Listopad 2015

Still same

22. listopadu 2015 v 17:42 | M. J. Nachio |  Deník
Viděl jsem za svůj život víc, než by měl tak mladý člověk vidět. A i přesto jsem ležel na nemocničním lůžku a čekal. Vlastně celý život jsem jen čekal na někoho nebo něco, než bylo pozdě. Vždy to tak bylo.

Co je semnou tak v nepořádku, že mě nikdo vážně nechce? Ať se snažím jakkoli, nikdy si mě nikdo nevybral. Vždy se našel někdo lepší. Babička se zřekla mě i mámy, když mi bylo sedm. Můj první přítel a zároveň snoubenec se ode mě odvrátil, když mi oznámil, že mě už nemiluje a je zasnoubený s někým jiným. Dnes je již štastně registrovaný.
Mým druhým přítelem byl Vlk. Celý vztah byl jiný, než jsem kdy poznal. Byl to násilný a silný. Právě kvůli Vlkovi máma prohlásila, že nemá syna. A právě díky němu jsem přišel o Štěpánku. A když semnou Vlk skončil, jen mi řekl, že celý vztah byl experiment, co vydržím.
Přestěhoval jsem se. Utekl jsem doufaje v lepší život. Pak se objevilo Vlče. A i pro něj jsem nebyl dost dobrý. Ani jsem po tom všem být nemohl.

A tak jsem leže na tom lůžku, než přišel doktor. Ve tváři měl kamenný výraz a v rukou držel výsledky testů.
"Je mi líto, pane..."
Už zase bylo pozdě.


III. Všechno se mění

4. listopadu 2015 v 8:30 | M. J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Svět se obrátil vzhůru nohama. Emma s Jasonem mě čekali před vchodovými dveřmi domu, kde bydlela Kočička. Za rohem stálo auto, do kterého jsme nasedli. Když se Jason rozjel, Emma se otočila na sedadle spolujezdce. "Máš to?" Vytáhl jsem z tašky pergamen a podal jí ho. Rozvinula ho a dlouho se do něj dívala, zatímco Jason zápasil se změtí uliček. "Tohle vůbec neznám" přiznala po chvíli. "Mělo by to fungovat" pověděl jsem a vzal si ho od Emmy nazpátek. "Proč jste tady? Měli jsme se sejít u mě." "Celestínští nás vypátrali. U tebe je razie." vysvětlil Jason. V tu chvíli jsem byl rád, že Adri s mým návrhem o nastěhování nesouhlasil. A zároveň jsem pochopil, že jsem právě přišel o veškeré své věci. "Kam teda pojedeme?" zajímalo mě. Jason upřeně hleděl na vozovku před sebou a zdálo se, že je celkem nervózní a třásly se mu ruce. "Máš vůbec řidičák?" "Párkrát si to zkusil na parkovišťi. Potřebovali jsme rychle vypadnout" vysvětlila Emma omluvně. Takže jsem seděl v autě plném sebevrahů. Jen jsem se modlil, aby se nic nepodělalo. "Jasone, můžeš zrychlit?" vyhrkla Emma dívajíc se do zpětného zrcátka. "Myslím, že nás někdo sleduje." Podíval jsem se skrz zadní sklo a viděl černé auto jedoucí hned za námi. Jasonovi se to moc nezamlouvalo, ale přidal. "Já to převezmu" zahlásil jsem. "Nejspíše jsem tu jediný, kdo umí řídit." "Když budeš tak laskav" kývl Jason, zatímco jsem se nahnul k jeho sedadlu. "Hlavně klid a dělej všechno, co ti řeknu" snažil jsem ho uklidnit. "Sešlápni plynový pedál." Jason udělal, co jsem chtěl, dokud auto nezačalo hučet. "Pomocí spojky zařaď čtyřku a pak znova lehce přidej" Podíval se na řadící páku a potom si zařadil. Auto párkrát poskočilo a Jason znervóznil. "To nic. Přidej" uklidňoval jsem, dokud auto nezrychlilo, jak mělo. "Fajn" usmál jsem. "Teď drž, co nejdéle plyn, dokud se nevyměníme" S trochou šťouchání jsme se rychle přesunuli. Auto trochu zpomalilo, ale hned zase zrychlilo, když jsem se usadil a pevně stiskl volant. Přejel jsem si do levého pruhu a pravou rukou si přetáhl pás. Emma s Jasonem