Červenec 2015

The worst day of loving someone

29. července 2015 v 8:13 | M. J. Nachio |  Jednorázovky
Seděl jsem na pohovce před krbem a díval se na praskající oheň. Bylo to uklidňující a nějak jsem musel na chvíli vypnout, abych neviděl nepořádek, který se tu shromažďoval již několikátý den. Byla noc, ale netušil jsem kolik je hodin. Ani jsem nechtěl vědět kolik je hodin. Nechtěl jsem vědět ani den. Všechno se mi poslední dobou dost rozplývalo. Pořád jsem měl v hlavě ten křik a před očima tu spoustu krve. Občas jsem měl pocit, že ji mám pořád na rukou a nemůžu ji smýt, i kdybych se v té sprše myl dezinfekcí.
Ozvalo se zaťukání na sklo a já se podíval do Zimní zahrady. Před ní stál ve tmě Henry. Měl na sobě košili a přes ní mikinu. Na rameni mu visela černá taška přes rameno, která se zdála plná.
"Pojď dál" zavolal jsem a pomalu přešel do Zimní zahrady, kde několik svíček osvětlovalo rostliny, pohovku s dvěma křesly ve stejné barvě a dřevěný stůl. Henry si otevřel prosklené dveře a vstoupil dovnitř. Věděl, že se nemusí zouvat, protože já si do Zimní zahrady bral většinou boty, ale teď mi to bylo jedno. Bosky jsem přešel k pohovce, na kterou jsem sebou plácnul. Henry se posadil naproti mě do jednoho z křesel. Měl perfektní pleť a dokonalé oříškové vlasy, vždy přesně upravené do špiček.
"Jak ti je?" zeptal se mě a prohlížel si mě. Tyhle pohledy jsem přesně nesnášel. Proto jsem se scházel jen s ním a s Barbarou. Všichni semnou začali po té nehodě jednat v rukavičkách a bylo lepší zůstat zavřený ve svém domě. Nevycházet ven. Barbara mi nosila jídlo, které jsem většinou stejně nesnědl a tak ho zase odnesl, ale v odpadkovém koši. Henry mě zásoboval jinými věcmi. Nosil mi cigarety, alkohol a hlavně trávu.
"Jak dlouho jsi zase nespal?"
"To není tvoje starost" štěkl jsem po něm, neboť jeho otázky začínaly vážně otravovat. "Máš, co jsem chtěl?"
Henry si oddechl a dost neochotně se sehnul pro tašce, kterou si položil na zem vedle křesla. Na stůl vyskládal několik láhví ginu, absinthu, krabiček cigaret a taky hromadu pytlíku trávy.
"Kolik chceš?" zeptal jsem se, když jsem otevřel šuplík ve stole.
"Nic. Ještě jsem to kupoval z těch minulých peněz" odpověděl mi Henry. "Chceš hned ubalit jednoho jointa?"
Pouze jsem přikývl a vytáhl jsem z otevřeného šuplíku pětitisícovku a přisunul jsem jí po stole k němu. Rukou jsem ho zarazil, když chtěl protestovat. Tušil jsem, že si z těch peněz nic nenechává a vždycky za ně kupuje, co potřebuju. Cenil jsem si toho, ale nepřišlo mi to fér. Znovu jsem šuplík zavřel a sáhl pod stůl, kde jsem vytáhl rozpitou láhev vína. Sklenice, co stála na stole, byla sice použitá, ale mě to bylo jedno. Henry nám ubalil jointa a zapálil ho.
Párkrát si potáhl a pak mi ho předal. Nasál jsem do sebe, co nejvíc jsem mohl a zadržel jsem dech. Když jsem vydechl, cítil jsem, jak se mi tlačí přímo do hlavy.
"Páni, to není špatný" uznal jsem a potáhl si znovu, než jsem mu ho podal nazpátek.
"Není to zlý" přikývl a potáhl si. "Byla tu Barbara?"
"Myslím, že včera" zamyslel jsem se na moment. "Jo, asi včera."
"Hele, napadlo mě, že zítra vystupujeme s kapelou" nadhodil Henry a já věděl, co mu odpovím, ale nechtělo se mi skákat mu do řeči. "Nechtěl bys přijít? Možná bys přišel na jiné myšlenky."
"Mám tu nějakou práci, takže-"
"Jakou opíjet se a hulit?" zavrčel na mě.
"Pokud se Ti něco nelíbí, tak můžeš jít. Pamatuješ si kudy jsi přišel, ne?"
"Nino" vzdychl si. "Už je to dlouho. Umřel přece před půl rokem"
"Vypadni" zadíval jsem se Henrymu do očí. "Zvedni se a vypadni!"
"Já-"
"Běž!" ukázal jsem na dveře.
Chvíli se na mě jen díval a pak odešel. Zůstal jsem sám. Tedy ve společnosti trávy a vína. Stačilo mi to.

