Květen 2015

3. Čas odjet

20. května 2015 v 13:55 | M. J. Nachio |  Life with Silas
Podzim 2014 3/3


Probudil jsem se v Silasově ložnici. Druhá půlka postele byla prázdná a okem na ni svítil sluneční svit. Má hlava byla plná zamlžených vzpomínek na to, co se dělo včera. Zvedl se mi žaludek při vzpomínce na toho chlápka. Objal jsem si kolena pažemi. Viděl jsem to živě jakoby se to právě dělo. Jak na mě sahal, přejížděl rukama můj rozkrok a líbal mě na krku. Nejhorší snad bylo jeho snažení sundat mi zezadu kalhoty.
Byl to právě Silas, kdo mě zachránil. Vzal mě do náruče a odnášel pryč. Tušil jsem, že právě teď jistě vaří, protože jsem slyšel sekání o desku. Pomalu jsem vstal a co nejrychleji přeběhl do koupelny. Nechtěl jsem s ním mluvit, dokud bych ze sebe nesmyl pach toho člověka.

Voda byla osvěžující a pomohla mi alespoň zahnat ty děsivé pocity, že se mi něco tak děsivého stalo. Zabalil jsem se do osušky a otevřel dveře koupelny. Silase jsem našel sedět u jídelního stolu v obýváku. Jeho výraz byl tvrdý a chladný.
"Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" zavrčel na mě.
"Já...asi mi něco hodil do pití" pokoušel jsem si i sobě objasnit, proč jsem byl v takovém stavu.
"To seš malé dítě, že si nedokážeš pohlídat svoje pití?" vyštěkl a naštvaně si založil ruce na prsou.
"Jasně, tati" odfrkl jsem.
"Takhle semnou nemluv" ukázal na mě a vstal ze židle.
"Nebo co?" vyjel jsem na něj. Ani jsem jeho ruku neviděl, když mě rána shodila na něj. V očích jsem měl slzy. Mohla za to síla úderu a uvědomění, že mě Silas uhodil. Podíval jsem se na něj. Stál nade mnou a rychle oddechoval. Chvílemi to vypadalo, že se do mě ještě pustí, proto jsem tam jen tak vystrašeně ležel. Pak mě jenom přešel na cestě zpátky do kuchyně.

V ložnici mě strach přešel a vystřídala ho naštvanost. Nelíbilo se mi, že si tohle vůbec dovolil. Vytáhl jsem kufr a naházel jsem do něj oblečení. Následovaly knihy a sešity ze škol. Oblékl jsem si tričko a kalhoty. V obýváku jsem do kufru přihodil notebook a tablet, zatímco v kuchyni jsem se nechtěl zdržovat. Obul jsem si boty, aniž by mi Silas bránil a prásknul jsem dveřmi bytu. Když jsem vyběhl ze vchodu, bylo mi už o něco lépe. Zavolal jsem si taxíka a nechal se jím vézt do pražského centra.

Vysadil mne na Opatovické před Q cafe. Měl jsem tohle místo hodně rád a potřeboval jsem útočiště, kde bych si zarezervoval letenku a hlavně se napít. Uvnitř byl jen jeden host u baru a samotný pohledný barman. Posadil jsem se za melodie od Anastacii Sick and tired do jednoho z kožených křesílek v roh. Vytáhl jsem notebook z kufru a u barmana si objednal dvojitou vodku. Zarezervoval jsem si nejbližší volný let, který letěl ve tři hodiny ráno. Znovu jsem notebook schoval, neboť jsem nechtěl být s nikým v kontaktu. Což se mi teda těžce nedařilo, protože jsem byl u druhého panáku, když dovnitř vstoupil Marcus - Silasův kolega z práce. Neměl jsem nejmenší potuchu, že byl na kluky, ale jeho přítomnost byla tím největším důkazem. Zvedl ruku v pozdrav a usmál se, když zamířil ke mě.
"Vidím, že máme stejný vkus na podniky" posadil se naproti mě.
"Nemáš nejmenší zdání" usmál jsem se na něj.
Za pát chvilek jsme vrazily na toalety. Držel mě za pás blízko u sebe a vášnivě mě líbal. Nějak jsem si užíval myšlenku, že bych teď píchal s Marcusem na záchodové kabince. Naplňoval mě pocit jistého zadostiučinění.