mě napodobili. "Co je k smíchu?" zeptal jsem se Emmy, když jsem se díval do zpětného zrcátka a viděl ji, jak se usmívá. "To je Seb, kterého znám" přiznala spokojeně a já plynule přeřadil. Naši pronásledovatelé zrovna stahovali okénka svého auta, když jsem kontroloval situaci znovu. "Hlavy dolů" křikl jsem a sám se přikrčil, když naše auto zasáhla první střelba, která zasáhla karosérii a rozbila zadní sklo. Dovnitř začal proudit chladný večerní vzduch. "Všichni v pohodě?" zpětně jsem zkontroloval situaci v autě a na první křižovatce jsem prudce zatočil do leva. Nečekali to, a tak museli zpomalit. Odbočil jsem hned vpravo do jednosměrky. "Jasone, pod sedadlem je můj grimoár" vyhrkla Emma, když se vzpamatovala z těch otoček. Dohnali nás vcelku brzo a proto jsem musel hned odbočit. Nechtěl jsem jim dát příležitost střílet znovu. Jason zatím listoval v tlusté knize s koženou vazbou, kterou měl na klíně. "Nemůžu to najít" postěžoval si, když Emma vykřikla při dalších výstřelech. Křečovitě jsem sevřel volant a neměl jsem nejmenší tušení, kde se vzala slova, která jsem řekl: "Aribam nexum tribe" opakoval jsem stále dokola, dokud z motoru auta pronásledovatelů nezačal stoupat kouř, nezpomalilo a nakonec nezastavilo úplně. Ztratili se mi pak z dohledu, když jsem na konci ulice znovu odbočil. Očividně se Emmě a Jasonovi ulevilo, ale v mé hlavě bylo jen víc nezodpovězených otázek. "Kam vlastně jedeme?" zajímalo mě, když jsme se dostali na dálnici. A já jen upřímně doufal, aby nás nezastavili policajti. Jason na zadním sedadle usnul a Emma cosi ťukala do tabletu, který si vytáhla z tašky. "Potřebujeme se dostat sem" pověděla mi, zatímco mi ukázala interaktivní mapu v tabletu a poté přepnula na funkci navigace. Před námi byla dlouhá cesta převážně po dálnici. "Noční klub?" ušklíb jsem se. "Vlastní ho někdo, kdo tě rád uvidí" osvětlila a já přikývl. "Kdo byli ti v tom autě?" "Patří k Celestínskému kavernu, který po nás jde" otevřela grimoár a listovala v něm. "Je to jeden z nejstarších čarodějnických kavernů naší doby. Podle všeho tu byli už od samého začátku." Na stránce, kterou hledala byl symbol zkříženého klíče a hole, která na vrcholku jiskřila. "Jejich zástava. Klíč jako vědění a hůl jako symbol magie. Teď jim vládne Maria von Haagen" To jméno už jsem kdysi slyšel. Možná o něm mluvila i Katarína, ale podrobnosti jsem nějak nemohl vybavit. "Vše se ti vybaví, až provedeme ten rituál" pousmála se. Před noční klub jsme dorazili za úsvitu. Nad jeho zavřenými dveřmi byl vytesán z kamene symbol, který mi matně něco připomínal. Bylo jisté deja vú. Probudil jsem Emmu, která usnula někde v polovině cesty a Jasona, jež spal celou noc. "Je zavřeno" prohlásil jsem, co bylo zjevné. "Budeme muset počkat?" Emma rozespale kývla a vyhledala nejbližší hotel. Byl v ústraní a nenápadný. Jason se jel zbavit auta a já následoval Emmu k recepci, která vypadala spíš jako nějaká vrátnice. Za sklem seděl před psacím stolem mladík, který byl příliš unavený a neustále zíval. "Zdravím" usmála se Emma. "Potřebujeme pokoj pro tři na jednu noc." "Na jméno?" zeptal se, když klikl na myš od počítače, jež stál před ním. ' "Watsonová" pověděla a já tušil, že to nebude její pravé příjmení, ale bylo to jedno. Mladík však nepožadoval žádné doklady, pouze jméno naťukal do počítače. "Tři osoby, jedna noc. Pokoj číslo 118, druhé