Srpen 2017

Srpen 2017

31. srpna 2017 v 14:40 | M.J. Nachio |  Deník
Co nám Srpen dal…

Život a smrt Mosleyho Wenlera - Mosley
Podívali jsme se na Mosleyho nejtěžší případ exorcismu na Penny Dreedové. Dalo by se říct, že se moc nepovedl, protože Penny zemřela a nebyla to příliš pěkná smrt. Ale to už jsme věděli, protože něco málo o Penny jsme se dověděli v Médium.
Co bude dál? Ve třetí sérii bychom si měli přiblížit, co se vlastně stalo v Mosleyho dětství. A jak víme, nebylo to moc hezké dětství.
Předpokladaná doba vydání: Prosinec 2017

Love for us
V této povídce jsme nakoukli do života Henrika Mikaelsona, jež trpí rozdvojenou osobností (v jeho případě roztrojenou). Zjistili jsme, že se cítí být jaksi nejslabším článkem jeho rodiny, kterou tvoří jeho syn Oliver a přítel Thomas Murray. Na konci série odchází Henrik do Ústavu.
Co bude dál? Ve druhé sérii se blíže podíváme na průběh jeho léčby. Nakoukneme i do jeho snů a prozkoumáme blíže jeho chorobu a dopady na jeho život.
Předpokládaná doba vydání: Září 2017

Terapie
Staronová Terapie je o Tomovi a jeho soužití s dalšími pacienty v rodinných domcích za nemocnicí, kde se Tom ocitne po úmrtí jeho matky. K srdci mu přiroste chlapec jménem Nick, který se chová jako dítě. Nick je však šikanovaný Marcusem, což se Tomovi moc nelíbí, protože sám byl jako malý otloukánek. Proto se rozhodne zasáhnout…
Co bude dál? V dalších dílech se podíváme blíž na Caleba a jeho volnočasové aktivity. Tom se bude dál pátrat po tom, kdo je Marcus doopravdy zač a nebude se bát překročit rámec zákona. Co je schopen Tom udělat pro Nickovu ochranu? Kam je schopen zajít?
Předpokládaná doba vydání: Září 2017

Dva světy - a já mezi nimi
Sebastian jako hlavní hrdina tohoto příběhu procitne ze svého snu, který považoval za svůj skutečný život. Společně s Emmou a Jasonem se vydává na cestu, která je zavede až do nebes, kde se jejich cesty rozvážou. Sebastian promluvil s Bohem a byl svrhnut jedním z archandělů z nebes. Zachrání ho Hagiel, který se stane jeho strážcem. Přidává se k nim démon, kterého Sebastian vyvolal pro Katarínu von Haagen. Sebastian je Božím bojovníkem, což je jisté. Při pokusu o zničení démona války - Azazela - se dozvídají, že démoni plánují zlomení 66 pečetí, které by osvobodili Lucifera z klece.
Co bude dál? Dojde k osvobození Lucifera, jak už bylo naznačeno a nastane Apokalypsa. Co všechno musí Sebastian obětovat? Kam až jeho cesta spěje?
Předpokládaná doba vydání: Září 2017

VIII. Někdy musí přijít konec

28. srpna 2017 v 15:10 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Byly to jatka. Malachai ani ostatní nevěděli, jak je našli, ale našli je. A bbyl z toho boj na život a na smrt. Trvalo to několik hodin, než to skončilo. Jediní, v tom poli mrtvých přežili, byli Romanus a Malachai. Malachai klečel u Freyina mrtvého těla. Měla obličej potřísněný krví a vlasy slepené. Bojovala udatně. Vlastně nejudatněji z nich. Vzala s sebou spoustu Zmijí a bez ní by nepřežil nikdo.
Romanus klečel u Caroline. Dostal se k ní jeden ze Zmijí a tak měla posekaný obličej a podříznuté hrdlo. Neměla sebemenší šanci. Byla prostě příliš mladá. Malachai přešel k Romanovi.
"Co uděláme teď?" zajímal se Malachai.
" Co teď?" zavrčel na něj. "Všichni jsou mrtví."
"Nevím, co říct," hlesl Malachai zničeně.
"Řekni, že jsme selhali. Ty a já!"vykřikl Romanus.
"Měli bychom jít, než se objeví další Zmije."
"Měli?" otočil se na něj Romanus. "Už není žádné my. Nenechám se kvůli tobě zabít."
"Co budeš dělat?"
"To tě nemusí zajímat. Teď v tom sme každý sám za sebe."
S tím se Romanus přemístil. Jen Malachaovi zapomněl říct, že ho jedna ze zmijí řízla nožem.
Měl pravdu, pomyslel si Malachai, kvůli mně všichni umřeli.
Klekl si a začal brečet. Tohle se nemělo stát, a tak nevěděl, co dál. Freya by věděla, ale ta je teď mrtvá. Nebylo cesty zpět, a tak se Malachai rozhodl, že to ukončí. Ukončit tuhle mizérii.
Zavřel oči a pokusil se navázat spojení s babičkou, královnou kavernu.
Všichni jsou mrtví. Zbyl jsem jen já. Chci to ukončit. Jen ty a já. Sejdeme se ve staré továrně.
Nevěděl, jestli se mu povedlo s ní spojit. Proto vstal a začala holýma rukama hrabat jámy, aby mohl pohřbít těla své rodiny. Nejdříve Caroline a potom Freyu. Obě políil na čelo. Po tváříchmu tekly slzy, ale snažil se je nevnímatk. Než mu v hlavě zazněl hlas: Souhlasím.

Netrvalo mu dlouho dojít na místo, kde se měl sejít s Mariou. Postavil se do haly oné továrny a čekal, než se otevřou dveře a vstoupí jeho babička. Měla obarvené vlasy na hnědo-zrzavou barvu a byla jen lehce nalíčená. Měla na sobě kostýmek jako realitní makléřka a v očích vítězoslavný výraz.
"Ahoj, Malachai," pozdravila ho formálně. "Škoda, že jsi dostal rozum až tak pozdě. Všechno mohlo být jinak."
"A jak, babi?" podíval se na ni smutnýma očima. "Přišel jsem o celou svou rodinu a mám na rukou jejich krev. Díky tvému lovu."
"Mému lovu?" zavrčela. "V první řadě to byla tvá matka, která nás zradila a utekla s tebou od kavernu, kterému přísahala věrnost."
"Tobě nevadí, že tvá rodina umírala, jen aby nemusela čelit tvému hněvu?"
"Váš osud byl zpečetěn dřív, než jste se narodili!" prskla. "Kvůli vám teď bude Apokalypsa."
"Tak to dopadnout nemuselo," štěkl Malachai.
"Brzy bude konec," kývla a upravila si kostýmek. Pak natáhl ruce před sebe. "Fes matos incedia infernale."
Malachai věděl, co ta slova znamenají a věděl, že proti pekelnému ohni nic nezmůže. Taky natáhl ruce před sebe, aby se pokusil oheň zastavit. Zem uprostřed těch dvou se prolomila a vyvalil se z ní rudý oheň, který postupoval směrem k Malachaiovi.
"Incedia movet. Vos ex unos," opakoval stále Malachai, dokud se oheň nezastavil před ním. Cítil jeho žár na svém těle. Teď nesměl povolit, ale sil mu ubývalo.
"Tohle nezvládnu," zašeptal si spíš pro sebe.
"Zvládneš cokoli si zamaneš, lásko," ozval se Deanův hlas vedle mě.
"Ahoj," podivil se Malachai.
"Soustřeď se," nabádal ho Dean.
"Sám to nedokážu," pověděl Malachai a z nosu mu stekla krev.
"Nejsi sám," usmál se Dean.
Malachai ucítil, že ho někdo z druhé strany chytá za ruku. Stočil svůj pohled a uviděl Vladimira, svého zesnulého strýce. Ten na něj povzbudivě mrknul.
"Ves matos incendia movet," začal opakovat Vladimir a s ním další hlasy. Byl to celý rod von Haagenův i s jeho bratranci a sestřenicemi. "Ves matos incendia movet!"
Malachai také začal opakovat a zavřel oči. Tlak se uvolnil a oheň pozpátku couval zpět do pekelné díry.
"Zvládl jsem to," vydechl Malachai, když se díra zacelila.
"To není možné," ozval se Mariin nasupený hlas.
Malachai sebou seknul s úsměvem o zem. A Maria na něj nevěřícně hleděla, než uslyšela, jak se za ní otevřely dveře. Otočila se a byla velmi zaskočená. Stála tam ve starých šatech žena, která měla bíle vlasy jako měsíc na nebi. Pomalými kroky postupovala k Marii.
"Matko?" vydechla tiše. "To není možné."
"Jak vidíš," pokynula hlavou Theresia. "Jsem zde."
"Ale jak?"
Theresia svou dceru chytila za ruku, aby ji přesvědčila, že není duch. Maria se pousmála.
"Tolik jsem ti toho chtěla říct, než jsi zemřela," do Mariiných očí se vkradly slzy.
"Chci ti ukázat ten klid," usmála se Theresia. V rukou za zády schovávala dýku.
"Chci ho vidět, mami," kývala hlavou Maria.
"Který jsem našla ve smrti," vytáhla dýku, přiložila ji na hrudník své dcery a objala ji.
"Proč?" vyjekla Maria do jejího ucha.
"Protože tvůj čas skončil."

