Říjen 2017

Říjen 2017

31. října 2017 v 16:29 | M.J. Nachio |  Deník
Co nám Říjen dal…

Terapie
Tom si uvědomil, co pro něj Benny znamená a je rozhodnutý, že do vězení nechce. Proto se chce s Bennym zabít. Vlastně to byl Bennyho nápad, ale stalo se něco, co Tom nečekal. Probudil se na psychiatrii, kde mu řekli, že to všechno, co prožil, byl jen pouhá iluze reality, ve které žil.
Co bude dál? Ještě není rozhodnuto jestli bude druhá série. Zatím je to uzavřená kapitolovka.



Dva světy - a já mezi nimi
Sebastian se setkává se Smrtí, která mu odhalí, jak v sobě probudit Božího bojovníka, ale všechno má své klady i zápory a tak Sebastian zápolí o své vlastní tělo. Apokalypsa se mezitím rozhoří natolik, že Michael předčasně povolá legii andělů, která je démony zmasakrována. Započala bitva na nebesích.
Co bude dál? Dostaneme se do závěru Apokalypsi a znovuobjevení Boha. Sebastian bude požadovat něco, co může narušit rovnováhu, ale nebere v potaz důsledky svých rozhodnutí.
Předpokládaná doba vydání: Listopad 2017