patro. Sedmset devadesát" zrekapituloval a Emma mu podala peníze výměnnou za klíče od pokoje. Stál jsem v nějakém hypermarketu a díval se na hnědovlasého mladíka, který si prohlížel baličky masa v plastovém balení. Cítil jsem se jakobych byl omámený. Moje ztěžklé tělo mě jen silou vůle poslouchalo. Zůstal jsem tedy stát na místě a pozoroval chlapce u masa. Měl na sobě bleděmodré kraťasy, černé tenisky a zelené tričko, které měl upnuté kolem úzkého pasu. Měl jsem pocit, že ho velmi dobře znám. Byl mi něčím nepředstavitelně blízký. A přitom to byl jen chlapec s rozmazaným obličejem. Konečně si vybral mezi kuřecím prsním. Maso položil do košíku a otočil se míříc uličkami směrem k pečivu a zelenině. Snažil jsem se jít za ním, ale počínal jsem si nemotorně, ale nevypadalo to, že by si mě všimnul. Zastavil se u melounů a zadíval se s úsměvem na chlapce, který si zrovna přivoněl ke svazku jarních cibulek. Cítil jsem z něj tolik energie, že mě na moment zamrazilo. Na sobě měl černou mikinu s knoflíky a ve volné ruce svíral stejný košík jako měl chlapec, co ho pozoroval, ve kterém měl už nějakou zeleninu. "Kdo je ten-" chtěl jsem se zrovna zeptat mladíka, vedle kterého jsem stál a pokusil jsem se mu položit ruku na rameno. Mým tělem proběhl záškub a jakýsi silný náboj. Miluji Tě, Sebi, ucítil jsem jeho myšlenky. V tu chvíli se mi vše rozjasnilo. Poznal jsem Adriho, kterého jsem držel za rameno, aniž by si toho všiml a sebe, jak vybírám zeleninu. Byla to vzpomínka. Adri se však zničehož nic otočil ke mě s široce otevřenýma očima. "Jsi v nebezpečí" varoval mě. Jen jsem na něj zíral a nedokázal jsem mu cokoli odpovědět. "Musíš se hned probudit" řekl naléhavě. "Probuď se!" Začal semnou třást. Ještě jsem v hlavě slyšel jeho hlas, když se mé vědomí vracelo do těla. Rychle jsem se posadil v posteli, ve které jsem ležel. Netušil jsem kde jsem a co tu vlastně dělám. Pokoj, ve kterém jsem se probudil byl v šeru. Závěsy byly zatažené a vzduch uvnitř byl dusný. Jason seděl u stolu před notebookem a Emma klečela u mé postele. "Strašně jsi s sebou házel" "Zlý sen" broukl jsem pouze a promnul si oči. "Potřebuju kafe" Zatímco jsem se sprchoval mi Emma zajistila kávu. Závěsy v pokoji byly na straně a okno bylo otevřené. Proudil sem chladný noční vzduch. Kávu jsem si vzal k oknu a nechal jsem Jasona a Emmu u stolu. Obloha byla posetá hvězdami a mě se neuvěřitelně stýskalo. "Omlouvám se" pověděla Emma, když se posadila naproti mě do okna. "Za to, že jsme tě tak vytrhli z tvého nového života." "To je v pohodě" upil jsem kávy. Nechtěl jsem to probírat. Bylo to až příliš čerstvé. "Jen chci, abys věděl, že nejsi sám. Stojíme s Jasonem při tobě" usmála se. "Co moje rodina?" zajímalo mě. Ač jsem věděl, že odpověď bude nejspíše hodně bolestivá. "Znala jsem jen tvou mámu, Sebi" "Co se jí vlastně stalo?" "Zachránila nás před démone, ale sebe už zachránit nemohla" Přikývl jsem. Mám byla mrtvá a já se dál už ani vyptávat nechtěl. "Bastí, pojď honem, musíme jít" zavolal žena ve středních letech oblečná v úzkých kalhotech a delším kabátku v šedé barvě. Zbývaly jí obout kožené kozačky. Hnědé vlasy měla po ramena, a když se skláněla k botám, zastrčila si pramínek za ucho. Byla připravená vyrazit za svým úkolem, ale čekala ještě na svého syna, kterého milovala víc, než cokoli na tomto světě. A proto plnila tyto občasné