Leden 2017

Storm is coming

23. ledna 2017 v 13:52 | M. J. Nachio |  Deník
Iluze. Tak by se to dalo popsat. Ta situace vyžadovala více slov, ale i to jedno jediné by to vystihlo. Byl jsem zamilovaný. Vždy jsem měl problém s emocemi a emočními závislosti. Láska je pro mě jako droga, a proto se musím naučit abstinovat. Nikoho do svého života nepouštět a zůstat na tom ostrově úplně sám, protože ten, kdo ke mě naposledy připlul, mi jen ubližoval. A jak řekl velikán: "jizvy jsou připomínkou našeho utrpení", tak i já mám spousty jizev. Ať už na těle nebo na srdci.



Chtěl jsem několikrát zemřít. A proto jsem se o to i pokusil. Marně. Byla to má temná období, která jsou teď pryč. Netvrdím, že znovu nepříjdou. Příjdou, protože se blíží bouře. Otázka zní: Jsem na ni připraven?


Tentokrát se mi chce bojovat, protože jsem našel rodinu, kterou nechci opustit, protože se tam cítím v bezpečí a vítaný. Přesně tak, jak by se měl člověk cítit. Do teď mi chyběly základní pilíře, na kterých se dá stavět. A já na nich postavím perfektní a čistý život, který jsem měl mít už kdysi dávno.


Pln strachu - 3. epizoda: Nové prostředí

22. ledna 2017 v 13:30 | M. J. Nachio |  Jednorázovky
"Zdravím Tě, Danieli" usmál se přátelsky doktor a ukázal rukou na volnou sedačku, ke které se chlapec přesunul. Pomalu se usadil do měkkého a objal se pažemi. Ještě před malou chvílí se před budovou loučil se svou rodinou. Tedy vlastně to byli pěstouni a jejich děti, ale měl je rád. Všechny. Na to loučení však nezapomene.

"Všechno bude v pořádku, synu" promluvil otec jemně, poplácal Daniela pod zádech a když si jej od sebe odtáhl a zadíval se na něj ustaraným pohledem, usmál se.
Osmiletý Darren ho vyděšenýma očkama pozoroval. "No, ale vrátíš se brzo domů, žejo?"
Danielovi smutně zacukal koutek, vlastně nevěděl, co mu odpovědět. Pouze objal svého malého brášku.
Vedle něj stála Jane, měla své krásně dlouhé vlasy stažené gumičkou do copku a nebyla namalovaná, protože to ráno nestihla. Objala Daniela jako třetí v pořádí.
"Zvládni to, pošuku" šťouchla jej a ušklíbla se. Daniel se usmál a přešel k mámě.
Cassie Merkonnt byla opravdu zvláštní ženou. Milovala všechny své děti, i to, které nebylo její. Možná ho milovala i víc, než své vlastní. Sice by neměla dělat rozdíly, ale nemohla si pomoci. Daniel jí prostě přirostl k srdci.
Cassie jej objala a pevně si jej k sobě přitiskla.
"Všechno bude v pořádku, zlato." šeptala mu do ucha. "Brzy se vrátíš domů a do té doby si budeme psát"
Měla slzy v očích, ale dalo se to pochopit. Terapeutka ji sice řekla pravdu a pověděla jí to jemně, ale Cassie to hrozně vyděsilo.
Netrvalo to dlouho a jeho zavazadla táhla sestřička a on sám stál za velkým oknem v hale a pozoroval, jak jeho rodina odjíždí v autě.
Zachary: Jasně, že se všechno spraví. Hlavně pro ně, když si odjedou a nechaj tě tady *odfrknutí*
Carol: Buď zticha, Zachary! *okřiknutí*
Zachary: Asi si neuvědomuješ s kým mluvíš, čubko. *zavrčení*
"Danieli?" otázal se znovu doktor a díval se na něj, jakoby Daniel nebyl celou dobu přítomen.
"A-ano?" podíval se na doktora.
"Není ti zima?"
"Ne, pane" zakroutil hlavou. "Děkuji"
"Výborně, jmenuji se Carlisle Paton" představil se. "Můžu se zeptat, co jsi právě dělal?"
"Já přemýšlel" přiznal Daniel.
"A nad čím?"
"Já, jen" povzdychl si. "Nevím, proč jí řekl čubka"
"Kdo?"
"No, Zachary takhle řekl Carol" prozradil Daniel.
Zachary: Práskači! *syknutí*
"Ale já nikoho neprásknul" pípnul Daniel.
"Samozřejmě, že ne. Já to nikomu nepovím, nemusíš se bát" pověděl doktor rychle.
Zachcary: Seš zasraná svině! Mluvil jsem s tou debilní krávou a ne s tebou! *okřiknutí*
"Nekřič po mě" kníkl Daniel.
"Někdo na tebe křičí?" tázal se doktor, snažil se být klidný, ale naklonil v křesle a pozoroval každý Danielův pohyb. "Všechno bude v pořádku, jen se zkus uklidnit a umlčet Zacharyho"
Zachary: Umlčet? *zvednutí obočí* Ví, kdo já jsem?
"To nejde" vzlykl Daniel a přikrčil se.
"Samozřejmě, že jde Danieli. Zkus se nad tím zamyslet. Zachary doopravdy neexistuje" pokusil se o vysvětlení doktor. "Je pouze v tvé hlavě. To ty jej můžeš ovládat"
Daniel chvíli vlzlykal a potom zvedl hlavu. Jeho oči i ústa se ošklivě smály. Opřel se o opěradlo pohovky a dal si nohu přes nohu.
"Tak vy jste ten pošetilý doktor, co chce umlčet nevinné hlasy" prohlásil mladík chladně.
"Předpokládám, že teď nemluvím s Danielem" doktor svraštil čelo.
"Předpokládáš správně, ty jeden usmolenej sráči!" křikl zničehož nic, rozhodil nohy a předklonil se. "Já nejsem jako ostatní, s kterýma děláš doktůrku"
Aniž by stačil kdokoli cokoli říct, mladík přeběhl v mžiku místnost ke stolu, vzal nůž na dopisy, přihnal se k doktorovi, zarazil jej do křesla a přiložil mu nůž k hrdlu.
"Jen klid" pípl doktor a zvedl ruce.
"Už nikdy nepochybuj o mé existenci" zasyčel jako had, který se chystá na svou oběť.
"Dost!" pověděl rázně mladík a zhroutil se k zemi. Nejspíše byl v bezvědomí. Nůž mi vypadl z rukou a doktor ho odkupnul někam pod pohovku. Uklidňoval se a sahal po telefonu, aby mohl zavolat zřízence. Bylo třeba nasadit sedativa a udělat z mladíka zeleninu.
Následující: 4. epizoda: V plné síle

Pln strachu - 2. epizoda: Zdravotní karta

20. ledna 2017 v 10:18 | M. J. Nachio |  Jednorázovky
CHOROBOPIS

Jméno: Daniel
Příjmení: Merkonnt
Datum narození: 11.11.1996 Aktuální věk: 15 let (ku 20.7.2012)
Místo narození: Oakland, Kalifornie, Spojené státy Americké
Obecná diagnóza
Chlapec nemluví o sobě, jen velmi zřídka. Je však vnímavý, inteligentní a emaptický. Zprvu působí jako dobrý hráč, jenž velmi dobře finguje svou nemoc. Opak je pravdou. Jeho osobnost byla rozštěpena a sama si stvořila další pět osobností.
Bývají stavy, kdy jej osobnosti uchvátí do své moci.
Životopis
Prenatální období
Dle záznamů vyplývá, že matka Dara Harperová, 21-letá prostitutka, byla závislá na heroinu. V období těhotenství kouřila cigarety, požívala alkohol a drogy a dále provozovala svou činnosti.

Perinatální období
Dne 11.11.1996 v 5:05 se narodil po devíti hodinovém porodu, bez závažných komplikací. 49 cm, 2,8 kg.

Postnatální období (Kojenecké období)
Po 2 měsíčním pozorování v nemocnici pro možnou epileptickou nemoc byl umístěn do Kojeneckého ustavu.

Batolecí období
Ve věku dvou let adoptován manželským párem Jennou a Brianem Draenovými. Nastěhoval se tedy k nim do domu v Berkeley,, Kalifornie, Spojené státy americké.

Předškolní věk
Zhruba od pátého roku života byl týran svými adoptivními rodiči (zavíráním do komory, svazování, odnětím vody a potravin, a sexuální mu zneužívání (pořizovali fotografie jeho nahého těla, nutili jej uspokojovat jejich pohlavní orgány a v krajních případech byl znásilňován Brianem Draenonem).
Toto trýznení trvalo něco kolem jednoho roku, do doby, než sousedé nahlásili, že je u Draenových doma něco v nepořádku. Policie je zadržela a soud jim uvalil trest odnětím svobody na 18 let.
Daniel byl umístěn v šesti letech do Dětského domova.

Mladší školní věk
V jeho osmi letech si jej vzali do péče jeho novodobí pěstouni Cassie a Adam Merkonntovi, kteří mají dvě děti a to Darrena (aktuálně 8 let) a Jane (aktuálně 18), jenž žijí v San Rafaele, Kalifornie, Spojené státy Americké. S rodiči Daniel neměl problém. Vytěsnil vzpomínky na své předškolní období. Zdály se mu pouze noční můry. Začal normálně navštěvovat Základní školu.

Prebubertální věk
Všechno se zdá být normální. Daniel navětěvuje jednou za čtvrt roku klinického psychologa a vypadá to, že si opravdu nepamatuje na nic, co se mu stalo a nedostavují se ani posttraumatické zážitky.

Pubertální věk
Ve čtrnácti letech jeho života se však u něj začíná projevovat rozštěpování osobnosti. Objevuje se první osobnost, která jej jednou ovládla a napadla Danielova spolužáka.

Adolescentní období
Daniel navštěvuje již druhým rokem PhDr. Josephin Strannardové, které zpozorovala 5 odlišných osobností, které mohou Daniela ovládnout a dokonce mu i ublížit (kupříkladu osobnost jménem Sam, si řezal po zápěstích). Odeslán do Psychiatrické léčebny Santa Cruz, Kalifronie, Spojené státy Americké k PhDr. Carlisle Paton.
Osobnostní rozštěp
Všechny chlapcovi osobnosti mají věk v rozmezí 12-22 let. Dokazují jeho vnitřní nevyzrálost a nerozhodnost.
Příčinou je dle všeho posttraumatický šok z dětství.
Chlapec přiznává, že jej osobnosti dokáží ovládat, že obšas situace, ve kterých se nachází, nezvládá. Důkazem se staly řezné rázny na jeho zápěstí, které způsobil osobnost Sam po rozchodu s osobností Lartem.
Samotná rozštěp nastal v jeho 14-ti letech, kdy se poprvé objevil Zachary.

Zachary
věk: 22 let
Arogantní s dávkou sarkazmu. Nerad se podrobuje, vše má dokonale promyšlené, a když mu něco nevyjde, projeví se jeho impulzivnost a provede něco nebezpečného. (Agresivní napadení Danielova spolužáka).
Archetyp idolu - připodobňuje se k němu, jedná se o něco špatného, ale oblíbeného


Sam
věk: 17 let
Osobnost člověka, která se snaží být tou silnou stránku, jež všechny chce ochraňovat a být jim oporou. Uvnitř se však hroutí. Napomáhá tomu i bolestivý vztah s Lartem.
Archetyp vnitřního uspořádání

Larten
věk: 17 let
Manipulativní, sobecký, často bezohledný. Rád využívá všechny okolo. Tvořil se Samem pár.
Archetyp ID - povrchnost
"Sam je do Larta zamilovaný. Ale Larten do něj nejspíše ne"

Henry
věk: 12 let
Moc se neprojevuje. Stejně uzavřený jako Daniel. Sic je mocnější, než Zachary, nesnaží se jej dostat pod kontrolu.
Archetyp ideálu - chce jim být, ztracené dětství
"On je opravdu úplně skvělý"

Carol
věk: 19 let
Velmi mladá osobnost. Citově otevřená, empatická, přívětivá a milá.
Archetyp matky
"Ona mi vždycky pomůže a podrží mě. Mám ji rád"

Léčba
Dosavadní léčba byla terapie u PhDr. Strannardové. Odeslán do léčebny.

Předchozí: 1. epizoda: Rozchod

Pln strachu - 1. epizoda: Rozchod

20. ledna 2017 v 10:17 | M. J. Nachio |  Jednorázovky
Sam: Miluju Tě, ale nechci s tebou být, protože tobě je to jedno.
Larten: Nikdy jsem nic takového neřekl *slzy v očích*
Zachary: Ty seš mi ale herečka *úšklebek*
Larten: Drž hubu! *vzlyknutí* Prosím, dej mi šanci...
Sam: Svou šanci jsi měl a nejenom jednu. Jen jsi mi ubližoval *bolestně*
Larten: Ale já nechtěl *popotáhnutí*
*pláč*
Zachary: Nebuď padavka *odfrknutí*

"Dobrý den" usmála se terapeutka a nabídla místo na pohovce mladému chlapci. Oči mu vyplašeně těkaly po ordinaci. Posadil svou vychrtlou postavičku na měkce polstrovanou pohovku, objal se pažemi a pozoroval terapeutku, která si ze svého pracovního stolu vzala tenkou složku, položila ji na stoleček, kde stály dva šálky s čajem.
"Jak se dnes máš, Dany?" zeptala se terapeutka s přátelským úsměvem.
"Sam a Larten se rozešli," informoval chlapec posmutněle.
"Hm-m," přikývla terapeutka a zalistovala ve složce. "Ano, Sam a Larten, mrzí tě to?"
"Takhle jsem nad tím neuvažoval," zakroutil Daniel hlavou. "Sam už nechtěl, aby mu Larten ubližoval"
"Protože Larten je zamilovaný do někoho jiného," kývla terapeutka.
"Jo. Samovi to bylo hrozně líto a bolelo ho to a..."
"A co se stalo dál?" ptala se terapeutka se zaujetím.
Daniel si vykasál rukávy. Na bělostné kůžu spodní straně lokte k zápěstí se táhly různě tlusté rýhy od nože či nůžek.
Terapeutka na okmažik zkoprněla.
"On mi nechctěl ublížit," omlouval ho Daniel.
"Víš, můj přítel se zabývá tímto problémem mnohem víc. Možná by nebylo od věci si s ním promluvit. Mohl by ti pomoci."
"Tak ty mě chceš poslat do léčebny?" zakroutil mladík hlavou, jediný psychopat sedí naproti mě" uvolnil se a ruce dal na opěradlo pohovky.
"Zachary?" optala se terapeutka jakoby se tohle dělo normálně. "Víš, že je neslušné poslouchat cizí hovory?"
"A co s tím provedeš, Josephin?" zadíval se na ni. "Kousni mě!"
"Můj přítel ti opravdu dokáže pomoci. I tobě" promluvila vlídně terapeutka.
"Opravdu? Ale co když nechci pomoct?" ušklíbl se.
Mladík se znovu objal rameny. Oči byly poplašené, rozhodně ne chladné.
"Omlouvám se," zašeptal Daniel.
"To nic, v pořádku."
"Půjdu tam K vašemu příteli" pověděl tiše.
Přikývla a usmála se. "Zajistím ti převoz. O nic se nemusíš starat, rodičům to nějak vysvětlím, dobře?"

