Červenec 2017

IV. Cesta nebem

31. července 2017 v 19:22 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Když světlo pomalu ustoupilo, stáli jsme na schodech z bílého mramoru. Nahoře nad schody byla zlatá brána, která byla otevřená.
"Projděte stezkou a potkáme se na druhé straně," řekl Gabriel a se zašustněním křídel zmizel.
"On nás odnesl do nebe?" dívala se Emma vystrašeně na zlatou bránu.
"Alespoň nemusíme bát celestinských," pověděl klidně Jason.
Já mlčel a fascinovaně koukal na bránu před námi. Vykročil jsem pomalu k ní. Emma a Jason mě následovali. Do mříží brány byly vyryty symboly, kterým jsem nerozumněl. Prošli jsme v tichosti a objevili se na hlíněné cestě mezi špičkami hor a bělostnými mraky. Před námi šli nějací lidé, které jsem neznal. Putovali tiše nahoru po stezce.
"Myslíte, že jsou to mrtví lidé?" zeptal jsem se šeptem.
"Vypadá to tak," přikývla Emma.
"Pojďme, měli bychom jít. Za námi jsou další," nabádal nás Jason.
Tak jsme mlčky kráčeli a předbíhali jsme ty, co šli pomalu. Vypadalo to, že jsou něčím zatíženi.
"Nějak se mi to tu nezamlouvá," řekla po chvíli Emma. "Je to tu něčím hodně děsivé, ale krásné zároveň."
"Nejsme mrtví?"
"Sebe," zakroutil hlavou Jason.
"Spíš ne, než jo," uvažovala Emma.
"Přenesl nás sem Gabriel. Z nějakého důvodu," řekl Jason s jistotou v hlase.
"Hele, podívej, kdo je támhle," ukázala Emma před sebe. Podíval jsem se tím směrem. Byl to malý, snad osmiletý kluk.
"Kdo to je?" zajímal jsem se.
"To je jeden z celestínských, kterým jsme pomáhali," odpověděl Jason. "Martinus."
"Martine," zavolala na něj. On se jen otočil. Ve tváři měl smutný výraz, ale když nás poznal usmál se.
"Ahoj Emmo, ahoj Jasone," pozdravil oba. Pak se podíval na mě. "Vy jste taky mrtví?"
"Ne," zakroutila hlavou Emma. "Co se ti stalo?"
"Chytili mě," přiznal a v očích měl slzy.
"A ostatní?" ptal se Jason.
"Ty nechytili, snad," hlesl. "Myslíte, že zůstanu v nebi?"
"Určitě ano," přikývla Emma s úsměvem a vzala ho za ruku. Martinovi po tváříš tekly slzy.
"Nechtěl jsem umřít tak brzy," vzlykl.
"Bude to v pořádku," utěšovala ho Emma.
"Vlastní babička mě chtěla spálit zaživa," řekl pak o málo klidněji. "Pak mě teta chytila za hlavu a probudil jsem se na schodech před tou bránou."
"Jsi statečný," pohladila ho po hnědých vlasech.
"Nevíš, kde jsou ostatní?" zajímal se Jason.
"Ne," zakroutil hlavou Martinus. "Pořád jsme se stěhovali z místa na místo."
Pokračovali jsme pomalu po stezce vzhůru.
"Já nechci jít do pekla," zavzlykal Martinus, když jsme dorazili k zahradní brance.
"Proč bys měl jít do pekla?" zeptala se Emma opatrně.
"Protože jsem se postavil vlastní rodině," vzlykal Martinus.
"To není důvod, abys musel skončit v pekle," řekl klidně Jason.
"Jason má pravdu," usmála se Emma. "Projdeme společně."
A tak Emma s Martinem prošli brankou a ztratili se z dohledu.
"Tak běž," vybídl mě Jason a já s váháním prošel.
Objevil jsem se v čekárně. Byla zářivě bílá, až na hnědé lavice. A jedny z dveří, které byly černé jako uhel. Vepředu byly dvoukřídlé vysoké dveře světle hnědé barvy.