Došel jsem do horní koupelny v řádně opilém a sjetém stavu, ale přesto jsem měl v jedné ruce rozpitou láhev ginu a v druhé čerstvě zapálenýho jointa. Rozsvítil jsem velké světlo a pak jsem přešel k zrcadlu, kde jsem rozsvítil bodová světla. Zadíval jsem se na sebe do zrcadla. Kudrnaté světle hnědé vlasy jsem měl rozházené do všech stran. Potřeboval jsem ostříhat, ale nikomu jsem nedovolil, aby se mě dotknul. A tak si rostli, jak chtěli. Obličej jsem měl bledý a průsvitný jako papír. Vypadal nezdravě s těmi temnými kruhy pod očima. Nespal jsem většinou hodně. Musel jsem upadnout do vyčerpaného bezvědomí, jinak jsem si nedovolil spát. Vracely se mi vzpomínky na tu nehodu a na něj. Vlastně kvůli němu jsem na tom takhle. Upil jsem z láhve a položil ji na poličku před zrcadlo. Oči jsem měl protkané rudými žilkami a štípaly mne únavou, ale přesto jsem přešel k vaně a pustil do ní vodu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že není zašpuntovaná, a proto z ní odtéká voda.
Dlouze jsem si potáhl z jointu a z kapsy u kalhot si vytáhl krabičku cigaret a zapalovač. Položil jsem je k láhvi na poličce a musel jsem se na chvíli opřít o stěnu. Ve chvíli, kdy se mi přestala točit hlava jsem přešel k napuštěné vaně, do které stále tekla voda a v oblečení jsem se posadil do vody. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil jsem se do ní. Oči jsem nechal zavřené a snažil jsem se uklidnit. V uších mi tepala krev a já čekal…
Přesně na chvíli, kdy jsem přestal vnímat vodu, ale objevil jsem se zcela mokrý v oné temné místnosti. V té místnosti, kde jsem potkával Samuela. Stál přede mnou. Svítilo na něj světlo a on se usmíval.
"Proč to pořád děláš, Nino?" zeptal se ustaraným hlasem.
"Potřebuju Tě" vzlykl jsem a vrhnul jsem se mu do náruče. Měl na sobě šedé tričko, které okamžitě nasáklo vodu, když jsem se na něj nalepil.
"Taky mi chybíš, lásko" pověděl mi klidným, vyrovnaným hlasem. "Ale nemůžeš sem chodit. Nepatříš sem"
"A co když chci?" zvedl jsem hlavu a zadíval se na jeho úzký obličej s výraznými lícními kostmi, kratšími blonďatými vlasy vystříhanými po stranách, zelené oči a dolíček na bradě, který jsem miloval.
"Nemluv hlouposti, Nino" zakroutil hlavou. "Patříš zpátky. Čeká tě tam ještě dlouhá cesta."
"Bez tebe to nezvládnu" zavzlykal jsem a odmítal jsem se ho pustit. "Prosím, nech si mě tady."
"Nino" zašeptal a pevně mě chytil za ramena. "Teď se musíš probudit, jinak skončíš v Jinosvětě."
"Prosím" zamumlal jsem mezi vzlyky.
"Probuď se!"
Vystřelil jsem z vody do sedu a vodu se šplícháním všude rozlila. S kašlem jsem se chytil za okraj vany a naklonil se přes ni. Pozvracel jsem podlahu, která byla plná vody, protože vana přetékala. Zastavil jsem tedy vodu a posadil se do vyvýšeného rohu. Voda se začala pomalu odpouštět a já tam jen tak seděl a plakal.

Znovu jsem seděl v Zimní zahradě na pohovce. Venku bylo pod mrakem a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a popíjel gin, když přišla předním vchodem Barbara.
"Bože, Nino" vzdychla si, když přešla až k zimní zahradě. "Proč se pořád takhle ničíš?"
"A co mám asi tak dělat?" zamručel jsem a znova jsem upil z lahve.
"Třeba přestat chlastat" vyrvala mi láhev z ruky a odešla s ní směrem do kuchyně. "A třeba taky zvednout prdel a uklidit si tady."
"Nikdo se neprosil, aby sis hrála na služku" zavolal jsem na ni a sáhl po krabičce, kde jsem si schovával jointy.
"Ano, ale kdybych si na ni nehrála, tak se tu nebude dát pohnout" zavolala z kuchyně. "Ty jsi zase nejedl?"
"Neměl jsem hlad" pokrčil jsem rameny a zapálil si.
"Donesla jsem ti rizoto a kuřecí s brambory. Co z toho ti mám ohřát hned?"
"Nic" zakroutil jsem hlavou, ale bylo jasné, že mi stejně něco donese.
"Tak kuřecí" slyšel jsem jí a protočil jsem oči. Nechala ohřívat jídlo v mikrovlnce a vrhla se na sběr láhví a odpadků do pytle."Henry by tě měl přestat zásobovat."
"A to proč?" zajímalo mě a podíval jsem se na ni přes skleněnou stěnu. Zrzavé vlasy měla za uchem a měla krásně nalíčené oči. Obcházela s pytlem dolní patro.
"Protože by tě to donutilo vyjít ven a mluvit s lidma"
"Nechápu proč s tím všichni otravujete" zakroutil jsem hlavou.
Odnesla pytel do předsíně a umyla si ruce. Pak předemě položila talíř s dvěma kuřecími prsy opečenými na másle a brambory.
"Tolik toho rozhodně nesním" řekl jsem jí rovnou, když se posadila naproti mě do křesla.
"Chci vidět, že sníš aspoň něco." usmála se. "Jinak se taky může stát, že neodejdu.
Nakonec mě donutila sníst dvě brambory a kousek z kuřecího. Posbírala mi prádlo po domě a odnesla ho do sklepní prádelny, kde nastavila praní a následné sušení. A pak s odpadky odešla. Byl jsem rád, že zase odešla. Byl jsem nejradši sám.