3. Noční klid je třeba dodržovat

27. srpna 2017 v 2:09 | M.J. Nachio |  Terapie
Byla hluboká noc a mě probudila rána. Nejprve jsem si myslel, že to bylo něco na půdě a tak jsem znovu zavřel oči a pokusil se usnout. Ale ta rána se ozvala znovu. Posadil jsem se na postel a promnul si oči. Když se ozvala znovu, vstal jsem a přešel na chodbu. Rána se ozvala znovu a vycházela z jednoho pokoje.
"Co to, sakra…"
Vycházelo z Nickova a Massimova pokoje. Ve dveřích dalšího pokoje se objevil Benny. Měl rozcuchané vlasy a vypadal jako rozespalý plyšový méďa. Přešel jsem ke dveřím a rázně je otevřel. Připadal jsem si jako Nickův otec. Massimo seděl na posteli a hlasitě se smál, zatímco Nick seděl uprostřed pokoje a v ruce držel láhev s vodou.
"Co to tu vyvádíte?" zavrčel jsem.
"Učím Massima, jak házet láhev, aby se točila," zařehtal se Nick, jakoby to bylo něco opravdu směšného. "Dívej."
Roztočil láhev a hodil ji do stropu, což vydalo stejný zvuk jaký mě i Benna vzbudil, který teď stál vedle mě.
"Jste jeblí? Je jedna ráno!" zvýšil jsem krapet hlas. Nick s nevinným výrazem zvedl láhev, která dopadla těsně vedle něj. Škoda, že mu nespadla na hlavu. Třeba by se mu rozsvítilo. Třeba ne, což bylo pravděpodobnější.
"Promiň, jak jsem měl vědět, že ta hnusná láhev nadělá tolik hluku?" bránil se Nick s úsměvem na rtech.
Na chodbě se ozvaly další kroky, ale než jsem se stačil podívat, do pokoje vrazil statný mladík s vyrýsovanými svaly a zrzavými vlasy. Byl to nejsilnější kluk v domě. Už jsem o něm slyšel, ale nedokázal jsem vzpomenout na jeho jméno. Prodral se kolem mě a Bennyho a postavil se naproti Nickovi.
"Promiň, Marcusi, chceš vidět, jak se hází flaška, aby sse točila?" usmál se Nick, ale místo odpověďi dostal ránu pěstí do obličeje, kterou nečekal a svalil se na zem.
"Promiň," začal křičet Nick a Benny se vrhl v před, aby od Marcuse nechytil další. Nick byl jen malé pošahané dítě, zatímco Marcus už byl chlap. Stál jsem na místě jako solný sloup. Massimo se už nesmál a Benny se postavil před výhružně vypadajícího Marcuse. Dobře, usoudil jsem, že tady nemám, co dělat a tak jsem vypadnul z Nickova a Massimova pokoje. U sebe jsem se zamknul a posadil se na postel. Snažil jsem se popadnout dech. Další panický záchvat, který jsem musel zvládnout a začínala mě bolet i hlava. Sáhnul jsem tedy po ibalginu a zhluboka se nadechoval, než jsem ho polknul. Bylo mi na zvracení a hlava se mi točila. Musel jsem nějak Marcusovi ukázat, že si na mě nesmí dovolat a už vůbec ne obrátit svou ruku vůči mě. Jen jedno jsem nesměl dopustit. Nesměl jsem se stát znovu otloukánek jako tehdy na základce. Už ne.
Druhého dne jsem vyrazil s Nickem na nákup do obchodu, abych unikl před Marcusem. Měl jsem z něho nahnáno a to se mi vůbec nelíbilo. Nick měl podlitinu pod jedním okem, ale náladu měl dobrou pořád se usmíval. Což bylo asi dobře. A byl stejně otravný jako předtím.
"Koupíš mi to?" zažadonil Nick ukazující na podivnou věc v regálu v sekci hraček. Asi byla hloupost vzít to přes oddělení hraček. Nebo spíš brát s sebou Nicka na nákupy.
"Ne," byla moje jasná odpověď.
"Proč ne?" zeptal se psíma očima. Vypadal s tím monoklem jako dalmatin. Jen lehce vyšinutej.
"K čemu ti to bude? Chceš snad zase něco Massima učit? Nauč ho, jak rychle usnout," nabádal jsem ho.
"Hele, to není fér," založil si Nick ruce na psou. "Je důležité, aby to Massimo uměl. Ať je to cokoli."
"Jo a proč? Přece nechceš, aby taky dostal od Marcuse jako ty v noci."
"Ne, to nechci," zarazil se Nick a zapřemýšlel. "Marcus stejně bije jenom mě."
"On tě bije často?" vyděsilo mě to. Znal jsem Nicka jen chvíli, ale nějak jsem si ho oblíbil. Byl tak roztomile přitroublý, že ho nešlo nemít rád.
"Občas," přiznal nedobrovolně. "Ale nikomu to neříkej."
Na chvíli se odmlčel a já jen ohromeně hleděl. Ale hned jsem se vzpamatoval a pomalu jel s vozíkem dál.
"Víš, když mě bije, vadí mi to, ale potom je klid a jsem za něj rád."
Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Tak Nick, ten pošahanej malej Nick, byl otloukánek jako jsem býval já? Marcus je teda pěknej sráč, pomyslel jsem si.
"A koupíš mi tohle?" nevinně se usmál a ukázal na velké auto, se kterým si většinou hrají děti na pískovištích.
"Bože, Nicku, a k čemu by ti bylo tohle auto?" vzdychl jsem si nad tím, co mi ukázal a zděsil jsem se ceny, kterou jsem pak zahlédl. Chlapče, tohle ti nekoupím, ani kdybys chytil hysterický záchvat.
"Já nevím," zamyslel se Nick a potom se zasmál a natáhl se proto. "Třeba až pojedeme na dovolenou k moři? Můžu?"
"Ne!" syknul jsem na něj. "A vrať to tam zpátky."
"A koupíš mi aspoň lízátko?" zeptal se uraženě s nabručeným výrazem v obličeji, když auto pokládal zpátky do regálu.
"Jo, lízátko klidně," vzdal jsem to nakonec.
"Supeř!" zazářil Nick a já protočil oči v sloup.
"Jaký byl nákup?" zeptal se Benny, když jsme s Nickem donesli nákup v taškách a položili ho na linku.
"Skvělý," odpověděl Nick nadšeně. "Mám lízátko!"
Vytáhl z pusy špalíček.
"No, měl jsem," oznámil trochu posmutněle, když zjistil, že už ho celý snědl.
"Chceš si zahrát Človíčko, Nicku?" ozval se od schodů Ted, byl to takový drobný malý plyšáček tenhle kluk.
"No jasně!" rozzářil se Nick a běžel nahoru v rukou špalíček od lízátka. "Dívej, Tom mi koupil lízátko…"
"Příště mi řekni, že s tím malým ďáblem nemám jezdit do obchodu," zavrčel jsem na Bennyho, který se zachechtal.
"Musel sis tím projít jako všichni," odpověděl s úšklebkem. "Co jste koupili dobrého?"
Sáhnul do jedné z tašek na pultu.
"Nic pro tebe," pleskl jsem ho přes ruku a šel jsem dát instatní polévky do skříňky. Benny si pro sebe ukradl z tašky čokoládu a běžel s ní po schodech nahoru.
"Benny!" křikl jsem na něj. "Já tě jednou zabiju."
Později jsme si dole v obýváku pustili film. Byl tam Benny, Nick, Massimo, Ted a ještě jeden kluk, co vypadal jako klasický emo. Podle všeho se jmenoval Caleb. Podařilo se mi během filmu usnout a spalo se mi dobře, než…
"Hej, Tome!" budil mě Bennyho hlas jako z dálky.
"No? Co je?" zahučel jsem a snažil se zorientovat.
"Film skončil."
"Vážně?" ležel jsem na pohovce a pod hlavou měl polštář. Benny seděl vedle mě a televize byla vypnutá. Nikdo jiný už v obýváku nebyl.
"Očividně," zasmál jsem se. "A kde jsou všichni?"
"Šli spát," oznámil jakoby to bylo jasný.
"Jak dlouho jsem spal?"
"Ne moc dlouho."
"Proč jsi mě nevzbudil?" zamžoural jsem na hodiny. Byly dvě ráno.
"Vypadáš jako andílek, když spíš," usmál se nevinně.
"Dobře, tohle je úchylný," posadil jsem se. "Jdu spát."
"Ne, počkej," položil mi ruku na rameno.
"Na co?" zabručel jsem ospale.
"Já nevím," přiznal se. "Budeme si povídat?"
"Co? A o čem? Jsou dvě ráno, Benny," zeptal jsem se. Zítra jsem musel do školy a on mi zrovna nepomáhal. "No, je pozdě. Žádný úvahy o životě nevedu. Takže dobrou."
Chtěl jsem vstát, ale rukou mě držel v sedě.
"Chtěl jsem na tebe pomalu, ale," řekl s jistotou v hlase. "Přestaň žrát ibalgin."
"Co?" vyjeveně jsem na něj koukal.
"Prostě to neber, jo?"
"Co to plácáš?" vyjel jsem na něj. "Beru ho jen, když mě bolí hlava."
"Jak často tě bolela hlava tenhle týden?"
"Na další stupidní otázky nebudu odpovídat," řekl jsem nabroušeně již zcela probuzen a zamířil jsem ke schodům. "Přesně kvůli tomuhle mě bolí hlava!"

V koupelně jsem otevřel skříňku a vzal si z plastové krabičky ibalgin. Pro jistotu dva. Nechal jsem si růžové tabletky na rozevřené dlani a pozoroval je. Hlavou mi proběhla otázka: Jsem fakt závislý?
"Blbost," hodil jsem si ty malé růžové nic do úst a spolkl je. Rozhodně si od žádného psychose nenechám říkat závislák.

Pátek

26. srpna 2017 v 15:38 | M.J. Nachio |  Love for us
Probudil jsem se v noci a hlava mi třeštila. Oblékl jsem si svůj župan a odnesl kbelík, který mi k posteli nachystal Thomas, který teď vcelku neklidně spal. Přešel jsem do kuchyně, abych si udělal kávu a posadil se s ní do obýváku. Pročítal jsem si ten prospekt k ústavu, co mi dala doktorka. Čekal jsem jen na šestou hodinu, abych ji zavolal. Byla to starší dáma a ta moc dlouho nespala.
"Dobré ráno, paní doktorko," oslovil jsem jí.
"Dobré ráno, co se děje, pane Mikaelsone?"
"Měl jsem další záchvat a celkem se to zvrtlo. Chci nastoupit do toho ústavu ještě dnes."
"Dobře, zavolám tam a dopoledne vám zavolám, abych to potvrdila."
Tím náš rozhovor skončil a já schoval svůj obličej do dlaní. Bylo ode mě dost nezodpovědné házet Oliho na Thomase, ale víc mě trápilo čím by si mohl Oli procházet semnou. Oni spolu mají úžasný vztah a Thomasovi jsem naprosto věřil. Svěřil bych mu svůj život a taky život svého syna. Bylo to možná trochu naivní, ale Thomas to určitě pochopí a podpoří mě.
Odvezl jsem Oliho do školy a kladl mu na srdce, že ho před obědem vyzvednu. Hned na to jsem vyjel na fakultu, abych ukončil studium. Bylo mi to hrozně líto a cítil jsem se mizerně. Ale nemělo smysl lámat to přes koleno. Netušil jsem, jak dlouho budu pryč. Zastavil jsem se i do práce, abych se omluvil Jane, protože jsem nevěděl, co jí Adam řekl. Uklidnila mě, že o nic nešlo. Tak jsem vyřídil nějaké důležité věci a vyrazil nakupovat. Chtěl jsem uvařit něco speciálního, když to měl být náš poslední oběd. Thomas už byl vzhůru, když jsem přijel.
"Dobré ráno, lásko," usmál se a políbil mě. Úsměv ho brzy přešel, když jsme se posadili do obýváku a já mu řekl, jak jsem se rozhodl.
"Neříkali jsme, že si o tom promluvíme?" zeptal se zaraženě.
"Vím, že jsm se neměl rozhodovat sám, ale situace si to žádala," podíval jsem se na něj posmutněle.
Pevně mě objal a já se k němu ještě pevněji přitiskl. Věděl jsem, že mě podpoří. Popravdě chvíli jsem měl obavu, ale nezklamal mě. Byl to úžasný člověk. A já ho miloval za to, jaký byl.
Oběd jsem měl během hodiny hotový. Thomas se nabídl, že vyzvedne Oliho ze školy, abych měl čas se sbalit. Vytáhl jsem v ložnici kufr na postel a otevřel ho. Pomalu jsem do něj skládal oblečení. Mezi nimi byl i černý svetr, který jsem měl po mámě. Fotka v rámečku, kde jsme byli všichni tři. Thomas, Oli a já. Alespoň na té fotce jsme všichni vypadali zdravě a šťastně. Byl jsem nejslabší článek rodiny a hodlal jsem to změnit. Musel jsem Olimu poskytnout stabilní a klidný domov.
Zrovna, když jsem kufr zavřel, otevřely se dveře bytu.
"Ahoj, tato!" zavolal Oli z chodby.
"Ahoj, zlato," pousmál jsem se, když ze sebe shodil aktovku a jal se zouvat boty. Bude mi ten malej drobek chybět. "Jak ses měl ve škole?"
"Pohoda," broukl a sundal si i druhou botu. "Co máme k obědu?"
"Lasagne," odpověděl Thomas.
"Mňám!" usmál se Oli.
"Umýt ruce, mladej," řekl rozhodně Thomas a nasměroval Oliho ke koupelně a sám se vydal za ním. Cestou mě políbil.
Byl to vcelku veselý oběd. Oli vyprávěl, co se dělo ve škole. Přibyla jim tam nová spolužačka, o které Oli přímo básnil. Vymněnili jsme si s Thomasem pobavené pohledy.
"Musím ti něco říct, Oli," začal jsem, zatímco Thomas se dal do sklízení ze stolu.
"Co se děje?" vyděsil se Oli.
"Musím na nějaký čas do ústavu."
"To..," zamyslel se. "Jako do nemocnice?"
"Ano," přikývl jsem. "Ale nejspíše na delší dobu."
"To je kvůli těm záchvatům?" vyrazil ze sebe Oli. "Ale s Boem jsme to zvládli a nevadilo mi to."
"Já vím. A zvládl jsi to úžasně," usmál jsem se na něj a chytil ho za ruku. Thomas se opřel o linku. "Ale Adam dělá potíže. To víš."
Oli smutně přikývl. "A na jak dlouho?"
"To nevím přesně, ale s Thomasem to tu zvládnete, že jo?"
"Jasně," přikývl Oli, ale posmutněl. "Můžu tě chodit navštěvovat?"
"Určitě ano," pousmál jsem se. "Oba mě budete navštěvovat."