Seděli jsme pak společně do dvou do rána a popíjeli. Bylo příjemné jen tak vypnout a zavolat si taxika na cestu k mému letu za mámou do Anglie. Potřeboval jsem totiž mámu.





Marcus

Prředchozí: 2. Bouře v Termaxu
Následující: 4. Miluji Tě, Davide

I. Můj skutečný život

20. května 2015 v 9:59 | M. J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
V uších mi zvonilo. Omámen těmi drogami jsem nastoupil do autobusu. Všechno se mi míhalo před očima až na jeho obličej. Ten úzký obličejík s kšiltem do týla. Seděl v zadní části autobusu v šedé mikině s kapucí líně přetaženou přes kšiltovku a poslouchal hudbu. Vypadal, že přemýšlí.
Reflektory projíždějícího auta mi poskytly uvědomění, že je hluboká noc. Bylo příliš pozdě. Cítil jsem to na sobě. Zavřel jsem znavené oči, když jsem je znovu otevřel, viděl jsem jeho. Věděl jsem koho mi připomínal. Vracely se mi zamlžené připomínky toho, co se tuto noc dělo. Hlava mě třeštila jako by byla plná střepů. Cítil jsem se naprosto vyčerpaný a k mé smůle i zfetovaný. Jediné, co jsem věděl bylo, že se blížila moje zastávka. Oslnila mě zář světel.

Probral jsem se ve své posteli. Vůbec jsem netušil, jak jsem se do ní dostal. Protáhl jsem se a zavrněl, což bylo nejspíše příliš mnoho pohybu, neboť mě ochromila ostrá bolest hlavy. Jakýsi trest mého těla za předchozí noc. Stále jsem měl před očima ten vysoký oheň a zahalené postavy kolem něj a sebe samého sedícího v jednom ze starých křesel. Musel jsem na chvíli zavřít oči, abych tomu obrazu unikl.
Netrvalo dlouho a do místnosti vešel On. Miloval jsem tu jeho chůzi, jako by tančil. Vlasy měl ještě rozcuchané z postele, v rukou tác se snídaní. Jeho oříškové oči byly vším, co jsem v tu chvíli chtěl vidět.
"Dobré ráno, lásko" usmál se na mě. Asi se bavil tím, jak jsem zřízený. "Teda podvečer."
"Ehm" zamlaskal jsem. "Jak...?"
"Jak ses dostal do postele?" dokončil mou otázku a položil tác s tousty a kávou na kraj postele. "Včera jsi mi volal, že jsi na nádraží a prosil jsi mě, abych pro tebe přijel"
Matně jsem si vzpomínal na to, že jsem pozoroval míjející vlaky. Zadíval jsem se do stěny.
"Cos včera vyváděl, Sebe?" chtěl vědět sedaje si vedle mě.
"Nechci o tom mluvit" zakroutil jsem hlavou a on si mě jemně přitáhl do náruče. Voněl tak nádherně, že bych dokázal znovu usnout. Políbil jsem ho přes tričko na hruď a pomalu se soukal z postele.
"Potřebují sprchu" vysvětlil jsem, ale on mě chytil za ruku a zadíval se na mne těma přenádhernýma oříškovýma očima.
"Miluju Tě, víš to?" usmál se zářivě. Sklonil jsem se, abych ho políbil.
"I já tebe miluju, Adri."

Stál jsem pod tekoucí vodou. Chvílemi jsem byl ve sprchovém koutu a chvílemi jsem seděl v jednom z těch rudě polstrovaných křesel v lese. Kolem byl hluk a pršelo. Nedokázal jsem si vybavit slova, jež jsem pronášel nebo jsem si je vybavit nechtěl. Ten kluk naproti mě trpěl neskutečnou bolestí. Držel se mne křečovitě za ruce. Ona však chtěla, abych pokračoval. Seděla na posedu původně určeném pro myslivce a pozorovala celou hrůzostrašnou scenérii.
Vylezl jsem ze sprchy a zabalil se do osušky. Nechtěl jsem na to myslet. Věděl jsem, že to, co jsem provedl bylo zlé. Musel jsem mluvit s Kočičkou a tak jsem vytáhl mobil z kapsy kalhot, které mi Adri pověsil na dveře.
"Čau, draku" ozvala se energicky.
"Ahoj" protáhl jsem tiše.
"Ájéje, přijeď na kafe" prohlásila téměř ihned.
"Dobře" položil jsem telefon na pračku a zadával se do zrcadla. Hnědé vlasy jsem měl mokré ze sprchy. Šedivé oči byly zarudlé a pod nimi se táhly temné stíny. Obličej bledý a horní ret popraskaný. Nikdo mi neřekl, že v tom ohni a kadidlech budou drogy.