Bylo to snad jen dva dny, co u mě nikdo nebyl. Pak se však odemkly přední dveře a někdo přišel dovnitř. Ležel jsem opilý na pohovce v zimní zahradě.
"Barbaro, seš to ty?" zavolal jsem a potáhl si z cigarety.
Slyšel jsem, jak kdosi vešel do zimní zahrady.
"Ne, to jsem já" ozval se Henryho hlas a já otevřel oči. Stál u dveří a tvářil se vážně.
"Myslel jsem, že máš přijít v noci" zamračil jsem se zmateně a nemotorně se posadil.
"Někoho jsem sebou přivedl" řekl Henry a zadíval se ke dveřím. Do Zimní zahrady vstoupila mladá žena. Měla na sobě dlouhý kabát a přes rameno kabelku.
"Ahoj, Nathanieli" usmála se na mě zdvořile. "Jsem Freya Collinsová"
"Co to je? Co tady chcete?" vystartoval jsem na ni.
"Přišla ti pomoct, Nino, vyslechni ji" naléhal na mě Henry.
"Nebudu nikoho poslouchat" zařval jsem na ně. "Oba dva vypadněte z mého domu!"
"Je mi líto, Nathanieli" zakroutila hlavou. Odstoupila ode dveří, aby dovnitř mohli projít dva svalnatí muži.
"Ne" bránil jsem se, když mě chytili a pevně mě drželi. "Nenávidím tě!"
"Promiň mi. Jsi nemocný, chci ti pomoct." zadíval se na mě Henry.
"Nenávidím Tě! Už nikdy s tebou nepromluvím!" křičel jsem, když mě vedli mým domem. "Pusťte mě, rozumíte?!"
"Jen klid" ozval se jeden z vazounů.
"Já ti ukážu klid, ty zmrde!" řval jsem jako zběsilý, když mě vytáhli před dům. Sousedé vycházeli ze svých domů a dívali se, co se děje. "Pomoc! Pomozte mi!"
"Co se to tu děje?" ozval se soused od vedle a pomalu šel směrem k nám.
"Máme soudní příkaz k léčení" ozval se hlas té ženské.
"Ne, prosím" rozbrečel jsem se, když mě táhli k autu, do kterého mě rvali. "Prosím, já nikam nechci"
Zadíval jsem se na souseda, který se díval na papíry, které mu ukazovala ta ženská. Ve dveřích do domu stál Henry a ztrápeně se na mě díval. Jeden z těch chlapů mě držel a druhý mi píchnul do krku injekci. Zrak se mi rozostřil a oni zavřely dveře auta.



II. Staří přátelé

29. července 2015 v 5:35 | M. J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Vyšel jsem do patra a vytáhl klíče, abych vzápětí zjistil, že je nebudu potřebovat. Dveře byly pootevřené a uvnitř se svítilo.Šťouchl jsem do nich a vstoupil pomalu dovnitř. Koupelna byla zavřená a v hlavním pokoji se svítilo. Když jsem lehce strčil do oněch dveří, stál naproti mladík s havraními vlasy. Díval se z okna a na sobě měl koženou bundu a béžové kalhoty, na jejichž pásku byl připevněný delší nůž.
"Hej, kdo seš?" vystartoval jsem na něj. "Už jsem volal policajty!"
"Nikoho jsi nevolal" pověděl mladý hlas s asijských přízvukem klidně. Měl pravdu, protože já nikoho nevolal. Naprázdno jsem polkl.
"Přestaň ho strašit, Jasone" ozval se jiný, povědomě dívčí hlas. Když se otevřely dveře do koupelny, stála v nich blonďatá dívka s úsměvem na rtech a překrásnýma zelenýma očima.
"Hele, nevím, o co tady jde" přiznal jsem těkaje očima z jednoho na druhého. "Ani Vás neznám. Tak co kdybyste vypadli? Než fakt zavolám poldy."
"Jen klid, Sebe" řekl kluk, který se podle všeho jmenoval Jason a otočil se na mě. Koukal na mě hnědooký japonec se štíhlou postavou. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho neznám. Oba se mi zdáli příliš povědomí.
"Jaktože znáš moje jméno?" vyštěkl jsem.
"Jsem Emma a už se společně známe, jen si to nepamatuješ" chtěla mi to objasnit dívka, ale nějak jsem tomu celkově nerozuměl.
"Můžu Ti to ukázat, jestli chceš" a natáhla ruce směrem ke mě. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem jí přeci jen své ruce podal.

V hlavě jsem uviděl místnost se spoustou svíček a namalovaným symbolem na podlaze. O pár let mladší já stálo s mladší Emmou u nakresleného symbolu a společně jsme se bavili. Emma vypadala, že se jí něco moc nezamlouvá.
"Je to nejlepší způsob, Emmo" argumentoval jsem právě. "Potřebuju zkusit žít normálně. Už mě nebaví bojovat. Ztratil jsem mámu a nějak se s tím nedokážu smířit."
Emma poraženě přikývla. Nemělo asi cenu mi cokoli rozmlouvat, i když se o to nejspíše pokoušela vícekrát.
"Co když tě budeme potřebovat?" zkusila se chytit posledního stébla.
"Tak mě najdete a přivedete zpátky" pousmál jsem se na ni nenuceným úsměvem.
"Dobře" zadívala se na papíry, co držela v rukou. "Vážně chceš takové vzpomínky, Sebe?"
"Lépe se mi bude od toho života odpoutávat, kdyby se něco podělalo a vy jste si pro mě přišli" objasnil jsem jí smířeně.
"Budeš mi chybět" objala mě Emma a políbila lehce do vlasů.
"I ty mě" pevně jsem ji stiskl. "Tak jdeme na to, kluci"
Ze stínů se vynořili dva chlapci. Jeden z nich byl Jason. Přesně jako u mě v pokoji, jsem nedokázal rozeznat, na co myslí. Toho druhého jsem si nevybavoval, i když jsem ho znal a věřil jsem mu. Všem třem jsem věřil. Patřili ke mě, jako já patřil k nim. A přes všechny tyhle emoce, které jsem cítil, jsem se položil na symbol na podlaze a mí společníci se chytili za ruce, aby stvořili kruh kolem mého těla.
"Vivendae Somnium" zvolala Emma a vše se zatemnilo.