XVII. Žena a nebeská válka

30. října 2017 v 3:47 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
***
"Co mám udělat?!" zařval jsem přes sklo. On už zase pil. Vypil snad všechno, co měl v baru a teď začal kopat do věcí a polévat je alkoholem. Sesunul jsem se po stěně na zem. Už jsem opravdu nevěděl, co mám dělat. Vyzkoušel jsem snad všechno. Rozkazoval jsem. Prosil jsem. Snažil jsem se ho ovlivnit, ale nic nevyšlo.
Vím, že tělo právě spalo. Odpočívalo a nabíralo síly. Ani nevím, kde. Ten obraz se mi v mysli hned rozplynul. Dostával jsem jen obrazy toho, co prováděl on.
Vyplázl na mě přes sklo jazyk a hodil láhví oproti sklu. To se roztříštilo a čirý alkohol stékal po skle. Zakroutil jsem pouze hlavou.
Potom vytáhl cigaretu, dal si ji do úst a zapálil ji stříbrným zapalovačem. Posléze zapalovač nechal spadnout na zem a ta vzplála.
Vyděšeně jsem se zvedl.
"Cos to udělal?!" zadíval jsem se, jak oheň pohlcoval vše kolem. Stoupal z něj kouř.
Nejprve se vyděšeně podíval, ale pak se začal smát. Kouř jej nedusil, ale mě začalo cosi škrábat v krku. Po chvíli mě to začalo dusit. Ten kouř jsem dýchal já! Chytil jsem se za krk a začal kašlat. Pomalu jsem se sesul zády po skle do sedu. Tohle měl být můj konec? Udusit se v kouři? Ironická smrt. Uhořel ve vlastním kouři.
Ale ono už to bylo jedno. Před očima se mi mlžilo. Slyšel jsem ránu a vedle mne se roztříštilo sklo.
Co ten pitomec zas dělá?, pomyslel jsem si. Poslední, co jsem ucítil byl dotek jeho ruky na rameni.
***
Lucifer odložil svůj trojzubec na konferenční stolek a posadil se na pohovku před masivní truhlu, jež také stála na onom stolku.
"Vítězství je na dosah, bratře," pověděl Balthazar, jenž stál ve dveřích do místnosti osvětlené vycházejícím Sluncem. Opíral se líně o knihovnu a hrál si se svými prsty.
"Přesně tak," přikývl Lucifer potěšen.
"Zvládneš provést tu proměnu?" ptal se Balthazar.
Lucifer se na něj povýšeně podíval. "Nezvládnul jsem snad někdy kouzlo, které zvládla matka? Zdědil jsem spousty jejího talentu."
Otevřel truhlu a vytáhl starou knihu v kožené vazbě. Dal na ní obě ruce a zhluboka se nadechl. Nasával ten pocit moci z jejího držení.
"Je to už dlouho, co jsem její Grimoár viděl naposledy," Balthazar se zadíval na knihu, kterou držel v rukou Lucifer.
"Matčina kniha kouzel," usmál se Lucifer potěšen tím pohledem. Položil ji na stůl a pomalu ji otevřel.
Balthazar jen tiše pozoroval.
"Mám pocit, že máš jinou práci," pronesl chladně Lucifer. Balthazar si odfrkl a odkráčel pryč.
Hudba vyhrávala z reproduktorů. Celý pokoj byl ponořen do tmy. Jediný ostrůvek světla tvořil pracovní stůl, který byl osvětlován žlutým světlem stolní lampičky a sporým modrým světlem monitoru laptopu. Okno bylo pootevřené a pouštělo do temného pokoje vánek ranního chladivého vzduchu. Hnědovlasý mladík ťukal zběsile do klávesnice. Zastavoval se vždy jen na moment, aby mohl shlédnout nějaké údaje v knihách nebo v poznámkách na papírech všude kolem. Musel se zaměstnat. Už nemohl brečet. Bolely ho oči, ale neodvážil se spát. Bál se toho. Jeho babička zemřela v tu noc, kdy byl svědkem andělského souboje u něj v práci. Objevil ji poté, co jej opustil Sebastian. Zavolal sanitku, ale ta mu řekla, že už je pozdě. Dle všeho zemřela v poklidu ve spánku. Což už bylo několik dní nazpátek. A jediné, co Shane rozhodně nechtěl, bylo zařizovat její pohřeb. Nebyl připraven.
Shane se zhluboka nadechl. Nevěděl, co má dělat a proto se soustředil na práci.
"Shane?"
Hlas se ozval z temného koutu pokoje. Mladík na židli nadskočil a otočil hlavu tím směrem. Z šera vystoupil Sebastian. V očích měl neskrývanou lítost. Shaneovi oči se zalily slzami a bezmyšlenkovitě se Sebastianovi vrhl do náruče.
"Je mi to líto. Strašně moc líto," zašeptal Sebastian.
Shane se rozplakal, zatímco jej Sam jednou rukou hladil ve vlasech a druhou pevně objímal kolem pasu.
"Myslíš, že je v nebi…," kníkl po dlouhé odmlce Shane. "Teď, když se to děje?"
"Slibuji, že sám tvoji babičku doprovodím do Rajských zahrad," pronesl Sebastian vážně a podíval se mu do očí. "Ale k tomu potřebuji Tvou pomoct."
"Mou?" podivil se Shane otíraje si mokrý obličej.
"Co se stane?" chtěl vědět Sebastian.
Shane přikývl a posadil se zpátky do křesla k laptopu.
"Podle toho, co jsem zjistil…"
Kassiel proběhla chodbou v příbytku Boha a rozrazila dveře do ložnice, kde ležela Žena s vybouleným břichem na posteli, kolem ní porodní andělé a ona vykřikla bolestně nad probíhající stahem. Bylo to tady. Žena započala rodit, jak bylo předpovězeno. Kassiel se usmála. Brzy přijde na svět nový Ježíš Kristus. Tahle událost byla jednou z největších v nebi. Kdyby jen neprobíhala válka. Ale i tak to mělo být.
"Ta žena na nebi byla těhotná a křičela v bolestech, neboť právě přišla její hodina" předčítal nahlas z laptopu Shane.
"Takže se má narodit Ježíš," přikývl Sebastian. "A něco dál?"
"Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí…hmm," broukl Shane.
"Takže drak," kývl Sebastian zamyšleně.
Ozval se mocný řev a na nebi se objevil drak. Obrovitý, zeleno-šedý s ještěří hlavou, na které měl královskou korunu. Proletěl oblaky a rozbořenou Svatopetrskou bránou. Ti, co se mu pokoušeli zabránit v cestě, byli zničeni. Rafael tedy nechal svého bratra proletět i dalšími nebesy. Dostal se až k příbytku Boha. Stál před panstvím a byl rozhodnout vpadnout dovnitř.
Kassiel vyběhla z panství, držela v rukou archandělské ostří a postavila se výhružně před draka.
"Neprojdeš dál, Lucifere!" zakřičela Kassiel, ale drak ji pomocí ocasu odhodil kamsi do stěny a povedlo se mu zabodnout do ní ostří. Za bílého oslnivého světla Kassiel zmizela. Drak pokračoval v cestě k vyděšené ženě.
"Pak se tu píše jen něco o pozemské a nebeské válce," pověděl Shane a podíval se na Sebastiana, který zarytě přemýšlel.
"Jo," přikývl, že ho slyšel.
"Co budeme dělat?" zeptal se Shane.
"My? Tohle není válka pro tebe. Lidé tu jen umírají," řekl rozhodně Sebastian a zamračil se.
"Ale já ti chci pomoct," trval si na svém Shane. Sebastian zakroutil hlavou. Dotkl se ukazováčkem jeho spánku a Shane usnul. Tohle mu kdysi dělával Hagiel. Ta vzpomínka zabolela jako tisíc nožů.
"Takhle je to lepší."
Žena se vyděšeně dívala na Draka, jenž stál před její postelí a čekal, až ona porodí. Chtěla to oddálit, co jen to půjde, ale i přesto, že všichni porodní andělé byli mrtví, netrvalo dlouho a dítě spatřilo svět. Začalo plakat a Drak pomalu sehnul hlavu.
"Ne, prosím," žádala vyčerpaná Žena.
Prosila i žadonila, co jí síly stačily, ale Drak pozřel dítě v momentě, kdy se ve dveřích objevil archanděl Michael se svým ohnivým mečem a zástupem andělů. Bylo pozdě. Ježíš Kristus byl zabit. Michael rozzuřeně zařval a pustil se s Drakem do litého boje, kterým se dostali až na zahradu Božího domu, odkud Michael Draka svrhnul na zem.
Na nebesích se museli vypořádat se všemi těmi démony, co se je snažili nějakým způsobem zničit. Rafael máchal svým dvojitým mečem, jakoby v ruce držel taneční hůl. Působil jako taneční mistr. Jeho pohyby byly vyrovnané a přesné. Vždy zasáhl svůj cíl.
Sebastian procházel bojištěm. Andělé a démoni se proti sobě bili v nekonečném boji. V dálce Sebastian viděl Balthazara. Proto přidal do kroku, aby se mu snad neztratil.
"Sebastiane," sykl potěšeně Balthazar, když jej zahlédl. Nabodl blízko bojujícího anděla do zad. V záři světla spadlo andělovo tělo na zem. Sebastian se zamračil.
"Tak pojď," štěkl Balthazar.
Sebastian se na něj vrhnul se vší zuřivostí, co v sobě našel. Oba drželi archandělské ostří. Sebastian ukořistěné od Gabriela a Balthazar své vlastní. Střet ostří způsobil mohutné záblesky, jako když se střetnou dvě mocné síly. Balthazar neměl šanci a věděl to. Nechal se odzbrojit a Sebastian jej chytil zezadu za krk.
"Za všechny ty nevinné," zašeptal mu Sebastian do ucha a utrhnul mu hlavu od zbytku těl, z jehož útrob se vyvalilo ohromné množství těla. Když Balthazarovo tělo dopadlo na zem, ozval se roh, jež zaduněl úplně všude. Byl to snad konec?