Přišel k nám malý chlapík s plnovousem a deskami v ruce. Podíval se na papíry a pak na Martina.
"Martinus von Haagen?" zeptal se ho trpaslík.
"Ano," přikývl bázlivě Martin.
"Počkat," zarazil jsem se. "Von Haagen? Znáš Katarinu von Haagen?"
"To je moje teta," přikývl Martin. A já se ztratil v myšlenkách nad tím, jak jsou životy propletené.
"A vy jste kdo?" zahučel trpaslík.
"Přenesl nás sem archanděl Gabriel," řekla mu Emma.
"To by mohl říct každý, květinko,"zavrčel trpaslík.
"Co se tu děje?" ozval se autoritativní hlas. Objevil se vysoký muž s dlouhými vlasy v bílém rouchu. Dveře za sebou nechal zavřít.
"Co zde pohledáváte? Vy jste živí," zeptal se nás.
"Vy jste Ježíš, že?" zeptala se Emma uctivě.
"Ano, to jsem," přikývl klidně. Klid z něj přímo vyzařoval.
"Jsou tu semnou," ozval se Gabrielův hlas. Přišel postranními dveřmi, které byly stejné bílé jako stěna samotná.
"Je to opravdu on?" zajímal se Ježiš.
"To se teprve uvidí. Pojďte," kývl na nás
Gabriel a otevřel ony postranní dveře. S Jasonem jsme vykročili, zatímco Emma objala Martinuse a políbila ho do vlasů.
"Všechno bude dobré."
Bílé dveře nás zavedly na prašnou přímou cestu, která vedla k další bráně. Tentokrát hlídané dvěmi strážnými anděli. Uprostřed cesty na levé straně se v živém zeleném plotě nacházela zahradní branka a naproti ní v kamenné zdi byla vsazená masivní černá brána s ornamenty, mohutnými sloupy a vystouplými obličejí lidí.
"Támhle je Rajská zahrada," ukázal na zahradní branku Gabriel. "Byla tu, když jsme se narodili. Otec jí pak nějaký čas udržoval, než to přenechal jiným."
"A co támhleta brána?" ukázal Jason naproti.
"Ďáblova brána," řekl Gabriel klidně. "Byla vytvořena po pádu Lucifera a vytvoření Satanova království tmy."
"Aha," polkla naprázdno Emma.
"Ve třináctém století, když ji objevili lidé a zjistili k čemu slouží, postavili pod vedením Darrena Ellenwatera ďáblovu past. Tvoří ji pět kostelů spojené kolejeme, které jsou v dokonalém pentagramu, aby se k ní nemohl dostat žádný démon."
V té chvíli jsem si uvědomil, mezi těmi dvěma branami, že stojím mezi dvěma světy. Nevěděl jsem k jaké straně se přidat. Pokud bych vůbec nějakou chtěl volit.
"Je mi líto," ozval se Gabriel a upřel svůj pohled na Emmu a Jasona. "Ale musíte zůstat tady."
"To ne. Proč?" zajímal jsem se dívaje se na Gabrielovi blonďaté lokny.
"Protože jen ty můžeš jít dál," pokrčil Gabriel ledabyle rameny.
"Ale nemůžu je tu nechat," vydechl jsem.
"Jen jdi," ozval se hned Jason. "Pozdravuj ode mne Boha."
"Počkáme tu na tebe," usmála se nejistě Emma. Taky se jí moc nezamlouvalo, že tu mají zůstat. Viděl jsem to na ní.
"Musíme jít," prohlásil Gabriel, když z čekárny vyšel starý pán a mířil k Rajské zahradě. Rozloučil jsem se s nimi a nechal se Emmou obejmout.
"Buď opatrný," zašeptala mi do ucha. Připadal jsem si na všechno tak sám. Ale jako správná ovečka jsem následoval Gabriel ke strážím a k bráně za nimi.