práce, aby mohli žít relativně klidným životem. Odněkud z bytu se přihnal energický malý chlapec s oříškovou kšticí a šedomodrýma očima s šťastným výrazem v obličeji. Přicupital k ní a poskakoval vesele na místě. "Jdeme na hřiště?" ptal se svým dětským hláskem. "Ano, miláčku" odpověděla s úsměvem žena a posadila svého tříletého syna na botník a jala se mu obouvat boty. "Užijete si s Mary spousty srandy, ano?" "Jo" zajásal chlapec nadšeně. "Poslouchej mě, Bastí" přidřepla si k němu, když ho postavila na zem a chytila ho za ruce. "Chci, abys věděl, že maminka Tě miluje, ano?" políbila ho na čelíčko. "Budu tady vždy, když mě budeš potřebovat" usmála se na malého chlapce, který nechápal, že s ním loučila. Dělala to tak pokaždé, když odcházela za prací. Bojoval za svého malého syna, který byl celým jejím světem. A tak vzájemně ruku v ruce opouštěli byt. Natáhnul jsem ruce a chtěl je zastavit, ale tělo se ani nehnulo. Úsilí se mi odvděčilo pádem na kolena a přes všechny slzy jsem už neviděl. "Neodcházej, mami!" Vytrhl jsem s křikem z něčích rukou a přepadl přes židli na zem. Zhluboka jsem se nadechl a lapal po dechu. Pohled jsem měl zcela zamlžený. "Musíš se uklidnit, Bastiene" ozval se hlas z dálky. V uších mi hučelo a celý jsem se třásl. Pak se mého obličeje dotkly něčí černé ruce. Kdosi začal něco mumlat, dokud jsem nepřestal lapat po dechu a začal se mi zaostřovat pohled. "Ais, ais, ais" opakoval stále dokola papa Arking. Teprve teď jsem si uvědomil, že mě trápila mučivá bolest, která mi nedovolovala se nadechnout, ale díky slovům toho černocha v černém obleku mě pomalu opouštěla a uvolnila mé křečovité tělo. "Co se stalo?" zamlaskal jsem, jak jsem měl sucho v puse. Papa Arking odstoupil, abych se mohl posadit a Emma mi podala sklenici s vodou, kterou jsem najednou vypil. "Narazil jsem na blok" vysvětlil papa Arking a posadil se za svůj pracovní stůl plný různých předmětů. "Někdo vytvořil bariéry, které zabraňují extrahovat uvězněné vzpomínky." Jason a Emma mi pomohli na nohy, abychom se mohli posadit na koženou pohovku před jeho stolem. "To mi bude pokaždé takhle zle?" zachraptěl jsem dívaje se na plešatého muže před sebou. "Počkat, vůbec si nepamatuju, že jsme sem přišli." "Vedlejší účinek extrakce. Navíc by se to jen zhoršovalo" přikývl. "Prolomení bariér by žádný člověk nepřežil." Mírně jsem zamračil. "Takže je nám ten svitek k ničemu" prohodil Jason. "I tak by vám k ničemu nebyl" prohlásil papa Arking. "Tento svitek totiž slouží k jinému účelu." Chvíli bylo ticho, což mi pomohlo setřídit si myšlenky v hlavě. "K čemu teda je?" chtěla vědět Emma. "Slouží k povolání Božího posla, archanděla Gabriela" vyjevil pravý význam svitku papa Arking a já zpozorněl. "Oni opravdu existují?" podovil jsem se s úžasem. "Já jen, že jsem žádnýho anděla nikdy neviděl, ale…" "Jsou reální, to mi věř" ujistil mne papa Arking. "Zajímalo by mě, jak jste se k němu dostali." "Dala mi ho jedna známá." odpověděl jsem. "Proč?" "Protože obsah svitku se objeví ve chvíli, kdy se ho dotkne povolaná osoba" zvážněl papa Arking. "Jste předurčení k tomu, aby s vámi Gabriel hovořil." "Možná je to vodítko k tvým vzpomínkám" nadhodil Jason. Měl nejspíše pravdu. Možná by byl schopný tu bariéru nějak zneškodnit právě archanděl Gabriel. "Kdy to uděláme?" chtěl jsem vědět. "Pokud možno ihned" prohlásil papa Arking