil mě, a přesto mě dokázal přesvědčit, že mě miluje.
On spustil tuhle Apokalypsu, kdy jsem se rozhodl vše opustit a najít nový život. A přesto…stále ho miluji.






Chtěl jsem, aby to bylo všechno pro nás. Místo, které bychom nazývali domov. Místo, kde bychom mohli být všichni rodina. Nikdo z nás by už nikdy nemusel být sám.






Ale nakonec zůstaneme napořád a zcela sami.

Apologies

25. října 2014 v 4:07 | M. J. Nachio |  Deník
Zdravím Vás bando,

vím, je to velice dlouho, co jsem nenapsal žádný článek. Nemohu napsat, že mě to mrzí. Potřeboval jsem chvíli čas. Dlužím Vám omluvu za jedno. Většina z vás nebo snad všichni, jste čekali na Pravdu o Kateřině Kosnovské. Měl to být první článek, první pravda a první očištění. Nestalo se tak. Nebylo to proto, že bych se snad slečny Kosnovské bál. Pravdou je, že mi jí spíš bylo líto. Líto toho, co je, kdo je a čím si prochází. Několikrát jsem jí potkal s jejím synem. Nic se nezměnilo. Mě to moc mrzelo, ale je to její život. Nebudu do něj jakoli zasahovat. Protože...tak jako dohnala karma mě, dožene nebo už dohnala i ji.
Chtěl jsem psát i o Evě Vyoralové a jejích podvodech, o Tomáši Gromnicovi a o tom, co je doopravdy zač. I o mých rodičích a jejich zvěrstvech spáchaných na jejich synovi. A taky o Vlkovi, se kterým už nejsem. Nenapíšu však ani o jednom z nich. Lituji je a odpouštím jim.

Prošel jsem si opravdu těžkým obdobím. Byl jsem naštvaný, rozzuřený, ponížený, na dně, pokořený, sražený na kolena a plný nenávisti.
K: "Snažím se Ti pomoct. Tak co máš, kurva, za problém?!"
Můj problém? Je takový, že si všichni myslí, že bych nějaký měl mít. Mám právo se takhle chovat. Vlk je pryč. Věděl, co udělal, a přesto utekl. Utekl proto....
K: "Pokračuj. Proto proč? Protože jsi zrůda, která si nezaslouží ani trochu lásky?"
Protože viděl, že jsem zlomený. A zlomený člověk dokáže udělat spousty zlých věcí.

A přesto. Přesto přes všechno...koukejte! Stojím na nohou. Jsem tu pořád. I když jsem za 21 let své existence ztratil celou svou rodinu, jedinou osobu, co ve mě věřila, snoubence, spřízněnou duši a i rodinu, kterou jsem se pokoušel stvořit. Vše jsem ztratil.

There's nothing here for me anymore, my friends. Every inch of this city is filled with memories of the people that I love that have lost. Theres nothing left for me.

Jednu věc Vám však slibit mohu. Napíši pouze jedinou pravdu. A to tu, kterou jsem chtěl zveřejnit jako poslední a to v prosinci 21. Pravda, kterou jsem chtěl dovršit mé očištění od toho zla. A ta pravda bude o mě.