Oli to nakonec vzal statečně. I to, že jsem měl odjet už dneska. Oba jeli semnou, aby si Thomas mohl odvézt auto. Ústav vypadal velmi moderně a vybaveně. Bylo to soukromé zařízení, kde si pacienty vybírali. Za vše jsem vděčil své doktorce. Bez ní bych se sem nedostal. A upřímně jsem doufal, že tady nebudu moc dlouho. Ale kdo to doopravdy věděl?
"Dobrý den," usmála se sestra v příjmové ambulanci. Rozloučili jsme se v hale. Oli trochu plakal, ale nakonec s Thomasem odjel.
"Dobrý den," pokývl jsem na sestru nervózně.
"Nebojte se," chlácholila mě. "Nikdo vás tu nekousne."
"To budu jen rád," usmál jsem se.
"Vaše celé jméno?"
"Henrik Michael Mikaelson."
"Vaše datum narození, pane Mikaelsone?"
"Jedenáctého listopadu devadesát šest."
"Dobře, provedem spolu základní prohlídku. Odložte si do spodního prádla a položte se na lehátko," vyzvala mě a tak jsem poslechl. Dal jsem se na boj.

VII. Azazel

21. srpna 2017 v 15:09 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Vřítil jsem se dvojitými dveřmi do společenské místnosti, kde trávili svůj volný čas, ale nebyl tam. Ve svém pokoji také nebyl, to už jsem prozkoumal dřív. Měl jsem málo časo a něco bylo špatně. Cítil jsem to. Byla hluboká noc a na chodbě svítili bodová světla u země. Byl to krásný domov pro seniory.
"Hledáte někoho?" ozval se přísný ženský hlas. Ohlédl jsem se, abych uviděl sestru, která hlídala tohle oddělení.
"Ano," přikývl jsem. "Teda vlastně ne."
"Zavolám na Vás ochranku," sykla a otevřela si dveře na sesternu.
"Ne, počkejte," chtěl jsem se vydat za ní, ale podlaha se otřásla a ozvala se hlasitá rána. Stačil jsem otočit nepatrně hlavu, abych ve zlomku vteřiny zahlédl, jak výtah na konci chodby olízlyy plameny, než mě výbuch odhodil do stěny.

O týden dříve:
"Vstávej," ozval se Tobiasův hlas a dopadl na mě polštář. Otevřel jsem jedno oko a pozoroval ho, jak přechází k oknu, odrhnuje závěs a otevírá okno. Hagiel seděl u stolu a četl si knihu.
"Kolik je hodin?" zabručel jsem rozespale a odhodil jsem pokrývku sedaje si na kraj postele.
"Sedm pryč," oznámil Tobias. Zasténal jsem a bokem se svalil opět na postel.
"Říkal jsem ti, že ho máš nechat vyspat," ozval se rýpavě Hagiel, aniž by zvedl od knihy oči a upil z šálku, jež stál na stole před ním.
Teď už rozhodně neusnu, pomyslel jsem si.
"Přece nechce zaspat veškerou srandu," prohlásil ironicky Tobias a přešel k lednici v našem pronajatém pokoji motorestu Blue Rage.
"Jakou srandu?" zabručel jsem.
"Tobias se rozhodl, že Azazela invokuje," oznámil Hagiel klidně. "Možná se včera moc praštil do hlavy."
"Do dvaceti minut, ať jsi připravený," štěkl a vydal se i s bagetou ven z pokoje. Hagiel na mě mrknul a věnoval se dál knize.
"Je to bezpečné?" vyzvídal jsem, když jsme s Hagielem mířili na parkoviště před motorestem. Přes rameno jsem měl sportovní tašku.
"Myslíš provést invokaci démona války nebo poslouchat démona?" podíval se na mě s úšklebkem. "Je to nebezpečné jako všechno."
Tobias přijel s novým autem. Mělo červenou karoserii a velký uložný prostor.
"Jaký jsem?" vyskočil z auta.
"Křiklavější barvu neměli?" zvedl jsem obočí dívaje se na auto.
"Hele, mlč nebo můžeš běžet za autem," protočil Tobias oči v sloup a nastoupil znovu do auta.
"Tak vzhůru do pekelné tlamy," vzdychl Hagiel a nasedl na místo spolujezdce.
"Tady se světluškou už jsme všechno nachystali," informoval mne Tobias. Hagiel stočil svůj pohled na Tobiase, když zaslechl, jak ho nazval.
"I tak je to pořád nebezpečné. Azazelovi se nevyrovná ani jeden z nás. On," kývl na Hagiela," si myslí, že s ním nebude mít problém, ale nemá pravdu."
"Fajn, co teda budeme dělat?" zajímalo mne.
"Musíme ho zdržet na tak dlouho, abych do něj zabodl můj speciální nožík," pokrčil rameny s úsměvem.
"A když se to nepovede?"
"Všichni umřeme," zašeptal Hagiel a vyměnil si s Tobiasem pohled.

