Květen 2017

We found love (5) LAST

25. května 2017 v 17:27 | M.J.Nachio |  Jednorázovky
Probudil jsem se dříve, než Jon. Potichu jsem vyklouzl z ložnice do obýváku.
"Brý ráno," ozval se za mnou Samův hlas.
"Tys mě teda vyděsil," lekl jsem se až jsem nadskočil.
"Promiň," zasmál se Sam. "Chceš kafe?"
"Rád," přikývl jsem.
"S mlíkem?"
"Bez."
"Jasně, mlíka bylo asi dost," zasmál se a já zčervenal.
"Vzbudili jsme tě?" zeptal jsem se, když zapnul konvici.
"Jednou," přiznal Sam.
"Promiň."
"To nic," usmál se znovu. "Jon vypadá šťastně."
"Je dokonalý," přikývl jsem.
"Bože, jen to ne?" zachechtal se. "Hlavně mu to neříkej nebo se vznese egem až na půdu."
Sam udělal kávu do skleněné konve, ze které mi pak odlil do hrníčku a sobě udělal čaj.
"Takhle děláš kávu každý den?"
"Jop," usmál se. "Teda, když nejdu do školy nebo máma brzy do práce."
"Můžu se tě na něco zeptat?" zajímal se Sam.
"Zkus to," navrhl jsem mu.
"Miluješ Jona?"
"Celým svým srdce. Udělal bych pro něj cokoli."
"To je dobře. Nechci, aby mu někdo ublížil," pověděl Sam.
Štědrý den u Arymových byl klidný a příjemný. Celý den jsme přepínali z pohádky na pohádku. Sam občas odběhl k počítači a zase se vracel.
Večeřeli jsme u stolu mezi kuchyní a obývákem. Měli jsme puštěné koledy a bavili se mezi chody. Nejprve byla rybí polévka, kterou jsem jen ochutnal, ale nechal jí být. Evelyn to brala sportovně. Ale bramborový salát s řízkem mi moc chutnal.
Rozbalování dárků bylo skromné. Jon mi vysvětlil, že si dávají dárky během roku, kdy je zrovna napadlo, a proto neuznávají dárky na Vánoce. Sam byl za hru Assasin creed potěšený a Evelyn parfém moc voněl.
Leželi jsme spolu v posteli. Jon lehce oddychoval a já měl položenou hlavu na jeho paži. Hladil jsem ho po břiše, zatímco on mě zlehka drbal na zádech.
"Nechceš u nás bydlet?" vypadlo z něj.
"Co?" posadil jsem se na postel.
"Miluju tě a chci s tebou žít," odpověděl vážně.
"Co by na to řekla tvá máma a Sam?"
"Už jsem to s nimi probíral. Souhlasí."
"Dobře," usmál jsem se.
"To je souhlas?" usmál se.
"Ano. Ano," políbil jsem ho.

A tak začal můj život odznova s novou rodinou. A tím můj příběh končí. Ale vždy je, co vyprávět. Tohle nebyl konec, ale začátek něčeho nádherného.

We found love (4)