Odskočil jsem od Emmy, když jsem znovu procitl ve svém pokoji. Vystrašeně a udiveně zároveň jsem na ní hleděl. Tušil jsem, že tohle bylo reálné. Pochyboval jsem, že byla silná natolik, aby mi vnukla falešnou vzpomínku. Tohle se doopravdy stalo a já neměl nejmenší ponětí kdy.
"Co to, sakra, bylo?!" vypálil jsem jednu z mnoha otázek. "Jaktože si to nepamatuju? Kdy to bylo? Co se to, proboha, děje?"
Emma se mě pokoušela uklidnit a tak mě odvedla na postel, na kterou jsem se posadil, zatímco mi Jason donesl sklenici vody. Hlava se mi neuvěřitelně točila a snažila se zanalyzovat a zařadit něco, co se podle ní nikdy nestalo.
"Ukázala jsem ti poslední vzpomínku, kterou jsem s tebou měla" objasnila Emma.
"Jaká byla?" zeptal jsem se dívaje se na své boty. Dokázal jsem myslet jen na tu jedinou věc, co mi chyběla nejvíc. Protože i v tomto mém světě jsem rodinu neměl.
"Kdo?" zdála se být lehce zmatená, ale pak pochopila, koho jsem měl na mysli. Chvíli mlčela, než se Jason ujal slova.
"Byla skvělou čarodějnicí a velice milou osobou"
Přešel jsem i se sklenicí k oknu. Zpracovával jsem velké množství informací a musel jsem přiznat, že jsem jim už v té chvíli věřil. Vždy jsem nějak cítil, že je můj život cizí, jaksi propůjčený.

Trvalo pár minut, kdy nikdo z nás nepromluvil. Já zíral z okna přemítaje si posledních dvacet minut stále dokola. Emma seděla na posteli a Jason se opíral o desku psacího stolu, ani teď jsem nedokázal rozluštit, co by se mu odehrávalo v hlavě. Byl pro mě naprosto nepoznaný, i když patřil mezi osoby, kterým jsem věřil. Dopil jsem vodu a prázdnou sklenici odložil na stůl.
"Proč jste se pro mě vrátili?" chtěl jsem vědět.
"Máme problém s jedním čarodějným kavernem" přiznal neochotně Jason, jakoby se nechtěl dělit o žádné informace.
"Nevraceli bychom se, kdyby James…" povzdechla si Emma.
"Nemáme šanci se bez tebe ubránit" dopověděl Jason dívaje se přímo na mě, aby odpoutal pozornost od Emmy, která vypadala, že se rozpláče.
"Měli bychom se vydat na cestu" prohlásil pak.
"Počkat" ozval jsem se. "Nemůžu odjet. Nic si nepamatuju. Chci svoje vzpomínky zpět"
"Je to hodně složitý rituál a ingredience jsou dost vzácné" zakroutila hlavou Emma. "Mohla bych to sice provést po cestě, ale nemyslím si, že…"
"Seženu je" prohlásil jsem rozhodně a Emma přikývla. Byl to zvláštní pocit vidět někoho, koho neznám, že se chová jako blízký přítel. Sáhla do své tašky u postele a vytáhla blog a tužku.
"Napíšu Ti je sem" řekla.
"A zítra za soumraku musíme odjet, takže se sejdeme tady" řekl Jason a zkontroloval skrz okno dění venku.

Stačila pouze jedna smska a Adri přijel prvním autobusem, který mu ke mě jel. Hádám, že z těch pár písmen pochopil mé zoufalství. Jak jsem mu to, ale měl vysvětlit? Sám jsem vlastně nevěděl, co se děje. Jen jsem cítil,že to tak má být. Věděl jsem najisto pouze dvě věci. Miloval jsem Adriho a musel jsem odejít s Emmou a Jasonem.
"Musím ti něco říct, Adri" zavzdychal jsem v jeho náruči, zatímco mě hladil ve vlasech. Vdechoval jsem jeho vůni a snažil se nerozbrečet jako malá holka.
"Co se děje, Sebe? Celej se třeseš" staral se ten dokonalý mladík.
"Musím na nějakou dobu odjet" vypadlo ze mě po dlouhé chvíli ticha. S netrpělivostí jsem čekal na jeho reakci.
"A...a na jak dlouhou dobu?" ptal se pomalu. Vážil každého slova.
"To nevím" posadil jsem se. "Já to nechtěl, vážně"
Do očí se mi nahrnuly slzy. Emoce mě přemohly a netušil jsem, co mám udělat dřív.
"Já počkám" řekl pak a pohladil mě po tváři, aby mi otřel slzy. Já však zakroutil hlavou. Věděl jsem, že taková cesta by byla jen trápení.
"Nechci, aby ses trápil čekáním na mě" byl jsem rozhodnutý. Byl pro mě příliš vzácný, než abych ho nechal trápit se tímhle způsobem. Vůbec jsem netušil, jak tohle s těma dvěma skončí. A rozhodně jsem ho do toho nechtěl zatahovat.
"Takže ...se rozcházíme?" zeptal se vyjeveně. Já pouze přikývl. Vím, že jsem mu ublížil, ale pořád to byla snadnější cesta. Nakonec kývl i on dívaje se do podlahy.
"Musím odejít hned nebo s tebou můžu zůstat do rána?"
Podíval se na mne a v očích měl slzy, ale snažil se to skrýt. Mé slzy tekly proudem, ale se smutným úsměvem jsem přikývnul. Roztáhl ruce a já se schoulil do jeho náruče. Nejprve jsme jen tak leželi na posteli. A nakonec jsme měli to nejlepší milování, které jsem doposud zažil. Oba jsme tak nějak tušili, že je to naposledy, co jsme spolu.