vážně. Stáli jsme v zadním salónku plném různých artefaktů na policích a spletí provázků a nitek u stropu. Při každém úmrtí papa Arkinga se natáhne jedno vlákno. A dokud se tu bude dát volně pohybovat, bude stále znovu vzkříšen. Takovou měl smlouvu se smrtí. Stáli jsme uprostřed té místnosti v kruhu a drželi se za ruce. Ve vzduchu před papa Arkingem levitoval svitek tak, aby z něj mohl číst. Pod námi byl nakraslen bílou barvou složitý symbol. "Připraveni?" zeptal se a všichni mu kývli. Místnost se zalila oslňující světlem. Papa Arking, Emma i Jason před ní zavírali oči a drželi si ruce na uších. Já se však díval a naslouchal šustu křídel. Dokud se ve světle neobjevila postava. Vysoká a hubená postava. Byla zahalená v nádherné šedomodré róbě s ohromnými bělostnými křídly, které se úplně roztáhly do své nejdelší míry, aby se mohli pokojně složily za záda. Anděl si dal své žářivé blonďaté vlasy z čela. Měl ostré rysy muže, a přesto v něm byla neuvěřitelná ženskost. Obličej byl bledý, ale spíš zářivý, než kdyby působil nezdravě. Nebylo na něm jediné vady. Prohlédl si lidi v místnosti a světlo začalo pomíjet. I pro ostatní teď bylo schůdnější vidět a tak s oněmělými a ohromenými výrazy nechali své ruce klesnout k tělu. Papa Arking okamžitě poklekl a Emma s Jasonem jej napodobili; sklopili hlavy. Jen já jsem zůstal stát napůl ohromeně a napůl zvědavě. "Kdo jsi?" zadíval se na mě upřeně Gabriel. "Jsem Sebastian-" Gabriel udělal krok směrem ke mě a já okamžitě zmlknul. V očích mu najednou zajiskřilo, jakoby právě nalezl dávno ztracený poklad. "Musíš jít semnou" řekl pak rozhodným hlasem. "Bez Emmy a Jasona nikam nepůjdu" zakroutil jsem hlavou a Gabriel se podíval na mé klečící přátele, jež se neodvážili zvednout hlavu. Jakoby přesně věděl o koho jde. "Dobrá" kývl nakonec a otočil se na papa Arkinga. "Pokud je to on, budeš odměněn." Papa Arking lehce kývl a já se zamračil. Vůbec se mi ta věta nelíbila. "Íí. Rah. Mre" zvolal Gabriel mocným hlasem a vše se zahalilo do světla. *** Proces Kataríny měl proběhnout druhý den od jejího zatčení, ale uskutečnil se až den třetí, neboť Amelia měla spoždění. Amelia von Haagen patřila ke Starším. Byla členkou vznešeného čarodějnického rodu, který měl své první příslušníky již při Početí. Její sestra Maria byla také Starší, ale zároveň i Královnou Celestinského kavernu, což v latině znamenalo Nebeský. Ke Starším patřil donedávna i jejich bratr Vladimír, který však podlehl své dlouholeté nemoci. A tak teď Starší čítaly jen o dvou členech. Katarína do této rodiny patřila, neboť Maria byla matkou její muže Radagasta. Byla do něj zamilovaná, když se brali, ale její touha stát se někým vyjímečným ji po pár letech přemohla. Uprchla tedy od své rodiny a celého kavernu a zaujala místo v Řádu, který jí poskytl přemnoho vědomostí, díky kterým se nakonec stala jejich královnou. Řád však byl teď rozprášen, ale ona se stále cítila být královnou, i kdyby jí to mělo stát život. Místnost, ve které se měl Proces konat připomínala senát Starověkého Říma. Byla to čtvercová místnost, která měla podél stěn dřevené lavice, které se stupňovaly vzhůru. Jedinou vyjímkou byly tři masivní židle pro Starší a oblouk, který označoval dveře pro vstup. Vedli ji dva členové kavernu, kteří patřili do elitních jednotek. A před ní si to kráčel Kapitán, který ji zajal. Místo černého obleku