Červen 2017

Mosley - část třetí

29. června 2017 v 23:16 | M. J. Nachio |  Život a smrt Mosleyho Wenlera
Bylo jasné, že Penny byla posedlá a Mosley byl rozhodnutý jí pomoct. Měl to nějak vžité, že potřebným je třeba pomáhat. Možná to bylo i tím, že se jemu pomoc nedostala, i když jí potřeboval. K Penny zamířil hned druhý den, tentokráte hromadnou dopravou. Dan mu nastavil adresu Dreedových a hotelu do digitální mapy. Mosley se tak díky ní nemohl ztratit. Dorazil před obědem, ale ikdyž mu paní Dreedová oběd nabízela, odmítl ho. Zamířil zkontrolovat Penny, která na něj čekala u svých temných kreseb.
"Jsi připravená, Penny?"
"Ano," přikývla.
"Sedni si na postel," pobídl ji Mosley a ona poslechla. Přiložil jí ruce k čelu a přivolal démona z jejího nitra.
"Dlouho jsme se neviděli, chlapče," zasmál se hluboký hlas Penny.
"Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého," pokřižoval se Mosley.
"Všech tří, jo?"
Přiložil jí křížek růžence na čelo. Peny se začala kroutit a zmítat, zatímco Mosley pronášel latisnké motlidby.
"Řekni mi své jméno!" rozkázal Mosley.
"Nasrat!" křikla Penny.
"Ve jménu Boha a Spasitele Ježíše Krista Ti přikazuji, řekni mi své jméno!" zvolal Mosley.
Penny se mu zadívala do očí.
"Řekni mi své jméno!" zopakoval Mosley. Ale Penny se prohla v zádech a upadla do bezvědfomí. Mosley se posadil na kraj postele a zhluboka se nadechl.
"Jak to dopadlo?" zeptala se znenadání Penny. Zněla vyčerpaně.
"Musíme to zopakovat."
"Chápu," přikývla. "Můžu si odpočinout?"
"Jistě. Příjdu zase zítra," usmál se na ni a Penny mu úsměv oplatila.
Neodcházelo se mu zrovna příjemně a tak se rozhodl dát si v hotelu sprchu a vyrazit do městského parku. Trchu relaxovat.

Jak Mosley slíbil, tak se taky stalo. Přijel druhý den, aby zopakoval vymítání. Tentokrát si sebou vzal výbavu v podobě svícnů, svěcené vody, růžence a Bible. Zůstal celou noc. Penny se držela statečně, ale Mosley na ní viděl vyčerpání. Démon odmítal říct své jméno a manifestoval se teď sám bez Mosleyho přivolání. Její stav se zhoršoval, ale to ještě neznamenalo neúspěch. Když se rozednilo, nechal Penny odpočinout a vyrazil do blízkého kostela. Sedl si na zadní lavici.
"Potřebuju pomoct," řekl Mosley bezradně. Myslel si, že je v kostele sám.
"A s čím přesně, chlapče?" ozval se hlas u zadních dveří. Stála tam matka představená.
"Můžeme mluvit v soukromí?" zeptal jsem se a ona mě zavedla do kanceláře.
"Co vás trápí, chlapče?"
"Provádím exorcismus na dívce, která je posedlá."
"Ano?"
"Nevím, jak dál. Démon se nedá zlomit. Docházejí mi možnosti."
"Ráda bych vám něco ukázala. Sejdeme se dnes večer u zadního vchodu kláštera hned vedle kostela. Snad vám to pomůže najít cestu."

Večer jsem byl tam, kde jsme se dohodli. Vyzvedla mě řádová sestra, která mě potichu vedla do zadní části, kde bylo v kruhu shromáždění sester řádu i s matkou představenou, která byla uvnitř kruhu. Sestra, která mě vedla, mi naznačila ať se zastavím. Udělal jsem to.
Ode dveří naproti vedli dvě sestry muže, který byl očividně posedlý už od pohledu. Měl černé oči a škubal s sebou. Přivedli ho k matce představené do kruhu.
Sestry v kruhu začali opakovat modlitbu:
"Svatá Marie. Matko Boží. Matko nejčistší. Matko církve."
Matka představená vzala tvář posedlého do dlaní a pravila:
"Jitřenky synu, vypovězen z Ráje, je ti odpuštěno."
Posedlý jí však silou odstrčil tak, že ji museli zachytit sestry z kruhu, kteří jí zvedli. Chtěl jsem zasáhnout, ale matka představená mě rukou zastavila a pomalu přistoupila k posedlému a pokračovala:
"Kacíři, popele země, budeš vykoupen."
Vzala znovu jeho obličej do dlaní. Posedlý zavrčel.
"Vyvrženče, padlý anděli, jsi milován."
Posedlý se prohnul v zádech a zase uvolnil. Matka představená si jej přitáhla do náruče.
"Je ti odpuštěno. Jsi vykoupen. Jsi milován."
Posedlý na chvíli zavřel oči a když je otevřel, měl zase normální oči. Matka představená ho pohladila po tváři. Řádové sestry ho odvedli.
"To není konec," řekl jsem matce představené. "Není vymícen."
"To není. Také to nebyl žádný konec. Je to dlouhý proces, chlapče."
"Takže litanie loretanská?" zajímal jsem se víc.
"Je to druh cesty. Který se nám zde v klášteře osvědčil."

Vracel jsem se do hotelu pln nových pocitů a myšlenek, které směřovaly k Penny. Musel jsem vyzkoušet všechno. I kdyby mě to mělo stát život. Musel jsem jí pomoct. Cítil jsem, že je to má povinnost.

Domov

29. června 2017 v 18:52 | M.J. Nachio |  Deník
Zdravím Bando!,

už jsem dlouho nic nenapsal. Tak jsem se rozhodl něco sesmolit. Chci Vám nastínit, jaký je teď můj domov. Žiju v rodinném domku kousek za Prahou. Máme husu, kachnu s kačerem, slepice s kohoutem a dva králíky. Doma máme labradora Montyho a čtyři kočky - Nessienku, Rexe, Tomíka a Rampelníčka (ten je můj). Rampelníček je umazlené miminko plné elánu do života. Rex už je starý pardál, který vítá rodinu na schodech.Tomík je mazel Kočičky (mojí spřízněné duše). Měli jsme ještě Xenu, ale v nedávné době jí přejelo auto, tak jsme ji pohřbili na zahradě.

Konečně mám i miminko (notebook). Po dlouhé době funguju jako normální člověk. A je to příjemné. Není to ani pár dnů, co mě propustili z nemocnice v Opavě. Ano, taky nechápu, proč mě pořád přesouvají do Opavy, když bydlím v Praze, ale takhle to už je.

Podle posledních záznamů mám Mnohočetnou poruchu osobnosti. Mám další dvě osobnosti, které ve mě přebývají. Jednou z nich je Bonifác, takový malý strašpytlík, který se bojí lidí a Vlk, tak trochu psychopat, co mě dostal do nemocnice, protože mi pořezal ruku. Vím, zní to trochu jako z fantasy filmu, ale takový je teď můj život. Ač je to trochu nepříjemné.

Zase se brzy ozvu, teda snad. :D Znáte mě, ne?