Carol: Všechno bude v pořádku, uvidíš *hřejivý úsměv*
Zachary: Jasně. Pokud je v pořádku, když do někoho pouštějí elektrický proud. *úšklebek*
Carol: Ty zase víš všechno nejlépe, viď? *syknutí* Neboj, Dany, nenechám tě v tom.
Larten: Neviděl někdo Sama? *poplašená otázka*
Zachary: Vypadám jako BBC, abych pozoroval nějaká zvířata? *odfrknutí*
Carol: Myslím, že jsem ho viděla v ložnici. Spal
Zachary: Tentokrát dokonec i sám. Jak jste to mohli vy dva dělat?
Carol: Nebuď nechutný, Zachary.

Následující: 2. epizoda: Zdravotní karta

Pro něj a o něm: Nádherný víkend

19. ledna 2017 v 10:11 | M. J. Nachio |  Jednorázovky
Úvod
Příběh pojednává o mladistvém vztahu patnáctiletého Aidana Borrowse a sedmnáctiletého Deana Matthewse. Dean má milující, sebelítostivou a vyčítavou matku, nenávidějícího nevlastního otce a mladšího bratra.
Zatímco Aidan žije u svých pěstounů. Jeho "teta" pracující jako zdravotní sestra a "strýc" doma. "Strýc" je cholerik a bytostně Aidana nesnáší, proto s ním nechce Aidan být často sám doma.

Oba chlapci se potkali na základní škole. Aidan studoval devátou třídu a Dean svou školu jen navštívil po dlouhých dvou letech. Padli si ihned do oka a zjistili, že Aidan nastupuje v září na stejnou školu, na kterou chodí Dean. Oficiálně spolu začali chodit 15. května.

Září
začátek tohoto měsíce byl ještě prosluněný, avšak netrvalo dlouho a od severu přiletěly mraky a okupovaly celé území široko daleko. Venku bylo šedivo a brzy ráno byla ještě tma. Dean rozsvítil žárovku, která byl na poličce nad jeho hlavou. Posadil se na kraj postel.
"Zhasni to světlo" zabručel hlas jeho mladšího brášky z horní palandy a šlo slyšet, jak se převalil čelem ke stěně, aby jej světlo neobtěžovalo tak moc. Dean zhasnul lampičku a pomalu se vydal ke dveřím dětského pokoje. Po cestě si vzal župan, který si oblékl.
Zašel si na záchod a poté začal vařit vodu v konvi. Kuchyně byla tichá a to bylo nezvyklé. Nachystal si hrneček a do něj hodil pytlík s čajem. Ze zalitého čaje stoupala pára. Dean seděl v křesle setmělého obývacího pokoje. Zavřel oči a přemýšlel. Chtěl teď vedle sebe mít Aidana. Tolik mu chyběl a přitom se neviděli jen pár hodin. Aiden se svými pěstouny odjel na chatu, kde měl zůstat celý víkend.
Snažil si jej předtavit. Jeho drobná postava, kratší pískově blonďaté vlasy, jeho hnědé oči a dokonalý úsměv.
Rozhodl se zajít pro mobil. Při cestě zpět se podíval na hodiny. Display hlásal: 6.45 a radostně poukazoval na příchozí zprávu od Aidana *,*, hned se na ni podíval.
Ahoj lásko, dorazili jsme na chatu. Chystám se spát, měj krásný den, Tvůj Aidan. Odesláno: Dnes, 6.38.
Dean hned začal psát odpověď s úsměvem na tváři:
Já už jsem vzhůru. Krásně se vyspi a potom se ozvi. Mám Tě rád, Dean.
Upil z čaje a jal se napustit vanu. Naložil se do ní jako utopenec. Horká voda, voňavá pěna a vzpomínka na Aidana nenechala Deana jen tak ležet. Začal si ho pravou rukou třít. Ze začátku pomalu až líně, ale netrvalo dlouho a začal masturbovat rychle. Dlouhý vzdych pročísl ticho koupelny a jeho ruka spadla do vody.
Osušil se a oblékl do spodního prádla. Za okny už začalo svítat, když si vybíral ze skříně oblečení. Vyhrály to šedé kalhoty s bílým trikem. Vlastně ani nevěděl, kam pojede. Jen pobral své věci, oblékl si kabát a nazul boty. Venku byla zima, zachumlal se do velké šály a vyrazil na autobusovou zastávku. Nečekal dlouho.
Naskočil do vozu, posadil se dozadu a strčil si sluchátka do uší. Autobus uháněl po cestě a začalo hustě pršet, proto Dean jel až na konečnou, kde se ukryl pod stříšku další zastávky. Počkal, než přijede ten samý autobus. Nastoupil a nechal se v dešti odvézt zpátky domů.
"Kdes byl?" zeptal se již probuzený David (Deanův mladší bráška) a díval se na zčásti mokrého Deana.
"Projel jsem se" pokrčil rameny a sundal si kabát i kalhoty. Oblékl si tepláky a ručník si sušil vlasy.
"Hmm" zabručel David. "Že se ti chce"
Chvíli bylo ticho. Dean si sušil vlasy a David žvýkal suchý rohlík.
"Příjde dneska Aidan?" chtěl vědět David.
"Ne, jel s pěstouny na chatu a navíc mám dneska noční" informoval Dean. "Proč si na ten rohlík něco nedáš?"
"Nic tam není." zakroutil hlavou. "A jak to mezi sebou máte?"
Dean přešel k lednici, vytáhl salám a hodil jej Davidovi na stůl. Podezíravě se na něj zadíval.
"O co jde?" zeptal se Dean.
"O nic" vykrucoval se David. "Jen se ptám"
"Je to dobrý" usmál se.
"To je dobře. Připadáš mi šťastný od doby...od té doby" prohlásil David.
"To už je dávno za mnou" s tím Dean zamířil do pokoje.

Aidan se probral na matraci v půdním pokoji. Venku to vypadalo na déšť, ale přes střechu jej neslylšel. Pomalu vstal a převlékl se do něčeho teplého, neboť mu byla zima a sešel dolů. Jeho teta vařila u plotny a strýc nejspíše spal.
Posadil se k jídelnímu stolu. Chatka nebyla nijak velká. Měla jen dva velké pokoje a půdu.
"Jak ses vyspal?" usmála se na něj teta.
"Dobře" přikývl "Strejda ještě spí?"
"Je unavený po cestě" přikývla. "Vím, žes chtěl vzít Deana sebou, ale nevím, jestli by to byl dobrý nápad. Carl se ještě nemůže srovnat s tím, že jsi na kluky, víš?"
"Jo, dává to dost najevo" kývl Aidan. "Tobě to taky vadí?"
"Ne" usmála se a zakroutila hlavou. "Mám tě ráda takového jaký jsi" políbila Aidana do vlasů.
"Taky tě mám rád" pousmál se Aidan.

Dean se převlékal do bílých kalhot a trička. Bylo něco po osmé večer a sesterna byla prázdná. Složil si věci na hromádku a začal si vařit kávu.
Do sesterny vstoupila starší sestra. Měla nový melír a zářivě se usmála, když Deana viděla.
"Ahooj" pozdravila jej.
"Nový melír?" usmál se Dean.
"Přesně" ušklíbla se.
"Sluší ti" pochválil a mrkl na ni.
"Díky, kluci se dívají na televizi. Máš tu tři nemocné" v rukou držela tři karty, které položila na stůl.
"Kdopak je to dneska?" zajímal se.
"Mark se střevní chřipkou" ukázala na karty. "A Jakea a Roye s virózou. Mají zábal. Večer jim je sundej"
Přikývl dívaje se na karty.
"Víš, že tě ráda vidím?" usmála se.
"Tak se převleč, ať si brzy doma" usměv opětoval a vyšel na chodbu. Pomalu se vydal do společenské místnosti.

"Krásný večer, bando" pozdravil Dean chlapce sedící u televize.
"Dobrý večer, pane ošetřovateli" zvolali sborově. Nový tam byl jen jeden, černovlasý a plachý klučina.
"A ty jsi?" pousmál se Dean.
"Remi, je mi třináct, pane" pípl chlapec.
"Vítej" usmál se. "Jmenuji se Dean. Pánové Roy a Jake, se zábaly do postele" rozkázal a dva chlapci se s bručením vydali do svých pokojů.
"Budete s námi na oběd?" zeptal se další chlapec, blonďáček.
"Ne, Samie, ráno půjdu domů" pousmál se na něj Dean. "Chlapci a chapadlata, sedněte si dál od té televize. Zkazíte si oči" přešel k topení a otočil jím, aby v místnosti bylo tepleji. Poté vyšel na chodbu.

Seděl na jednom z pahorků se skicákem na kolenou a progressem v ruce. Maloval západ slunce, jenž zacházelo za vršky hor. Začínalo být chladno, ale Aidan to chtěl z části načrtnout. Kdyby si zašel pro bundu, mohl by ten okamžik propásnout.
Kreslil rád, ale musel mít dobré období, neboť jinak se mu své obrázky nelíbily. Přemýšlel, co asi děla Dean. Dnes měl mít noční a tak jej snad bude zítra čekat na nádraží.

"Jak ti je, Marku?"
Dean vešel s tácem do pokoje. Teploměr, rukavice, čípek, umělý kelímek s čajem a dětský pudr. Mark byl čtrnáctiletý chlapec, jehož pobyt zde pomalu končil. Oblíbil si Deana, neboť mu pomohl, když Markovi bylo smutno. Právě teď si Mark četl u rozsvícené lampičky. Když Dean položil tác na noční stolek a Mark zaznamenal čípek nezatvářil se moc šťastně.
"Je mi rozhodně líp" pokusil se Mark o úsměv, zatímco mu Dean sáhl na čelo.
"To je dobře" usmál se Dean.
"Musím dostat ten čípek?" zeptal se a pozoroval Dean, jenž mu dával pod paži teploměr.
"Musíš" přikývl Dean.
"Když ono to bolí" zakňučel Mark jako malé zvířátko.
"Budu se snažit, aby to nebolelo" slíbil Dean. "Příjdu si pro ten teploměr"

Vrátil se k Markovi zanedlouho. Mark se zatvářil jakoby padla jeho hodina. Dean se povzbudivě usmál.
Vzal si teploměr, zamračil se a ztřepal jej.
"Tak si klekni na postel" vyzval jej Dean natahujíc si gumové rukavice. Mark poslechl, po tvářích mu začaly stékat slzy.
"Opravdu to nebude bolet" dal mu ruku na záda a lehce zatlačil. "Hlavu si polož na polštář."
Mark poslechl a Dean mu stáhl pyžamové kalhoty.
"Těšíš se domů?"
"Jo" kníkl. Dean vzal do rukou čípek.
"Víš, že se na tebe ptala Kate?"
"Vážně?" zeptal se mezi vzlyky.
"No, jasně" přikývl Dean.
"Líbí se mi" přiznal Mark a popotáhl.
"Hotovo" prohlásil Dean. Vzal pudr do rukou.
"Já nic necítil" podivil se Mark. Dean ho jemně popudroval a natáhl mu kalhoty.
"Neříkal jsem to?" mrkl Dean, obrátil rukavice, čímž je svlékl a hodil je na tác. Mark se posadil.
"Děkuju" šeptl, když si vzal od Deana bílý prášek a zapil jej čajem.
"Dobrou noc, Marku" pohladil ho po vlasech a za chvíli za sebou zavřel dveře.

Seděli všichni u jídelního stolu, na němž byla pozdní večeře, jenž krásně voněla, ale Aidan se neodvažoval hádat, co vlastně má na talíři. Tipoval však, špagety se špenátem.
Carl se věnoval jen svému jídlu. Vlastně ani nevěděl, co říct. Měl chuť na Aidana křičet, ale to přece nemohl. Jak je možné, že je teplej?
"Měl by sis ostříhat vlasy" zavrčel poté Carl a v duchu se proklínal, že něco řekl.
"Proč?" podivil se Aidan, když zrovna nabíral na vidličku špagety a volnou ruku si bezděčně sáhl k vlasům sahajícím sotva pod uši. "Mě se líběj"
"Protože vypadáš jako homouš" odpověděl Carl, další chyba. Už radši mlč, připomínal si v duchu Carl.
"Jenže já jsem" řekl po chvilkové odmlce Aidan.
Carl odsunul židli a postavil se.
"Carle, prosím tě" žádala jej Martha.
"Vypadni" zasyčel a ukázal na schody vedoucí na půdu. "Hned!"
Aidan nadskočil, když Carl zařval a rozběhl se ke schodům.

Ležel v pokrývkách na matraci a v očích jej pálely slzy. Přál si teď být u Deana, tak moc si připadal sám a tolik by někoho vedle sebe potřeboval. Zavibroval telefon a Aidan si přečetl Deanovu zprávu o tom, že si vzal volno a jestli by u něj Aidan nechtěl zítra přespat. Vyrazili by spolu v pondělí do školy.
"Aidane?" ozval se Marthin hlas od schodů. Aidan schoval telefon pod polštář.
Posadil se na kraj matrace.
"Víš, že to Carl, tak nemyslel" chlácholila jej a hladila po rameni. "Nemůže se s tím srovnat" vysvětlovala.
"Zítra přespím u Deana" ozval se konečně Aidan. "A nemusíte se bát. Bude doma i jeho bráška."
"Dobře, pokud chceš" kývla a políbila jej do vlasů. "Mě se ty vlasy taky líbí"

Aidan toho moc nenaspal. V noci si v kuchyňi uvařil čaj, do kterého hodil dvě kostky. Většinu noci prokreslil a nakonec usnul vyčerpáním. Musela jej budit teta, aby stihli vlak. Aidan čekal, že bude snad kolem desáté, ale mýlil se. Bylo něco po třetí. Cosi zanedbatelného snědl k snídani, sbalil si věci a oblékl se.
Carl nepromluvil celou cestu ani s ním ani s Marthou, a když vlak zastavil vydal se na autobusovou zastávku, zatímco Martha stála s Aidanem před nádražím, kde čekali na Deana.
"Zítra přijedeš domů?" zajímala se Martha.
"Nejspíše večer, ale do školy si všechno udělám" usmál se na ni a ona mu úsměv opětovala.