"Tak jo," houkl Tobias, když jsme vešli do sklepené starého opuštěného domu. "Zapal svíčky."
Uprostřed místnosti byl nakreslen jakýsi znak, později mi bylo vysvětleno, že jde o Azazelovu pečeť. Na znaku byla položená miska se žlutými zrnky síry a všude kolem spousty svící, které jsme postupně s Hagielem zapalovali.
"Fajn," kývl Tobias, když všechny svíce v místnosti plály jasným plamenem a klekl si k misce se sírou. Začal odříkávat něco v latině. Pak se řízl a nechal skápnout pár kapek do mísy, která vzplála zeleným plamenem a postavil. Malým okenkém to zasvítilo a zaduněl mohutný hrom. Začalo pršet.
Chvíli se nic nedělo krom bouřky, ale pak se nad znakem objevilo světlo, které obsáhlo tvář starého muže, jež se vyjeveně díval po sklepě. Nebyl zhmotnění, dalo by se jím normálně projít jako duchem.
"Tohle je Azazel?" zašeptal jsem Hagielovi.
"Něco je špatně," odpověděl, prohlížel si muže a přemýšlel.
"Kdo jste?" zeptal se zostra Tobias v ruce připravený nůž.
"Robert Connor," vykoktal stařec. "Proč tu jsem?"
"Znáte Azazela?" ptal se dál Tobias.
"Azazela neznám," stařec svraštil obočí. "Ale Azazel Connorová je moje vnučka. Je s ní něco? Proč se mě na to práte? Co se děje?"
"Maar," mávl Tobias rukou a stařec zmizel.
"Co to znamená?" zeptal jsem se zmateně.
"Byla to Azazelova projekce," odpověděl klidně Hagiel.
"Azazelova veškerá síla i jeho existence je spojena s tím starcem, který bude v nějakém sanatoriu. Azazel se musel vtělit do jeho vnučky, kterou tak ovládá," vysvětloval Tobias. "Velice dobrý tah. Musel se nějak chránit, pokud nějak poškodí jeho vnučku, tak to Azazelovi nijak neublíží. Pokud nezabijeme starce je téměř nesmrtelný."
"Co máš v plánu?" ptal se Hagiel a pozoroval ho.
"Najít toho starce. Projít všechny domovy pro seniory a najít ho, což nám dvoum nebude trvat moc dlouho."
"A co já?" vyhrkl jsem.
"Užiješ si volna," usmál se Tobias.
Pár dní volna byly spíš utrpení, než zábava. Byl jsem otrávenej, že jsem sám v motelu. Tak jsem měl všude poházené věci všude kolem a zabavoval se hrama na laptopu. Právě jsem se válel v posteli, když se otevřely dveře a vstoupil Tobias s Hagielem. Bylo zvláštní je vidět vedle sebe. Démon a anděl. Zlo a dobro. Co si jen vybrat?
"Tady je bordel," zkonstatoval Tobias.
"Nudil jsem se," vysvětlil jsem sedaje si na kraj postele.
"Byli jsme pryč jen pár dní," podivil se Tobias a přešel ke stolu, kde zhrnul všechen nepořádek a rozložil na něj mapu, púdorys a nárys budovy. "Našli jsme ho."
"Dobrá zpráva," oddechl jsem si.
"Je v podstatě jednoduché se tam dostat, pro člověka," vysvětloval Tobias. "Je tu několik nehlídaných vchodů, šachty od výtahové po větrací. Je to prostě téměř nechráněnný sanatorium."
"Tak, co budeme dělat?"
"V tom je ten problém. My nic, jen ty," podíval se na mě. "Tahle budova je proti vstupu andělů a démonů chráněná. Jsou na ní symboly."
"Jasně, takže to zvládnu sám. Jde jen o pár starých lidí, ne?"
"Doufáme, že ano," přikývl Hagiel.
"Máme pro tebe motorku a nějaké zbraně. Jen pro jistotu. My budeme na krajní hranici té ochrany."
Přikývl jsem a prohlížel si dům.
Byl jsem natěšený, že se konečně dostanu ven. Obepnul jsem si kolem pasu dva revolvery a Hagiel mi nasazoval neprůstřelnou vestu.
"Nemusíš to dělat," řekl pak tiše, když upravoval pásky.
"Ale musím. Jinak se toho prevíta nezbavíme," nesouhlasil jsem.
"Dobře," přikývl pak odevzdaně. "Ale kdyby se něco pokazilo, utečeš, jasné?"
Jet na motorce bylo po dlouhé době osvěžující. Černá motorka ke mně rozhodně seděla. Vyrazil jsem na hlavní cestu budovy a zamířil k jednomu zadnímu vchodu, který jsem si odemkl klíčem, který Tobias sehnal. Jel jsem výtahem do šestého patra a zaklepal na pokoj s číslem 99.Nikdo se neozval a proto jsem vstoupil dovnitř. V pokoji nikdo nebyl. Postel byla rozestlaná, bylo zde přetopeno a ukřičený papoušek pořád volal:
"Vykuř mi ho. Vykuř mi ho."
Chvíli jsem ještě pozoroval toho sprostého papouška lebedícího si ve své velké kleci na stolku, ale náhle jsem si uvědomil, že můj úkol je najít jeho majitele.
Vřítil jsem se dvojitými dveřmi do společenské místnosti, kde trávili svůj volný čas, ale nebyl tam. Ve svém pokoji také nebyl, to už jsem prozkoumal dřív. Měl jsem málo časo a něco bylo špatně. Cítil jsem to. Byla hluboká noc a na chodbě svítili bodová světla u země. Byl to krásný domov pro seniory.
"Hledáte někoho?" ozval se přísný ženský hlas. Ohlédl jsem se, abych uviděl sestru, která hlídala tohle oddělení.
"Ano," přikývl jsem. "Teda vlastně ne."
"Zavolám na Vás ochranku," sykla a otevřela si dveře na sesternu.
"Ne, počkejte," chtěl jsem se vydat za ní, ale podlaha se otřásla a ozvala se hlasitá rána. Stačil jsem otočit nepatrně hlavu, abych ve zlomku vteřiny zahlédl, jak výtah na konci chodby olízlyy plameny, než mě výbuch odhodil do stěny.
Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem ze sebe shodil opálené desky a rozkašlal se. Ani jsem netušil, jestli jsem byl v bezvědomí. Jen vím, že velký výtah na konci chodby vybuchnul a zaplavovaly jej vlny ohně. Tohle není démonská práce. Tohle je práce někoho jiného. Člověka. Oknem jsem viděl sestru ležící v sesterně u stolu a z vlasů jí tekla krev. Ucítil jsem za sebou zvláštní ledový závan, což bylo neobvyklé vzhledem k horku. Pomalu jsem se otočil. Stála za mnou žena v rudých šatech. Vínové vlasy jí povlávaly kolem jejího jemně tvarovaného obličeje, na kterém vládl vlídný úsměv.
"Musíte odtud odejít," vyhrkl jsem rychle, než jsem si uvědomil s kým mám tu čest.
"Nikam nepůjdeme," pronesl chladný ženin hlas.
"Azazel," vydechl jsem.
"Jsem rád, žes přišel, Sebastiane," ušklíbl se.
"Neměl jsi tu být," pár kroků couvnu a v rychlostí vytasím brokovnici, kterou jsem měl na zádech a vystřelil.
"To jsi teda vážně neměl!" zařval ničehož nic, když se otřepal. "Přišel jsi zabít mého životadárce?!"
Oči se najednou změnily, zbarvily se do černa a na obličeji naskákaly černé žily. Nakrčil se hlavou směrem ke mně a připomínal teď víc čarodějnici, než okouzlující ženu.
"Přesto ti však musím poděkovat," uklidnil se, ale podoba mu zůstala. "Jason mě upozornil na svůj úkol. Jsi mé potvrzení, že ho splnil."
"Potvrzení? A k čemu?" vyjevil jsem se při vyslovení jména toho zrádce.
"To já jsem další pečeť. Má smrt bude dalším krokem k osvobození našeho pána Lucifera!" zachechtal se.
"Co se tu děje?" zasýpěl starý muž, Azazelův životodárce, jež byšel ze dveří jednoho z pokojů, kde oheň nehořel. Azazel se k němu otočil.
"Ahoj, dědo," zašeptal. Jakoby měl k němu nějaký vztah.
"Azie, co to tu provádíš?" podivil se muž.
"Musíme zemřít," informoval chladně starce. Jeho tělo se zvedlo do výše a věci kolem něj se začaly rozpadat a točit jako v nějakém víru. Tohle bylo špatné. Rozběhl jsem se po schodišti dolů. Doběhl jsem pouze do čtvrtého patra, kde také vládly plameny. Vyběhl jsem o patro výš a zastavil se. Netušil jsem, co mám dělat. Nejspíše teď zemřu, pomyslel jsem si. Ale to jsem rozhodně nechtěl. Rozběhl jsem se chodbou k oknu na konci chodby. Z pátého patra to mohlo znamenat smrt, ale nic jiného mi nezbývalo. Proskočil jsem okenní tabulí a výkřik protnul mým pádem. Následovala ohromná rána. Oheň a kusy domu kolem lětěly a potom se všechno položilo do tmy.
Uviděl jsem záblesk. Ten jakoby projel mnou samým a zanechal ve mně jakýsi otisk. Když záblesk pominul, bolest odešla s ním a před očima už jsem neměl takovou neproniknutelnou tmu. Pomalu jsem otevřel oči a zasténal před přívalem světla.
"Už probral," zaslechl jsem Tobiasův hlas a dvě postavy si klekly k mé posteli.
"Kde to jsem?" zašeptal jsem jako ze snu. Zněl jsem ochraptěle, jako bych dlouho hlasivky nepoužíval.
"V bezpečí," ozval se Hagielův hlas.
"Já…," snažil jsem se zvednout, ale něčí ruce mne jemně přitiskly zpátky do polohy ležmo.
"Lež a odpočívej," zašeptal mi Hagielův hlas a přiložil mi prsty k čelu. Usnul jsem.
Rafael stál na nebeské cestě a díval se na uzavřenou nebeskou bránu, kde už nebyla ani jedna duše. Zmasakrovali je démoni. Ano, i Rafael jako klidný léčitel, teď zuřil. Nic se nepovedlo, tak jak mělo. Nemohl zachránit ti dívku, ani dvě nebesa, která byla pod nadvládou démonů a duše byly drásány a stahovány do pekel. Musel to být nějaký zlý sen.
"Rae," vedle něj si stoupl anděl s dlouhými hnědými vlasy, které mu na hlavě stály. Ruce měl od krve, jak se snažil obvázat rány té dívky. Nezjistili ani jak se jmenuje.
"Kammael?" otázal se klidně Rafael, i když uvnitř něj to vřelo.
"Co bude s tou dívkou?"
"Nic."
"Nic?" zuřila Kammael a podívala se tímž směrem, co Rafael před chvílí.
"Ano. Nedokážu ji vyléčit," pokrčil rameny.
"Ta dívka si tohle nezaslouží!" štěkla. "Viděl jsi, jak na tom je?"
"A co mám podle tebe dělat? Ulevit jí od bolesti?" vyjel na ni Rafael.
"Aspoň něco," sykla Kammael a Rafael zuřivě kývl a vyda se dveřmi do druhého nebe, kde v soudní síni leželi zranění. Kammel jej následovala.
Rafael došel až k dívce. Byla orosená studeným potem, bledá jako sama smrt a tělem jí projížděly křeče, které svírali části jejího těla.
"Ulevím Ti, dítě," zašeptal Rafael a vztáhl nad ní své ruce. Rozhostilo se bílé světlo…
S výkřikem jsem se posadil na posteli, ve které jsem ležel a rozhodně jsem krátce na to zjistil, že to nebyl nejlepší nápad. Hlava se mi málem rozskočila a zamlžilo se mi před očima.
"U ďábla samotného, lehni si!" vyjekl Tobias a jeho ruce mne přirazily rychle do polohy ležmo.
"Emma," vydechl jsem.
"Co s ní?"
"Je mrtvá," zašeptal jsem pod návalem bolesti.
"Jak to víš?" podivil se Tobias. Oči jsem nechával zavřené.
"Viděl jsem to."
"Seš lepší, než GPSka, kluku," zachechtal se a dál se věnoval své činnosti.

Snad to bylo jen pár hodin, ale nejspíše to byla jen má zkreslená představa, protože muselo uběhnout několik dní. Seděl jsem u své první snídaně u stolu. Dostal jsem vločky zalité mlékem. Nic jiného tady nebylo a nikdo se mnou nechtěl o ničem jiném mluvit, než o tom, jak mi je.
"Myslím, že máme problém," ozval se Tobias, když zvedl oči od jedné z knih. Za posledních pár dnů nedělal nic jiného. Hagiel se k němu otočil.
"Jaký?" zajímal se. Chovali se k sobě jinak. Tak nějak vřeleji, ale jejich poznámky ohledně druhu neustávaly.
"Tak poslouche, okřidlenče," začal Tobias. "Říká ti něco 66 pečetí?"
"Samozřejmě," přikývl Hagiel a poslouchal dál.
"A když ti povím, že jedna byla prolomena otevřením Dvojčat," Tobias se na něj zadíval, Hagiel však hleděl do podlahy.
"O nějaké mluvil i Azazel," řekl jsem.
"A další byla prolomena naším Božím bojovníkem?" usmál se Tobias.
"To není možné. Jakou pečeť by mohl Seb prolomit?" vyjevil se Hagiel. Bavili se jako bych tu vůbec nebyl.
"Lazarovo vzkříšení," pronesl Tobias vážně. "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne…"
"..neumře navěky," dopověděl Hagiel jakoby se snažil popadnout dech.
"Tak klídek," postavil jsem se. Oba po mě hodili pohledem, jakoby teprve teď postřehli mou přítomnost. "Já umřel?"
"A co sis myslel, že se stalo?"
Zalapl jsem po dechu. "A co je s těmi pečeťemi?"
"Ty pečetě…," povzdechl si Hagiel.
"Rozpoutají Apokalypsu," dodal Tobias.
Ležel jsem na posteli a přemýšlel, co se za poslední dny událo. Bylo toho příliš. Nějak se to vše podělávalo na všech frontách. Byl jsem zase sám. Hagiel i s Tobiasem byli zase v tahu a mě zbylo moc volného času. Posadil jsem se a vzdychl si. Proč mě nechtějí zasvětit do toho co dělají. Už nejsem malé dítě, pomyslel jsem si. Prošel jsem nebem, mluvil s Bohem a to nemluvím o tom, kolik démonů jsme poslali do pekla. Teď mě napadlo, že to byla zbytečná práce.
Rozezvonil se mi mobil a já se po něm líně natáhnul na noční stolek. Číslo bylo neznámé a tak jsem to prostě zvedl a přiložil k uchu.
"Ano?"
"Ahoj, Sebi," ozval se mi známý hlas, ale nedokázal jsem ho zařadit.
"Kdo je tam?" otázal jsem se nevrle.
"Jason," promluvil a já zpororněl. Vstal jsem a můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Jak bolestivé.
"Jasone, jak…myslel jsem, že jsi mrtvý," zahučel jsem, co mě první napadlo.
"Přijď k Ďáblově bráně," s tím Jason zavěsil a já zůstal strnule sedět.
"Co tě opařilo?" broukl Tobias, když vešel do pokoje dveřmi, což bylo nezvyklé.
"Jason je naživu. Kde je Hagiel?"
"Kam si myslíš, že jdeš?" zavrčel Tobias, když jsem kolem něj prošel s pistolí, klíčky od auta a v kabátě. Rozběhl se za mnou a nastoupil na místo spolujezdce.
"Jak?" divil jsem se a dupnul na plyn vyrážeje na silnici. "Chci říct, je to možné? Tak rychle?"
"Většinou to trvá déle, ale možné to je," pokrčil rameny. "Jeho duše musela být prohnilá."
"To byla," přikývl jsem.
Dorazili jsme na místo. K hranicím Ďáblovi pasti za necelých pár hodin. Hagiel nás už nejspíše hledal, ale bylo to jedno. Vyrazil jsem napříč zničených kolejišť až ke hřbitovu, kde mělo být místo našeho setkání. Tušil jsem, že to bude past.
Ze stínu vystoupily tři postavy. Jedna z nich, ta drobná, zůstala v polostínu, aby na ni nebylo vidět. Zbylé dvě vystoupily na světlo. Byl to Jason s blonďatou holkou.
"Nejspíše neznáš moji kamarádku Mac, že, Sebe?" usmál se Jason.
"Jak? Jak je možné, že tak rychle?" podivil jsem se.
"Zkažené duše nepotřebují tolik času," ušklíbl se.
"Měl jsi pravdu," sykla Mac stojící vedle něj. "Přišel sem."
"Takže je to past?" zavrčel jsem zlostně. "Po tom všem?!"
"Drž hubu," okřikla mne Mac a otočila se na třetí postavu ve stínu a rozkázala ji: "Zavolej ji."
"Koho má přivolat, Jasone?" zavrčel jsem.
"Tu, která zachránila mé tělo před pádem z nebes. Mou paní," oprášil si košili.
"Rah.ah.ess Í.ess.ah.el.mah.neh Pah.rah.dí.zod.oh.deh Oh.eh.keh.rí.mí"
"Co to je?" zadíval jsem se na tu dívku, která klečela u misky kousek dál.
"Enochiánský jazyk," zašeptal Hagiel, který se objevil vedle mne. "Andělský jazyk."
"Hagieli," zavrněla Mac jako kočka. "Jsem ráda, že jsi dorazil i ty."
"Ah.ah.oh Í.ah.el.pí.reh.gah Quh.í.í.neh Eh.nah.í Buh.teh.moh.neh," miska se rozhořela a v kouři se zhmotnila vysoká žena v černých šatech až po zem.
"Vítej, má paní," šeptl James a lehce se všichni tři uklonili.
"Sebastiane, ráda tě poznávám?" usmála se démonka, kterou právě přivolali.
"Kdo jste?" podíval jsem se na ni.
"Je to Lilith," houkl jakýsi hlas za námi. Stály tam tři ženy, jež se tvářili chladně a formálně. Měli na sobě dobře padnoucí oblek.
"Annael?" podivil se Hagiel.
"Tohle ne," broukl Tobias a zmizel v oblaku kouře.
"Výborně, tak to nebudeme prodlužovat," zavrčela Lilith a všichni se po sobě vrhli. Jason mě strhl stranou mezi náhrobky.
"Co je?" zavrčel jsem na ně a vytáhnul pistoly.
"Mě už nezabiješ," zasmál se. "Já jsem mrtvý."
"Proč?"
"Prototže Lucifer musí být osvobozen ze svého vězení, když ho tak pracně uvěznila tvá matka."
"Hádej, co bude další pečetí," ušklíbl se.
Hagiel bojoval s Mac a pomáhala mu jeden z andělů. Zatímco Annael se svou společnicí zápasily s Lilith.
"To nebyla past pro mě," povzdychl jsem si.
"To nebyla," přikývl Jason.
Lilith odhodila anděla a chytila Annael pod krkem. Stáhla ji k zemi a začala ji šacovat.
"Kde to máš?" zavrčela a potom její pohled upoutalo něco jiného. Stříbřitě lesklý železný kůl, takový jaký měl Gabriel. "Kdes vzala Archandělské ostří? To není vaše základní výbava."
Ostří ji vrazila do hrudi. Záře bílého světla mě na chvíli oslepila. Když jsem zamžoural do nastálé tmy, Hagiel stál vedle mě. Tělo Annael bezvládně leželo na zemi, ale ostří měl v ruce Hagiel. Odhodil Jasona přes náhrobky a přenesl nás pryč.