měl teď na sobě dlouhý bronzový háv. Zatímco ona sama na sobě měla ty samé šaty, jen zmuchlanější a špinavější od noci strávené v kobce. Vlasy měla rozcuchané a ruce špinavé v železných okovech, které jí bránily použít magii. Vstoupila dovnitř s hlavou vzpřímenou. Nechtěla nikomu dopřát tu radost a uznat svou porážku. Odvedli ji na lavičku žalovaných, kde však už seděl jeden z jejich synovců Martinus. Pamatovala si ho jako malého blonďatého chlapce, který měl neuvěřitelnou jiskru. Teď mohl mít tak devět let, ale bledá a špinavá pokožka s kruhy pod očima mu přidávaly nejméně dva roky. Nejhorší bylo pro Katarínu uvědomění, že Martinus má prasklý ret a celkově oteklou a tmavou tvář. Tak je chytili, pomyslela si s pohledem na okovy, jež Martinus na rukou. Na prostřední židli, jež náležela Starším seděla majestátně Maria. Měla obarvené vlasy na hnědou, lehce narezlou barvu. Vrásky a slabé kruhy napovídaly, že toho moc nenaspala. A člověk se pod jejím orlím pohledem kroutil jako paragraf. Na sobě měla černý plášť s tmavě zelenými lemy. Prohlížela si nějaké papíry, co měla vedle sebou na stolečku. Po její pravici seděla její starší sestra Amelia. Její husté šedivé vlasy měla protkané bílou moudrostí a ztrápeným pohledem svých láskyplných oříškových očí se dívala na Martinuse. Byla ztělesněním všeho, co Maria nebyla. A Katarína, i pár další, kteří se báli to vyslovit nahlas, si myslela, že právě Amelia by byla tou nejlepší královnou Celestínských v historii. Katarína se rozhlédla po přítomných v místnosti. Naproti lavicích žalovaných seděli vysoko Martinusovi rodiče. Jeho otec Mitril měl na sobě bílé tričko, obličej zarostlým hnědými vousy a jeho obličej bych stejně chladný a úřední jako obličej jeho matky Marii. Katarína ho jako svého švagra neměla nikdy ráda. Mitril bych schopen udělat cokoli, aby se zavděčil své matce. Třeba dá svého malého syna k Procesu. Jeho žena Eloria působila jako skvostný andílek, ale Katarína jí znala i jinak. Pod jejími blonďatými vlasy a nebesky modrýma očima byla pouhou loutkou, která se nedokázala postavit svému manželu, natož kavernu. Kdesi v davu pak našla Romanus, jediného syna Amélie, jež seděl ve slušivém oblečku vedle své ženy. Romanus byl celým kavernem považován za spravedlivého a jednu dobu do něj byla Katarína bláznivě zamilovaná, ale jejich vztah nepřekročil nikdy platonickou sféru. Romanus na to byl příliš čestný. Spoustu lidí neznala, ale věřila, že je smetánka Celestínského kavernu, jež se přišla podívat. A pak se její pohled střetl s těma překrásnýma oříškovýma očima. Patřily jejímu muži Radagastovi. Krátké hnědé vlasy byly zmaštěné a na obličeji měl několika denní strniště. Pod očima měl temné kruhy. Vypadalo to, že se vrátil z nějaké mise. Katarína si musela přiznat, že jí chyběl. "Dnes je sedmého listopadu podzimu dvatisíce jedenáct" promluvila Maria chladným hlasem. "Kdo přivádí žalovaného?" Postavil se statný muž s mnoha jizvami, jež seděl vedle Martinuse. "Já, Výsosti" promluvil hrubým hlasem. "Kapitán Celestínských zmijí, Leonard Craster" O Celestínských zmijích už Katarína slyšela. Byla to nejmladší jednotka kavernu, která se za velice krátkou dobu vyhoupla na nejvyhřívanější jednotku. Všechny mise splnili vždy na výbornou, avšak s jistými ztrátami na životech. "Přivádím Martinuse von Haagena, krvezrádce Celestínských" zatáhl za