***
"Jaktože unikla?" zařvala naštvaně Maria.
"To je jediné, co tě zajímá?" zeptala se smutně Amelia. "Zemřelo ti vnouče a s tebou to nic nedělá?"
"Bylo rozhodnuto, že bude popraven. Vzbouřil se stejně jako ostatní a díky nim máme na krku Apokalypsu."
"I přesto jsou to tvá a má vnoučata. Myslíš, že by tohle chtěl Vladimir?"
"Nemluv mi o něm," zavrčela Maria. "Pod jeho vládou náš kavern upadal."
"Byl to náš bratr," zakroutila hlavou Amelia.
"Ale slabý."
Leonard Craster vstoupil po zaklepání dovnitř. Nesl důvěrnou zprávu.
"Mé paní," uklonil se kapitán celestinských zmijí. "Máme novou stopu."
"Výborně. Je třeba znovu chytit tu satanistku," promnula si Maria ruce.
"Měl jsem na mysli kacíře, má paní," opravil ji Craster.
"Ještě lépe," usmála se. "Nasaďte na to naše nejlepší muže."
"Nikdy bych nevěřila, že dokážeš být tak chladná. Co se to s tebou stalo?" zadívala se Amelia na svou sestru, když Craster odešel.
"Nikdy jsem nechtěla být v pozici jako je tahle. Sama moc dobře víš, že to je záležitost přesahující naše schopnost. Lucifer teď bude osvobozen a to jen díky našim vnukům a vnučkám, má drahá," sykla Maria. "Měli být obětováni a tím posíleny pečetě."
"Já moc dobře vím, proč měli být obětováni," přikývla klidně Amelia. "Ale upřímně řečeno, jsem ráda, že utekli a spojili se s Kaiem."
"Jak tohle můžeš říct? Snad se k nim nechceš přidat, sestro!" vyjevila se Maria. "To bych ti nedoporučovala."
"Popravíš mě snad?"
"Když budu muset," přikývla Maria. "Potřebuji tě na své straně, Amelie."
"A proč? Nebudu jen tak stát, zatímco vraždíš naše potomky. Naši krev."
"Pak tě musím varovat. Pomůžeš-li jim, bude to bráno jako zrada rodu. A ty víš, co to pro tebe bude znamenat."