21. května 2017 v 17:27 | M.J. Nachio |  Jednorázovky
Evelyn v kuchyni pekla cukroví a dělala na zítřek bramborový salát. Zatímco Jon se Samem hráli WoWko proti sobě.
"Můžu nějak pomoct?" usmál jsem se na Evelyn.
"Pokud chceš vykrajovat," nabídla mi a předala mi vykrajovátko ve tvaru srdce. Dal jsem se tedy do vykrajování rozváleného těsta.
"Děkuju," kývla Evelyn, dolila si víno a pokračovala ve výrobě salátu. "Nalila bych ti, ale bereš prášky."
"Já nepiju od té doby…," zarazil jsem se. "No, prostě nepiju."
Přikývla.
Vykrojil jsem dva plechy a postupně je nechal upéct v troubě.
"Jsi dobrý pomocník," pochválila mě Evelyn. "Moji kluci na to kašlou. Však je vidíš."
"Zase mě pomlouváš, mami?" objevil se Jon.
"Pro změnu pomlouvám i tvého bratra," vyplázla na něj jazyk a Jon se zašklebil.
"V televizi budou dávat Pelíšky," informoval mě Jon, ale víc nadšená se zdála Evelyn.
"Taky je máš rád?" usmála se Evelyn a vrhla se po ovladači, aby zapnula televizi.
Tulili jsme se k sobě na pohovce, zatímco jsme sledovali Pelíšky. Vedle seděla Evelyn a v křesle seděl Sam, který padl za vlast v polovině filmu.
"Tak," oddechla si Evelyn, když film skončil a začala reklama. "Dominiku, chceš rozestlat pohovku nebo chcete spát společně?"
"Mami," zakroutil hlavou Jon. "My to tu nějak zvládneme."
"Dobrou, kluci," přikývla Evelyn. Probudila Sama a vydali se každý do své ložnice.
"Dobrou, mami. Dobrou, Same," Jon mě políbil do vlasů.
"Dobrou," hlesl jsem.
"Chceš jít spát?" zeptal se mě Jon.
"Mohl bych se předtím osprchovat?"
Ukázal mi velmi prostornou koupelnu se sprchovým koutem, vanou, pračkou a umyvadle s velkým osvíceným zrcadlem.
"Jako doma," podal mi osušku poskládanou do čtverce. "Klíč je v zámku, lásko."
S polibkem mě opustil. Zamkl jsem se a svlékl se z šatů. Dal jsem si krátkou sprchu. Sprchový kout měl v rohu místo k posezení. Natáhl jsem si pyžamo a vylezl z koupelny. Jon už byl v posteli, nad kterou svítila lampička.
"Chceš spát tady nebo v obýváku?" zeptal se mě, když jsem se posadil na kraj postele.
"Jsou nějaké benefity, když budu spát s tebou?" zeptal jsem se laškovně.
"Můžeš se ke mě v noci tulit," oplatil mi.
"To zní lákavě," pousmál jsem se a položil jsem mokré vlasy na jeho nahou hruď.
"Miluju tě," řekl zničehož nic zcela vážně. Chvíli bylo ticho.
"I já tebe," políbil mě do vlasů a hladil mě po vlasech. Tulili jsme se a mazlili se většinu část noci. Pak došlo na svlékání. Došlo mi, že jsem jeho první kluk. Udělal se do mě po pár zásunech.
"Promiň," omlouval se, ale ve druhé kole mi to zcela vynahradil.
"Páni," oddechoval jsem zhluboka. "Byls skvělý."
Položil jsem mu hlavu na hrudník.
"To ty jsi skvělý. Děkuju," objal mě paží.

We found love (3)

20. května 2017 v 17:27 | M.J. Nachio |  Jednorázovky
Byli jsme s Jonem nerozluční. Každý jsme si poctivě plnili aktivity a volný čas trávili společně. Poprvé jsme se políbili po týdnů na jedné z našich procházek. A já nějak věděl, že Jon je ten pravý.
Vždy, když za ním na návštěvu přišla máma, dokázal jsem se zabavit. Do dne, kdy mě jí chtěl představit.
"Mami, tohle je Dominik," pověděl hrdě. A já čekal, jak bude reagovat.
"Je sladký," usmála se na Jona a podala mi ruku. "Jsem Evelyn."
"Těší mě," usmál jsem se a ulevilo se mi. Bylo příjemné vědět, že jeho máma mě takhle přijala.
Jon byl dokonalý a já byl vroucně a neodvratitelně zamilovaný. A protože jsem nikdy nic takového nezažil, bál jsem se, že ho ztratím. To bych už totiž neunesl.
"Co je s tebou?" zeptal se Jon, když jsme seděli ve společenské místnosti. "Celý se třeseš, Domi."
"Já," hlas se mi třásl a do očí se mi nahrnuly slzy. Neměl se ptát. "Bojím se."
"A čeho, lásko?"
"Že tě ztratím," přiznal jsem, a on se začal usmívat. "Je to tak vtipné?"
"Je, protože vím, že mě neztratíš," usmál se a vzal můj obličej do dlaní. "Miluji tě, Domino. A nic na světě to nezmění."
Usmíval jsem se i přes slzy a on mě políbil. Bylo nám jedno, co si budou myslet ostatní pacienti. To, co bylo mezi námi, bylo silnější, než oni.
Vánoce klepali na dveře. S Jonem jsme seděli na zadních sedadle auta jeho mámy, která nás vezla na víkend k nim domů. Bylo to přímo kouzelné, když mě Jon pozval na Vánoce.
Seděl jsem v jednom z křesel ve společenské místnosti, když se ke mě přihnal Jon a políbil mě na tvář.
"Domino," usmál se na mě. "Mám úžasné zprávy."
"Jaké? Povídej."
"Pravě jsem si volal s mámou a dovolila, abys byl na Vánoce u nás doma. Vlastně to byl její nápad."
"Takže budeme na Vánoce spolu?"
"Když si zařídíš propustku, tak ano," přikývl a překypoval radostí, která se přelévala i na mě.
"Tak já běžím," usmál jsem se.
"Tak běž," posílal mě šťastně za doktorkou.
Byt, ve kterém bydlela Jonova rodina, byl prostorný. Naproti vchodových dveří měla Evelyn ložnici. Chodba se pak táhla do obýváku. Po pravé straně byly dveře nejprve na záchod a poté do koupelny. Na levé straně dveře do ložnice Jonova bratra - Samaela a poté do Jonovi prostorné ložnice. Hned vedle dveří měl Jon velké letiště, u okna psací stůl s počítačem a naproti velká vestavěná skříň s posuvnými dveřmi.
"Věci si dej klidně ke mě," řekl Jon, než zaběhl do bratrovi ložnice, aby ho pozdravil.
Stál jsem uprostřed Jonovi ložnice a díval se na záclonu s vánočními ozdobami. Za ní byly na prodlouženém parapetu květiny. Jeden květináč byl s fialkami a další dva byly malé bonsaie na kamenech.
Zezadu mne objal Jon.
"Všechno v pořádku, Domi?" zeptal se starostlivě.
Pouze jsem přikývl. Byly to první Vánoce bez mámy a táty, a tak mě přepadla nostalgie.
"Je mi fajn," otočil jsem se k němu a dlouze ho políbil.
"Jone…" ozvala se jeho máma ode dveří. "Pardon. Pardon."
Zakryla si oči a odcházela s úsměvem do kuchyně přes obývák.
"Mami, nejsme přece malé děti," zavolal za ní s úsměvem Jon.