Ani jeden z nás nechtěl jít spát. Toužili jsme společně strávit každou minutu i vteřinu, které nám teď byly drahé a utíkaly neskutečnou rychlostí. Aniž jsme s tím mohli něco udělat, byl tady úsvit.
"Adri," začal jsem a on se na mě podíval, "jestli chceš, můžeš si nechat klíče a třeba tu bydlet."
Jen zakroutil hlavou. Chápal jsem proč to nechce. Taky bych s tím asi nesouhlasil. Nechtěl bych si ho ničím připomínat. Sesunul si mě z hrudi a oblékl si boxerky, aby si pak sbalil věci do jedné z větších sportovní tašek. Pohled, jak si polonahý balí svoje věci ve mě vyvolával neuvěřitelný pocit zoufalství. Potom se oblékl. Tašku s věcmi si hodil do chodby a pak přišel zpátky ke mě.
"Tohle" pousmál se smutně a ukázal mi medailonek. "jsem ti chtěl dát k výročí."
Otevřel jej a já uviděl, že uvnitř je schována jeho fotka.
"Chtěl jsem, abys mě měl pořád u sebe, i když ti bude nejhůř" pomalu mi jej dal kolem krku.
Znovu jsem měl slzy v očích. Pevně jsem ho objal.
"Děkuji" zašeptal jsem do polibku.
On se pak odtáhl a odešel.



Musel jsem za ní. Za tou, kterou jsem neviděl od lesního rituálu. Popravdě se mi za ní ani nechtělo jít. Nebyl jsem připravený čelit následkům svých činů, a přesto jsem vystoupil z tramvaje. Na sobě jsem měl rozepnutý kabátek a tašku přes rameno. Bylo pozdní dopoledne a moc lidí jsem nepotkal.
Procházel jsem zrovna postranní uličkou, když mě přepadla nervozita. Zastavil jsem před masivními kovovými dveřmi bez kliky. Zhluboka jsem se nadechl a zabušil na ně. Otevřelo se malé okénko. Přes mříže na mne koukal obtloustlý obličej s vousy na bradě a vlasy staženými do ohonu.
"Zlatá orchidej" vydechl jsem doufaje, že se heslo od minule nezměnilo.
Chlápek zavřel okénko a na moment to vypadlo, že neotevře. Ale kovově to zaskřípalo a cesta kolem obřiska byla volná.

Točité schodiště mě vedlo pod zem. Kamenná hala na konci schodů byla umolousaná a vlhká. Osvětlovaly ji plynové lampy. Vždy to na mě působilo jako anglická ulice bez nebe. Kolem procházeli různí lidé. Někteří zakuklení, mizející a objevující se mezi sloupy, druzí v tmavém oblečení, šeptající si mezi sebou. Postupoval jsem dál spletí chodeb a chodbiček k vysokým dveřím k sálu samotné Kataríny nevšímaje si pohledů ostatní. Tady to bylo kdo z koho a já si nemohl dovolit vypadnout z role.
"Musím s ní mluvit" oznámil jsem strážím před dveřmi.
Jeden z nich vklouzl dovnitř, aby za chvíli vyšel nazpět a podržel mi dveře dovnitř.

Prošel jsem skrz těžké závěsy z tmavé látky do velké kamenné místnosti. Osvětlovalo ji pár zapálených svícnů. Na stěnách byly rozvěšené kožešiny různých zvířat. Vprostřed na piedestalu byla vysoká židle s různými zvířecími rohy a parožími po stranách, na které seděl můj osudový mladík. Jeho pohled mě měl pronásledovat až do konce života. O schůdek níž stála Katarína v černých dlouhých šatech. Stála čelem ke mě a pozorovala každý můj krok.
"Vítej"
Její hlas se nesl ozvěnou celou síňí. Zastavil jsem se kousek od schůdků, udržoval jsem si zdravý odstup. Démon na mě upíral své oči, které se zdály, že patří chlapci, ale moc dobře jsem věděl, že chlapec je mrtvý nebo skrčený v nějakém tísnivém koutku uvnitř téhle fyzické nádoby.
"Něco od tebe potřebuju" zadíval jsem se na Katarínu. Vytáhl jsem z tašky papír a předal jí ho. Pozorně si přečetla, co na papírku stálo a pak se podívala zpátky na mě.
"A proč bych ti tohle vše měla dát?" otázala se chladně.
"Myslím, že důvod sedí na tý židli" opáčil jsem stejným tónem, ač to bylo hrané. Uvnitř jsem měl opravdu strach. Strach z toho, co bude následovat. Katarína však mlčela a začínala se usmívat.
"Dej mu, co chce" rozkázal chladný hlas. Můj pohled se stočil na démona. Prohlížel si mě ledabyle. Trvalo pár vteřin, než se Katarína rozhodla odejít menšími dveřmi za jednou z kožešin.

"Musíš mi pomoct" řekl pak démon naléhavě, když jsme v síni zůstali jen my dva.
"A to proč?" zeptal jsem nevěříc svým uším. "Jsi přesně tam, kde chceš být, ne?"
"Není to úplně ideální" ušklíbl se a ukázal na stěny. "Pod těmi kožešinami jsou znaky, které mě drží v téhle kobce a odřízly mne od mých schopností."
"To je dobře, ne?"
Zavrčel, ale než stačil cokoli říct, vrátila se nazpátek Katarína se stočeným pergamenem v ruce.
"To nejsou ty věci" řekl jsem jí, když mi ho podávala.
"Je to všechno, co potřebuješ" odsekla. A já si jej vzal dřív, než by si to mohla rozmyslet. Schovávaje si ho do tašky jsem se měl na odchod, než jsem však prošel závěsy, ozval se mi v hlavě démonův hlas:
Nezapomeň na mě…