Martinusovi okovy a přitáhl ho na vyvýšený piedestal s dřeveným zábradlím. Martinus se vyčerpaně chytil zábradlí a opřel se o něj. "Kdo je žalobcem?" ptala se dál Maria, jakoby Martina vůbec neznala, zatímco se Kapitán Celestinských zmijí usadil mezi ostatní přihlížející. "Inspektor Barnabáš Crowley" Ze stínů mezi lavice vystoupila Katarínina noční můra. Byl to plešatý muž v rudém plášti až po zem, který mu halil různá tetování, jež znázorňovala jeho mrtvé nebo mučené oběti. Udělal pár kroků kupředu a poklonil se Starším. Tak ten zmetek se stal Inspektorem, zhrozila se Katarína. Vždy si totiž myslel, že tenhle muž by neměl získat žádnou moc. "Obžalovaný Martinusi von Haagene" zadívala se Maria na svého vnuka a Katarině došlo, že její synovec je bez obhájce. Nikdo asi hájit chlapce proti samotné královně nechtěl, ale Katarína neměla, co ztratit. Moc dobře věděla, že tento Proces není o spravedlivém soudu, ale trestu. "Obhájcem je Katarína von Haagen" vstala ze své lavice nehledě na šok, který v místnosti způsobila. Martinus se zadíval na svou tetu s údivem, nikdy by od ní nečekal něco takového. Katarína mu věnovala jeden ze svých vlídných úsměvů. "Nelze, aby obžalovaného dělal obhájce" prohlásila téměř ihned Maria, jen co se vzpamatovala z toho nenadálého zvratu. "Celestínské zákony," ozvala se Amelia klidně a strhla na sebe veškerou pozornost, "však povolují obžalovaného obhájce, pokud se nejedná o stejnou žalobu." Maria po své sestře střelila jedovatým pohledem, ale Amelia jí nevěnovala pozornost. "Budiž" souhlasil nakonec Maria a stočila svůj pohled zpět na Katarínu. V očích měla jasnou nenávist. "Okovy však zůstanou na svém místě." Katarína přikývla. S tím počítala. "Jaká jsou obvinění?" "Obžalovaný je obviněný z kontaktu a spolčením s krvezrádcem Malachaiem von Haagenem. Dále ze zrady Celestínského kavernu a z ús)myslného zmaření vyšetřování vyhlášeném na již zmíněného Malachaie. Cítíte se vinen?" zadívala se Maria na chlapce, který sklopil zrak k zemi. "Neodpovídej" přikázala Katarína svému synovci. "Můj synovec využívá právo neodpovídat." Obvinění byla velice silná. To si Katarína uvědomovala, a také věděla, že trest ho nemine. Ale chtěla, aby trestem nebyla smrt. "Inspektore" vyzvala Maria Crowleyho, který udělal pár kroků, aby stál před Martinusem, ale udržoval si značný odstup. "Byla proti Vám vznesena závazná obvinění. Jak se k nim stavíte?" "Nechtěl jsem nikomu ublížit" špitl ochraptěle Martinus. Slzy měl na krajíčku a pohled mu sklouzl na rodiče, jež seděli na vyšších lavicích. "Kdo všechno byl s Vámi?" ptal se dál Crowley. Martinus se nechápavě zadíval na svého vyslýchajícího. "Byla by to polehčující okolnost, kdybyste vyslovil všechna jména Vašich kompliců." "Námitka" ozvala se ihned Katarína. "Můj synovec nebyl odsouzen. Není tedy možné, aby měl nějaké komplice." "Beru zpět" zvedl ruku Crowley dívajíc se stále na Martinuse, než mohla Maria cokoli říct. "Tak tedy jména Vašich společníků" Sakra, byl dobrej, zaklela v duchu Katarína. "Kai nás do toho zatáhnout nikdy nechtěl" ozval se Martinus, než ho stačila Katarína zastavit. "Máte na mysli hledané krvezrádce Malachaie von Haagena?" Martinus pouze přikývl. "Takže jste společně se svou sestrou, bratranci a sestřenicemi kontaktovali krvezrádce a spolčili jste se s ním?" "Námitka-" ozvala se Katarína, ale Martinus v slzách