12. Dej mi šanci Tě milovat, part 2.

29. října 2017 v 3:38 | M.J. Nachio |  Terapie
Seděl jsem na té bílé polstrované podlaze a čekal, co se bude dít. Byl tu nějaký zdravotník v zeleném tričku, ale jen se na něj podíval okénkem a hned běžel pryč. Netušil jsem, co mám dělat a tak jsem jen seděl v rohu naproti dveřím a objímal si rukama kolena. Netrvalo to dlouho a otevřely se dveře. Byl to ten plešatý terapeut. Ten náš terapeut.
"Co tady dělám? Co se stalo?" zadíval jsem se na něj.
"Jsem doktor Adams," představil se mi. Ale proč? Já ho přece znal.
"Nejsem ve vězení? Myslel jsem, že mě nahlásíte."
"Proč bych Vás měl nahlásit, pane Ulley?"
"Protože jsem zabil Marcuse," přiznal jsem, i když mi nebylo příjemné říkat to nahlas.
Doktor Adams se na mě zamyšleně díval. Jakoby byl zmatený z toho, co mu říkám.
"Na co si pamatujete? Co se stalo naposledy?"
"Byl jsem s Bennym," vzpomínal jsem. "Chtěli jsme si vzít Ibalgin a zabít se společně."
"Pane Ulley," začal doktor a vážil každé slovo. "Byl jste k nám převezen před třemi lety s psychotickou poruchou a z toho dva roky jste nebyl schopen cokoli vnímat."
Zíral jsem na něj s pootevřenou pusou.
"Ale já vás znám. Byl jste můj terapeut. Chodil jsem k vám na sezení. Bydlel jsem za nemocnicí v rodinném domě s dalšími kluky."
"Nemáme žádné rodinné domy za nemocnicí. Náš nemocniční komplex má jen rozléhlou zahradu s malým lesoparkem."
"To není možné," zadíval jsem se na podlahu. "Všechno to bylo jen v mé hlavě?"
"Ano," přikývl jemně doktor. "Ale je to zcela v pořádku vzhledem k Vašemu stavu."
Nic jsem na to neříkal. Připadal jsem si jako naprostý blázen. Byl jsem zmatený a netušil jsem, jestli náhodou nesním. Zdálo se to jako sen. Už jsem nevěděl, co je realita a co není. Roztřásl jsem se a do toho polstrovaného pokoje přišel zdravotník v tom zeleném tričku s injekcí.
Druhý den si mě doktor pozval do své kanceláře, kde jsem se posadil do koženého křesla za pracovním stolem. Vypadalo to tu dost na úrovni. Lépe, než v mé hlavě, když jsem snil.
"Jak se cítíte?"
"Jsem zmatený," přiznal jsem.
"To je zcela normální," přikývl doktor a díval se do mojí karty, kterou měl na stole.
"Přesuneme Vás teď na standartní pokoj s jedním chlapcem. Určitě si budete rozumět. Byli jste spolu na pokoji, než jste se dostal do toho snového stavu."
"Dobře," pokrčil jsem rameny.
"Mám dát vědět Vaší rodině, že jste se probral?"
"Mojí rodině? Máma je přece mrtvá," zadíval jsem se na něj.
"Právě naopak. Těší se výbornému zdraví a chodila Vás sem navštěvovat každý týden."
"Rád bych ji viděl," přikývl jsem naproto vykolejený.
"Dobrá tedy. Teď Vás Reinard odvede na pokoj a já zavolám Vaší matce."