****
Když Sebastian vyšel z kovových dveří a očividně se mu ulevilo vydávaje se ulicí směrem k tramvaji, vůbec si nepovšimnul skupinky lidí stojících vedle zaparkovaného auta černé barvy. Bylo součástí plánu, že nevzbuzovali podezření, protože patřili do elitního týmu nejmocnější kavernu na západě tohoto státu.
Kapitán jednotky měl na sobě oblek šitý na míru s rudou kravatou. V uchu měl bezdrátové sluchátko. Kolem něj stála malá skupinka z jeho jednotky oblečená do černých barev. Dali by se lehce zaměnit s pozůstalými, kteří se chystají do nedalekého kostela s hřbitovem na smuteční obřad.
"Odříznout" vydal rozkaz kapitán a další lidé v oranžových vestách uzavřely všechny přístupové cesty do této ulice pomocí zátaras se značkami stavby.
"Připravte se"
To bylo upozornění pro skupinu v jedné z postranních ulic u kanálu, kterému právě odklopili těžké železné víko. Všechny týmy byly připravené. Na střeše budovy se připravovali k výpadu do budovy, zatímco venku u černého auta si někteří z členů jednotky sundávali svršek.
"Akce!" udal poslední ze svých příkazů kapitán a kývl na tým, který stál vedle něj. Bez váhaní se rozběhli ke kovovým dveřím a dva z nich na ně připevnili trhavinu, zatímco jejich bratři a sestry slaňovali ze střech a další skákali do kanalizace, která je svezla do labyrintu v podzemí, jak očekávali.
"Tým beta v hnízdě" oznámil jeden muž, když přistál na štěrkem poseté podlaze.
"Tým gama v budově" ozval se kapitánovi do ucha další hlas, tentokráte z týmu, jež se slaňovali.

Na ulici se valily kotouče kouře. Zdrojem byly teď již kdysi vsazené kovové dveře bez kliky. Kapitán prošel dveřmi jako poslední a míjel své bratry a sestry bojující s tou satanistickou špínou. Měl svůj osobní úkol, kterým ho pověřila samotná královna kavernu. Musel Katarínu chytit a předvést před soud, jako těch sedm potomků majortiní rodiny. Možná, že když bude mít štěstí, najde v tomhle doupěti i tyto děti. V to alespoň Kapitán doufal.
Dorazil na místo před dvojité dveře, před kterými stáli dva jeho bratři. Kývl na ně a oni poslušně odstoupili. Dveře se rozlétly, když Kapitán zvedl své ruce. Prudký závan odrhnul na chvíli těžké závěsy a Kapitán se svými bratry vstoupil dovnitř.
"Jak se opovažujete?!" rozkřikla se Katarína stojící na druhém schodě pod kovovou židlí. Kapitán nepoznával chlapce sedícího na židli, ale mylně se domníval, že se jedná o jejího hledaného syna Adalberta.
"Kataríno von Haagen, jste tímto zatčena příkaz královny Celestínských. Vše, co teď řeknete může být a dozajista bude použito před Staršími proti Vám" pronesl Kapitán pevným hlasem.
"Vy hlupáci" zasmála se Katarína a zvedla ruce. Kapitán se ani nepohnul, zatímco jeho bratři zvedli ruce do obranného postavení. Kožešiny na stěnách však vzplály jasným ohněm.
"Teď uvidíme, kdo bude souzen."
Ohořelé kožešiny odhalily voskové znaky na stěnách, které se pomalu rozpouštěly.
"Nejvyšší kníže pekel, Abbadone, znič naše nepřátelé" požadovala Katarína a ukázala na Kapitána. Chlapec se pomalu zvedl z kovové židle. Kapitán stál klidně na místě. Intuice mu naznačovala, že vše dopadne jinak, než čekal a nemělo to být v jejich prospěch. Zdárně se mu podařilo skrýt šok, který způsobil právě chlapec, ve kterém byl usídlený démon. Neměli k dispozici takové schopnosti, aby si mohli poradit s takovou bytostí.
Když nakonec chlapec seskočil těch pár schodů, Katarína nečekala, že se jeho ruce obepnou kolem jejího krku. Vytřeštila oči, když pozadu narazila na ohořelou stěnu. Cítila nechutný smrad ze spáleného vosku a kožešin.
Kapitán zvedl ruku, aby zastavil své bratry, kteří se chtěli do této rozepře vmísit. Věděl, že proti tomuhle nemají šanci vzdorovat a chtěl počkat, jak situace dopadne.
"Nejmenuju se Abbadon, ty hloupá děvko" zasyčel chlapcův hlas, zatímco ji škrtil. "Kníže pekla by nezastavila tvoje vosková magie."
Kataríně se protočily panenky a upadla do bezvědomí. Chlapec nechal její tělo spadnout na zem a pomalu se otočil na Kapitána a jeho skupinku. S pobaveným úsměvem jim zamávala, než se rozplynul v černý kouř a zmizel.
***

Pergamen jsem měl bezpečně uložený ve své tašce přes rameno a vracel jsem se tramvají ke Kočičce. Musel jsem se s ní rozloučit. Tak jako s Adrim. Vzpomínka na Adriho mi nahrnula slzy do očí, ale přesvědčil jsem sám sebe, že musím být silný. Díval jsem se skrz okno na černé těžké mraky táhnoucí se po obloze. Nevypadalo to na déšť, který bych uvítal. Otřel jsem si z tváře slzu, která nějakým způsobem vyklouzla. Nerozuměl jsem naprosto ničemu, ale přesto jsem cítil uvnitř sebe, že dělám po dlouhé době správnou věc.
Myšlenky mi sklouzly zpátky k tomu, kterého jsem tak vroucně miloval. Kde asi právě byl? Domníval jsem se, že nejspíše po probdělé noci spí. Nebo snad nemohl spát jako já?
Vystoupil jsem o něco dřív a brouzdal jsem sídlištěm, když mě překvapil déšť. Ale nechal jsem, aby ze mě smyl úplně všechno. Nepomohlo to a tak jsem raději vyrazil přímo ke Kočičce.

