Listopad 2014

Systematické odstraňování...

21. listopadu 2014 v 22:51 | M. J. Nachio |  Deník
Zdravím Bando!,

zanedlouho to bude měsic, co jsem se odstěhoval z té zahrady Zla. A musím si říct, že mi to prospělo po všech stránkách mého bytí. Chytám do své sítě jen to, co potřebuji a to, co jsem dlouho chtěl. Musím říct, že jsem šťastný. Získal jsem rodinu. Rodinu, která mě příjímá a respektuje, což je vlastně vše, co jsem kdy chtěl a proto mohu s hrdostí v hlase oznámit: "Mám svůj happyend". Nikdy jsem nevěřil, že by mě mohl potkat, ale je to tak.

Kromě toho, že jsem začal znovu psát se toho děje poměrně moc. Našel jsem si práci. Rozhoduji se na jakou školu vlastně půjdu a poznal spoustu nových lidí. Mezí nimi je i Theo. Je to prazvláštní člověk a přitom jsme si v tolika ohledech podobní. Vyhovuje mi být s ním. Cítím se spokojeně.

Nedávno, byl jsem tehdy dost nachlazený a leže jsem ve svém pyžámku (volných boxerkách a vršku s vyšitou pandou) na pohovce, na které teď spím, když k nám dorazil onen host. Snad 16-ti letý blonďatý mladý soused. "Máma" jej usadila do jednoho z křesel, zatímco já ležel na pohovce. Koukal na mě. Docela dost mě pozoroval. Nezdržel se moc dlouho. Vypil čaj a zase odešel. Rozhovor, co jsem vedl s "mámou" po jeho odchodu je nezapomenutelný. (Pro doplnění. Romek je její manžel.)
Me: Je to gay.
Mum: Vždyť má holku....a je mu kolik...tak 16?
Me: Dej mu tak rok dva. Poznám svůj druh. Má takovou jiskru v očích a nevidělas, jak na mě pořád čuměl?
Mum: Nebude to tím, že máš kolem krku šál, tulíš se k plyšové pandě a jednu máš i na pyžamu?
Me: Ne...čuměl mi na nohy...
Mum: Protože vypadáš nemocně a spodek máš jen v boxerkách...
Me: Když myslíš...

Mum: Hele, a Romek to má taky v očích?

Podle jedné mojí staré povídky. Jmenovala se Trochu jiná láska, musel Jacob (jakožto má postava) umřít, protože se přidal na temnou stranu. Tak nějak mě napadá, že mé staré já také zemřelo. Nejsem tou identitou, co jsem býval. A přesto jsem Keiri i ostatní (jako v mé povídce) nechal v jejich světě, aby bojovali sami za sebe. Rád si představuju, že Jacob teď žije stejně spokojený život jako já.

Jediné, co zbývá je vyléčit se. A nepochybuji o tom, že to půjde. Jen se toho bojím. Tak jako jsem se bál vždy. S jedinou změnou. Tentokrát stavím na pevných základech. Nestavím na polorozpadlé rodině, nestavím na Kočicce a jejich intrikách, nestavím ani na rodině, kterou jsem se pokoušel vytvořit. Stavím sám na sobě. Protože já jsem jediná bytost na tomto světě, která mi může pomoci v uzdravení sebe sama. A to...bando...je to nejlepší zjištění v mým životě. :)



0. Kdo jsem?

14. listopadu 2014 v 15:15 | M. J. Nachio |  Life with Silas
Mé jméno je David. A rád bych Vám vypověděl můj příběh. Nikdy jsem to neměl jednoduché. Nikdy jsem to nechtěl jednoduché, ale netrápí mě ani tak pomyšlení, co vše mě v životě čeká. Spíš mě dohání k šílenství, kdo mě vlastně opustí. Protože to se doopravdy stane. Je to nevyhnutelné. Je to moje každodenní můra. Je to můj podělanej život. A neumím to napravit. Udělal bych snad cokoli, aby to vše nemuselo skončit tak, jak se to chystalo skončit.

Začnu tím, kdo jsem. Mé jméno je David Perrish, - jistě je to pseudonym, protože si nemůžu dovolit takovou popularitu, a v mém životě jsou tři nejdůležitější lidé a tři nejdůležitější místa. Jedním z nich je můj rodný Londýn, kde žije a podniká moje máma. Vede malý obchůdek s oblečením. Často jí tam pomáhám. Ne proto, že bych snad musel, ale moc mě to baví, protože jsem děsně společensky založený. A každá příležitost se s někým potkat a někoho poznat je pro, hlavně v Londýně, žádoucí.
Moje máma je nádherná čtyřicátnice s dlouhými hnědími vlasy a štíhlým pasem. To po ní mám ty nádherný modrý oči s jiskrou. A taky po ní mám tak společenskou a relativně milou povahu. Její jméno je Evelyn.

Dalším důležitým místem je Ostrava. Žije tu totiž můj otec. S mámou se rozvedli už kdysi dávno, protože si přestali rozumět. A možná to bylo i tím, že otec chctěl zůsta v Česku a věnovat se pro změnu svému obchodu. Byl to jeden z těch mafiánských grázlíku, kterým všechno vycházelo. Právě po něm podnikatelský a obchodní um a rozhodně ten hojný porost hnědých vlasů. I jemu občas pomáhám, ale stejně mě nenechává dělat nic, co by mě mohlo nějak ohrozit. Jsem jeho jediný syn a tak se mi snaží dát to, co si myslí, že je nejlepší. Jeho jméno je Vasil.

A posledním, avšak neméně důležitým místem, je Praha. Žije tu totiž Silas. O něm, možná i částečně o nás je celý tenhle příběh. Jak bych popsal Silase? Je to rozhodně ten nejsložitější člověk, kterého jsem, kdy potkal. A shodou náhod i jediný, o kterém můžu říct, že ho ryze miluji. Což je stejně, protože náš vztah, pokud nějaký máme je přezvláštní. Bydlí sám ve dvou pokojovém bytě v Nuslích.
Seznámili jsme na párty v Termixu. Bylo tam ten den karaoke a když jsem ho slyšel zpívat Impossible od Jamese Arthura naprosto mě okouzlil. Měl zvláštní barvu hlasu a jakýsi oheň v těch jeho šedivých očích. Stál jsem u baru s udiveným výrazem a jen poslouchal a díval se na tu show. Připadal mi jako profesionální zpěvák se všemi jeho gesty a výrazy. Zpíval ještě hromadu dalších písniček během noci a byla to taky noc, kdy jsme se seznámili. Padli jsme si do oka natolik, že mě vzal ráno k sobě domů, protože jsem se zmínil, že hotel, ve kterým jsem byl ubytovaný, mám na druhé straně Prahy a k němu to bylo mnohem blíž. Čekal jsem, že se něco stane. Chtěl jsem to. Vlastně víc, než kdy dřív. Přímo mě spalovala touha skončit s ním v jeho posteli.
Opak byl ale pravdou. Ustlal mi na pohovce v obývacím pokoji a sám spal v ložnici. Tohle se mi nikdy předtím nestalo. Tedy, nikdy se mi nestalo, že bych se nevyspal s klukem, kterému jsem dával tak jasné signály. Vždy jsem dostal, co jsem chtěl. Ale u Silase nic z toho neplatilo. Byl jiný.

A tak to všechno začalo. Střídal jsem tyto tři místa během celého roku a žil tenhle život jako na horské dráze. A víte, co je na tom všem nejlepší? Nelituju ani jediný vteřiny.


Zdroj: GOOGLE


Následující: 1. Podzimní nálady