***

Předchozí: III. Staří přátelé
Následující: V. Důležitá konverzace

Unikátní, part 1: Aiden

30. července 2017 v 18:38 | Tajara |  Tajařin svět
Hudba hrála hlasitě. Kolem se míhala světla a parket byl plný energických těl, jejiž aury mě oslňovaly. Hrálo to všemi barvami. Tančila jsem mezi nimi. Měla jsem v sobě už několik drinků a přesto jsem neměla dost. Byl to příjemně akční večer. Přitočil se ke mě kluk, jehož aura byla bělostná a mě se okamžitě zalíbil. Kroutili jsme se u sebe a otírali se jeden o druhého. Skončilo to divokým sexem na záchodcích. Milovala jsem, jak do mě tvrdě přirážel a jednou rukou jsem ho držela za stehno a druhou jsem se opírala o stěnu přede mnou.
Probrala jsem se druhého dne velmi pozdě. Hlava mě bolela jakoby byla plná střepů. Nějak jsem se dostala k sobě domů a ležela ve své posteli. Udělala jsem si šumák a natáhla ruku, abych rozdělala oheň v krbu. Nic se však nestalo. Zkusila jsem to znovu a stále nic.
"Ne, ne, ne," zašeptala jsem si pro sebe a přešla ke svíčce. Zavřela jsem oči a pokusila se jí zapálit, ale nic se nestalo. "Do prdele, co to je?"
Přišla jsem o to. O mou schopnost ovládání ohně. Byla jsem k ničemu a nepoužitelná, jak mi později řekli na štábu. S tím, že mě propouštějí, protože pro ně nemám žádnou cenu. Když jsem si sbalila všechny věci, které se vlezly do jedné krabice a odcházela, zatáhl mě do kumbálu na úklid můj kolega Andreas.
"Co ti je?" vyjela jsem na něj. Opravdu jsem neměla náladu na jeho vtípky.
"Poslouchej mě," řekl zcela vážně, když se podíval na chodbu a následně zavřel dveře. "Něco je špatně. Myslím, že se infiltrovali sem na štáb. Nemám žádný důkaz, ale cítím to."
"A co s tím já? Vyhodili mě, jestli o tom nevíš," pokrčila jsem rameny. "Už je mi to jedno."
"To ti nesmí být jedno!" povzdychl si hlasitě. "Jsme všichni v ohrožení. Mají přístup ke všem složkám. I k nové generaci unikátních."
"Už je našli?"
"Ne všechny, ale většinu už lokalizovali," spěchal. "Ty jsi jediná, kdo je může zachránit. Budou je chtít povraždit jako dobytek. Ty moc dobře víš proč."
Přikývla jsem a polkla na prázdno. Naši nepřátelé byli všude a teď podle všeho i na štábu.
"Nachystal jsem ti složky a o zbytek se musíš postarat ty," vzal hromádku složek a vložil mi je do krabice.
"A co mám jako dělat? Unést je?"
"Když to bude nutné," pokrčil rameny. "V tý poslední složce je i adresa úkrytu, který už se nepoužívá. Trochu jsem ho opravil a začaroval, takže tam můžeš vstoupit jen ty a tvůj doprovod."
"Ale jak najdu ty ostatní?" zeptala jsem se zmateně z toho množství informací.
"Použíj svou zbytkovou magii. Vím, že už neovládáš oheň, ale něco v tobě zbylo. Cítím to," řekl mi Andreas. "Nevyhodili tě proto, že bys byla neužitečná, ale proto, že už tady nejsou páni naši, ale ti druzí."
Přikývla jsem.
"A teď padej," vystrčil mě ze dveří. "Ostraha! Vyveďte ji. Drž se."
Vyvedli mě jako nějakou zvrhlou děvku, která žadonila o nějaký ten zlaťák. Doma jsem si rozložila složky. Byly v nich jména, základní údaje a fotografie. Postavila jsem se před zrcadlo na posuvných dveří skříně. Stala se ze mě odpadlice, která už nic neznamenala, a přesto mi Andreas věřil.
Přešla jsem k židli u pracovního stolu s materiály od něj, a stáhla z ní černou košili. Sáhla jsem po páscích se dvěma pouzdry a nasadila je na sebe tak, aby pouzdra byla na mých bedrech. Zasunula jsem postupně do jednoho a pak do druhého revolveru zásobníky a vsunula je do pouzder. Oblékla jsem si sako a složky uložila do sportovní tašky s dalšími zbraněmi. Zapnula jsem tašku a hodila si ji přes rameno. U dveří jsem se naposledy ohlédla po svém bytě. Opustím ho teď na nějaký čas. Ale loučení jsem nesnášela.
Nasedla jsem do auta, když jsem tašku dala do kufru auta, a vložila klíček do zapalování. Na chvíli jsem se zadívala na parkoviště přede mnou. Chyběla mi moje schopnost. Ta byla hodnotnější, než všechny zbraně, které jsem měla vzadu v kufru. Nastartovala jsem auto a smykem jsem auto otočila na silnici. Musela jsem na druhý konec země. Tam byl první z šestky.
Byla hluboká noc, když jsem dorazila na místo. Dům vypadal prázdně, ale věděla jsem, že uvnitř se spí. Vystoupila jsem a zamířila ke dveřím. Paklíčem jsem si otevřela dveře.


