Únor 2017

4. Miluji Tě, Davide

28. února 2017 v 15:00 | M. J. Nachio |  Life with Silas

Jaro 2015

Byl jsem připravený v odbavovací hale. Čekal jsem na letadlo, které mě mělo dopravit do Prahy. Cítil jsem se naprosto skvěle. Vánoce jsem strávil s mámou v Anglii. Silas mi napsal jako první a to před svátky. Byla to zpráva plná omluv. Znovu mi nabídl, že u něj můžu zůstat po dobu pobytu v Praze.
Menší radost jsem měl ze zprávy od Marcuse, protože to vypadalo, že naše poslední setkání bral vážněji, než jako úlet. Necítil jsem to stejně a obával jsem se, že to, co se stalo, poví Silasovi. Nevěděl jsem, jak by na to reagoval. Nikdy jsem nevěděl na co a jak reaguje. I po tak dlouhé době pro mě byl nečitelný. Třeba jako dnes v Praze měl ranní směnu a klíče mi nechal u sousedů. Měl jsem u něj doma nachystaný oběd, čistý ručník a župan. Bylo to jako hotelový servis. A pak, když přišel domů, mě chytil za pás a dlouze mě políbil.
"Chyběl jsi mi," usmál se.
"To ty mě taky."
"Pochutnal sis?" zajímalo ho.
"Bylo to výborný," pochválil jsem mu to. "Nechtěl bys navštívit ložnici?"
"Raději bych si pustil film."
Nesnášel jsem, když mě odmítal. Hlavně proto, že se mi to nestávalo. Právě naopak. Marcus byl jeden z důkazů.

Odpoledne jsme tedy strávili u filmu. Ani večer se nic nedělo. Spal na své straně postele a mě nechal bdít a přemýšlet. Možná právě to mě k němu tak táhlo. Ta nevyzpytatelnost. A pak tu bylo jeho osobní kouzlo. Očaroval mě. Chtěl jsem ho víc, než kohokoli jiného. A přesto se mi občas zdálo, že mě Silas nechtěl. Jakoby čekal na někoho lepšího.


Druhý den večer jsme strávili nevšedně. Silas mě pozval na večeři do restaurace v centru města. Byla to hezká kamenná restaurace se svíčkami na stolech a romantickou atmosférou. Silas mě i teď, po takové době, co se známe, překvapoval.
"My něco slavíme?" optal jsem se zvědavě, když nás usadili a dali nám jídelní lístky.
"Dneska máme výročí," řekl Silas jakoby nic. "Je to přesně dva roky, co jsme se potkali."
"Já na to úplně zapomněl," přiznal jsem mu. "Moc se omlouvám."
"Nic se neděje," pousmál se. "Hned po večeři nás čeká karaoke v Termixu."

Tam jsme se poznali. Pamatuji se, že tehdy zpíval Impossible a já se už tehdy zamiloval. Celý večer jsme strávili blízko sebe. Tančili jsme spolu, Silas zpíval a v šeru klubu jsme se líbali, jako puberťáci. Tu noc jsme se vášnivě milovali. Bylo to dlouhé a mazlivé. Oba jsme znaveně usínali, když Silas zašeptal: "Miluji Tě, Davide."
Předchozí: 3. Čas odjetNásledující: 5. Zatím neurčeno

Dělba blogu

19. února 2017 v 21:11 | M. J. Nachio |  Deník
Zdravím Vás Bando!,

dnešní den je pro blog zlomový, protože právě dnes je den, kdy se podělím o svůj blog s dalším člověkem. A tím bude Tajara. Samosebou je to její umělecké jméno jako to mé. Tohle je vlastně jen upozornění na změny, které blog čekají. Jako je úprava designu a rubrik.

Tím, že jsme teď dva na jeden blog, musíme to rozlišit. Proto mé články budou černé barvy a Tajařiny tmavě zelené.

Příjemné čtení a pozdrav za nás oba.
M. J. a Tajara

To, co chceme se vyplní

15. února 2017 v 18:06 | M. J. Nachio |  Deník
26.5.2015
Praha
Uvědomil jsem si, že bych s Vlkem nebyl šťastný. Ano, možná on byl ten pravý. I přes všechny ty zlé věci, jej stále miluji. Ale potřebuji jít dál. Zkusit normálně žít. A je to důležité uvědomnění.
Při včerejších nočních cigaretách jsem objevil nové pocity. První byla mít nad někým kontrolu. Jako ji měl Vlk nademnou. Druhá cigareta měla nádech nehynoucí lásky k Adrimu, který mi chybí a třetí byla nejhorší. Přepadl mě totiž stesk po mámě.
Po dlouhé době jsem znovu pomyslel nad tím opustit tohle bezbožné místo. Neskonale bych si přál potkat někoho, kdo by byl mou motivací pracovat na sobě. Cítit se zase štastný a plný energie. Mám v sobě prázdnotu, kterou by vyplnila jen láska.
Jestli tam někde jsi, najdi si mě, prosím, co nejdřeve. Protože nevím, jak dlouho bez tebe vydržím. Čeká mě něco velkého a chtěl bych tě mít po svém boku.



Tohle jsem tehdy napsal. A je to necelý rok a mé přání se splnilo. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Jsem štastný.