Jon mě představil jeho mladšímu bráškovi. Stáli jsme u dveří do jeho pokoje. Na stole měl herní výbavu a hrál právě World of Warcraft.
"Jsem Samael," podal mi ruku. Mohlo mu být tak třináct, ale vystupování měl vyspělejší. Měl ty samé oči jako Jon, které zdědili po své matce. A Samael měl hnědou kštici. Jon měl nejspíše vlasy po otci.
"Dominik," stiskl jsem jeho ruku.
"Seš hezčí, než jeho bývalý," usmál se na mě a Jon mu dal ránu do ramene.
"Nebuď neslušný, Same" napomenul ho Jon.
"Rád si to poslechnu," řekl jsem s úsměvem, ale to už mě Jon táhl do obýváku. "Možná později."

We found love (2)

19. května 2017 v 17:26 | M.J. Nachio |  Jednorázovky
Teprve po uplynutí dvou týdnů, mi oznámili, že mě převezou na jiné oddělení. Sanitka mě odvezla před oddělení 23. Znovu se mě ptali, jestli myslím na sebevraždu a já znovu lhal. Postupně jsem zjistil, že je to vyšší úroveň oddělení 27, kde jsem byl. Neměli tady kurtovací pásy a měli dopolední a odpolední aktivity.
Každý den byla činnostní terapie ve sklepě, kde se kreslilo, malovalo nebo četlo a hráli společenské hry. Zapsali mě taky na Oranžovou skupinu. Moje první skupina mi změnila pohled úplně na všechno.
"Zkuste nám o sobě něco říct," vyzvala mě blonďatá psycholožka poté, co pozdravila skupinu a připomněla její pravidla. A to, že co se řekne ve skupině, zůstane ve skupině.
"Jsem Dominik a pokusil jsem se o sebevraždu," bylo úlevné říct to nahlas.
"Co se stalo, Dominiku? Proč jste se o to pokusil?" zajímala se psycholožka.
"Umřeli mi rodiče a opustil mě přítel. Všechno jsem ztratil," přiznal jsem.
"To je mi líto, Dominiku," pověděla upřímně. "Jak zemřeli vaši rodiče?"
"Autonehoda a byla to moje chyba."
"Proč by to měla být Vaše vina?"
"Protože," do očí se mi nahrnuly slzy. "Protože jsem chtěl, aby mě vyzvedli ve škole, protože jsem se pohádal s Denisem."
"Denis je váš přítel?"
"Byl," přikývl jsem.
"Je mi líto, že jste si tohle všechno musel prožít," podala mi krabičku s kapesníky. "Chcete zpětnou vazbu od ostatních?"
"Klidně?" vlastně mi to momentálně bylo jedno.
"Když jsi o tom mluvil," promluvila lehce obézní paní ve středních letech s hnědými vlasy. "Měla jsem velkou chuť tě obejmout. Vím, jak je těžké ztratit oba rodiče. Mí měli taky autonehodu."
"To je mi líto," otřel jsem si slzy.
Myslím si, že Denis je pěkný blbec, když opustil tak hezkého a chytrého kluka jako jsi ty," řekla mladá dívka s černými vlasy.
"Děkuju."
"A nezoufej. Jak řekla Josephin, časem to bude dobré. Ty to zvládneš."
A tehdy se můj vnitřní postoj změnil Paula ve mě věřila a já byl toho přesvědčení taky.