Zkusila jsem první dveře a byly to ty pravé. V posteli ležel drobný mladík s hnědými vlasy. Přešla jsem k němu a dala mu ruku na ústa, aby nemohl křičet. Probral se a vyděšeně se na mě podíval.
"Aidene, jsem tu, abych ti pomohla," pověděla jsem mu klidně. "Nebudeš křičet, ano?"
Přikývl a já dala ruku pomalu pryč.
"Kdo jsi? Jak znáš moje jméno? Co tu děláš?" ptal se šeptem překotně.
"Jsem Alayasha a přijela jsem pro tebe. Hrozí ti nebezpečí," vysvětlila jsem.
"Jaké nebezpečí?"
"Zabal si to nejdůležitější," nabádala jsem ho.
Nakonec souhlasil, sbalil si pár věcí a převlékl se. Zatímco já jsem hlídala u dveří, protože jsem dole slyšela hluk.
"Pohni si," zašeptala jsem na Aidena, který překotně zapínal batoh. Pak přešel ke mně, ale strhla jsem ho stranou. Protože šel někdo po schodech nahoru. Vytáhla jsem revolver a ze saka tlumič, který jsem našroubovala.
"Co moji rodiče?" zeptal se, když si zabalil své věci do batohu. "Co bude s nima?"
"Bez tebe jim nic nehrozí," sykla jsem na něj a strhla ho za sebe. Někdo šel po schodech nahoru. "Teď se drž za mnou. Chyť se mého trička a zavři oči."
Vykročila jsem na chodbu, zatímco mě Aiden poslechl a zavřel oči držíc se mého trika. Když se na schodech objevila první zakuklená postava, střelila jsem ji přímo do hlavy. Postava spadla pozadu na své kolegy, zatímco já se skryla za sloupek.
"Už je můžu otevřít?" zašeptal Aiden.
"Buď zticha," okřikla jsem ho tiše.
Natáhla jsem pistoli zrovna, když se u sloupku objevila další postava. Pistoli mi však chytil a já několikrát vystřelila do stěny. Vytáhla jsem druhou pistoly a střelila postavu do žeber. Svalila se k zemi a úpěla. V rychlosti jsem se podívala přes sloupek, a když byl vzduch čistý, vyrazila jsem rázným krokem ke schodům. Dole to někdo prohledával. Tak jsem nepozorovaně prošla s Aidenem v zádech až ke dveřím. Nechala jsem otevřené vstupní dveře a rozběhla se k auta. Aidena jsem chytila za rameno a hnala ho před sebou, dokud jsme nebyli v autě.
"Kdo jsou ti lidi? A co chceš dělat?" chrlil otázky Aiden.
"Chtěli tě zabít, stačí?" zavrčela jsem nepříjemně, ale vlastně to nebyla jeho vina. Jen jsem neměla náladu na povídání.

Pondělky jsou nejnáročnější

29. července 2017 v 18:37 | M.J. Nachio |  Love for us
Já nebudu dělat svému dítěti, co dělali mě. Manipulativní matka a hrubý otec. Přesto vidím světlo. Snažím se za ním jít, ale občas odbočím. A ty odbočky mě vrací nazpátek. Ta cesta se zdá nekonečná, ale nehodlám to vzdát. Existují v mém životě dvě světla. Můj malý syn Oliver a můj přítel Thomas. Jen tihle dva jsou mé majáky a klidné přístavy v tomhle rozbouřeném moři. Neumím si bez nich život představit.
A pak je tu moje nemoc. Žádný psychiatr se nedovážil mě diagnostikovat. A když ano, byla to špatná diagnóza. Nevědí, co se mnou a tak beru hromady prášku. Povětšinou stabilizátory nálad. A pak sedativa a injekce, které máme v lednici. Můj život je tak neustále na houpačce. Našel jsem si práci, kde tohle respektují. Ale opakuji už potřetí první ročník vysoké školy. Jednou jsem se nedostavil na zkoušku kvůli záchvatu. Potom jsem se nestačil připravit a nakonec tu bylo úmrtí rodičů, které se mnou zamávalo, ikdyž jsme se moc nemuseli.
Nehledě na to, že o mě ostatní říkají, že jsem fajn kluk, jsou ve mě další dvě osobnosti. Jednou z nich je Bonifác, který trpí sociální fóbií. Je milý a hodný oproti Adamovi, který je mou druhou osobností. Je impulzivní a agresivní. Jejich manifestace trvají tak čtyři až sedm hodin a jsem po nich vyčerpaný a neschopen fungovat. Poznám na sobě, když se blíží záchvat. Většinou si beru léky. A když je to Adam a je doma Thomas, vpíchne mi injekci. Tohle je můj život a chci ti ho ukázat. Mé jméno je Henrik.

