Srpen 2016

Mosley - část první

27. srpna 2016 v 18:40 | MJ Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Bylo nádherné léto. Slunce pražilo na zahrádku malého domku, ze kterého právě vyšel blonďatý chlapec v doprovodu bělovlasé staré paní, která měla ve tváři smutný úsměv. Mosley přesně věděl, jak se cítí, protože celou tu záležitost prožil s ní. Umřelo jí jediné vnouče, které měla, ale Mosley se s ním dokázal spojit. Což paní udělalo velkou radost. Mohla se se svým vnoučetem rozloučit.
"Jěště jednou Vám moc děkuji, pane" pokývla hlavou a podala mu ruku. "Chvíli jsem pochybovala, ale moc jste mi pomohl."
"Jsem rád, že jsem mohl být nápomocen, paní Roughertová" pousmál se Mosley a volnou rukou si upravil své delší blonďaté vlasy, protože mu spadly do očí.
"Tady pro Vás" řekla pak a z kapsy vytáhla malý balíček peněz. Nejspíše její veškeré úspory.
"To nemůžu příjmout" zakroutil okamžitě hlavou Mosley a odstoupil o krok dál.
"Neblázněte" usmála se mile a vnutila své peníze Mosleymu, který je nerad přijal. "Ať se Vám daří"
S tímto se rozloučil a Mosley zamířil ke své oprýskané dodávce na příjezdové cestě domku. Cítil se vyčerpaný a potřeboval sprchu, a tak zamířil nazpět do motelu, ze kterého přijel. Potřeboval ze sebe smýt ty pocity, které si při seanci prožil. Spousta lidí mu tvrdila, že to, čím disponuje je dar, ale on si to nemyslel. Bylo to spíš prokletí.

Motel působil opuštěně, neboť bazén v areálu byl vypuštěný a lidé tu většinou jen přespávali. Zalezl do pokoje číslo 23, který si pronajal pouze na dva dny, aby se mohl plně věnovat paní Roughertové. Netušil však, že to půjde tak rychle. Její vnouče našel velmi rychle a byl se svou prací spokojen, kdyby jej tak nevysilovala. Zamknul za sebou dveře a pocestě do koupelny se svlékl ze svých šatů. Pustil na sebe vlažnou sprchu a užíval si proud vody, který schladil jeho tělo.

Byl zrovna zabalený v osušce a začal se cítit komfortně, když se mu v kapse kalhot pohozených na podlaze rozezvonil telefon. Pomalu k němu přešel a doufal, že přestane zvonit. Volající však měl větší trpělivost a tak Mosley přiložil telefon ke svému uchu.
"No?"
"To je dost, že jsi to zvedl" ozval se podrážděný hlas Dana. "Mám pro tebe další kšeft. Až budeš hotov z tou babku, tak tam hned přijeď. Adresu a další podrobnosti máš v mailu."
Chvíli bylo ticho.
"Slyšel jsi měl?"
"Jasně, že jsem tě slyšel" zakroutil hlavou Mosley. "Dane, potřeboval bych trochu oraz..."
"Hele, klidně si po tomhle případu vezmi dovolenou. To je mi fuk, ale zítra večer tě čekám v Oregonu. Jasné?"
"Dobře" přikývl Mosley, ukončil hovor a telefon hodil na postel.

Rozhodl se, že ještě vyrazí ven a trochu si odpočine s knížkou v nedalekém parku. Přešel na trávník, kde si vyzul boty a uvelebil se. Rozevřel knížku a dal se do čtení. Netrvalo však dlouho a blízko u něj přistál létající talíř. Vzhlédl před sebe. Běžel k němu mladík jen v šortkách a omluvně se usmíval.
"Promiň" kývl na Mosleyho hlavou.
"V pohodě" zvedl jen ruku Mosley a nechal toho kluka, aby si vzal svůj talíř.
"Hele, nechceš si zaházet s námi?" zeptal se ho pak, když se chystal jít zpátky za kamarády.
"Jsem na sport hrozný nemehlo" přiznal ledabyle Mosley a zadíval se do těch modrých očí.
"Škoda" pokrčil rameny a nakonec rozhodl běžet zpátky.
Mosley se pousmál a věnoval se dál knížce. Slunce začalo pomalu zapadat a Mosleyho začaly bolet oči z těch malých písmenek.
"Čau" ozval se poblíž něj znovu hlas toho kluka.
"Ahoj" zvedl k němu pohled. Mladík se usadil naproti němu.
"Nechtěl by ses k nám přidat na bazénovou párty u kámoše doma? Je to jen pár bloků odtud"
"Nemyslím si..."
"Hlavně mi neříkej, že jsi i nemohlo na tancování a plavání v bazénu" zasmál se mladík.
"Víš, že i plavání je sport? Chceš mě snad mít na svědomí?" zeptal se vážně Mosley a mladík na chvíli oněměl. "Ale tancování mi docela jde"
Oba se zasmáli.
"Dobře, ukaž napíšu ti adresu"
Mosley mu dovolil, aby mu do telefonu naťukal adresu.
"Začínáme v osm" mrkl na něj kluk. "Jo, a jsem Jake"
"Mosley"

Mosley začínal byl s přibývajícími hodina vcelku nervózní. Už dlouho nikde venku nebyl. Byla to jen samá práce a povinnosti, kterýma ho Dan nakládal. Teď si to však plánoval užít, jak to jen půjde. Oblékl si své oblíbené tričko černé se zlatým nápisem: I´m proud boy a zelené kalhoty. Bylo něco po osmé, když mířil ke své dodávce. Vydal se na adresu, kterou měl v telefonu. Už, když vjel do ulice slyšel hudbu vycházející z jednoho domu uprostřed. Dunění se však rozléhalo po celé ulici. Zahrada před domem byla okupována spousty lidmi, kteří si drželi své pití v ruce a povídali si mezi sebou. Mosley zaparkoval u chodníku a vystoupil z auta.