2. Ukradená houska

20. srpna 2017 v 2:08 | M.J. Nachio |  Terapie
Ráno jsem se probudil do deštivého dne, což odráželo moji náladu. Bolest hlavy byla znát, i když jsem nic nepil. Sáhl jsem do šuplíku ve stole a vzal si jeden růžový prášek, abych zahnal bolest hlavy. V koupelně jsem se ujišťoval, že jsem sám a teprve pak jsem zamknul oboje dveře a dal se do sprchování. Oblékl jsem si na sebe zelené triko a černé jeansy a sešel pomalu dolů. Nikdo dole nebyl. Zdálo se, že jsou všichni ve škole. Já si pro dnešek naordinoval volno. Měl jsem dobrou výmluvu, bolela mě hlava, což byla pravda.
V kuchyni jsem otevřel lednici a vytáhl z ní pár potravin, abych si udělal sendvič. Začal jsem ho připravovat na kuchyňské lince, když se za mnou ozval Bennův pozdrav:
"Dobré ráno," pozdravil a posadil se na barovou židličku u kuchyňské linky, která byla vyvýšená, aby se u ní ze židliček dalo jíst.
"Hmm," zabručím, protože mě znovu lekl. "Baví tě mě děsit?"
"Je to docela zábavné," přiznal a široce se usmál. Jen jsem protočil panenkami.
"Tak si najdi jinou zábavu," zavrčel jsem na něj.
"Co se ti v noci zdálo?" vyzvídal, když jsem na půlku housky, která byla namazaná máslem, dával šunku.
"Ani nevím," zalhal jsem.
"Křičel jsi ze spaní," objasnil svou otázku.
"Tady se to ztratí, ne?"
"No jasněže tu všichni řveme ze spaní. Dobře někdo neřve ze spaní, ale to je jiná činnost," mrknul na mě.
"Potřebuješ ještě něco?" položil jsem sendvič, který ležel na talíři, na bar a otočil jsem se, abych uklidil kuchyňskou linku.
"Ne, musím za doktorem," řekl a zvedl se. Konečně se rozhodl vypadnout. "Dík za sendvič!"
Otočil jsem se, ale viděl jsem, jak prchá ze dveří s mojí snídaní v ruce.
"Hej! To je moje!" křikl jsem za ním, ale dveře se zabouchly. "Zmetek."
Později odpoledne jsem zamířil do nemocnice na další sezení s doktorem. Při otázce Jak se máš, Tome? se mi zježily chlupy na celém těle. Kdyby se mě zeptal kdokoli jiný, věděl bych, že ho to vlastně nezajímá. Je to fráze, kterou lidé používají. U doktora to bylo však zcela něco jiného. Ten sbíral odpověď při jakékoli otázce a ty úlomky a střípky si dával dohromady jako puzzle. Alespoň tak jsem si představoval práci psychiatra.
"Je mi fajn," pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem mu dát záminku, aby zavedl nějaké vážnější téma, ale stejně se tak stalo. Hádejte kvůli komu?
"Slyšel jsem, že špatně spíš," řekl a já se narovnal jako pravítko.
"Takže mě napráskal," zasyčel jsem. "A co říkal jeJe mi fajn," pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem mu dát záminku, aby zavedl nějaké vážnější téma, ale stejně se tak stalo. Hádejte kvůli komu?
"Slyšel jsem, že špatně spíš," řekl a já se narovnal jako pravítko.
"Takže mě napráskal," zasyčel jsem. "A co říkal ještě? Bavíte se o mě?"
"Jen klid, Tome. Benny se jen zmínil, že špatně spíš. To je celé," uklidňoval mě doktor. Chtělo se mi rozklepnout vejce na té jeho plešce, ale žádné jsem neměl po ruce. Příště se musím lépe vybavit.
"Jen zlé sny," řekl jsem po chvíli, co jsem se uklidnil.
"O čem jsou?"
"O tmavých místnostech a nějakém chlápkovi. Asi jsem viděl nějakej horor a vryl se mi do paměti," zanalyzoval jsem se sám, aby měl lehčí práci.
"Bereš nějaké prášky, krom těch, co jsem ti předepsal?"
"Jen ibalgin, když mě bolí hlava," pokrčil jsem rameny. Nechtělo se mi přiznat barvu a říct mu, že žádné neberu.
"Jak často tě bolí hlava?" ptal se znovu. Chytal se každého stébla.
"Jednou do týdně."
"Dobře," kývl a něco si rychle zapsal. "Vím, že to nebude příjemná otázka. Ale šikanoval tě někdo na základní škole?"
"Ne," odpověděl jsem moc rychle. "Spíš jsem patřil mezi ty, co někoho šikanovali. Což je jasné, no ne?"
"Dobře," řekl znovu a zase si něco zapsal.

Nakonec mi vypsal recept a poslal mě domů. Domů myslel do toho baráku bláznů. Nechtělo se mi tam, tak jsem se ještě nějakou chvíli procházel a uvažoval nad tím, co se dělo při dnešním sezení. Udělal jsem pár chyb, které se nesmí opakovat. Třeba ta otázka o šikaně. Ta mě celkem zaskočila. Doufám, že z toho nic ne vydedukoval. I když jsem odpověděl až moc rychle a teď jsem si to vyčítal. V lékarně jsem si vyzvedl léky, které mi předepsal, ale nehodlal jsem je brát. Měl jsem je jen vystavené v pokoji na stole, aby je kdokoliv viděl, kdyby přišel do mého pokoje.
Večer se konala sešlost dole v obýváku. Pouštěl se nějaký horor, ale já neměl náladu na společnost. Tak jsem se zamkl ve svém pokoji a lehl si na postel, kde se mi horko těžko nedařilo usnout.

Čtvrtek v divokém stylu

19. srpna 2017 v 18:45 | M.J. Nachio |  Love for us
Čtvrtek. To byl docela hektický den. Špatně se mi spalo a zaspal jsem, tudíž zaspal i Oli. Nakonec se nechal odvést do školy, zatímco já pospíchal na přednášku na fakultu, ze které jsem následně jel do práce. Kde mě čekala hromada složek a pobíhání po oddělení, protože moje asistentka nestíhala. Bylo to pro něco dobré. Zaměstnanci se alespoň víc snažili, když viděli, jak mezi nimi pobíhá jejich nadřízený.
"Tohle mi hoď na stůl," podal jsem pár složek Jane, když zrovna šla kolem, zatímco já jsem se zapovídal s manažerem z druhého patra. Jane přikývla a mířila dál.
Později mě čekala porada s nadřízeným, kde byli i ostatní manažeři. Byla to jen spousta plků, jak zajistit větší zázemí pro klientelu a taky zlepšení našich metod. Podřízení budou mít radost z dalších novot, jako vždy. A pak se to stalo. Táhlo se k poledni, když jsem v křesle usnul…
Adama se probudil v kancelářském křesle. Protáhnul se a zadíval se na stůl. Chvíli se hrabal ve složkách, než usoudil, že se nudí. Vzal z židle sako a vyrazil ven.
"Máme jeden problém," přihnala se k němu nějaká brunetka se sluchátkem v uchu. Tvářila se jakoby se bořil svět.
"Tak si ho vyřeš," prskl na ni Adam a pokračoval v cestě ven.
"Ty jdeš domů?"
"Domů těžko," uchcetl se a nechal za sebou zavřít dveře.
Vyrazil do jednoho z barů, které měl v oblibě a objednal si panáka Jacka Danielse s ledem. Rozhlížel po přítomných na baru, když mu zabzučel telefon v kapse. Volal Thomas, tak ho nechal na baru, dokud nepřestal volat. V zápětí přišla zpráva:
Volala mi Jane. Prý ses choval divně. Je všechno v pořádku?
Na zprávu taky nereagoval a objednal si dalšího panáka. Takhle pokračoval, dokud se nesetmělo. Byl značně opilý, když vyrazil do města, kde to zapíchl v jednom z jeho oblíbených klubů.
Probudil jsem na záchodcích. Hlava se mi nepříjemně točila a bylo mi na zvracení. Dveře kabinky byly zavřené a zamčené, což znamenalo, že jsem tam byl sám. Věděl jsem najisto, že se Adam dostal na povrch, protože poslední, co jsem si pamatoval bylo, že jsem byl v práci. Něco mě nepříjemně zabolelo v lokti, tak jsem sklopil zrak a hrozně jsem se vyděsil. Ruku jsem měl zaškrcenou páskem a v lokti byl jasný vpich s kapkou krve. Vedle mě na podlaze ležela injekční stříkačka.
"Ne, doprdele," vyjekl jsem a sundal si z ruky pásek. Hlava se mi zatočila ještě víc. Nahmatal jsem v kapse telefon, který jsem okamžitě vytáhnul. Bylo tam několik zpráv a zmeškaných hovorů od Thomase. Hned jsem ho vytočil a dal si telefon k uchu.
"Henry, co se děje?" ozval se Thomasův vyděšený hlas.
"Já," vzlykl jsem. "Jsem někde na záchodcích. Asi nějaký klub."
"To slyším, lásko."
"Adam se musel dostat na povrch a stříkl do mě nějaký svinstvo," prozradil jsem mezi vzlyky a popadáním dechu.
"Kde jsi? Přijedu pro tebe."
"Já nevím. Musím," škrábal jsem se na nohy, protože jsem stále seděl na sedátku záchoda. "Se dostat ven, abych věděl, kde jsem."
"Dobře, jen se uklidni, to spravíme," uklidňoval mě, ale v hlase mu přeskakovalo.
"Je Oli v pořádku?" zajímalo mě a mdle jsem se opřel o dveře kabinky.
"Oli už dávno spí," odpověděl mi Thomas. "A ty? Jak jsi daleko?"
"Zatím u dveří kabinky. Hrozně se mi točí hlava."
S přemáháním, abych se nepozvracel jsem vylezl ze záchodů do klubu, kde to hrálo všemi barvami a v uších mi zněla hlasitá, že jsem Thomase vůbec neslyšel. Pokoušel jsem se najít východ, což se mi ze začátku vůbec nedařilo. Asi po několika minutách jsem se dostal na ulici před klub. Podíval jsem se na neonový nápis a chvíli jsem luštil jeho název.
"Lásko, co se děje?"
"Jsem před Crossem," vydechl jsem.
"Jedu pro tebe, zůstaň na telefonu."
Musel jsem se posadit. Ale neviděl jsem žádnou lavičku, tak jsem se opřel o stěnu klubu a sesunul se do sedu na zem.
"Jak ti je?" zajímal se.
"Hrozně zle," promnul jsem si oči jednou rukou. "Asi půjdu do toho ústavu."
"To probereme, lásko, hlavně nikam nechoď. Už jsem na cestě."

Netuším za jak dlouho to bylo. Thomas zastavil na kraji silnice, kde jsem seděl a vyskočil z auta a přeběhl ke mně. Pomalu mě zvedl a odvedl do auta.
"Vezmu tě do nemocnice," řekl pak, když nasednul do auta.
"Do nemocnice ne," hlesl jsem mdle. "Vezmi mě domů."
Po krátkém přemlouvání mě Thomas odvezl domů, kde mě osprchoval a uložil do postele. Během toho přemisťování jsem se několikrát pozvracel. Nakonec jsem usnul v jeho náručí.

VI. Úplňkové problémy

14. srpna 2017 v 14:59 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
"Vítej zpátky, Sebastiane," usmál se vřele papa Arking a vstal ze svého kuží potaženého křesla. "A tentokrát i s andělem."
Hagiel přikývl a mlčel.
"Přešel jsem si pro Emmin grimoár. Nechala ho tu tehdy, když si pro nás přišel Gabriel," objasnil jsem svou návštěvu.
"Ano, ano," přikývl a přešel k poličkám vedle stolu. "Proč tu vlastně Emma není?"
"Zemřela," nelhal jsem. Nemělo to význam.
"Při bitvě na nebesích?" ptal se hledaje v jedné z přeplněných polic.
"Jak o ní víš?" ozval se znenadání Hagiel.
"Vím téměř vše, můj okřídlený příteli," usmál se papa Arking a vytáhl těžkou kůží vázanou knihu a položil ji na svůj stůl. "Sbírám informace. To je má práce."
"Díky," natáhl jsem se pro grimoár, ale papa Arking ji přitáhl k sobě.
"Ne tak rychle," řekl zcela vážně. "Mám tě rád kvůli tvé matce, ale mám pár otázek."
"Jaké?" vydechl jsem.
"Posaďte se," nabádal nás a ukázal na křesílka před jeho stolem.
"Tak," usmál se, když jsme se usadili. "Proč tě vzal Gabriel do nebes?"
"Protože chtěl otevřít Dvojčata a zabít mě, protože jsem prý Boží bojovník," pokrčil jsem rameny.
"A jsi? Jistěže jsi," lehce tleskl.
"Podle Boha ano," řekl jsem opatrně.
"Viděls ho?" ožil najednou. Bůh ho zajímal.
"Byl starý a moudrý, ale moc jsme si nestačili říct."
"Protože se otevřela Dvojčata," přikývl klidně. "Otevřel ji prý na nebesích Jason, že?"
"To je pravda," přikývl jsem a vzpomínka na Jasona mě bodla u srdce.
"Kdo ji otevřel na zemi?" zajímal se Hagiel.
"Jmenuje se Valerie Azlynn. Patří do aristokratické rodiny a je to zapálená satanistka."
"A čí to byl plán?" ptal se dál Hagiel.
"Barona Ezechiáše," odpověděl prostě. "Kdo ještě zradil nebesa?"
"Nevíme," odpověděl jsem téměř ihned.
"Dobrá."
"Už mi dáte ten grimoár?" vyhrkl jsem a papa Arking přikývnul posunujíc ho ke mně. Vzal jsem ho a objal pažemi.
"Blíží se válka," řekl pak vážně. "Až bude Lucifer venku půjde po tobě."
"Proč po mě?" zeptal jsem se zmateně.
"Pokusil se tě zabít, když jsi byl malý. Proto zemřela tvá máma," vysvětlil a já byl zaskočený.
"Takhle to bylo? A co se stalo pak?"
"Uvěznila ho do klece, ale brzy bude venku. Cítím to v kostech."
Když byli Hagiel i Tobias pryč, rozhodl jsem se vyrazit do města. Stýskalo se mi po Kočičce. Zastavil jsem před jejím domem. Zavolal jsem jí a ikdyž byla noc, byla ráda, že mě vidí. Sedli jsme si s kávou na balkón a zapálili si cigaretu.
"Tak povídej," pobídla mě.
"To, co se mi poslední dobou dělo je k neuvěření," začal jsem pomalu. "Byl jsem v nebi a mluvil s Bohem."
"A jaký byl?" zeptala se dychtivě.
"Byl...ani nevím, jak ho popsat," přiznal jsem. "Řekl mi, že jsem Boží bojovník a rozhodnu o výsledku Apokalypsi."
"Věděla jsem, že jsi vyjímečný," usmála se, ale tvářila se překvapeně. "Ale nečekala jsem, jak moc. Jak se cítíš?"
"Unaveně. Je toho na mě nějak moc."
"To chápu," upila kávy. "Ale jsem ráda, že tě vidím."
Pousmál jsem se.
"Nevíš, jak se má Adri?"
"Nedávno jsem ho viděla. Byl vyhublý, bledý a měl kruhy pod očima."
"Myslíš, že bych ho měl navštívit?"
"Já bych ho netrápila."
"Asi jo," povzdychl jsem si.
Povídali jsme si ještě pár hodin a já se cítil spokojený, alespoň na chvíli. Nakonec jsme se rozloučili a já zamířil k blízkému lesu, abych načerpal nějakou sílu. Chtěl jsem být chvíli jen sám, než bych se vrátil do motelu. Zhluboka jsem se nadechoval. Les byl tak klidně tichý. Občas zahoukala sova. A proto mě vyděsilo, když to v nedalekém houští zapraskalo.
"Sebi?" ozval se Adriho hlas.
"Adri?" vydechl jsem úlevou.
"Co tu děláš?" ptal se podivně. "Neměl bys tu být."
"Promiň, jsem tu jen na chvíli-"
"Utíkej," řekl znenadání.
"Ale proč?"
Měsíc popošel z pod mraku, osvětlil les a Adri bolestivě zavyl. Padl na všechny čtyři a najednou to nebyl Adri, ale obrovitý vlk. Otřepal se a začal vrčet.
"Adri, to jsem já," snažil jsem se ho uklidnit, ale naježily se mu chlupy na hřbetě. A já věděl, že zaútočí. Skočil po mě. Jen jsem zavřel oči. Vlk však bolestně zavyl, a tak jsem je otevřel. Tobias stál u Adriho těla, ve kterém bylo na místě srdce zabodnutá dýka.
"Ne!" vykřikl jsem. "Cos to udělal?!"
Klekl jsem si k Adriho tělu. Byl mrtvý.
"Co jsem měl podle tebe dělat?"
"Vypadni!" zařval jsem.
Seděl jsme vedle jeho těla. S cigaretou v ruce mi kouř stoupal vzhůru. Tobias zabil Adriho. Mého Adriho. Po tváři mi stále tekly slzy.
"Sebi," ozval se za mnou jemný Hagielův hlas. Možná tu už byl nějaký čas. "Můžu ti tu bolest vzít, pokud bys to chtěl."
Zakroutil jsem hlavou. Nechtěl jsem, aby mi někdo bral vzpomínky. Už nikdy.
"Chceš, abych tu zůstal s tebou?"
Pokrčil jsem rameny a tak se posadil vedle mě.
"Je mi líto, co se stalo," promluvil po chvíli.
"To i mě," otřel jsem si slzy.
"Zase to bude dobré," přitáhl si mě do náruče.
Požádal jsem Hagiela, aby přenesl Adriho tělo k němu domů a Kočičce vymazal všechny vzpomínky na mě. Chtěl jsem, aby zůstala v bezpečí. Nemohl jsem dopustit, aby kvůli mě zemřela i ona. Přitahoval jsem smrt.
Netrvalo moc dlouho a Hagiel se ke mě vrátil.
"Hotovo," řekl jen. "Vrátíme se do motelu?"
Přikývl jsem a podal mu ruku.
Cítil jsem se tak sám a opuštěný, že jsem nemohl ani pořádně dýchat. Ležel jsem v posteli a jen tak hleděl na lampičku na nočním stolku. Byla zhasnutá, ale mě to bylo tak nějak jedno. Jako mi bylo jedno, jestli je den nebo noc. Stejně jsem nemohl spát. On byl pryč, a to bylo důležité. Byl mi celým světem. Tím světem, který jsem si pamatoval. A Tobias ten svět zabil.
Hagiel se snažil mi nějak pomoct. Nosil mi jídlo, které jsem nejedl. Mluvil na mě, ale já ho většinu času nevnímal. Věděl jsem, že se Tobias občas objevoval, ale vždy jen na chvíli. Pak po krátkém rozhovoru s Hagielem zase odešel.
"Můžu ti tu bolest vzít, jestli chceš," pověděl mi, když se posadil na kraj postele a odložil talíř se sendvičem na stolek.
"Nevím, jestli na něj chci zapomenout," řekl jsem tiše. Můj hlas zněl ochraptěle a úplně jinak, než jsem ho znával.
"Nemusím ti vzít vzpomínky. Jen tu bolest. Vypnul bych ji v tobě," vysvětloval mi pomalu.
Vštřebával jsem, co mi říkal a zdálo se mi to jako vhodný prostředek k novu posílení.
"Chci to," řekl jsem pak a Hagiel mi sáhl na čelo. Měl příjemně teplé ruce. Zavřel jsem oči a postupně jsem cítil, jak bolest odchází. Zůstalo jen uvolnění a hlad. Sáhl jsem po sendviči a zakousl se.
"Děkuju," řekl jsem s plnou pusou a lehce jsem se usmál. Pusu jsem měl ztuhlou, protože jsem se delší čas neusmíval. Když jsem dojedl, vešel jsem do koupelny a zavřel za sebou dveře. Zadíval jsem se na sebe do zrcadla. Vlasy jsem měl rozcuchané a mastné. Oči byly jaksi vyhaslé a v šedivých duhovkách byla stále jiskra. Pod očima jsem měl tmavé stíny díky spánkovému deficitu. Svlékl jsem se do naha a vlezl do sprchy. Bylo to příjemné a osvobozující. Hagiel mi na skříňku dal čisté oblečení. Ani jsem nepostřehl, že by byl v koupelně. Přes tu plachtu nebylo nic vidět. Osušil jsem se a zabalil se do osušky kolem pasu. Postavil jsem se před zrcadlo a usoudil jsem, že to chce změnu. Vzal jsem strojek na vlasy a sestříhal si boky. Teď jsem měl boky krátké a vršek dlouhý, který jsem stejně o něco zkrátil. Ostříhané vlasy jsem hodil do koše, oprášil si ramena a vyfoukal si hlavu. Poté jsem se nasoukal do úzkých jeansů, natáhnul si šedé tričko a tmavý svetr s obdelníkovými knoflíky.
"Sluší ti to," řekl Hagiel, když jsem otevřel dveře koupelny.
"Díky za oblečení," usmál jsem se a sedl si ke stolu. "Nevíš, kde je Emmin grimoár?"
Hagiel vstal a přešel k malému prádelníku, ze kterého vytáhl objemnou knihu vázanou kůží. Chtěl jsem si najít něco o vlkodlacích. Něco jako pocta Adrimu.
***
"Musíme ho najít," prohlásila rázně Freya. "A to hned."
Nebylo pochyb, že má pravdu. Nikdo neměl ponětí, jak to udělat. Lokační kouzlo nefungovalo. Jakoby nebyl k nalezení.
"Jak to chceš udělat?" štěkl Romanus až se jeho hlas rozezněl v tunelech, kde jsme byli schovaní už několik týdnů. Nálada byla čím dál pochmurnější.
"Dej mi to sako," řekla nabroušeně Frexy a natáhla sek sedícímu Malachaiovi. Ten ji sako podal a čekal, co z toho vyplyne.
Vzala si sako do obou rukou a zavřela oči. Šeptem pronášela kouzlo. Chvíli to vypadalao, že se nic neděje. Než se Freya zhluboka nadechla.
"Našla jsem ho," řekla spěšně a zadívala se na Malachaie.
Seděl jsem na posteli a neodpovídal na Hagielovi otázky, zda mi není dobře. Tobias byl většinu dne pryč a vracel se jen na pár hodin. Neměl jsem sílu na to, abych mu řekl, že se nemá vracet.
"Co pro tebe můžu udělat?" ptal se mě Hagiel.
Znovu jsem neodpověděl. Jen jsem tam tiše seděl a očekával zaklepání na dveře, které se za chvíli dostavilo. Hagiel čekal to nejhorší, tak přiskočil ke dveřím. Pomalu je odemkl a otevřel je na kousek.
"Dobrý večer," ozval se holčičí hlas. "Je tady Sebastian Mikaelson?"
"Kdo se ptá?"
"Freya von Haagen," odpověděla klidně.
"Otevři," řekl jsem ochraptěle a seskočil z postele. Vstoupila dovnitř hnědovlasá dívka a drobný mladý kluk.
"Jsem Freya," podala mi ruku, zatímco jsem si prohlížel chlapce.
"Sebastian, ale to už víte," přijal jsem její ruku. "Jak jste mě našli?"
"Nebylo to vůbec jednoduché," začala Freya.
"Použili jsme lokační kouzlo s tvým sakem, které nakonec vyšlo. Jsem Malachai," kývl kluk.
"Jak jste se dostali k mému saku?"
"Dala nám ho teta Katarína," přiznala Freya.
"Podle ní, jsi nám schopen pomoct," oddechl si hlasitě Malachai.
"S vaším kavernem?" napadlo mě ihned. "Ale já nevím jak."
"Říkal jsem ti to," odfrkl si Malachai.
"Kaii, nebuď hrubý," sykla a něj.
"Hrubý?" zavrčel a chytil mě za zápěstí.
Dřív, než stačil kdokoli zareagovat, Malachai pustil mou ruku a zhluboka se nadechl, než se ho dotkl Hagiel. To se Malachai zatřásl a upadl na zem.
"Kaii," přihnala se k němu Freya, ale Malachai měl oči jen pro mě a Hagiela.
"Freyo, jsme tu správně," dýchal zhluboka. "On je Boží bojovník a ten druhý jen anděl Hagiel."
Freya se na nás podívala.
"Jak to víš?" zajímalo mě.
"Má dar rekognice. Vidí, co se stalo," objasnil Hagiel. "Kde máte zbytek?"
"Jsou v úkrytu. Ztratili jsme Martina a Adalberta," odpověděla Freya.
Uvařili jsme si kávu a dali jsme jim teplé oblečení. Pár kousků jsem jim i s jídle naskládal do tašek. Posadfili jsme se kolem kulatého stolu.
"Pomůžeš nám teda?" zeptal se stále se třesoucí Malchai.
"Když mi řeknete jak, tak se o to pokusím," přikývl jsem.
"Zabít Marii - královnu kavernu," řekl hned Freya.
"Freyo," zvýšil hlas Malachai. "Je to naše babička."
"Kvůli ní jsou Martinus a Adalbertus mrtví."
Na to už neměl Malachai, co říct.
"Navíc je nesmrtelná," prohlásil po odmlce Malachai. "Patří ke Starším."
"Starším?" zajímalo mě.
"Tříčlenná rada nesmrtelných. Teď už dvoučlenná."
"Myslím, že nám přijela spol-," otevřely se dveře a Tobias se v nich zastavil, když uviděl naše hosty. "Měl jsem namysli další hosty."
"Cože?" Hagiel vstal a přešel k oknu ve chvíli, kdy za sebou Tobias zavřel dveře-
"To jsou Zmije," řekl Malachai, když se taky podíval z okénka. "Musíme jít."
"To nestihnete," zakroutil hlavou Tobias.
"Hagi, vezmi je pryč," řekl jsem rozhodně.
"A co ty?"
"S Tobiasem to zvládneme."
Hagiel je přenesl do blízkého lesa. I s taškami s oblečením a zásobami.
"Děkujeme," řekl Freya.
"Pokud chcete pomoct, něco mě napadlo," začal Hagiel. "Je to podobný systém jakou vyvinul náš Otec."
"Co máme dělat?" chytil se hned Malachai.
"Najděte hroby vašich prarodičů a vemte jim loketní kost."
"Máme znesvětit hroby našich předků?" vyděsila se Freya.
"Nech ho mluvit," přerušil ji Malachai.
"Až je budete mít, ozvěte se a Sebastian dodělá zbytek."
"Dobře a díky!"
***