I když mě Adri pobízel ať něco sním, neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. A tak jsem vypil kávu a společně jsme vyrazili do města. Bydlel nedaleko Kočičky, nechal jsem ho doprovodit mě před její vchod a pak jsem ho poslal domů. Přestože jsem ho bezpodmínečně miloval, svá nejhlubší tajemství jsem mu neříkal, nejspíše ze strachu.
S Kočičkou to bylo jiné. Když jsem dorazil,poslala mne uvařit nám oběma kávu. Kocour - její manžel seděl v obýváku a sledoval televizi, zatímco jsme se usadili na balkóně a zachumlali se do dek. Kočičce jsem pro změnu říkal vše, co jsem prožil a ona se svěřovala mne. Naše přátelství bylo zvláštní, ale za nic na světě bych jej nevyměnil.
Začala mi vyprávět o její mámě, protože u ní celý víkend byli vypomáhat na zahradě u rodinného domečku. Už před pár desítkami let se od ní odstěhovala a byla spokojená. Měli totiž složitý vztah, ostatně jako já se svou rodinou. Teď jí táhlo na padesát a přes všechny její starosti byla tou nejvyrovnanější osobností, co jsem znal. Já jí napodobil, protože jsem se v sedmnácti taky odstěhoval od rodičů. Nejprve na vysokoškolské koleje a poté do podnájmu, ve kterém jsem byl doteď.
"Takže jsem jí tam pomáhala, i přes všechny její stížnosti a hádej co. Tu bublaninu si tam nakonec nechala celou" usmála se. V ruce mezi dvěma prsty držela cigaretu a měřila si mě pohledem. "Tak, co se děje u tebe?"
"Včera jsem něco provedl" přiznal jsem tiše. "A nevím, jak se s tím srovnat."
"Byls zase s těmi lidmi?" ptala se. Vždy věděla, jak položit otázku, aby ze mě získala odpověď. Pouze jsem přikývl. "Sebo, proč se s nima pořád setkáváš. Vím, že ti řekla, že jsi výjimečný a ty máš pocit, že někam patříš, ale dívej, co to s tebou dělá."
Povzdechl jsem si a ona mě pohladila po koleni.
"Tohle už asi nejde vzít zpátky" šeptl jsem.
"A co se teda stalo?"


Seděl jsem v rudém křesle a díval se na toho blonďatého chlapce s úzkým obličejem. Měl vyhublou postavu a seděl tam jen v jeansech s bosýma nohama dotýkajícími se země. Na nahé hrudi měl zvláštní symbol plný trojúhelníků a kruhů nakreslených krví. Svýma nebesky modrýma očima se díval na Erberii, jež mu do žily injekcí vypracovala sedativa. Skupina lidí zahalených v černých pláštích s kápěmi přes hlavu stála kolem připravené vysoké hranice z dříví. Byla hluboká noc a na stromech kolem plápolaly pochodně. Katarina, černá dáma jejich řádu, stála na posedu a dívala se mým směrem.
Další Erberie obcházely mýtinku s kadidelnicemi a mě po tváři hladil lehký vítr, jež mi cuchal vlasy. Erberia změřila chlapci tep a poté kývla na znamení Katarině. Ta si upravila své hravraní vlasy, jež jí sahaly skoro po pás a sledovala jednoho ze zakuklenců s prasečí maskou, jak pochodní zapaluje oheň.
Hranice zadýmila a rozhořela se. Po pár minutách nastálého ticha praskání ohně, jsem si uvědomil, že do ohně přidaly něco, co mi lehce otupovalo smysly. Muž zabodl pochodeň do hranice a v hlavě jsem slyšel Katarinin příkaz: Můžeš začít.
"Zavři oči a podej mi ruce" požádal jsem ho a natáhl k němu ty své. Ruce se mu třásly, ale poslechl mne.
"Vocamus per tempus et spatium" pronesl jsem nahlas a postavy kolem ohně začaly opakovat: "Vocamus per tempus et spatium". Stále dokola.
"Aperi modo" pronesl jsem tiše, jakoby soukromě jen k chlapci. Ten se prohnul jako tětiva luku v bolestné křeči a pevně stiskl mé ruce.
"Offero corporis" pokračoval, i když jsem viděl, že se snaží něco říct, ale bolest mu to nedovolila. Pokračoval jsem a tím chlapci způsoboval větší muka. Nebem protnulblesk a zadunělo to kdesi blízko. Hustě se rozpršelo a netrvalo dlouho a byl jsem mokrý až do morku kostí.
"Convertimini." zakřičel jsem do nastalého hluku a pomalu si začal uvědomovat, že to dělat nechci. Ale nebylo cesty zpět. Kdybych přestal, chlapec by umřel, což se možná i tak stane. Z pusy a nosu se mu začala řinout krev. Sevřel křečovitě mé ruce a já byl vyděšený jako nikdy ve svém životě.
"Přestaňte!" vykřikl dívčí hlas ze skupinky u ohně. "Vždyť ho zabijete!"
Netušim, jestli to bylo jen vlivem drog nebo jen můj pocit, ale Katarina se objevila za mnou. A pocit přerostl v děsivou realitu, když mě chytila za hlavu.
"Íií. Rah. Gríi." zazněl její hlas do dalšího záblesku. Zvrátil jsem hlavu dozadu v bolestném výkřiku. Až po pár vteřinách jsem nabral vědomí, stále se držíc chlapce, když mi do ucha zasyčela: "Dokonči to."
"LIBERTAS!" zařval jsem skrz bouři a hlasy u ohně. Zvedl se silný poryv větru. Tak silný, že uhasil pochodně připevněné na stromech a celou hranici. Zakuklenci utichly a jediné, co jsem mohl vnímat byla bouřka. Chlapec se nehýbal a na okamžik to vypadalo, že je mrtvý a rituál se nepovedl. V uších mi bušila krev a když se zablesklo, uvědomil jsem si, že se na mě chlapec dívá. Nebeské oči byly však pryč a nahradily je zcela černé. Na rtech úsměv a šepot, na který nikdy nezapomenu:
"Omni mi shi, bagûr."


Kočička na mne koukala. Pomalu kouřila cigeratu a přemýšlela. Poznal jsem to na ni. Zadíval jsem se na inkoustové nebe. Bylo chladno, ale tak nějak jsem si přál, aby mi byla zima.
"Tys sem povolal démona?" podivila se po chvíli Kočička a vyfoukla cigaretový kouř. Nemohl jsem se jí podívat do očí. Bál jsem se toho, co bych v nich viděl. Bál jsem se odsouzení. Do očí se mi nahrnuly slzy.
"Mrzí mě to" vzlykl jsem. Do očí se mi nahrnuly slzy. Teprve teď jsem si tak nějak uvědomoval, co jsem provedl. "Já toho kluka zabil."
Pomalu ke mně vztáhla ruce a já nevidíc přes ohromné množství slz se jí schoulil do náruče.
Několikrát mi nabízela, abych u ní přespal, ale to jsem odmítnul. Tak alespoň zavolala Adrimu, aby si pro mne přišel. A než se tak stalo, dali jsme si oba po panáku vodky, aby mě postavila na nohy. Předala mě Adrimu ve dveřích. Měl na sobě modrou mikinu a v rukou svíral jednu černou pro mne. Odtušil, že by mi mohla být venku zima.
"Díky" kývl směrem ke Kočičce. Věděl jsem, že ty dva se prostě nemají rádi, ale pokud šlo o mě, a to výhradě o mě, spolupracovali jako tým.

Ve výtahu mi Adri pomohl do mikiny, co přinesl a společně jsme se šli projít podzimní nocí. Nejlépe mu bylo v lese, protože se cítil jako vlk. Byl nějak spjat s přírodou, takže bylo jasné, že půjdeme do lesa. Chvíli šel vedle mě, než se rozběhl a proběhl se mezi stromy, aby se pak mohl vrátit ke mě. Oči mu zářily jako dva nablýskané hnědé kamínky. Byl v tu chvíli jako štěně, co je rádo, že je venku. Pohladil jsem ho po vlasech a musel se usmát. Dokázal mě nabít neskutečnou energií. Nejen za to jsem ho tolik miloval.