Kočička mne nerada viděla v takovém stavu. Ale jako vždy, když jí bylo třeba, mi pomohla. Dala mi náhradní oblečení, co jsem u ní měl a to mokré hned dala do pračky. Udělala mi sladké kakao a usadili jsme se do zadní části jejího bytu, kde měla svou pracovnu, která mě vždy dokázala uklidnit, když jsme v ní společně pracovali.
"Co se stalo?"
"Ani nevím, jestli ti to tentokrát můžu říct, protože se vlastně ani nejedná o mě" pověděl jsem.
"To chápu" přikývla. "A něco jiného?"
"Rozešel jsem se s Adrim"
"Vážně? A proč?" ptala se Kočička a o dost zvážněla. I přestože ho neměla ráda, pochopila, že to muselo být vážné.
"Musím teď na nějaký čas odjet" přiznal jsem pravý důvod. Nechtěl jsem jí lhát. "A nechtěl jsem ho trápit čekáním na mě"
"Udělals dobře, Sebo" vlídně se usmála. "A sem ses přišel taky rozloučit, viď?"
Přikývl jsem a v očích jsem měl zase slzy. I přes veškeré sliby, jak budu silný.
"Neplač" pokusila se o úsměv, i když jí tohle oznámení nenechávalo chladnou. "Věřím, že se nevidíme naposledy."
Objal jsem ji pevně.
"Mám Tě moc rád, Kočičko" zaštkal jsem jí v náručí.
"I já tebe, Sebo, i já tebe"

Rozloučení s Kočičkou vlastně ani rozloučením nebylo v pravém slova smyslu. Strávili jsme spolu zcela obyčejné odpoledne u zcela obyčejných aktivit. Vařili jsme jídlo pro celou její rodinu, trochu pracovali na práci, kterou měla zrovna rozdělanou, dívali se na televizí zpravodajství, kde jsme zjistili, že v centru města došlo k plánované demolici jedné z budov, zatímco si pletla a já se ládoval zmrzlinou. A v neposlední řadě si povídali nad šálky kávy na balkóně o zcela obyčejných věcech schválně se vyhýbajíc tématu mého odchodu. Bylo to na dlouho jedno z mých normálních dní.
Odcházel jsem před soumrakem, abych stihl přijet domů.




Předchozí: I. Můj skutečný
Následující: II. Všechno se mění

Čas...ten neúprosný faktor

24. července 2015 v 5:49 | M.J. Nachio |  Deník
Říká se, že čas vyléčí všechny naše rány. Ale velikost ztráty a hloubka říznutí, určují, jak těžký bude proces stát se zase celým. Bolest utváří naší víru, ale jizvy slouží jako připomínka našeho utrpení a utvrzují nás v rozhodnutí nenechat si ublížit znovu. Takže časem se můžeme ztratit v rozptýlení, jednat z frustrace, reagovat s agresí nebo se poddávat hněvu. A než se nadějeme, čas uběhl a my jsme uzdravení. Připraveni začít nový příběh.


Vešel jsem do místnosti. Byla to chladná místnost s kulatým kamenným stolem, kolem byly rozestaveny židle. Na každé židli seděla mě velmi blízká osoba. Naproti mé židli seděla má Matka. Vedle ní byla matka mého nenarozeného dítěte - Evelyn. Hned vedle ní Vlk, naproti němu zase má "sestra" Crys. A po pravici mi sedělo mé nenarozené dvojče - Tobias.
Pomalu jsem přistoupil k tomu kamennému stolu a jednoho podruhém jsem si prohlížel. Všichni se nějak dotkly mého života a přesto tu spousta lidí chyběla. Dvě místa (po mé levici a naproti ní).
Cítil jsem, že si mám sednout, ale stuňovali se ve mne emoce. Spoustu z nich jsem neviděl strašlivě dlouhou dobu. Tobiase jsem neviděl nikdy a přesto jsem věděl, kdo to je. Hned, jakmile jsem se na něj podíval. Byl mé dvojče. Byl tak stejný a zároveň tak odlišný, jak jen mohl být. Moje máma se nezměnila. Blonďaté vlasy měla natočené, na tváři lehké stíny a na sobě ty černé plesové šaty. Evelyn se svými hnědými vlasy jen hleděla do stolu. Chyběly mi její zelené oči a přesto jsem byl rád, že se na mě nedívá narozdíl od Vlka. Díval se na mě tím nerozluštitelným pohledem, který mi naháněl strach. A pak tu byla moje sestřička Crys. Pořád jen krásněla.

"Co se Ti to stalo?" zeptala se Crys ublíženě. "Pamatuji si toho sladkého chlapce, který mě rozesmíval a dával mi dárky. Miloval umění a hudbu. Chtěla jsem být jako ty. Jak jsi mohl padnout tak hluboko?"
"Tys do toho všeho zatáhla soudy. Přivedlas zkázu do našeho domova. Jak se proti tomu chceš bránit?" vyštěkl jsem na ni chladně.
"Byls krutý, ovládající a manipulující. Chtěls, abych žebrala o tvé odpuštění. Já nechci. Já rozbila naši rodinu. Byla jsem to já, kdo podal žalobu kvůli tvojí zvrácenosti!" vykřikla na mě bezmocně.
"Má zvrácenost je o sebezachování" vysvětlil jsem stroze.
"Můj zbabělý bratr, který se nademnou povyšoval a vyhrožoval mi, jako právě teď. Já chtěla lásku a štěstí. A tys mi odmítl svobodně mít oboje!" v očích měla slzy.
"Snažil jsem se chránit Tě. Tak jak to nedělala má matka. Staral jsem se o tebe."
"Bolí mě, že se na mě díváš z takového odstupu. Chtěla bych, abys viděl, že vše, co jsem dělala, bylo pro tvou ochranu" ozvala se moje matka náhle.
"Tomu opravdu nevěříš, že ne? Věděl jsem, že jsi lhářka, ale teď vidím tvou pomatenost jasně" řekl jsem výsměšně.
"Kdybys odložil stranou svou nenávist a vzpomněl si, kolikrát jsem tě vedla a pomohla Ti."
"Zničilas mě! Nechala si mě trpět rukou otce, který mě přemáhal silou" zvýšil jsem hlas. V očích jsem měl slzy, když se mi do paměti vrývaly vzpomínky.
"Snažila jsem se, aby se z tebe nestala stejná zrůda jako z tvého biologického otce" promluvila nahlas.
"LHALAS MI! Protože ses bála. Celou dobu jsem žil s tím, že mě odmítá muž, co mi má být otcem. Myslel jsem si, že je to moje chyba. Proměnila jsi mě ve slabocha, kterého nenáviděl" křičel jsem na ni se slzami v očích a zvedl se ze židle, zatímco matka sklopila zrak.
"PODÍVEJ SE NA MĚ!!! Ty ses bála, abych se nestal tou zrůdou, ale ty matko! To ty jsi autorem všeho, co jsem." dívali jsme se sobě zpříma do očí a viděli v nich vzájemnou bolest a utrpení.