"Vstávej," zaťukal jsem na poschoďovou postel, na které spal Oliver. Pod postelí měl svou malou kancelář jako já ji měl v ložnici. Byl mi víc podobný, než by kdo řekl. Pravý syn svého otce. Bylo pondělní ráno a Oliver musel do školy, zatímco já do práce. Thomas byl doma brzy ráno po noční směně a po sprše zalezl rovnou do naší velké postele v ložnici.
"Mě nějak bolí břicho," zanaříkal Oliver, když se posadil.
"Tohle na mě nezkoušej, Oli," řekl jsem pevně, když jsem sbíral špinavé prádlo po jeho pokoji. "Tohle ti vyšlo minulý týden. Pamatuješ?"
"Nojo," usmál se, abych to neviděl a stoupl si na žebřík vedoucí z postele.
"Pospěš si, abychom nepřišli pozdě," ukázal jsem na jeho čisté oblečení na malé pohovce, která byla v rohu s konferenčním stolem před televizí.
"Neboj," řekl mudrlantsky.
Vyšel jsem z jeho pokoje, odhodil jsem prádlo do koše a zamířil do kuchyně, kde bylo zapnuté rádio. Nebylo moc hlasité, aby to neprobudilo Thomase. Zanedlouho přišel upravený Oliver ke stolu se snídaní. Byly to jeho oblíbené čokoládové lupínky s mlékem.
"Mňam," zamlaskal si, když jsem přešel do koupelny, abych se upravil. Většinu věcí jsem stihl dřív, než jsem probudil Olivera, ale přeci jen ještě pár věcí zbývalo.
"Jsem hotovej," zahlásil Oliver, když nakoukl do koupelny, aby si mě prohlídl, když jsem si na obličej nanášel pudr. "K čemu to je?"
"Aby můj obličej v práci nevypadal jako po mejdanu," odpověděl jsem prostě dívaje se do zrcadla.
"Ale tys na žádným nebyl," konstatoval Oliver.
Musel jsem se pousmát. Ten měl odpověď snad na všechno.
"Ukaž se," přitáhl jsem si ho blíž a popadl hřeben, abych mu trochu upravil vlasy. On se vždycky vzpíral, ale nakonec se učesat nechal. "Tak upaluj se obout."

Zanedlouho jsme byli dole před vchodem, kde na nás čekalo auto. Bylo nepříjemně studené, když jsme do něj nastoupili. Zapnul jsem okamžitě topení a nastartoval.
"Máš všechno?" optal jsem se pro jistotu.
"Jo," odpověděl zahleděný na psa, který šel s pánem po ulici.
"Tak fajn," zkontroloval jsem ho ve zpětném zrcatku a vyrazil na silnici.
"Tati?"
"Ano, broučku?" zatočil jsem zrovna do leva, abych se vyhnul menší zácpě, ale nepomohlo mi to, protože v téhle ulici byla taky.
"Nechceš mi koupit psa?"
"Už jsme o tom mluvili, Oli," povzdechl jsem si a otočil se na něj. "Víš, že to nejde. Kvůli mně."
"To já vím," přikývl. "Jen bych si ho moc přál."
"Já vím, zlato," pohladil jsem ho po tváři. "Možná časem. Třeba se něco změní."
"Jenže Adama říkal…"
"Co říkal Adam?" pomalu jsem se rozjel a bedlivě ho poslouchal.
"Že to je napořád," přiznal.
Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, protože měl pravdu. Tvrdila to i má doktorka. Adam i Bonifác byli teď mou součástí. Zastavil jsem před Oliverovou školou. Rozloučil se s ním a nechal ho jít. Sám jsem lehce rozhozený jel do práce o něco rychleji, než jsem vezl Olivera, abych to stihl.