Doprovodil mne na zastávku, ze které mi jel nočné autobus ke mě domů. Stáli jsme tam v těsném objetí a mě se chtělo mu říct, ať jede se mnou. Chtěl jsem ho mít u sebe a zahnat, tak pocit, že se mi život rozpadá pod rukama. Nevěděl jsem, co mám dělal a tak jsem raději mlčel a vdechoval jeho vůni. Byl můj celý svět a tenhle svět jsem miloval.

Následující: II. Staří přátelé

Naplno zpátky

14. května 2015 v 23:07 | M. J. Nachio |  Deník
Vážení čtenáři,

po dlouhé době Vás zdravím a upřímně doufám, že se máte stejně skvěle jako já. Vrátila se mi totiž do života múza a mám v plánu toho využít.
Trochu jsem si pohrál s designem blogu. Nemám v plánu jej měnit celý, ale malá změna mu jen prospěje.

K prvnímu bodu našeho dnešního setkání. Založil jsem si blogový e-mail, kde mohu přijímat cokoli, co mi budete chtít poslat. Ať Vaši povídku, kritiku či chválu, vše je vítáno.
Zároveň bych Vás vyzval, abyste do tohoto mailu psaly otázky, na které chcete, aby Vám bylo odpovězeno v článku, neboť nerad reaguju na komentáře. ^^ MattyJakeNachio@seznam.cz
Překopal jsem všechny rubriky a řekl jsem si, že v některých případech bych měl přestat psát a v některých zase, že mám pokračovat.
První změnou je, že jsem Dva světy knihu druhou přestal zveřejňovat. Ale nahradil jsem ji znovupředělanou knihu první. Moje liščí zlato se právě chystá na ilustrace, abych je mohl později přidávat. Kniha Dva světy - a já mezi nimi má třicet kapitol.
A zároveň budu zveřejňovat a psát knihu pátou Dvou světů, a to Syn Rafaelův. Není )plně vsazena do hlavní dějové link Dvou světů a přesto tam víc, než patří. V tomhle světě potkáme draky, bojujejme s nemrtvými a milujeme ty špatné lidi. Zatím není znám přesný počet kapitol.

Budu i nadále pokračovat v psaní Procesu. Upřímně vlastně nevím, co mohu o tomhle dílě napsat. Mělo se to ubírat úplně jiným směrem. Právě dopisuju druhou kapitolu, ve které jsem se rozhodl pro trochu jinačí směr. Bude mít sedm dílů a víc zatím neprozradím. :)

Také budu psát Asylum. Jedná se vlastně o přepis a úpravu hry RPG, kterou jsem hrál s Katherine Nachio. Zatím je naplánována jedna série o dílech. Podle úspěšnosti, pak budu zvařovat další sérii. ;)

Life with Silas je povídka o dvou mladých lidech, kteří k sobě rozhodně patří. Zpočátku vše působí idylicky, avšak jednoho dne Silas uhodí Davida, což určitě nebylo naposledy. Celých devět dílů spadá pod drama, ve kterém nakonec půjde i o životy.

Z kapitolovky jsem udělal povídku o čtyřech částech, a to Season of the Originals. Ukončil jsem ji díky nedostatku času. Ale je se opravdu na co těšit. Ti, co do teď četli, se mohou těšit na Henrika, co nedokáže snést Esmého podraz. Niklaus se snaží Henrika dostat na svou stranu- Esther svolává celou svou rodinu. Myslím, že všichni Původní pod jednou střechou mohou být zážitek.

Jak jste si jistě všimli, ztenčily se mi Oblíbené odkazy dole v menu. Takže pokud máte zájem dostat se tam, není nic lehčího, než poslat na blogový mail s předmětem: Oblíbené odkazy a vypsat do něj Název vašich stránek, Vaše umělecké jméno, Odkaz na stránky a nějaký krátku popis. :)
Také přibyly v menu dvě kolonky. Nálada a Hudba. Bude popis momentálního pocitu a písničky, kterou poslouchám. Trochu jsem se inspiroval v Pan Božský. :D

Tohle je z novinek asi vše. Přeji Vám přenádherný víkend a zase brzy tady.