Z hlavního vchodu do domu vyběhl Jake, aby Mosleyho mohl přivítat. Nejspíše ho vyhlížel.
"Ahoj, Mosley" usmál se na něj. Mosley na něj pouze kývl a nechal si podat pití. Společně pak vyrazili postranní brankou na zadní zahradu, kde byla zábava v plném proudu. Lidé okupovali velký bazén i jeho okolí. Tady už se plně tančilo u velkých beden a mixážního pultu.
Jake Mosleymu představil pár jeho přátel a společně seděli u bazénu a bavili se. Mosley se cítil spokojeně jako dlouho ne. Tedy až do chvíle, kdy na druhé straně zahrady zahlédl Dana. Ten si ho také všiml a rychle zamířil k němu.
"Můžeš mi vysvětlit, co tu děláš?" zařval na něj přes hlasitou hudbu. Mosley jen sklopil pohled. Jake se nejprve podíval na Dana a potom na Mosleyho. Pak se postavil.
"Co je za problém?"
"Nepleť se do toho, cucáku"zavrčel na něj Dan a Mosleyho zvedl za ruku.
"Tvoje?" zeptal se, když z Mosleyho sundal mikunu. Jake jen přikývl a Dan mu ji hodil.

Dan vlekl Mosleyho před dům. Lidé kolem se na ně koukali a mezi sebou vtipkovali. Nejspíše na téme, že pro Mosleyho si přijel otec. Neměli ani nejmenší zdání. Dan ho dovlekl k autu.
"Okamžitě nastup. Jedeme do motelu a hned potom vyrážíme do Oregonu." nařídil Dan.
"Jak jsi mě našel?" zajímal se Mosley.
"Očividně jsem měl důvod zapnout ti GPSku v mobilu a teď nastup."
"Pil jsem" kníkl Mosley.
"A jak jsi chtěl dojet zpátky do motelu?" zeptal se vyjeveně Dan. "Chtěl si jet opilý?"
Mosley pokrčil rameny.
"Zapadni do mého auta"

Dan dohlédl, aby si Mosley sbalil své věci a naložil je k sobě do auta. Nakonec rozkázal i Mosleymu, aby nasedl a společně vyrazili. Mosley se posmutněle díval z okna na míjející pouliční lampy a cítil se prázdný. Dan pustil slabě rádio, jež bylo zabudováno v palubní desce auta. Mosley měl také staré rádio, ale v jeho dodávce většinu času jen divně praskalo.
"Co bude s mým autem?" zeptal se Mosley.
"Nechám pro něho poslat" odpověděl Dan. "Cos tam, proboha, dělal?"
"Chtěl jsem jen být na chvíli mezi lidmi" odvětil Mosley a znovu se zadíval z okna.
"Chápu, že teď toho je moc, Mosley. Ale začíná nám to vycházet." pousmál se Dan. "Kšefty se jen hrnou"
"Paráda" utrousil Mosley a Dan se přestal usmívat.
"Vezmu tě v Oregonu na večeři"

Jak Dan slíbil, tak také splnil. Když dorazili do Oregonu, vytáhl Mosleyho na noční jídlo v hotelové restauraci, kde měli pronajaté pokoje. Mosleymu se trochu zvedla nálada. Bylo to něco, co potřeboval, neboť po cestě dostal vcelku hlad. Danovým záměrem bylo však něco jiného. Když si objednali u servírky, posunul mu Dan po stole fialovou složku.
"Co je to?" zajímal se Mosley.
"Tvůj nový případ"
Mosley si povzdechl a složku otevřel. Byl v ní jeden papír se základními údaji o jedné dívce. Jmenovala se Penny Dreedová a nedávno oslavila patnáct let. Byla zde i její dosavadní lékařská anamnéza, podle níž byla fyzicky zdravá, ale trpí akutní polymorfní psychózou. Dále složka obsahovala i její fotografie. Na prvních z nich vypadala vesele a byla opravdu milá. Avšak na těch dalších měla bledý obličej, kruhy pod očima, popraskané žilky v očích a na tělě samá modřina.
Mosley musel zavřít složku.
"Je tohle případ pro mě? Má psychiatrickou diagnózu a působí to na mě jako případ domácího násilí"
"To je právě to, co musíš zjistit" mrknul na něj Dan. "Ale zase na druhou stranu, my oba bychom dostali psychiatrickou diagnózu, kdybych někomu vyprávěli, co jsme zažili"
Mosley musel uznat, že v tomhle má Dan pravdu. Bylo zbrklé odsuzovat tu dívku, když vůbec nemusela být nemocná. A pokud jí může Mosley pomoct, měl by to udělat. To si alespoň Mosley myslel. Jenže neměl ani zdání, že tohle bude nejtěžší případ, který za dobu svého života řešil. A zde náš příběh začíná.

Mosley Wenler
zdroj: google.com -> obrázky