Netrvalo dlouho a vešel jsem pomocí karty do dveří našeho patra. Přihnala se ke mně moje asistentka se sluchátkem v uchu a složkami v rukou. Byla lehce rozčílená a já hádal, že půjde o naše brigádníky.
"Už zase nepřišel do práce. Ten Anderson," koukla se pro jistotu do papírů.
"Na brigádníky není spoleh," pokrčil jsem rameny. "Co pro mě máš?"
"Mám tu pár klientů, kteří neplatili už tři měsíce a nemůžeme se jim dovolat," doprovázela mě do kanceláře, kde jsem se posadil do křesla a zapnul počítač na stole. "Pak tu jsou ty problémy s brigádníky. Jo, a tohle."
Položila přede mě papír, na kterém byl seznam zaměstnanců a statistika. Rychle jsem ho prohlédnul, zatímco mi položila složky na kraj stolu.
"Tak Tony má dobrý čísla," uznal jsem kývaje hlavou. "Myslím, že si získal prémie."
"Co Oliver?"
"Dneska na mě zase zkoušel bolesti břicha," zakroutil jsem hlavou.
"To mu vyšlo minulý týden, ne?"
"Taky jsem si říkal, že by si měl vymyslet něco nového."
"Co s těmi brigádníky?" zeptala se na odchodu.
"Vyhodíme je. Zavolám jim sám."

Zpracovat tu hromádku složek nebyl problém. Rychle to uteklo a byla pauza na oběd, kdy jsme se sešli v jídelně a debatovali mezi sebou o novém období. Práce se dokola opakovala. Telefonování, papírování, právní oddělení a tak dokola. Lidem se moc nechtělo platit závazky, které si s naší společností udělali. Sotva jsem došel do kanceláře rozezvonil se mi mobil. Volal mi Thomas.
"Ahoj, lásko," zahlásil do telefonu.
"Ahoj," usmál jsem se. "Oběd máš v mikrovlnce."
"To já vím. Díky," uchechtl se do telefonu. "Dneska vyzvednu Oliho dřív a vezmu ho do parku."
"Dobře, myslím, že bude jen rád."
"Co ty? Zvládáš to?"
"Žádný záchvat se zatím nekoná," ubezpečil jsem ho.
"To je dobře. Těším se na tebe."
"Já na tebe taky. Miluju tě."

Končil jsem ve čtyři hodiny, ale měl jsem mít ještě přednášku historie. Nechtělo se mi tam, tak jsem se rozhodl ji pro tentokrát vynechat. Poznámky mi jistě půjčí Laura, jak jsem se domýšlel. Byla to spolehlivá spolužačka. Což se o většině říct nedalo. Za chvíli jsem zaparkoval před domem, vyzvednul poštu a odemkl opuštěný byt. Dal jsem se do úklidu, praní a vaření večeře.
"Ahoj tati," slyšel jsem z ložnice Oliverův hlas. "Byl jsem v parku s Thomem."
"Já vím," usmál jsem se, když jsem vešel do chodby, kde si Oliver sundával boty.
"Zase jsi mu to vyzradil?" podíval se naštvaně na Thomase a pak se znovu usmál.
"Běž si umýt ruce. Večeře je hotová."
"Ahoj, lásko," políbil mě Thomas. "Jak ses měl v práci?"
"Šlo to rychle. Pondělky jsou nejnáročnější," obejmul jsem ho a držel si ho blízko sebe. "Mám ještě nějakou práci. Navečeříte se?"

Olivera jsme uložili něco málo po osmé a společně jsme se pak ještě dívali na televizi, než musel Thomas do práce. Já jsem ještě chvíli pracoval na poznámkách do školy a nakonec jsem celý utahaný usnul.