1. Počátek

Neděle v 2:07 | M.J. Nachio |  Terapie
"Je to naše druhé sezení," prozradil mi terapeut, jež seděl ve svém koženém křesle naproti pohodlné pohovky, kde jsem seděl já. Nebyl jsem nadšený, že mě matka donutila navštěvovat terapeuta, ale byla to zábava. Bral jsem to jako velkou hru.
Stroze jsem přikývl, že jsem si vědom.
"Jak se dnes cítíš, Tome?"
"Ne moc dobře," přiznal jsem.
"Proč ne moc dobře?"
"Sedím tady," pokrčil jsem rameny a zakoukal se na terapeutův diplom visící na stěně za ním.
"Vím, že to pro tebe není moc příjemné. Ale jsem tu, abych ti pomohl."
"Tohle jste opakoval pořád dokola i minule," kýval jsem hlavou.
"Takže si to pamatuješ?"
"Pamatuji si každé vaše slovo," spočinul jsem zrakem na jeho obličeji. Byl to muž ve středních letech. Měl plnovou a plešku.
"Ehm, dobrá. To jsem rád. Víš, Tome, tvá matka mi pověděla, že špatně spíš."
"Ano, má drahá matka," pokývnul jsem se značným úšklebkem. "Ta ví vše nejlépe."
"Snaží se na tebe dávat pozor."
"Jo, dokonalá matka," vzdychnu si hraně.
"Nemáš ji rád?"
"Ne, nesnáším ji. Jako Vás nebo lidi okolo."
"Je někdo nebo něco koho máš rád?" zdálo se, že ho to zaskočilo.
"Ano, mám rád sebe," usmál jsem se arogantně.
"Slyšel jsem, že se v tvé škole spolužáci poprali," nahodil terapeut další téma. Tušil jsem, že to vytáhne.
"Přesně tak. Jsou to burani," pokrčil jsem rameny.
"Někdo tvrdí, že jsi to začal ty."
"To není pravda. Já byl celou dobu ve třídě," nahodím nevinný výraz.
"O co ti šlo, že jsi je poštval proti sobě?"
"Opravdu nevím, o čem je řeč. Ale teoreticky, kdybych to udělal, jakože neudělal. Udělal bych to proto, abych se pobavil nad tím, jak jednoduché je poštvat lidi proti sobě. Ale vzhledem k tomu, že jsem to neudělal, tak se není o čem bavit, že?" pousmál jsem se.
Terapeut chvíli mlčel. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Pojď, ukaž, co v tobě je.
"Baví tě mít moc nad ostatními?"
"Vlastně ani nevím. Mít moc samo o sobě je příjemné. Ale nad nikým moc nemám. Leda nad svým psem," ušklíbnu se.
"Dobře," něco si začal zapisovat do papíru v deskách. "Uvidíme se za týden. Tyhle prášky budeš brát každý den. Nejlépe po večeři," podal mi recept, který v rychlosti napsal.
"Fajn, ještě něco?"
"Ne, můžeš jít."
Vyšel jsem z jeho ordinace a oblékl si na sebe kabát. Venku bylo celkem chladno, ale dalo se to na podzim čekat. Na židlích v čekárně seděla nějaká matka s malým kloučkem. Chudák, taky ho tahá k doktorovi? Bylo mi z toho zle, jak každý tahá své dítě k psychiatrovi.
Zmuchlal jsem recept, který jsem držel v ruce a za naprosté pozornosti toho kluka, jsem ho vyhodil do koše. Jeho matka se na mě pohoršeně podívala, ale byla mi úplně ukradená.
"Zdravím, Tome," pozdravil mne terapeit, když jsem se posadil na jeho pohovku.
"Dobrej," pokrčil jsem rameny.
"Je mi líto, co se stalo tvé matce," pověděl tiše.
"Všem je to líto," pokrčil jsem rameny. "Ale to jí život nevrátí, že?"
"Už víš, co budeš dělat?"
"Musím si najít nějaké bydlení, protože otčím mě u sebe dlouho nenechá."
"Dlouho jsem uvažoval o tvé situaci a měl bych pro tebe návrh."
"Jaký návrh?" zajímalo mě.
"Za nemocnicí jsou dva domy, ve kterých žijí pacienti, kteří jsou samostatní," vysvětloval terapeut. "Pokud by ti nevadili spolubydlící…"
"Tak to mám žít s nějakýma pošukama?" vyjel jsem na něj a pak se zamyslel. "Asi jo."
"Dobře," pokývl s úsměvem. "Můžeš se nastěhovat, kdy budeš potřebovat. Je tam volný pokoj."

Jak jsem čekal, otčím mě v jeho bytě dlouho nenechal. Sbalil jsem si jen pár věcí, převážně oblečení a zbytek nechal na něm, ať s ním udělá, co chce. Bylo sychravé odpoledne, když mě privezl autem za nemocnici na příjezdovou cestu u dvou rodinných domků, kde mě před nimi čekal doktor.
"Jaké bylo rozloučení? Proběhlo vše v pořádku?" ptal se, když jsem došel k němu.
"V pohodě," kývl jsem. Vlastně to bylo velice rychlé rozloučení typ: Sbohem a už se neukazuj.
