Listopad 2016

Mosley - část druhá

30. listopadu 2016 v 18:15 | MJ Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Mosley prospal celé dopoledne, protože se do postele dostal až k ránu. Ještě s Danem probírali pár věcí ohledně posledního případu. Ne, že by Dana zajímalo, jak seance dopadla, ale chtěl vědět, jestli Mosley dostal nějaké peníze. A byl velice potěšen, když mu Mosley přiznal, že mu ta stará paní něco dala. Mosley nepochyboval o tom, že Dan si vyžádal nějaké peníze předem, protože po Mosleym nechtěl, aby mu něco dával.
Zvedl své unavené tělo z postele a přešel do koupelny. Opláchl si obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Nelíbilo se mu, co viděl. Věděl, že není ošklivý, ale sám chtěl být. Přitáhlo by to méně pozornosti a rozhodně méně pohledů, ať už se jednalo o případy nebo ne. Nevzbuzoval příliš důvěry, vzhledem k tomu, jaké měl povolání. Důvěryhodnost obstarával Dan, Mosley se staral o zbytek.

Sotva stačil něco sníst z toho, co mu donesl pikolík na pokoj, když se za ním přihnal Dan. Mosley se převlékl a společně vyrazili. Město Eugene bylo pro Moslyeho zcela obyčejné. Nepřipadalo mu v ničem zvláštní a tak moc nedával pozor kam ho Dan veze. Zastavili před obytným domem s béžovou fasadou.
"Jen doufám, že to není ztráta času" povzdychl si Mosley, když vystoupil z auta. Nechal se vést dovnitř. Vypadalo to jako sídliště střední vrstvy. Venku si hrály děti, na lavičkách povykovali výrostci a před domem klábosilo pár důchodkyň. Nic neobvyklého. Tedy až na ten chlad v domě, ale Mosley to dával za vinu hrubým zdem.
Vyjeli výtahem do pátého patra, kde u otevřených dveřích stála žena ve středních letech. Vlasy měla svázané do uzlu na zátylku a měla temné kruhy pod očima z nedostatku spánků.
"Dobrý den" pozdravil ji Dan, zatímco Mosley jen přikývnul. "Dovolte, abych vám představil Mosleyho Wenlera"
"Těší mě" kývla a vpustila je dovnitř.
Jejich byt byl sice menší, ale zato útulně zařízený. Květiny sice potřebovali vodu, ale Mosleymu to připadalo v pořádku, vzhledem k tomu, čím si rodina teď prochází. Rozhlížel seš zaujetím kolem.
"Jak je vaší dcerce?" zeptal se Dan, když je uvedla do kuchyně.
"Je na tom teď lépe. Začala malovat obrázky, ale vidím na ní, že to není úplně v pořádku" paní Dreedová přešla k rychlovarné konvici, kterou zapnula. "Smím Vám nabídnout kávu?"
"Ano, prosím" přikývl Dan.
"Vám, pane Wenlere?"
Mosley trhnul hlavou při vyslovení jeho příjmení.
"Mě ne" zakroutil hlavou. "Můžu mluvit s Penny?"
"Ano" souhlasila paní Dreedová. "Je ve svém pokoji. Ty dveře napravo"

Zaklepal na dveře, které mu popsala paní Dreedová, chvíli počkal a poté vešel. Mladá dívenka seděla jen ve své noční košili na podlaze. Kolem se válelo spousty jejich papírů, na které si kreslila. Používala pouze černou a temně rudou pastelku, ty ostatní byly v nedohlednu. Na většině obrázku byly černé kruhy s červenou tečkou. Na jiných zase černá postava s neznámou tváří.
"Ahoj, Penny" pokusil se o rozpačitý úsměv Mosley, vstoupil do pokoje a pomalu za sebou dveře zavřel. Hnědovlasá dívenka zvedla hlavu a svýma unavenýma očima se podívala na Mosleyho. Měla pod jedním okem podlitinu a na pravé ruce tmavě fialový otisk něčí dlaně.
"Ahoj" pozdravila a zlehka se usmála jakoby ji něco bolelo. "On říkal, že příjdeš"
"Kdo to říkal?" podivil se Mosley a posadil se naproti ní.
"Ten, co se schovává uvnitř" prohlásila zcela vážně.
"Hmm" broukl Mosley a díval se na její právě rozkreslený obrázek. Byl celý černý až na bílou část vycházející z pravého horního rohu.
"Ty mi nevěříš?" zeptala se. "Nikdo mi nevěří. Všichni si myslí, že jsem nemocná..."
Chvíli se rozhostilo ticho, které se pak rozhodl rozčísnout právě Mosley. Potřeboval si získat její důvěru.
"Já ti věřím, Penny" pověděla s kamennou tváří. Dívka k němu vzhlédla a v očích se jí zajiskřila naděje.
"Bojím se" přiznala ihned Penny a do očí se ji hrnuly slzy. Plakat však nezačala.
"Jen teď něco potřebuju, Penny, a nejspíše to bude hodně nepříjemné" začal Mosley opatrně. "Chci si s ním promluvit. Myslíš, že to zvládneš?"
Chvíli se na Mosleyho jen dívala a poté rychle přikývla. Byla to tvrdší dívka, než si Mosley myslel.
"Uvolni se" nabádal ji Mosley a dotkl se prsty její čela. "Inventum"
Penny zavřela oči. Pár chvilek se nic nedělo, a když je znovu otevřela, dívala se na Mosleyho úplně jinak. Se zaujetím si ho prohlížela.
"Kdo jsi?" optal se obezřetně Mosley.
"Já jsem legie" zavrčel Pennyin hlas jen v hlubší tónině. "A ty jsi mi malý, chlapeček v tmavém sklepě, že?"
Mosley se zarazil. Tohle bylo až moc povědomé tomu, co si kdysi dávno prožil.
"Odkud jsi přišel?" nedal se Mosley vyvést z míry.
"Jsem všude" zasmála se. "Je to příjemné, když s tebou vymrdávali jako s kloučkem a vymrdávají s tebou doteď. Cítíš nějaký rozdíl?"
"Moratus" vyjekl roztřeseně Mosley. Penny zavřela oči a svalila se na zem jako hadrová panenka.

Mosley proběhl chodbou edbaje hlasů z kuchyně a nechal za sebou zabouchnout bytové dveře. Schody bral po třech a spěchal, aby byl, co nejdříve to šlo, dole. Rozrazil prosklenné dveře a seskočil těch pár schodů, co ho dělily od země. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Do očí se mu hrnuly slzy, ale zvládl je zadržet. Za sebou uslyšel vrznutí oněch dveří.
"Co se děje, Mosley?" ptal se Dan ustaraně a pomalu přešel k němu.
"Je posedlá" odpověděl pouze Mosley a objímal se rukama. Dan se nepatrně zasmál. Přesně tohle potřeboval. Proto se ujistil, že je Mosley v pořádku a zase spěchal nazpátek za paní Dreedovou.