Byly to další dva týdny plné činnostních terapií, oranžových skupin a pohovorů s lékařkou a psycholožkou, než mě přesunuli na oddělení, kde měla léčba pokračovat. Netušil jsem, že to bude tak silné a osudové. Poprvé jsem ho viděl, když mě sanitáři vedli na ošetřovnu v přízemí oddělení 21. Měl nakrátko ostříhané blonďaté vlasy a zelenomodré oči, které mě na první pohled okouzlily. Oba jsme se po sobě ohlédli. Jedna má část mi tvrdila, že nejsem připravený a druhá mi napovídala, ať to udělám svým navždy.
Doktorka, která mě přijímala na oddělení měla zrzavé vlasy a byla velmi milá a přívětivá. Sdělila mi jaké mám povinnosti. Bylo třeba mít každý den minimálně dvě aktivity v docházkové kartě. Buď to jednu z Centralních terapií, činnostní terapii nebo knihovnu.
Jako na každém oddělení i tady byla kuřárna. A tam jsme se oficiálně seznámili.
"Jsem Jon," usmál se na mě mile. Na chvíli jsem zapomněl odpovědět.
"Jsem Dominik," stiskl jsem jeho ruku, ale ve skutečnosti jsem měl touhu ho políbit.
"Jsi tu poprvé?" zeptal se mě a já přikývl. "Já taky, ale není to tu zlé."
"O tom nepochybuji," usmál jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

We found love (1)

18. května 2017 v 17:16 | M.J. Nachio |  Jednorázovky
Mé jméno je Dominik a tento příběh se může zdát jako klišé, ale stát se může i vám. Všechno jsem ztratil. Celý můj dosavadní život byl pryč a já ho chtěl ukončit. Už se nepamatuji, co jsem dělal, ale probudil jsem se přikurtovaný k posteli s obrovskou kocovinou a obvazem na zápěstích.
Nepovedlo se to, byla má první myšlenka a do očí se mi nahrnuly slzy. Nejprve mě uvěznilo tělo a nakonec i to bylo uvězněno.
"Hele, už je vzhůru," ozval se hlas po odemčení dveří. Vstoupili dovnitř tři statní sanitáři.
"Smím si dojít na záchod?" byla má otázka.
"Něco jsme ti donesli," pověděl ten hnědovlasý a ten s dredy mi k nohám položil plastového bažanta.
"Cos to vyváděl?" ptal se mě, když mi odkurtovával levou ruku.
"Nepovedlo se to," volnou rukou jsem si otřel slzy a ten s dredy jen zakroutil hlavou.
Starali se o toho, co ležel vedle mě na posteli, zatímco já si stáhnul kalhoty a vyčůral se do bažanta. Cítil jsem se ponížený, ale větší ponížení by bylo kdybych se pomočil v posteli. A nebylo k tomu daleko.
Nechali mi levou ruku odkurtovanou, ale nebylo příjemné ležet stíle na zádech a nemoct se otočit.
"Dobrý den, pane Murrayi," probudil mě cizí hlas. Byl to lékař a za ním dva sanitáři.
"Dobrý dem." kývl jsem hlavou.
"Jak se cítíte?" zajímal se a díval se do papírů.
"Nepohodlně," zavrtěl jsem se.
"Máte myšlenky na to si ublížit?"
"Ne," lhal jsem. Na nic jiného jsem nemyslel.
"Dobře," kývl znovu lékař a odešli.
Netušil jsem, jak dlouho to trvalo, než mě přišel ten sanitář s dredy a odkurtoval mě. Na stolek za postelí mi položil talíř s obědem a lžíci. Ani jsem se nepodíval, co mi donesli za jídlo. Vstal jsem a protáhl se. Pokoj za sebou zamkl. Chvíli jsem chodil po pokoji a ignoroval toho pána, co si povídal sám se sebou.
"Tys nic nesnědl?" zajímal se sanitář s dredy. Podíval jsem seš na jeho jmenovku: Daniel.
"Nemám hlad," přiznal jsem.
Donesl mi ještě hrnek a konev s čajem.
Počítal jsem dny. Třetí den mi přišlo vyrozumění od soudu, že mám nedobrovolnou léčbu. Důvodem bylo, že jsem byl nebezpečný sám sobě. Mohl jsem už na chodbu. Byla tam spousta dveří s pokoji. Na konci chodby byla kuřárna a naproti ní jídelna. To byl můj svět na další dny. Večer mě zamknuli do pokoje.
Šestý den mě přesunuli na odemčenou ložnici, kde byli dva příčetnější pacienti. Nechtěl jsem se s nimi bavit, a tak jsem je ignoroval.

Byly to dva týdny zaběhnutého kolotoče. Ráno v šest budíček a vyčistit si zuby. Dojít si na záchod, nasnídat se v jídelně a dojít si pro ranní léky. Naobědvat se, dojít si pro polední léky. Nasvačit se, dívat se na návštěvy druhých. Navečeřet se, užít večerní léky, osprchovat se, vyčistit si zuby a jít spát. A takto každý den dokola.