Dean viděl Aidana už zdálky. Jak by se dal překléhnout, tak dokonalý chlapec s pískovými vlasy?, říkal si pro sebe. Nestál tam sám a Dean poznal i jeho pěstounku Marthu, jejíž vlasy Dean vždy obdivoval pro jejich zkroucení a sestříhání.
Aidan se k Deanovi rozběhl a skočil mu do náruče.
"Chyběls mi, prcku" usmál se Dean.
"Ty mě taky" vydechl Aidan. Jeho oslovení nijak neřešil, však jeho postava byla vážně na jeho věk maličká.
Společně zamířili k Marthě a Aidanově tašce, jenž u ní ležela.
"Dobrý den" pozdravil Dean.
"Ahoj, Deane" usmála se Martha. Sklonila se k Aidanovi a políbila jej do vlasů. "Dej mi na něj pozor" řekla směrem Deanovi, který kývl.
Aidan už nebyl dítě a Martha si to začínala uvědomovat.

Aidan a Dean seděli vedle se v autobuse. Aidanovu tašku měl Dean pod nohama.
"Jak ses měl?" zajímal se Dean.
"Maloval jsem" odpověděl Aidan.
"Ajaj, co se stalo?"
"Carl mě nesnáší...kvůli nás" řekl Aidan sklesle.
Dean pochopil, a aby to nikdo neviděl, vzal Aidana za ruku.

"Dáš si čaj?" usmál se, když si Aidan sedl ke kuchyňskému stolu. Nemusel čekat na odpověď a začal jej vařit.
"Tak, co ten chlap?"
"Carl" povzdychl si Aidan. "Křičel na mě" pokrčil rameny. "Asi to opravdu nepřekousne."
"To bude v pohodě, zlato, věř mi" naklonil se pro polibek. Aidan se usmál.

"Mám hlad jako vlk" ozval se David od dveří a díval se, jak spolu Aidan a Dean tančí a vaří večeři. Přišlo mu to zvláštní a na druhou stranu žárlil. Proč se tak Dean nechová k němu?
Dean mě nemá rád. Bere mě pořád jako vetřelce, domýšlel se David.
"Nemůžete si to nechat na noc?" zabručel naoko zhnuseně.

Povečeřeli všichni společně a podívali se na film, po kterém si šel David lehnout a chlapci se rozhodli napustit si vanu. Zanedlouho bylo zrcadlo v koupelně orosené, kachliky vlhké a pára se nesla celou místností. Dean ležel ve vaně a díval se na Aidana, jenž ležel na na něm a opíral se bradou o jeho hruď opětujíc mu pohled.
"Něco mě tlačí do břicha" postěžoval si Aidan a usmál se.
"Promiň" Dean si jej přitlačil k tělu a položil si na něj ruku. "Lepší?"
"Jsme spolu čtyři měsíce. Asi bych měl být svolnější, že?" zadíval se na Deana psíma očima.
"Nemluv hlouposti" usmál se Dean jemně. "Řekl jsem, že na tebe nebudu tlačit. Až se budeš cítit sám"
"Jenže, když ostatní páry spolu spaly ještě předtím, než spolu začali chodit"
"Nejsme ostatní" Dean políbil svého přítele na čelo. "Pro mě jsi důležitý ty, ne naše soulož" usmál se a Aidan se natáhl pro polibek.

Leželi spolu v Deanově posteli. Dean hladil Aidana po zádech, jenž na sobě měl pyžamo, zatímco Dean měl jen spodní prádlo.
"Miluji Tě" ozval se Aidan šeptem, neboť si mysleli, že David dávno spí. Dean zruhnul. Aidan vycítil jeho napětí a otočil se k němu. "Stalo se něco?"
"Promiň," šeptl Dean. "Tohle...jsou pro mě moc vážná slova a..."
Aidan jej umlčel polibkem.
"Řekneš m je, až se na to budeš cítit, ano, lásko?"
Oba se usmáli a Aidan se k Deanovi přitulil.
"Protože já budu čekat i věčnost"

* Tato povídka je věnována Aidanovi ^_^

6. Pohřeb

13. ledna 2017 v 10:48 | M. J. Nachio |  3DO
Dean se přestěhoval ke Keiri. Té to vůbec nevailo. Jen jí rmoutilo, jak na tom Dean je. Začal trochu víc pít a na to začal kouřit trávu. Každé dopoledne byl navštívit Mikea, který byl stále v kómatu a držely ho naživu přístroje, které za něj dýchaly. Dean u něj strávil vždy několik hodin, které vyplnoval povídáním. Pak ho políbil na čelo a před nemocnicí si zapálil jointa.