"Víš, proč jsem tady?" zeptal se zničehož nic Vlk a já nuceně sklopil zrak k němu. "Protože moje vina mě nenechá v noci spát. Chtěl jsem se omluvit. Za všechno, co jsem udělal. Za to ubližování. Nečekám, že mi uvěříš. Ale potřebuju, abys mi dal ještě jednu šanci."
Nevěřícně jsem na něj zíral a opíral se o kamenné opěradlo své židle. Zmocnila se mě neuvěřitelná panika a strach. Zrychlil se mi dech. Před očima jsem měl všechny ty výjevy, co jsem si s ním prožil. A nechtěl jsem to prožít znova. Už jsem prostě nemohl...
"VYPADNI!!!" zařval jsem jako ublížené zvíře.
Vlk na nic nečekal a vystartoval ze svého místa.
"Matty, poslouchej mě!" vyštěkl a chytil mě pevně za loket. V očích se mu objevil znovu ten chlad. Pak si uvědomil, že mě surově drží a pustil mě. V očích měl náhle strach.
"Promiň, já...bože, já to nechtěl" zašeptal zděšeně.
"Ale udělal bys to, tak jako tak" zakroutil jsem hlavou. A pak se celá situace změnila.
"Jsem psychopat. Já vím, šok" ušklíbl se na všechny přítomné. "Ale mě se to líbí"
"Málem jsem se kvůli tobě zabil" potáhl jsem a cítil, jak mi slzy stékají po tvářích.


"Chyběl jsem Ti?" usmál se na mě chladně a v očích mu jiskřilo.
"Chci, abys cítil, co jsem cítil já. Byl jsi tam, když jsi mi poprvé ublížil. Když jsi mě psychicky terorizoval, když jsi mě škrtil, zdrogoval, svázal a bil. Zní ti to povědomě?" zeptal jsem se ho s neskrývaným pláčem.
"Lhal jsi a pak mě znovu uhodil!" vykřikl jsem beznadějně, když jsem viděl, jak se usmívá "A pak přišlo to nejhorší, protože když bylo po všem, tak jsi mě tam nechal samotného. Zlomil jsi mě a nechal mě tam umřít. Chtěl jsi mě mrtvého, přiznej to"
Pouze zakroutil hlavou, ale stále se usmíval.

"CHTĚLS MĚ MRTVÉHO!!!!" zaburácel jsem mu těsně před obličeje a pak klidnějším hlasem dodal: "Přiznej to."
"Ano" přikývl rozechvěle a sklopil přede mnou zrak.

"Tohle," ozvalo se mé dvojče Tobias po mé pravici a já se k němu otočil. "Tohle všechno je svět, který jsi stvořil, Matthew."
Ukázal na místnost kolem.
"Ti nepřátelé, které jsi vytvářel každý den svého bídného života" poukázal na kamenný stůl a osazenstvo kolem něj. "Jaký výsledek jsi čekal?!"
"Že to dítě se narodí do šťastného života? Že matka bude živá, aby svého syna poznala?" ukázala na Evelyn, u které jsem si až teď všiml jizev na zápěstí, které se snažila schovat. "Že se pokusíme žít v nějaké formě rodiny?"
"To byla tvá fantazie, bratře. Ne moj-"
"NE, BRATŘE!!!" zařval na mě Tobias a já umlkl. "Tohle byla naše naděje. Tohle byla naděje pro naši rodinu. A teď je pryč..."
Šokovaně jsem hleděl na své dvojče a nebyl schopen žádného jiného pohybu. Uvědomil jsem si, že měl pravdu.

Odkudsi ze stínů se přikradla postava staré ženy o holi. Ošklivé čarodějnice s šedivými mastnými vlasy. Z očí ji vytékal černý hnis a zuby měla prohnilé. Věděl jsem, že tahle věc ke mě patří a je mou součástí. Můj osud a moje zkáza.
"Čeho se bojíš?" zaskřehotala.
"Tebe" přiznal jsem otřeseně. "Bojím se tebe"
Zasedla na místo vedle mé matky a zírala na mě prázdnýma zakalenýma očima.

Pak se však objevilo světlo. A ze světla vystoupil onen chlapec. Ten chlapec, co mi byl souzen. Ten chlapec, se kterým by vše bylo jinak. Ten chlapec, který by byl odměnou, pokud bych dělal ta správná rozhodnutí. Pomalu se ke mě blížil. Jen v kalhotech a bos.
"Kdo jsi?" zeptal se mě zmateně.
"Muž" zašeptal jsem zlomeně, "pronásledovaný svými démony. Démony, kteří nikdy nespí." ukázal jsem ke stolu. Krátce se po něm ohlédl a zadíval se mi znova do očí. "Jsou odhodlaní zabít mě a všechno, co se mi zdá krásné. A ty...ty jsi krásný."



Bylo to reálné, nebylo to reálné? Co na tom záleží? Byl to sen, nebyl to sen? I to je vlastně jedno. Odkaz byl jasný....