XVI. Michaelova legie

23. října 2017 v 3:46 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Shane byl připraven odejít na směnu. Ještě si četl jakýsi dokument, který si zrovna stáhl. Byl o Apokalypse. Zahleděne se díval na svítící obrazovku, když Slunce začalo pomalu zapadat. A on, ač nechtěl, zaklapl laptop, popadl tašku přes rameno a vydal se ke dveřím. Když si obouval boty, vzpomněl si na den, kdy zjistil, že mu chybí nějaké oblečení a kdosi se díval do jeho počítače.
"Babi," zavolal Shane. "Jdu do práce. Zamkni za mnou, ano?"
"Dobrá, drahoušku. Ať ti směna rychle uteče."
Shane přikývl a zabouchl za sebou dveře.
Michael praštil rukou do mramorové podlahy v trůním sále. V pokleku zařval, když podlaha pod jeho pěstí praskla a prasklina se táhla až k trůnu Boha. Kassiel stála za ním a jen ho pozorovala. Na jeho záchvaty zuřivosti byla zvyklá a proto jen nečinně přihlížela.
"Tak dost!" zařval mocně, postavil se na nohy a vykasal si rukávy svého plátěného kabátu.
"Co chceš dělat?" ptala se Kassiel opatrně.
"Povolám vojsko," řekl rohodně Michael.
"Ale je přiliš brzy!" oponovala Kassiel. "Tahle to přeci nemá být. Psáno..."
"Bylo snad psáno, že Ježíš zemře?!" zaburácel Michael a dále už jen Kammael ignoroval.
"Is. Má. Ré. Dr. Iííí!"
Ze stěn se začali postupně uvolňovat postavy andělů starodávného nebeského vojska. Postupně dopadaly na mramorovou podlahu trůního sálu a rovnali se do šiku.
"Splňte přísahu, jež jste dali. Osedlejte pegasi a vydejte se semnou na zem," rozkázal Michael.
Jezero bylo poklidné. Sluníčko prozařovalo celou oblohou a lidé se potili. Někteří se opalovali, druzí pro změnu koupali. Nějak nebrali příliš na vědomí, že probíhá konec světa. Nevěřili tomu, ač se o tom mluvilo skoro všude. Avšak zde vládl relativní klid.
Dva mladíci se pošťuchovali ve vodě u betonového příjezdu do jezera. Cákali vodou do všech stran a vymýšleli různé způsoby, jak se zabavit.
"Hej, co takhle doplavat doprostřed?" ukázal jeden z mladíku směrem do středu jezera.
"Okey, závody?" hecoval ten druhy mladík. Aniž by dal nějaký signál vyrazil. První jej samozřejmě ihned následoval.
Netrvalo to příliš dlouho a mladíci se ocitli uprostřed jezera. Polykali a plyvali vodu a jeden přes druhého se smali.
"Je tu víc zima," zadrkotal zuby jeden z nich a za jeho zády se objevila na hladině bublina.
"Ty vole, sis usral!" zasmál se druhý.
"Co? Vůbec," protestoval a otočil se, aby viděl čemu se druhý směje. Objevila se další bublina.
"Co to, kurva-,"
Objevovaly se další a další bubliny.
"Poď se vrátit," navrhl jeden z mladíku.
"Ale rychle," kývl druhý.
Avšak, než stačili hodit první tempo, voda vytryskla do výše. Zmizeli oba mladíci a dokonce i člun, ve kterém jel černoch s nějakou oslnující hnědovlasou kráskou. Voda, jež vytryskla nad hladinu, vytvořila jakousi stěnu, která utvořila kruh. Ozval se mohutný řev, až se země na pobřeží u jezera zatřásla. Lidé zpozorněli a divali se na ten jev, kdesi uprostřed jezera. Matky volaly na své děti, ať jdou okamžitě z vody. A všichni se dávali na zběsilý úprk směrem k lesu, kempu nebo prostě jen ke svým autům, aby mohli opustit tuto lokalitu. Než však stačili utéct, vodní stěna se rozehnala do všech stran. Nabírala cestou ke břehu další vodu a nakonec zaplavila pobřeží.
Hromový hluk utichl, když se devastující vlna vody vracela nazpět do jezera a nechala za sebou spoušť.
S kašlem se z komatu probrala černovlasá Viktoria, jež ležela v křoví nedaleko břehu. Ležela se svým přítelem na pokrývce a opalovali se, když zaslechli ten zvuk a smetla je vlna. Vlasy měla rozházené všude dokola a byly napité vodou. Vrchní díl růžových plavek byl posunut, čimž odhaloval jedno její prso. Zvedla se na ruce vykášlávajíc vodu. Posadila se na mokrou půdu.
"Mischo?" pokoušela se zavolat, ale její hlasivky byly stále ochromené vodou. Spravila si plavky a postavila se na nohy. Rozhlédla se kolem a mimoděk si sáhla do vlasu a dala je dozadu.
"Mischo?" zavolala znovu, už silnějšim hlasem, když viděla, že se z nedalekého lesíka vypotácel její přítel. Koupací kraťasy měl mokré a z rány pod vlasy mu tekla krev. Viktoria přeběhla k němu a podepřela ho.
"Tor, jsi v pohodě?" zeptal se jí vysíleným hlasem.
"Jo...a co je tobě?" chtěla vědět Viktoria a dívala se na jeho zakrvácenou ránu. "Bolí to?"
Mischo však neodpověděl, neboť viděl, že se kdosi dere z vody ven. Viktoria se podívala směrem, kterým Mischo upíral pohled. Vysoký černoch se dral po čtyřech z vody. Hlasitě u toho dýchal a když se dostal na břeh, praštil sebou do mokré travy jen to čvachtlo.
Chtěli se jej optat zda je v pořádku, ale muž se zanedlouho pomalu zvedl a přešel ke břehu, aniž by si jich všímal. Viktorie i Mischo ho jen pozorovali. Neodvážili se nic říct.
Černoch natáhl ruce k před sebe a něco si šeptem nesrozumitelně zamumlal. Voda se za chvíli rozestoupila a on se vydal uličkou, kterou mu vytvořila. Mischo se udiveně díval a nevěřil vlastním očím. Připadalo mu to neskutečné a domýšlel se, že se opravdu hodně bouchl do hlavy. V tom se však Viktorie na moment roztřásla. Mischo se postavil a chtěl se jí dotknout. Viktorie se však přestala třást a vyrazila za černochem do uličky, kterou vytvořila rozestoupená voda.
"Tor, kam to jdeš?" zavolal za ní Mischo, ale ta jej nevnímala. Šla pouze dál. Chvíli se na ní jen díval a poté se rozběhl.
Černoch se zastavil uprostřed jezera, kde poklekl k zemi a začal mumlat cizí slova. Zatímco k němu postupovala Viktorie a za ní Mischo. Nebyl čas mu rozkázat, aby se vrátil na pobřeží. Umřou spolu, přeci jen spolu chodí.
"Leviathane, je konec!" zvolala najednou Viktoria, když byla ve vzdálenosti, kdy jí mohl černoch slyšet. Ten však mlčel a pokračoval ve své činnosti, dokud jej neozářilo bílé světlo, které se neslo z protrženého dna. Tor se v tom okamžiku zastavila.
Leviathan se pomalu zvedl. V ruce cosi svíral něco kovového.
"Je pozdě, Terathele," ozval se syčivý hlas podobný hadovi, jež vycházel z černocha.
"Pořád tě mohu zničit," natáhla Viktorie ruku vedenou Terathelem, jež jí posedl v dobrém úmyslu. Nic se však nestalo a Leviathan se začal smát.
"Cítím, že v sobě nemáš světlo Boha," pronesl pobaveně a pomalu se otáčel. Zadíval se na tělo dívenky, ve které Terathel byl, hadíma očima.
"Sbohem," usmál se Leviathan, zvedl temně stříbrný trojzubec do vzduchu a zmizel.
"Tor?" zvolal Mischo.
"To ne," sykl Terathel a voda, jež držela stěny se uvolnila a oba je zaplavila.
Shane byl připraven jít na halu. Převlékl se do monterek a nasadil si oranžovou helmu. Dostal od mistra tu samou práci jako na minulé směně. Obsluhovat řezací stroj. Postavil se tedy k němu s termohrnkem plným kávy a pustil se do mačkání tlačítek. Pracovali v hluku, neboť vyráběli trubky všech rozměrů a velikostí. Shane byl rozhodnut, že dneska musí udělat přes tisíc kusů, aby se dobře zapsal u šéfů a nepropustili jej.
V tom přes vysoká matná okna haly viděl bílé světlo. Z prvu si myslel, že je to měsíc, ale objevilo se další bílé světlo. Bylo to něco jiného. Zastavil svou práci a chtěl přejít halu, aby se podíval, co to je, ale ozvalo se mohutné prásk, jako když jeřabu spadne balík trubek na zem. Před Shanem se objevila postava v lesklé zbroji. Obrovitánská křídla byla roztažená a na hlavě se leskla přilbice. Anděl, domyslel si okamžitě Shane. A ustoupil o pár kroků nazpět. Podle meče, který měl anděl v rukou, usoudil, že je to Michael, velitel andělské armády.
Z venku do haly dolehl zvuk bitvy.
Můj ty bože, co se to děje?, pomyslel si Shane a přidřepl si. Raději nechtěl být viděn.
Z druhé strany haly začaly postupně praskat halonové žárovky, jež halu osvětlovaly. Něco se blížilo a Shane se bál pomyslet na to, co by to mohlo být. Když se rohostila tma a jediným světlem se staly záře za okny, Shane chvíli přivykal tmě. Poté zaragistroval další postavu. Byl to muž s ulízanými vlasy dozadu, protřelým výrazem v černé košili a kalhotech s velkým zlatým křížkem na krku.

"Rád Tě znovu vidím, bratře," zašeptal do tmy Lucifer.
"Tohle je Tvůj konec, Lucifere," zavrčel Michael jako divoká kočka. Meč svíral pevně v ruce. "Nadobro."
"Nejsi dost silný, Michaeli," ušklíbl se chladně Lucifer a zvedl mírně trojzubec.
"Jsem dost silný na to, abych Tě zničil," rozkřikl se Michael pln hněvu.
"Nás oba?" ozval se slizký hlas a ze tmy vystoupil Gabriel se svými pískovými prstencovitě zakroucenými vlasy. Na Michaelovi byl znát šok.
"Mohl jsem vědět, že ses přidal na jeho stranu," zavrčel Michael. Jeho hlas byl naplněn znechucením nad bratrovou zradou.
"Nesuď mě, Michaeli." sykl Gabriel. "Už jsem nechtěl slepě poslouchat rozkazy našeho otce. Lidé si zaslouží bolest a utrpení."
"Ztrestám vás oba, jménem našeho otce," procedil skrze zaťaté zuby Michael a pozvedl meč, který vzplál rudým ohněm, zatímco Gabrielovi se v rukou objevilo archandělské ostří.
Michael a Lucifer se proti sobě vrhli, a když se jejich zbraně setkaly, zajískřilo to. Zatímco Gabriel zmizel.
Shane pozoroval ten souboj, dokud se před ním neobjevil mladík s hnědými vlasy, který se také zadíval na dva bojující anděly. Třetí z nich, co zmizel, se právě objevil za mladíkem a chtěl jej probodnou tou ostrou stříbrnou tyčí, co držel v ruce.
Shane sáhl po kovové tyči, kterou měl u stroje, pořádně ji sevřel, udělal pár kroků v před a rozpřáhl se. Praštil anděla po hlavě, až se tyč ohnula. Anděl se ani nepohnul. Jen se pomalu otočil. Shane vyděšeně upustil tyč, a aniž by stačil cokoli udělat, anděl mu pevně svíral hrdlo a chystal se jej také probodnout oním ostřím. V očích měl nenávist a zlobu.
Tak ho zachraň. Dělej!, křičel v Sebastianové hlavě hlas. Přeli se v něm dvě osobnosti a jedna musela na moment zvítězit, aby se Sebastian vůbec mohl pohnout. Stalo se to v mžiku. Sebastian chytil Gabriel a hodil s ním někam do fachu s trubkami. Shane spadl na zem, kašlal a držel se krk.
Sebastian zmizel za Gabrielem ve fachu. Rozhlédl se kolem sebe a byl pevně rozhodnutý, co musí udělat. Cítil ho. Dokázal Gabriela cítit. Věděl, kde přesně je. Slyšel, jak vytahuje archandělské ostří. Udělal krok. V mžiku jej Sebastian chytil pod krkem. Volnou rukou mu vytrhl ostří a bodl mu jej do hrudi.
"Za Hagiela!" zavrčel na Gabriela, jež se jen vyděšeně podíval na archandělské ostří zabodnuté v jeho hrudi. Sama ozářilo jasné a pronikavé světlo. A bylo to. Gabrielovo tělo pod Sebastianovým stiskem ochablo a on jej nechal dopadnout na zem.
Sebastian obrátil svou pozornost na bojujícího Michaela a Lucifera. Lucifer zrovna odrazil Michaelův útok a nohou jej odkopl do trubek, jež ležely na zemi.
"Stačí," ozval se Sebastianův rozhodný hlas a Lucifer na něj stočil svůj pohled. Věděl, že teď nemá v souboji se Sebastianem šanci, proto jen s úšklebkem zmizel. Michael se začal sbírat pomalu ze země a Sebastian se znovu otočil na Shanena. Zvažoval zda jej odtud odnese a byla to pro něj přijatelná možnost.
Shane polekaně zvedl hlavu, když k němu Sam přistoupil. Chytil jej za rameno a oba zmizeli v ohnivém jazyce.
Objevili se v Shanenově pokoji. Bylo v něm zima, ač bylo okno zavřené. Na postely bylo pár kousků nějakého oblečení a na stole se válely knihy a popsané papíry. Sam se otočil a chtěl odejít dveřmi, ale Shane jej zastavil.
"Počkej, já...děkuju" šeptl. Cítil se v bezpečí, až Sebastian moc bezpečně nevypadal. Připadalo mu jakoby se s ním znal celou věčnost a přitom jej dneska viděl poprvé.
"Není za co," zašeptal Sebastian do ticha.
"Jak jsi věděl, kde bydlím?"
"Už jsem tu jednou byl. Vzal jsem si nějaké tvoje věci, promiň," vysvětlil Sebastian lhostejně.
"To nic," zakroutil hlavou.
"Sbohem," pověděl Sebastian a ztratil se za dveřmi.
Michael vyšel pomalu ven. Jeho meč už byl zase normální, oheň kolem něj se ztratil. Vyšel pomalu před halu. Démoni byli pryč, ale nechal si za sebou hrozivou poušť. Zdecimovali skoro celou nebeskou armádu starých andělů. Michael cítil vztek nad jeho špatným rozhodnutím. Bylo to moc brzy, jak tvrdila Kassiel.

***
"Cos to provedl?" křičel jsem na své temné já za sklem. "Zabil jsi už dvě bytosti!"
Opřel jsem o se malý jídelní stůl a zhluboka jsem se několikrát nadechl.
"Zabili Hagiela!" zařval na mě. "Měl jsem je nechat bez potrestání?!"
Jen jsem dál dýchal. Nevěřil jsem tomu, co dělám za zvěrstva. Zabil jsem archanděla.
"Ty jeden malej rozmazlenej sráči!" ozvalo se z druhé strany. "A teď zabiju i toho kluka. Abys měl proč takhle vyvádět!"
Vystřelil jsem ke sklu.
"Toho kluka se ani nedotkneš!" zaprotestoval jsem dívaje se přímo na něj.
Stál uprostřed svého pokoje a v rukou držel láhev s tvrdým alkoholem.
"Myslíš?" zakýval hlavou a oči mu plály hněvem. Zavdal si z láhve. Začal přecházet sem a tam stále se dívajíc na mne. Propalujíc mne očima. "Ne. Nezabiju ho. Líbí se mi."
Oddechl jsem si, ale snažil jsem se to na sobě nedat znát. Žaludek jsem měl stažený a všechno mě bolelo. Nemohl jsem spát, protože on dělal pořád něco, čím mě budil a dělalo mu to upřímnou radost.
Pozpátku jsem nahmatal židli a posadil se na ni. Co následuje? Jak dlouho ještě budu tohle muset snášet? Musí být nějaký způsob, jak získat zase kontrolu nad svým tělem. Nejhorší je na tom ta bezmoc, že nejsem schopen nic svést. Zadíval jsem se na něj přes sklo. Usmíval se.
***

11. Dej mi šanci Tě milovat, part 1.

22. října 2017 v 3:37 | M.J. Nachio |  Terapie
Probudil mne bubnující déšť do oken mého pokoje. Protřel jsem si v leže oči a spatřil jsem ve dveřích do koupelny stát Bennyho. Usmíval se, sic napůl smutně, ale přeci jen.
"Víš, že vypadá jako andílek, když spíš?"
"Hmm," zabručel jsem.
"Musíme si promluvit," jeho obličej zvážněl a cestou k mé posteli si přitáhl židli.
"A o čem?" podivil jsem se.
"Víš…"začal. "…žijeme ve strašné době. Však víš," zamumlal. "Problémy s mafií a Massimova rakovina a všechno okolo."
"Vím, kam míříš, Benny, ale tudy cesta nevede."
"Proč?"
"Protože nás odtud odstěhují a půjdeme na oddělení, copak to nechápeš?" podíval jsem se na něj zlomeně.
"Já…já klidně počkám, dokud nás nepustí," promluvil rozvážně Benny.
"Jenže oni nás už nikdy nepustí!"skoro jsem to vykřikl. "Blázny prostě nepouštějí ven, tak to pochop!"
Chvíli bylo ticho, které Benny přerušil.
"Tak se zabijme, společně."
Podíval jsem se na něj.
"Tohle nemůžeme udělat. Je to špatné," zakýval jsem hlavou.
"Odkdy jsi křesťan?" zvedl jedno obočí. "Prostě si dáme trochu víc Ibalginu," pokrčil rameny.
Tak jsme to provedli. Celou tu plastovou krabičku Ibalginu jsme snědli, napůl. Lehli jsme si vedle sebe na postel. Pohladil mě po tváři.
"Miluji Tě," šeptl.
Políbil mne a zavřel oči. Po nějaké chvíli jsme je zavřel taky…


Mladík jmenující se Tom otevřel oči. Což by nebylo nic, tak zajímavého. Oči otevíral i dříve, tentokrát se kolem vyděšeně díval. Postavil se a na boso přeběhl po měkké podlaze ke dveřím. Malým kulatým okýnkem tvořené nerozbitným sklem se díval ven a začal křičet a bušit do měkkých dveří.
"Doktore Adamsi!" Reinard vběhl do jeho kanceláře.
Dr. Adams si zrovna četl kartu onoho probuzeného pacienta.
"Co se děje?" zvedl pohled.
"Probral se," vydechl Reinard. "Nabral vědomí," rukou máchnul ke kartě, kterou doktor pročítal. Ten se zvedl z křesla a rychle zamířil k jeho "cele". Zázrak?

9. Teror

8. října 2017 v 3:34 | M.J. Nachio |  Terapie
Přišel jsem domů a prásknul dveřmi.
"To je, ale zmetek," brebentil jsem, zatímco jsem si pověsil kabát a šel do kuchyně.
"Takhle mě vytočit," zarazil jsem se a podíval se do obýváku. Něco bylo v nepořádku. Všichni seděli na pohovkách, tedy kromě Caleba a byli tam i nějací muži.
"Dobry deň," promluvil lysý muž, co seděl na opěradle pohovky a držel v ruce pistoly.
"Dobrý," podíval jsem na všechny. Nick se choulil v Tedově náručí. Massimo byl bledý jako smrt a Jakeí na mě valil ty jeho oči.
"Já jsem Ruslan" usmál se muž. "Jsme druzya Caleba určitě…"
"Já vím, kdo jste," řeknu jistě.
"Charašo," přikývl muž. "Kdo ty zjest?"
"Tom," řekl jsem jim své jméno.
"Tak, Tome," vstal Ruslan. "Teď budeš moja holka na telefone, panimaješ?"
"Nejsem ničí děvka," odvětil jsem. Co to dělám, proboha?
"Vzkažeš mi vše!" zařval a zvedl zbraň. "Kde je Caleb?!"
Zvedl se i ten veliký chlápek, co vypadal gorila a já na něj vyvalil oči.
"To je Valentin," kývl Ruslan. "Chceš si s ním grať?"
"Já…," zakoktám. "Já vážně nevím, kde je."
"Kirill!" zavolal Ruslan. "Dones toho malieho!"
Druhý lysý, snad nejmladší, vytrhl Nicka a donesl ho Ruslan.
"Ne, nechej ho na pokoji."
"Što?" sykl Ruslan a praštil Nicka zbraní do břicha. Ten jen zakuckal a spadl k zemi.
"Prosím, nechte ho být," zaprosil jsem.
Ted se zvedl z pohovky, ale Kirill jej uzemnil: "Sedieť!"
"Valentin," kývl Ruslan a Valentin, ta hora, přešel k Nickovi a začal s ním házet a bít ho.
"Ne, prosím…já nevím, kde Caleb je, ale zjistím to," prosil jsem.
"Dostatečne," kývl Ruslan a Valentin přestal. Nick plakal na zemi a schoulil se do klubka.
"Davaj!" rozkázal Ruslan a já přešel k závěsnému telefonu nad linkou. Vytočil jsem Calebovo číslo.
"Calebe, tady Tom, okamžitě přijeď domů," řekl jsem jenom se slzami v očích.
"Co to děláte?" zařval Caleb, když vrazil do domu.
"Zatknis!" okřikl ho Ruslan a praštil ho druhým koncem pistole. Caleb se chytil za nos.
"Neubližuj mu!" vrhl jsem se na Ruslana. Ten mě však uhodil a já se praštil o linku.

Probral jsem se v nemocnici. Benny se na mě usmíval. Měl podlitinu pod okem a natržený ret.
"Jak Ti je?" zajímal se.
"Dobře, co se stalo?" třeštila mi hlava.
"Mučili Caleba za nějaké peníze a chtěli nás všechny zabít, ale Nick si zase nechal mobil v sedačce a Ray ho nahmatal a podal mi ho. Na chvíli jsem se ztratil a zavolal policii, ale pak mě našli a dali mi, co proto."
"Jsou všichni v pořádku?"
"Caleb přišel o dva prsty a Massimovi zjistili rakovinu."
Vyvalil jsem oči. Jako zlý sen.
"A je Nick v pořádku?"
Benny přikývl a pohladil mne po tváři.

Pustili mě ráno druhého dne. Chtěli si mě totiž nechat přes noc na pozorování, ale vše bylo v pořádku. Víc hlavu už mít poškozenou nemohu. Cítil jsem vinu, tak těžkou, že jsem nemohl dělat nic jiného, než navštívit Massimma. Ležel na posteli, vedle něj pípal přístroj a byl napojen na spousty hadiček.
"Ahoj" usmál se, když mě uviděl. Přešel jsem k jeho posteli.
"Ahoj, jak ti je?"
"Cítil jsem se i lépe," ušklíbl se. Celý Massimmo.
Chytil jsem jej za ruku.
"Myslíš, že mě to bude bolet? Umírat?" zeptal se dívaje se z okna na deštivé ráno.
"Já doufám, že ne," odpověděl jsem šeptem, v očích slzy.
"Aspoň se nedostanu do léčebny," zakašlal. "Jakeí se rozhodl dům uzavřít. Už za pár dní."
"To nevadí, měl by sis odpočinout," kývnu na něj. "Zase přijdu."
"Klidně."

Má druhá návštěva do sousedícího domu, vedle toho našeho. Billie však nebyla doma a já to potřeboval ze sebe dostat. Rozběhl jsem se do nemocnice, a do doktorovy ordinace. Byl tam a sepisoval nějaké papíry. Podíval se na mne a sundal si své brýle.
"Rád vidím, že je ti lépe," usmál se. "Posaď se."
"Potřebuju vám něco říct dřív, než si to rozmyslím."
"Tak povídej, Tome," uvelebil se na židli.
"Já ho zabil." nadechl jsem se. "Zabil jsem Marcuse…"
Doktor mlčel, pouze mne zaujatě pozoroval.
"Hmm?" vybídl jsem ho.
"Já o tom vím už delší dobu. Napadlo mě to, ale teď, když jsi mi to potvrdil to musím nahlásit detektivovi."
"Já vím," sklopil jsem hlavu.
"Ale myslím, že pokud nikoho nezabiješ, pár dní to počká," pokrčil rameny doktor a nasadil si svoje brýle.
"Vážně?"
Doktor už byl zase zabrán svými papíry, a proto jsem odešel, aby si to snad nerozmyslel. Tak mám pár dní. Možná tak dlouho, jak bude dům v provozu. Pomalými kroky jsem došel domů, kde Nick hlasitě vzlykal na pohovce. Ted ho utěšoval a Benny všem vařil horké kakao.
"Co se stalo?"
Benny se na mě otočil. V očích smutek.
"Massimo před pár hodinami umřel."

XIII. Hladomor

2. října 2017 v 3:43 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Hnědovlasý mladík s vyčesanými vlasy stylu ´Edward´ z Twilight ságy se snažil pohybovat do rytmu taneční písničky. ( Adele - Set in the rain Remix (Moto Blanco radio edit); pro inspiraci). Obličej měl přímo čarovný, neboť dívky, které se točily kolem, z něj nemohly strhnout zrak. Černá košile s dlouhým rukávem, tmavě modré jeansové kalhoty, bílé tenisky, kožená bunda a značkové hodinky dodělávaly dojem drsňáka. A stejně, i když působil jako namýšlený frajírek, co si rád bere věci bez dovolení, šel z něj strach. Byl půvabně nebezpečný.
Přitančila k němu odvážnější dívka a společně se dali na "trsání". Mladík ji propaloval pohledem a dívka si připadala okouzlená. Chtěla někomu dát, to bylo rozhodující pro tento večer. Pohádala se s matkou a nehodlala se vracet správně propocená a sjetá. Nešlo tomu zabránit. Byla typickým rozmazleným dítětem, které má všeho až moc. Maminka byla právnička a věčně na ní neměla čas. Tatínek byl nevěrný a na každém prstu měl pět milenek. Co čekat od takového dítěte? Zhola nic. Zklamala ona nebo to zklamaly její rodiče, protože jí nedali to, co potřebovala ze všeho nejvíce? Lásku?
Teď už to bylo jedno. Padla do spáru. Byl to osud? To je fuk. Bylo to pro ni vysvobození? To už je taky jedno. Spáry jí nehodlaly pustit. Temnota byla připravena.
Stejně zemře víc, než polovina obyvatel. Proč si neužít?, proklouzla mladíkovi hlavou myšlenka.


Přimáčknutá ke zdi, za svitu pouliční lampy byla osahávána a líbána dívka s obarvenými vlasy na zrzavo. Vůbec ji to nevadilo. Byl to fešák a ona to dneska chtěla. Už jen proto, aby naštvala matku. Zvedla stehno, aby jí byl blíž a jazykem si brázdila cestu jeho ústy zapasíc s jeho jazykem.
Mladík se z ničehož nic odtáhl. Tvářil se chladně, bez jakékoli emoce a prohlížel si promiskuitně vyhlížející dívenku, na kterou si jen hrála. Jemně naklonil hlavu.
"Tak co je?" zeptala se vzrušeně. "Jdeme na to, ne?"
"Je mi líto," promluvil chladně. Natáhl před ní ruku a pomalu mávnul. Pozoroval, co se s ní děje.
Dívenka se chytila za hrdlo. Chtěla zakřičet, ale nešlo to. Oči se jí zaplavily bolestí, nesnesitelnou bolestí. Nestačila nic udělat a život z ní prchal. Schla. Její kůže bledla, ztrácela barvu, poté hnědla. Propadala se dovnitř. Vše, co mohla dívka dokázat, zažít nebo napravit bylo pryč, tak jako její život právě odcházel. Všechno bylo ztraceno a zhaceno. Aspoň pro ni.
Mladík se natáhl a strhl jí z hruďi mohutné fialové korále. Celá se sesypala na zem pod jeho nohy. Pousmál se. Měl tohle rád. Zničit někoho pouhým hladem. Pouze uspíšil to, co čeká toho, kdo trpí a hyne hlady. Ten pohled těch zmatených bolestivých očí jej vždy naplňoval.
Rázoval si to po cestě. Díval se před sebe, tedy obličej upíral před sebe, oči zavřené. Snažil se ho vycítit. Snažil se ho najít. Fialové korále držel v levé ruce a tenisky mu klapaly po vlhké cestě. Všude byl klid. Byla hluboká noc. Otevřel oči a obličej mu zbrázdil hluboký úsměv.
"Mám tě," zašeptal do tmy.
Cílem byl dům. Dům malé výšky i šířky posetý popraskanou omítkou, postavený starými cihlami. Před hlavním vchodem stáli dva svalnatí kravaťáci. Ochranka, pomyslel si mladík.
Jenže ho znali. Jediná ze čtyř osob, kterou mohli pustit bez problému dovnitř. Věděl, ve kterém bytě sedí. Věděl to moc dobře. Cítil ho.
Seděl tam. Seděl v křesle. Vedle sebe dva bodyguardy. Byl velmi starý, působil nemocně. Vrásčitá kůže na něm visela. Na hlavě měl pár bílých vlasů a z očí jen vrásčité štěrbiny. Byl zvrácený na jednu stranu. Opíral se levou rukou o opěradlo křesla.
"Dlouho jsme se neviděli, bratře," ušklíbl se mladík.
A tak se spojili dva bratři. Hlad a Mor.

8. Já jsem Jakeí

2. října 2017 v 3:33 | M.J. Nachio |  Terapie
"To, co se stalo Marcusovi Tě muselo vyvést z míry, viď?" zahájil rozhovor doktor, aniž bych to postřehl. Seděl jsem na pohovce a díval se z okna, kde z temně šedých mraků padal déšť, který celou zem jakoby umýval od něčeho nečistého, ale to nečisté sedělo tady na doktorově pohovce.
"Co?" otočil jsem na něj po chvíli hlavu.
"Muselo Tě vyvést z míry to, co se stalo Marcusovi," zopakoval doktor.
"Možná," přikývnu nejistě.
"Nedivím se," pokývl doktor a ukázal na bonboniéru, ve které chyběly jen dvě čokolády.
"Nějaká nová metoda?" zvedl jsem obočí.
"Jen na nervy," pokrčil rameny doktor a jednu si hned dal do pusy.
"Teď je aspoň Nick v bezpečí, že?" promluvil doktor s plnou pusou.
"Byl i předtím," dělal jsem, že nerozumím, ale pochopil jsem kam tím doktor míří.
"Možná to udělal Nick," doktor mě provrtával pohledem.
"Aby bylo jasno," postavil jsem se. Kde se vzala ta vlna emocí? "Je jedno kdo to byl. Můj názor na to, že si to Marcus zasloužil, se nemění a vůbec," přešel jsem naštvaně ke dveřím. Než stačil doktor cokoli říct, zabouchl jsem za sebou dveře a běžel od jeho ordinace.

Doběhl jsem do domu, úplně mokrý až na kost. Odhodil jsem boty a než jsem stačil přeběhnout ke schodům, kdosi po mě skočil a svalil mě na zem. Ukázalo se, že to je Nick. Valil na mě oči a potom se šeptem zeptal.
"Zahraješ si semnou Člověče?" jeho oči se smály, ale úsměv na jeho tváři nebyl. Byl to dobrý herec. "Víš, Benny mi říkal, ať aspoň hraju smutný. Když já vážně byl, ale jenom chvíli," usmál se trochu Nick, když zjistil, že jsem jeho masku prokoukl.
Skulil jsem ho ze sebe a zvedl jsem se. Nepříjemně to čvachtalo, když jsem zamířil ke schodům.
"Teď jsem mokrý, pitomečku," zakýval jsem hlavou, ale než jsem se ztratil na schodišti, jsem se otočil a usmál se na Nicka:
"Potom ho dones nahoru, ale pšt," zašeptal jsem s prstem přes rty a vyběhl těch pár schodů do pokoje.

Ráno jsem se probral celkem brzy a asi to byl osud. Papuče jsem nenašel a župan jsem si neoblékl a přesto sešel dolů. Všichni tam byli. Caleb se opíral o zábradlí schodiště. Benny seděl na lince, Ryan seděl pod oknem a Ted s Nickem někde na pomezí obýváku a kuchyně a pokoušeli se zdálky nakouknout za pohovku.
"Co tu zase šaškujete?" přešel jsem k Bennymu.
"Čekáme jen na tebe," ušklíbl se pozoroval pohovku jako všichni ostatní. Někdo na ní seděl, to už jsem zjistil.
"Teď, když jste tady všichni," ozval se z pohovky, ta zapraskala, když osoba vstala a šli vidět její hnědé vlasy a bílé tričko. Chlapec se otočil a skočil na pohovku, kde se trochu přikrčil. "Jmenuji se Jakeí.
"Co je?" podíval se na nás ten neznámý kluk. "Tváříte se jako byste viděli ducha."
"Co tu vlastně děláš?" zeptal se bázlivě Nick.
"Budu tu bydlet," pokrčil rameny Jakeí. "Mohli bychom si rovnou určit pravidla."
Všichni na něj vyjeveně koukali.
"Zahrajeme si Člověče?" usmál se na něj Nick.
"Ne," odsekl Jakeí. "Po desáté hodině bude noční klid. Vzhledem k tomu, co se tu stalo, to bude jen vhodné. O páté si dávám čaj, proto chci, aby bylo čisto v kuchyni."
"A co Neboj se a hoď?" ptal se znovu Nick s jeho nově smyšlenou hrou. Jakeí ho však ignoroval.
"Do mého pokoje se vstupuje po mém vyzvání, které přijde po vašem zaklepání. Opravdu nechci být zbytečně rušen."
"A co Schovka?" zazářil Nick a já zakýval hlavou.
"Nicku, opravdu si s tebou nezahraji na nic kromě hry, ve které mi povíš, kdo zabil Marcuse," Jakeí zpražil Nicka pohledem. "Teď, když dovolíte, půjdu do svého pokoje."
"Co když tě nebudeme poslouchat?" zavrčel jsem. Jakeí se zastavil u schodiště a podíval se na mne.
"V tom případě si zabalte a půjdete na oddělení psychiatrie," pokrčil rameny Jakeí. "Záleží totiž jen na mně, jestli dům bude nadále otevřený, tak se snažte."
S tím se vydal po schodech nahoru. Skřípal jsem zuby, Benny se díval do desky stolu a ostatní si něco šuškali.
"Nechce si zahrát Člověče, Neboj se a hoď, nechce si hrát na Schovku, pije čaj o páté. Není ten kluk vadnej?" otočil se Nick na Teda.
"Všechno slyším" ozvalo se shora Jakeího hlas.
Nick se chytil za ústa v šoku a Ted se tak rozchechtal, že přepadl přes židli.