Annabeth, která byla nazpátek doma, protože se Dean nastěhoval ke Keiri domů. Byla tam sama, protože Martin trávil většinu času v ateliéru a se svou novou přítelkyní.
"Nechci, aby sem chodila," řekla Martinovi jednou večer.
"Proč? Vždyť je milá, ne?" snažil se jí zastat.
"To je mi fuk," odsekla Annabeth. "Nemám ji ráda a nechci, aby byla u nás doma."
"Dobře," kapitoloval Martin.

Dean se, jako každé ráno, oblékl a vyrazil do nemocnice. Bolelo ho vidět Mikea v tomhle stavu, ale statečně se posadil k posteli do křesla.
"Ahoj, Mikeí," pozdravil svého brášku. "Bydlím teď u Keiri. Vím, že už jsem ti to říkal, ale raději to opakuju, kdybys náhodou zapomněl."
Mike mlčel a dýchal dále pomocí přístrojů. Dean vytáhl z nočního stolku Hru o trůny a začal číst tam, kde včera skončil.
Při odchodu ho zastavil lékař, aby mu oznámil, že jeho rodiče rozhodli o odpojení Mikea z přístrojů.
"Ještě jsem mu nedočetl knihu," řekl Dean bezradně.
"Je mi to líto."
Dean si před nemocnicí zapálil jointa a přemáhal slzy. Když uviděl přicházet jeho matku. Měla smutný výraz.
"Ahoj Deane," pozdravila ho opatrně. Ale on mlčel. "Nechceš se vrátit domů? Mě i tátovi moc chybíš."
Dean je zakroutil hlavou.
"Ty kouříš trávu?" zděsila se.
"Po tom ti nic není," štěkl na ni a vyrazil do jeho oblíbené hospody, kde kromě alkoholu měli i trávu.

Keiri se rozhodla sejít s Marcusem, ale byla to zbytečná námaha, protože se vůbec nezměnil.
"Prosím, baby," žadonil v kavárně nad kávou. "Udělám cokoli."
"Nemá to smysl, Marcusi," zakroutila hlavou Keiri. "Už k tobě nic necítím. Myslela jsem, že to půjde."
"Tak běž do prdele," zuřil 'Marcus. Práskl na stůl peníze za kávu a nasupeně odešel.

Dean seděl v kuchyni na okenním parapetu a pomalu kouřil cigaretu. Přemýšlel, zda půjde na Mikeův pohřeb. Dnes odpoledne jej odpojili od přístrojů. a pozítří ho měli pohřbít. Dean se s ním rozloučil už dnes dopoledne a stále měl od té chvíle slzy v očích. Nesouhlasil s tím. Nechtěl, aby jeho bráška zemřel. Chtěl vrátit čas, ale nešlo to.
Deanovi začal v kalhotech vibrovat telefon. A tak ho vytáhl, aby se podíval, kdo mu uprostřed noci volá. Byla to jeho matka. Ale Dean s ní nechtěl mluvit. Položil ho před sebe a koukal, jak se vibracemi otáčí, dokud se nezastavil a nezhasnul display. Má výdrž, pomyslel si Dean. Hned na to muz přišla zpráva: Vrať se domů, prosím. Máma.
Dean nechal telefon a seskočil z parapetu. Přešel ke kuchyňské lince a otevřel první šuplík. Vytáhl si nejostřejší nůž. Musel to udělat. Napustil si vanu a v oblečení se ponořil do teplé vody. Nařízl si obě zápěstí a nůž odložil vedle sebe na pračku. Zapálil si cigaretu. Poslední hřebíček do rakve.

Novinky

13. ledna 2017 v 10:28 | M. J. Nachio |  Deník
Zdravím Bando!,

stále něco píšu, ale je vše v sešitě, neboť mám omezený čas na počítači. To však nebrání tomu, abyste si řekl, co chcete nejdříve. Anketu najdete pod článkem.

Upřímně už mě to tu nebaví. Rád bych se dostal domů. Ano, je to tak, konečně mám domov a jsem za to neuvěřitelně vděčný. Díky Kočičce se cítím konečně doma a vítaný, protože rodina a domov mi velice dlouho chyběly. Mít pocit bezpečí a přijetí je to nejdůležitější, co člověk může ve svém životě mít. Nezáleží na penězích nebo na tom, zda je člověk nemocný. Když nemá rodinu a domov cítí se člověk prázdný a neužitečný. U mě tento pocit převládal velice dlouhou dobu, než jsem potkal Kočičku, která změnila můj život. Díky ní stojí za to bojovat a dosáhnout všeho, co bych si přál navíc, než to základní.

Jak jsem napsal výše, aktivně píšu, protože volného času mám teď mnoho. Proto jsem moc rád, že sem můžu sem tam něco hodit.

Přeji Vám krásný víken a bezpečný pátek 13-tého.
M.J.