vykřikl: "Tak to nebylo!" "Jak to tedy bylo?" tázal se dál Crowley, aniž by nechal Martinuse chvíli vydechnout. "Můj synovec je očividně ve velkém stresu" ozvala se Katarína. "Žádám o odklad Procesu." "Zamítá se" sykla chladně Maria. "Sestro" oslovila ji Amelia. "Zamítá se!" křikla a kývla na Crowleyho. "Popište nám tedy vlastními slovy, co se stalo" vyzval Crowley chlapce. "Měli jsme všichni stejný sen" rozvzlykal se Martinus. "Kdo my?" "Bert, Romi, Carol, Esmé, Freya a já" plakal Martinus a Katarína zpozorněla, když uslyšela jméno svého syna. "Promluvil k nám anděl, kterých chtěl, abychom našli Kaie." V místnosti se na moment rozhostilo ticho a pak začali jeden přes druhého povykovat. "Nemožné!" "Neslýchané." "Lže!" "Ticho!" uklidnila místnost Maria. "To je směšné" prohlásil hned Crowley nahlas. "Stvoření Světla nepromlouvají s kavernem od dob Smilnění." Všichni znali příběh Celestínských nazpamět. Frayatel byla Eredetskou, která sestoupila na Zem a pojala za svého muže Isaaca. S ním pak počala dítě. Bůh však odmítl tuto hanebnost, neboť byla proti jeho zákonům. Frayatel zahubil a na Isaacův rod seslat prokletí Celestínských, s nimiž nesměla promluvit žádná bytost ze Světla. "Chlapec snaží obhájit něčím, co není možné" pokračoval Crowley. "Ale stalo se to" štkal Martinus. "Kai chtěl, abychom se vrátili, když jsme ho našli. Ale my se nemohli vrátit…" "Nemohli, protože už po Vás pátrali jednotky Celestínských, je to tak?" Martinus přikývl. "A pak se objevil ten anděl i Kaiovi" pokračoval Martinus. "Kai měl splnit něco, co nechtěl a odmítl ho. A my si slíbili, že budeme pořád a navěky spolu." "Tohle dejte do zápisu" rozkázal Crowley. "A teď jsou ostatní kde?" Nečekal však na odpověď, odstoupil na kraj a mávnutím ruky dal znamení, že skončil. Slovo dostala Katarína. "Tento Proces se netýká kavernu, ale jen naší rodiny" řekla zcela vážně. "Obžalovaný se vážně provinil nejen vůči své rodině" odsekla Maria. "Vždyť je to tvůj vnuk!" křikla na ni Katarína s jistou dávkou zuřivosti. "Je to tvůj vnuk, Mario!" "Vše, co jsme tu slyšeli svědčí o vině obžalovaného" promluvila Maria a postavila se. "Trestem budiž upálení na hranici." "Ne!" vykřikla Eloria a chtěla vstát, ale Mitril jí strhnul zpátky k sobě, a tak se svému muži schoulila do náruče. Martinus se rozplakal a pevně svíral zábradlí. Katarína oněměla koukala na Marii a snažila se přijít na to, kde se v ní vzala taková nenávist k vlastní krvi. "Odveďte odsouzeného" rozkázala Maria. "Nedovol jim to, teto" zaprosil Martinus a vrhnul se ji kolem pasu. "Ne" zašeptala Katarína, uchopila pevně jeho hlavu a prudce s ní škubla. Bezvládné Martinusovo tělo dopadlo na zem. Místnosti se ozvaly výkřiky, když z rukou spadly Kataríně okovy a ona se zhluboka nadechla. Odhodila muže, jež chtěli odvést Martinuse, ale zarazili se, když mu byl zlomen vaz. "Teď mě poslouchejte, vy bídná chátro!" zaburácela dívaje po všech okolo a z očí jí tekly slzy. "Tímto vám všem tady přísahám, a hlavně tobě Mario, že nepřestanu, dokud vás neulovím jako zvěř, kterou jste se stali!" Jednotky Celestínských ji obklíčili, ale dávali si na čas s lapením. Moc dobře věděli, že Katarína má v sobě hodně síly. Použij mou sílu a zmiz odtud!, slyšela Katarína v hlavě hlas Amélie. Proto jí na znamení kývla a zmizela. ***

Předchozí: II. Staří přátelé
Následující: IV. Cesta nebem