1. Počátek

13. srpna 2017 v 2:07 | M.J. Nachio |  Terapie
"Je to naše druhé sezení," prozradil mi terapeut, jež seděl ve svém koženém křesle naproti pohodlné pohovky, kde jsem seděl já. Nebyl jsem nadšený, že mě matka donutila navštěvovat terapeuta, ale byla to zábava. Bral jsem to jako velkou hru.
Stroze jsem přikývl, že jsem si vědom.
"Jak se dnes cítíš, Tome?"
"Ne moc dobře," přiznal jsem.
"Proč ne moc dobře?"
"Sedím tady," pokrčil jsem rameny a zakoukal se na terapeutův diplom visící na stěně za ním.
"Vím, že to pro tebe není moc příjemné. Ale jsem tu, abych ti pomohl."
"Tohle jste opakoval pořád dokola i minule," kýval jsem hlavou.
"Takže si to pamatuješ?"
"Pamatuji si každé vaše slovo," spočinul jsem zrakem na jeho obličeji. Byl to muž ve středních letech. Měl plnovou a plešku.
"Ehm, dobrá. To jsem rád. Víš, Tome, tvá matka mi pověděla, že špatně spíš."
"Ano, má drahá matka," pokývnul jsem se značným úšklebkem. "Ta ví vše nejlépe."
"Snaží se na tebe dávat pozor."
"Jo, dokonalá matka," vzdychnu si hraně.
"Nemáš ji rád?"
"Ne, nesnáším ji. Jako Vás nebo lidi okolo."
"Je někdo nebo něco koho máš rád?" zdálo se, že ho to zaskočilo.
"Ano, mám rád sebe," usmál jsem se arogantně.
"Slyšel jsem, že se v tvé škole spolužáci poprali," nahodil terapeut další téma. Tušil jsem, že to vytáhne.
"Přesně tak. Jsou to burani," pokrčil jsem rameny.
"Někdo tvrdí, že jsi to začal ty."
"To není pravda. Já byl celou dobu ve třídě," nahodím nevinný výraz.
"O co ti šlo, že jsi je poštval proti sobě?"
"Opravdu nevím, o čem je řeč. Ale teoreticky, kdybych to udělal, jakože neudělal. Udělal bych to proto, abych se pobavil nad tím, jak jednoduché je poštvat lidi proti sobě. Ale vzhledem k tomu, že jsem to neudělal, tak se není o čem bavit, že?" pousmál jsem se.
Terapeut chvíli mlčel. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Pojď, ukaž, co v tobě je.
"Baví tě mít moc nad ostatními?"
"Vlastně ani nevím. Mít moc samo o sobě je příjemné. Ale nad nikým moc nemám. Leda nad svým psem," ušklíbnu se.
"Dobře," něco si začal zapisovat do papíru v deskách. "Uvidíme se za týden. Tyhle prášky budeš brát každý den. Nejlépe po večeři," podal mi recept, který v rychlosti napsal.
"Fajn, ještě něco?"
"Ne, můžeš jít."
Vyšel jsem z jeho ordinace a oblékl si na sebe kabát. Venku bylo celkem chladno, ale dalo se to na podzim čekat. Na židlích v čekárně seděla nějaká matka s malým kloučkem. Chudák, taky ho tahá k doktorovi? Bylo mi z toho zle, jak každý tahá své dítě k psychiatrovi.
Zmuchlal jsem recept, který jsem držel v ruce a za naprosté pozornosti toho kluka, jsem ho vyhodil do koše. Jeho matka se na mě pohoršeně podívala, ale byla mi úplně ukradená.
"Zdravím, Tome," pozdravil mne terapeit, když jsem se posadil na jeho pohovku.
"Dobrej," pokrčil jsem rameny.
"Je mi líto, co se stalo tvé matce," pověděl tiše.
"Všem je to líto," pokrčil jsem rameny. "Ale to jí život nevrátí, že?"
"Už víš, co budeš dělat?"
"Musím si najít nějaké bydlení, protože otčím mě u sebe dlouho nenechá."
"Dlouho jsem uvažoval o tvé situaci a měl bych pro tebe návrh."
"Jaký návrh?" zajímalo mě.
"Za nemocnicí jsou dva domy, ve kterých žijí pacienti, kteří jsou samostatní," vysvětloval terapeut. "Pokud by ti nevadili spolubydlící…"
"Tak to mám žít s nějakýma pošukama?" vyjel jsem na něj a pak se zamyslel. "Asi jo."
"Dobře," pokývl s úsměvem. "Můžeš se nastěhovat, kdy budeš potřebovat. Je tam volný pokoj."

Jak jsem čekal, otčím mě v jeho bytě dlouho nenechal. Sbalil jsem si jen pár věcí, převážně oblečení a zbytek nechal na něm, ať s ním udělá, co chce. Bylo sychravé odpoledne, když mě privezl autem za nemocnici na příjezdovou cestu u dvou rodinných domků, kde mě před nimi čekal doktor.
"Jaké bylo rozloučení? Proběhlo vše v pořádku?" ptal se, když jsem došel k němu.
"V pohodě," kývl jsem. Vlastně to bylo velice rychlé rozloučení typ: Sbohem a už se neukazuj.
"Už o tobě vědí," řekl doktor a zamířil po schůdcích na verandu bližšího domu.
"Doufám, že jste jim o mě nic neřekl," vydechl jsem, když jsem šel po schodech za ním.
"Ne," zakroutil hlavou. "Jen, že jsi v jejich věku."
"Fajn."
"Ukážu ti tvůj pokoj," zavelel doktor a všel do domu.
Vlastně si ani nepamatuju jejich jména, když se mi dole v obýváku představovali. Věděl jsem jen, že s jedním budu sdílet koupelnu, protože byla jedna koupelna mezi dvěma pokoji. Ale neměl jsem si na co stěžovat. Pokoj jsem měl svůj vlastní. Naštěstí…
"Dále," zareagoval jsem na zaklepání, když jsem vybaloval své oblečení a ozvalo se zaklepání.
"Eh.." dovnitř se přihnal jako tajfun mladý klučina s blonďatýma vlasama a málem přepadl přes sportovní tašku, která mu stála v dráze. "Promiň."
"V pohodě," odsunul jsem mu tašku z cesty, aby si snad ještě něco neudělal.
"Pěkný," řekl uznale a rozhlížel se po mém pokoji.
Já bych teda řekl obyčejný. Na stole jsem měl rozházené psací potřeby, ve skříni pár kousků oblečení a na posteli notebook se sluchátky a telefonem.
"Potřebuješ něco?" zeptal jsem se podrážděně.
"Ehm, jo už jsem si vzpomněl," zahihňal se jako blbeček, a tak odhalil své zuby. Mezi předními dvěma zuby měl malou mezeru. Říká se, že takoví jsou dobří zpěváci, ale nehodlal jsem se ujišťovat. "Děláme takovou oslavu. Na počest novýho spolubydlícího. Holky to dělaj u sebe."
"No, dobře..ehm," naznačil jsem, že neznám jeho jméno.
"Nick."
"Dobře, Nicku…ale já se necítím moc dobře. A navíc nemám rád oslavy a tak. Chápeš?" vykrucoval jsem se. Oslavy mi ve skutečnosti nevadili, ale nechtěl jsem rozhodně slavit s pošukama.
"No, tááák," protáhl jako malý dítě. "Bude to legrace."
"Fajn, fajn. Jenom už sklapni."
"Super," zazářil. "Tak za deset minut dole. Odvedu tě."
Bezva. Nechal jsem se zmanipulovat děckem. Kolik mu tak mohlo být? Šestnáct. Proč tu vlastně byl on? No, musel jsem si přiznat, že s tolika informacemi jsem mohl dělat u policejní rozvědky. Prohrábl jsem se ve věcech a vytáhl nějaké normální oblečení. Nic výstředního. Už tak jsem přithoval moc pozornosti. Stál jsem dole pod schody jako idiot a nikdo nikde. Najednou po schodech skákal Nick. Byl to dokonalý pitomec.
"Čau," hlesl mutujícím hlasem a seskočil poslední schody až ke mně.
"Čau."
"Tak pojď," zatáhl mě za ruku do prosklenného koridoru mezi rodinnými domky. "Jdeme pozdě."
"Vítej," přivítala mě jedna dívka s hnědýma vlasama a políbila mě na tvář, což se mi vůbec nelíbilo. A pak se začali všichni představovat, jakobych si dokázal zapamatovat jejich jména nebo mě vůbec nějak zajímali.
Vlastně ani nevím, jak to dopadlo. Někteří se opili, plazila se po mě nějaký bloncka s melírem a dva kluci se tam porvali (nejspíše kvůli holky, co já vím). A ten otrava Nick pořád jen vyzvídal. Odkud jsem, na jakou školu chodím, jaký mám známky nebo co rád jím a jaký mám rád počasí. Byl jsem tak rád, když jsem se mohl zavřít u sebe v pokoji a měl klid. Tohle jsem doma dělával taky. Zamykal se v pokoji a nevylézal ven. V tomhle směru se nic nezměnilo. Otevřel jsem dveře do koupelny a zamířil rovnou k umyvadlu, vyčistit si zuby.
"Promiň," ozval se za mnou hlas a já nadskočil.
"Jé, promiň…netušil jsem, že tu-" zarazil jsem se v omluvách. "Ty se nezamykáš?"
Podíval jsem se na černovlasého mladíka, který vylezal ze sprchového koutu s ručníkem kolem beder. Ještě, že nebyl nahý úplně.
"Zamykám, ale myslel jsem, že jsi na té oslavě, když už je kvůli tobě," pokrčil rameny a postavil se vedle mě.
"No, fajn," vypláchl jsem si pusu.
"Jsem Benny," natáhl ruku.
"Aby ti nespadl ten ručník," neodpustil jsem si poznámku. "Jsem Tom."
"S čím tu jsi?"
"Nemám kde být."
"Jasně," odfrknul si.
"Mě nic není," pověděl jsem hlasitěji. "Nemám kde bydlet. Nejsem jako vy. Nepatřím mezi…"
"Psychouše?" dořekl za mě. "Jsi tu. Takže jsi jedním z nás."
Mrknul na mě, přešel do svého pokoje a zavřel dveře.

Středy v klidovém režimu

12. srpna 2017 v 18:04 | M.J. Nachio |  Love for us
Vstal jsem o něco dřív, než normálně, abych si vyřídil e-maily z práce a nachystal Olimu pořádnou snídani. Pořád jsem si žehlil tu událost ze včerejška. Ikdyž Oli to bral statečně. Rozhodně statečněji, než bych mohl pomyslet. Stalo se jen dvakrát, že by byl u záchvatu. Jednou, když se dostal na povrch Adam a Thomas s ním zápasil, aby mu vpíchl sedativa. A jednou s Bonifácem, kterého našel na záchodě s pořazenou rukou, což vyústilo v hospitalizaci v nemocnici. Taky jsem pořád nemohl vyhnat z hlavy tu alternativu, co mi dala včera doktorka ohledně toho ústavu. Znamenalo by to přerušit studium a vzít si v práci dlouhodobou nemocenskou. Jen bych nemohl udělat Thomasovi to, že by byl na celou domácnost a Oliho sám. Už těch pár dní, kdy jsem byl v nemocnici, bylo na něj moc.
"Vstáváme," rozhrnul jsem v Oliho pokoji závěsy, když byl čas, aby vstával.
"Dobrý ráno," zívl si Oli a posadil se na posteli. Za chvíli bude tak velký, že se nebude moc posadit, aby se nepraštil o strop. Rostl jako z vody. Kdo by to byl tušil, že za chvíli bude v pubertě. "Vypadáš hrozně, tati."
"Díky," ušklíbl jsem se. "Ale hezkej seš po mě."
"Tak jsem to nemyslel," uchechtl se.
"Vylez a obleč se. Udělal jsem ti moc dobrou snídani."
"Jo?" vlezl si na žebřík. "Palačinky?"
"Ne," vyplázl jsem na něj jazyk, zatímco skočil na podlahu bosýma nohama.
"Tak tousty?" postavil se naproti mně.
"Taky ne a teď se obleč," pověděl jsem a vyrazil do kuchyně.
Zanedlouho byl v kuchyni taky, ustrojený a učesaný. Rozzářil se, když viděl, že k snídani jsou vejce se slaninou.
"Správná snídaně pro chlapa," usadil se na židli.
"A tos vzal kde?" zasmál jsem se.
"Thomas to říká," zakřenil se a pustil se do jídla.
Možná to s ním Thomas má vcelku jednoduché.
"Tati?"
"Ano, zlato?"
"Mohl bych dnes do školy jít sám?"
"No," zarazil jsem se. "A zvládneš to?"
"Jasně, nejsem malej. Kluci už chodí taky do školy sami."
"Dobře. Kdyby něco, tak mi zavolej."
Bylo to poprvé, co jsem se s Olim loučil ve dveřích a on si spokojeně vykročil do školy. Nejspíše se cítil dospěleji. Což bylo nejspíše dobře. Musel se trochu osamostatnit a je dobře, že to chce on sám. Zanedlouho po Oliho odchodu dorazil domů Thomas. Políbil jsem ho ve dveřích.
"Tady to voní vajíčky," usmál se a měl podobný výraz jako Oli, když měl na stole snídani.
"Jak ti dnes je?" zeptal se s plnou pusou.
"Je mi dobře," odpověděl jsem pravdivě. Vlastně jsem se cítil velmi spokojený.
Když dojedl, šel se osprchovat a zaplul do peřin. Lehnul jsem si vedle něj. Nejprve jsem myslel, že ho budu hladit, dokud neusne, ale nakonec jsme provozovali zcela jinou činnost, po které téměř ihned usnul. Ležel jsem tam vedle něj nahý s úsměvem, do chvíle, než jsem se zvedl a oblékl si župan. Když jsem v kuchyni uklízel nádobí, někdo zaklepal na dveře. Upravil jsem si župan a otevřel dveře. Byla to naše domovnice. Stará protivná ženská, která s námi měla vždycky problém.
"Dobrý den," pozdravil jsem ji slušně.
"Dobrej," zavrčela na mě. "Zase vás musím upozornit na to, že jste neumyli schody, když jste měli minulý týden službu."
"Moc se omlouvám. Úplně jsem na to zapomněl."
"Říkala jsem to i vašemu…" zarazila se. "No, tomu druhému."
"Myslíte určitě Thomase, že?"
"Ano," pokrčila rameny.
"Ještě dnes to udělám."
"Vy si jako myslíte, že to jen tak napravíte a rozhodíte tím celý rozpis služeb?" durdila se.
"A co mám podle vás dělat?"
"Udělejte to až na vás bude zase řada, pane Mikaelsone," řekla jakoby to bylo zcela logické. "Už vás na to nebudu upozorňovat."
"Dobře. Krásný den," zabouchl jsem jí dveře před nosem. Opravdu jsem na ni neměl náladu.

Dopoledne jsem uklízel a uvařil oběd, protože jsem od jedenácté musel být na praxi. Dělal jsem asistenta jedné klinické psycholožce. Vlastně to není tak honosné, jak to zní. Bylo to v podstatě jen o poslouchání terapií, které měla se svými pacienty a dělání si poznámek, které jsme společně probírali. Naštěstí to byli jen čtyři hodiny, tudíž čtyři schůzky. Za což jsem byl rád, protože někteří pacienti mě svými problémy jen nudili a nebylo pak těžké udělat s psycholožkou rozbor, aniž bych si dělal poznámky. Ale vždy jsem bedlivě poslouchal. Někdy jsem se v jejich vyprávění našel. Odpoledne jsem vyzvedl Oliho v družině a celou cestu poslouchal, jak už do ní nechce chodit, protože je to pro malé děti a jak by rád chodil po škole domů. Tak jako jeho spolužáci. Začínalo být opravdu, jak se chtěl podobat svým spolužákům, ale na jednu stranu jsem ho chápal. Taky bych chtěl být malý dospělý v jeho věku. Mě se to poštěstilo díky mým rodičům.
"Ještě si o tom promluvíme, ano?"
Tím jsem ho uklidnil. Zbytek odpoledne jsme strávili tím, že jsme šli do kina na animovanou pohádku. Naštěstí měl Oli pohádky stále rád a nechtěl v tomhle být jako jeho spolužáci.