"Už o tobě vědí," řekl doktor a zamířil po schůdcích na verandu bližšího domu.
"Doufám, že jste jim o mě nic neřekl," vydechl jsem, když jsem šel po schodech za ním.
"Ne," zakroutil hlavou. "Jen, že jsi v jejich věku."
"Fajn."
"Ukážu ti tvůj pokoj," zavelel doktor a všel do domu.
Vlastně si ani nepamatuju jejich jména, když se mi dole v obýváku představovali. Věděl jsem jen, že s jedním budu sdílet koupelnu, protože byla jedna koupelna mezi dvěma pokoji. Ale neměl jsem si na co stěžovat. Pokoj jsem měl svůj vlastní. Naštěstí…
"Dále," zareagoval jsem na zaklepání, když jsem vybaloval své oblečení a ozvalo se zaklepání.
"Eh.." dovnitř se přihnal jako tajfun mladý klučina s blonďatýma vlasama a málem přepadl přes sportovní tašku, která mu stála v dráze. "Promiň."
"V pohodě," odsunul jsem mu tašku z cesty, aby si snad ještě něco neudělal.
"Pěkný," řekl uznale a rozhlížel se po mém pokoji.
Já bych teda řekl obyčejný. Na stole jsem měl rozházené psací potřeby, ve skříni pár kousků oblečení a na posteli notebook se sluchátky a telefonem.
"Potřebuješ něco?" zeptal jsem se podrážděně.
"Ehm, jo už jsem si vzpomněl," zahihňal se jako blbeček, a tak odhalil své zuby. Mezi předními dvěma zuby měl malou mezeru. Říká se, že takoví jsou dobří zpěváci, ale nehodlal jsem se ujišťovat. "Děláme takovou oslavu. Na počest novýho spolubydlícího. Holky to dělaj u sebe."
"No, dobře..ehm," naznačil jsem, že neznám jeho jméno.
"Nick."
"Dobře, Nicku…ale já se necítím moc dobře. A navíc nemám rád oslavy a tak. Chápeš?" vykrucoval jsem se. Oslavy mi ve skutečnosti nevadili, ale nechtěl jsem rozhodně slavit s pošukama.
"No, tááák," protáhl jako malý dítě. "Bude to legrace."
"Fajn, fajn. Jenom už sklapni."
"Super," zazářil. "Tak za deset minut dole. Odvedu tě."
Bezva. Nechal jsem se zmanipulovat děckem. Kolik mu tak mohlo být? Šestnáct. Proč tu vlastně byl on? No, musel jsem si přiznat, že s tolika informacemi jsem mohl dělat u policejní rozvědky. Prohrábl jsem se ve věcech a vytáhl nějaké normální oblečení. Nic výstředního. Už tak jsem přithoval moc pozornosti. Stál jsem dole pod schody jako idiot a nikdo nikde. Najednou po schodech skákal Nick. Byl to dokonalý pitomec.
"Čau," hlesl mutujícím hlasem a seskočil poslední schody až ke mně.
"Čau."
"Tak pojď," zatáhl mě za ruku do prosklenného koridoru mezi rodinnými domky. "Jdeme pozdě."
"Vítej," přivítala mě jedna dívka s hnědýma vlasama a políbila mě na tvář, což se mi vůbec nelíbilo. A pak se začali všichni představovat, jakobych si dokázal zapamatovat jejich jména nebo mě vůbec nějak zajímali.
Vlastně ani nevím, jak to dopadlo. Někteří se opili, plazila se po mě nějaký bloncka s melírem a dva kluci se tam porvali (nejspíše kvůli holky, co já vím). A ten otrava Nick pořád jen vyzvídal. Odkud jsem, na jakou školu chodím, jaký mám známky nebo co rád jím a jaký mám rád počasí. Byl jsem tak rád, když jsem se mohl zavřít u sebe v pokoji a měl klid. Tohle jsem doma dělával taky. Zamykal se v pokoji a nevylézal ven. V tomhle směru se nic nezměnilo. Otevřel jsem dveře do koupelny a zamířil rovnou k umyvadlu, vyčistit si zuby.
"Promiň," ozval se za mnou hlas a já nadskočil.
"Jé, promiň…netušil jsem, že tu-" zarazil jsem se v omluvách. "Ty se nezamykáš?"
Podíval jsem se na černovlasého mladíka, který vylezal ze sprchového koutu s ručníkem kolem beder. Ještě, že nebyl nahý úplně.
"Zamykám, ale myslel jsem, že jsi na té oslavě, když už je kvůli tobě," pokrčil rameny a postavil se vedle mě.
"No, fajn," vypláchl jsem si pusu.
"Jsem Benny," natáhl ruku.
"Aby ti nespadl ten ručník," neodpustil jsem si poznámku. "Jsem Tom."
"S čím tu jsi?"
"Nemám kde být."
"Jasně," odfrknul si.
"Mě nic není," pověděl jsem hlasitěji. "Nemám kde bydlet. Nejsem jako vy. Nepatřím mezi…"
"Psychouše?" dořekl za mě. "Jsi tu. Takže jsi jedním z nás."
Mrknul na mě, přešel do svého pokoje a zavřel dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama