Listopad 2017

XIX. Chci to a chci to hned

Pondělí v 16:10 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
"Sebe?" ozval se nademnou Tobiasův hlas. Zvedl jsem pohled. Měl potrhané oblečení a tvářil se vyčerpaně.
"Tobi," vydechl jsem.
"Pojď, vstávej," řekl a pomohl mi na nohy. "Zvládls to. Je konec."
Pousmál se. Přemístili jsme se do jednoho motelového pokoje, kde jsme stále měli naše věci. Tedy měl jsem tam věci hlavně já. Pomohl mi do postele a já téměř ihned usnul.
Probudil jsem se v noci. Na stole plál knot svíčky a na židli seděl Tobias. Převlečený a čistý. Pročítal si nějakou knihu, a když viděl, že jsem vzhůru, odložil ji a zadíval se na mě.
"Co čteš?"
"Literaturu, kterou jsem měl rozečtenou už dávno. Doháním teď, co jsem zmeškal, když je po Apokalypse."
Posadil jsem se na kraj postele. Musel jsem dát sprchu. To bylo víc, než jasné. Ale do ničeho se mi nechtělo.
"Co máš teď v plánu dělat?" ozval se Tobias po odmlce.
"Myslím, že jsem skončil," pokrčil jsem rameny. "Ztratil jsem všechny. Přišel jsem o všechno."
"Máš mě," pousmál se Tobias, ale tušil, že to nestačí. "Mrzí mě to s tím Hagielem."
"Jsem v pohodě," lhal jsem.
Trvalo mi něco přes půl hodiny sprchování, než jsem se oblékl do čistého prádla a posadil se ke stolu, u kterého stále seděl Tobias. Byl jsem zničený. Pak jsem si vzpomněl, co říkal Smrt. Přivést Hagiela zpět může jen Bůh.
"Musím za Bohem."
"Cože?" vyjevil se Tobias. "Proč?"
"Jen on dokáže oživit Hagiela."
"Je to moudré? Co když se k němu vůbec nedostaneš?"
"Musím to aspoň zkusit," zvedl jsem se. "Sbohem, Tobiasi. Díky za všechno," řekl jsem a zmizel ve světle.
Objevil jsem se před svatopetrskou bránou. Byla ohořelá a levá strana vypadla z jednoho z pantů, na kterých držela. Zastavil mě anděl, který ji strážil.
"Ještě nenastal tvůj čas," řekl klidným hlasem.
"Jdu za Bohem."
"To by mohl říct každý," uchechtl se.
"Jsem Boží bojovník a pokud mi neustoupíš z cesty, zničím tě," zavrčel jsem výhružně.
"Dobře," přikývl vyplašeně a ustoupil stranou.

Nikdo mě cestou poničenými nebesi nezastavil. Měli dost vlastní práce a tak jsem došel až k Jeho domu. Otevřel jsem dveře a vstoupil do trůnní síně. Cestu mi však zastoupil Michael.
"Co tu děláš?"
"Jdu za Bohem. Zavolej mi ho," řekl jsem s ledovým klidem.
"Tady nemáš, co pohledávat," pověděl stroze.
"Nepokoušej mě. Mám vražednou náladu," vyhrožoval jsem. Udály se změny. Ještě před rokem bych byl přímo podělaný strachy z archanděla. Teď se mi zdál slabý.
"To je v pořádku, Michaeli," ozval se ten nesmírně klidný a harmonický hlas. Objevil se zpoza sloupoví a přešel pomalu až k nám. "Čemu vděčím za tuto návštěvu, Sebastiane?"
"Chci, abyste přivedl zpátky Hagiela."
"Není to tak jednoduché," začal.
"Ale dokážete to."
"Vše musí být v rovnováze a za každý čin je potřeba nějaké oběti."
"Je mi jedno, co mě to bude stát. Chci to a chci to hned!"
"Dobrá," přikývl Bůh a mávl rukou. Na chvíli se vše zahalilo do oslňujícího světla, než světlo ustoupilo a vedle Boha stál můj Hagiel. Měl na sobě bílé roucho. Vrhnul jsem se mu kolem krku a štěstím jsem začala plakat.
"Tolik jsi mi chyběl," vydechl jsem mu na krk.
"Kdo jste?" zeptal se zmateně.
Odtáhl jsem se a podíval se mu do očí.
"Jsem Sebastian. Tvůj Sebastian," řekl jsem mu, ale viděl jsem na něj, že si mě nepamatuje.
"Je teď archandělem, Sebastiane, a vybralo si to svou daň," vysvětlil mi Bůh. "Teď je na něm, jestli s tebou odejde nebo zůstane tady."
Zadíval jsem se na Hagiela a v duchu prosil, aby šel semnou.
"Chci zůstat s tebou, Otče."

Úterý s depresí

Sobota v 16:14 | M.J. Nachio |  Love for us
Ráno jsem vypravil Oliho do školy. Už chodil sám. Dokonce si sám připravoval svačinu. Dostal u dveří pusu a odkráčel. Trochu mě z toho vína bolela hlava, ale rozhodl jsem se něco dělat. Z obýváku jsem uklidil láhev od vína a skleničky. Naskládal jsem nádobí do myčky a dal prát prádlo. Vyrušil mě až zvonek u dveří. Přešel jsem ke dveřím a otevřel je. Na práhu stála žena ve středních letech s natočenými blonďatými loknami, v šedivém kostýmku a malou kabelkou zavěšenou na ruce.
"Mami?" vyjevil jsem se.
"Ahoj, zlato," usmála se na mě jakoby se nechumelilo. "Pustíš mě dál?"
"Jo," posunul jsem se, aby mohla projít. "Co tu vlastně děláš?"
"Řekla jsem si, že navštívím svého syna a vnuka," pokrčila rameny a odložila si kabelku na botník. Vytáhla si z ní cigarety a zapalovač. Přešla do kuchyně a dala si cigaretu do pusy.
"V bytě se nekouří," zastavil jsem jí dřív, než si stihla připálit.
"Tak kde si mám zapálit?" vyjela zostra.
"Na balkóně," ukázal jsem do obýváku. Šel jsem s ní a zapálil si taky. Seděli jsme teď naproti sobě a já čekal, jestli z ní něco vypadne.
"Oli je ve škole," řekl jsem nakonec.
"To já přeci moc dobře vím, hlupáčku," usmála se sladce. Už teď mi šla na nervy. "Doslechla jsem se, že ses rozešel s Thomasem."
"Jak ses o to doslechla?" zajímalo mě. "Thomas ti volal, že jo?"
"No, tak mi volal. Co je na tom?" pokrčila rameny. "Chtěl, abych tě zkontrolovala."
"Bezvadný," zuřivě jsem klepl cigaretu o popelník, až mi vypadla žhavá část a já si musel znovu připálit.
"Napadlo mě," začala. "Co kdybych si Oliho na chvíli vzala ke mně?"
"Cože?" vykulil jsem oči. "V žádném případě!"
"Mohl by sis aspoň uspořádat svůj život," pokračovala dál.
"Tys mě neslyšela?"
"Tak alespoň na dva dny nebo na víkend. Taky si chci Oliho trochu užít."
"Vždyť si do teď nejevila zájem."
"Teď tu jsem a mám zájem o svého vnuka."
"Pokud bude Oli souhlasit," přikývl jsem nakonec.

Oli nakonec souhlasil, ale chtěl, abychom si každý den volali. Matka si ho odvedla kolem páté odpoledne a mě zbyl byt jen pro mě samotného. Nejprve jsem se věnoval úklidu, abych dělal něco užitečného. Pak jsem se posadil v obýváku na pohovku a tupě zíral na balkónové dveře. Nemohl jsem pochopit, jak mi to mohl Thomas udělat. Nejspíše jsem do toho ústavu neměl nikdy chodit. Zničilo to naši rodinu. Byla to má vina.

XVIII. Nicota není pro každého

6. listopadu 2017 v 16:09 | M.J. Nachio |  Dva světy - a já mezi nimi
Mělo se už stmívat, ale Slunce začalo znovu vycházet. Osvítilo jasným světlem mrtvé i přeživší. Zadíval jsem se na východ, když tu se rozezněl dutý hlas, který jakoby prostupoval nebem i zemí a hlásal:
"Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu a poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vody!"
Andělé i démoni začali poklekávat a lidé, co je hlas donutil vyjít ze svých ukrytů taky poklekli. Jediný já zůstal na nohou.
"Rád Tě znovu vidím," ozval se hlas plný harmonie. Klidný a spokojený. Sebastian se pomalu otočil a viděl tam stát Boha v jeho všedním obleku. Za ním stál další muž v bílém obleku s delšími hnědými vlasy.
"Nejsem si jistý, jestli můžu říct to samé," pronesl jsem oprskle.
"Pojď semnou," pobídl mne Bůh s lehkým úsměvem na rtech. Vydali jsme se kolem klečících andělů i démonů.
"Kde jste byl celou dobu?"
"Celou dobu jsem vše pozoroval z povzdálí," pronesl klidně Bůh. "Byla to zkouška pro mé děti i pro tebe."
Zničehož nic se ozval další hlas, jenž hlásal:
"Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvím a dal jim pít z poháru hněvu."
Sam se rozhlédl kolem, aby snad spatřil zdroj toho hlasu.
"Jsou to andělé poselství," objasnil Bůh. Klečící andělé se jako na povel zvedli, popadli nejbližšího démona a začali jej kamsi hromadně táhnout.
"Kam je vlečou?" zajímal jsem se.
"Zpátky do pekla, kam tyto duše patří. Tak samo i přívrženci Satana," promluvil klidně muž v bílém obleku. Bůh se totiž neměl k tomu, aby odpověděl.
Stále jsme pokračovali dál, aniž by se jeden z nich, Bůh i jeho anděl, ohližel kolem sebe.
"Kam to vlastně jdeme?" chtěl jsem vědět, ale odpověďi jsem se nedočkal, neboť se rozezvučil další hlas:
"Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhořčení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu, a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly. A jeho muka neuhasnou navěky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nenechal si vtisknout jméno. Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši."
"Takovými sračky plníte lidem hlavy?" obořil jsem se na Boha.
"Musím nějakým způsobem nastolit znovu řád, Sebastiane," pousmál se Bůh a zastavil se.
Podíval jsem se před sebe a viděl Lucifera. Nahého a zuboženého tím pádem z nebes.
Stáli jsme nad tělem Lucifera a mě bylo zle. Opravdu. Jeho tělo bylo zubožené, možná i zohavené. To jsem nedokázal určit přes zaslchlou a čerstvou krev a špínu. Bylo mi jej líto. Opravdu líto. Co vlastně chtěl? Chtěl aby si jej Bůh všimnul, což se také stalo.
"Povstaň Satane, a spytuj se ze svých hříchů," zahřměl hlas Boha a vše ostatní utichlo, krom Luciferových vzdechů a bolestivých heků při pokusech zvednout se na nohy.
"To už neznaš ani mé jméno, otče?" otázal se Lucifer s patrnou bolestí v hlase.
"Ztratil jsi jméno jako čest nazývat se mým synem," odpověděl chladně Bůh shlížejíc znechuceně na Lucifera, který zvrátil hlavu a z jeho úst se vydral skřek plný bolesti, úzkosti a zklamání.
"Já jsem tvůj syn!" zvolal mezi vzlyky, když se mu hlava zvrátila nazpět.
"Za činy, které jsi spáchal, Satane. Jakožto postavení se svému Stvořiteli," začal Bůh vyjmenovávat hříchy.
Lucifer se s bolestívým řevem zvedl na své nohy a otočil se čelem ke svému otci, který stále jmenoval jeho hříchy a činy, kterými se provinil. Z Luciferova břicha se řinula krev proudem po nohách a přirození.
"Mě nemůžeš zabít!" zařval mocně Lucifer a s uslzeným obličejem se vrhl na svého otce, který však ani nemrknul, neboť jeho ochránce, Serafiel, chytil Lucifera pod krkem a donutil jej přidřepnout.
"Za to Tě, Satane, zplozenče všeho zla, odsuzuju k uvěznění v nicotě!" rozhodl Bůh. Lucifera si od Serafiela vzali dva statní andělé a vlekli jej někam pryč.
"Ne! Otče!" křičel Lucifer bezmocně. "Otče! To nemůžeš! Ne, prosím!"
Hlas se za chvíli ztratil v dáli.
Mě bylo do pláče. Tohle se přeci nemělo stát. Nemohl jsem chvíli popadnout dech, ale toho si Bůh nevšimal. Otočil se čelem k údolí.
"Žíjte blaze a v míru," pověděl krásným hlasem, jenž zněl po celém světě a zahalilo jej světlo. Tak i ostatní anděly. Až bylo natolik oslnivé světlo, že prostě zmizelo a s ním i Bůh a jeho andělé.

Země zůstala lidem a mě. Padl jsem na zem v neskutečném záchvatu pláče. Co mě to popadlo?
Teprve teď to ze mě všechno spadlo. Ta tíha, kterou jsem měl na ramenou už od začátku. Ta ohromná zátěž na prsou. Všechno se to nahrnulo do očí a já plakal. Skulil jsem se do klubíčka, to bylo to jediné, co jsem teď dokázal udělat. Na nic víc, jsem neměl sílu.

Pondělí ve smutné náladě

4. listopadu 2017 v 16:13 | M.J. Nachio |  Love for us
Strávil jsem v Ústavu celý měsíc. Byl to ten nejdelší měsíc v mém životě, ale spoustu věcí se změnilo. Už jsme s Adamem nezápasili. Založil jsem deník, kde jsme všichni tři zapisovali vzkazy a naše pocity na různé podněty. Bylo to konstruktivní a docela jsme přešli na stejnou notu. Vypadalo to jakoby můj život mohl začít odznovu a lépe. Kvalitněji, než doposud. A proto mě po měsícíci terapií a sezení s psycholožkou propustili domů. Byl jsem tak šťastný div jsem neposkakoval na místě, když pro mě Thomas s Olim přijeli. Thomas už tak nadšený nebyl a to mi trochu na náladě ubralo. Ale Oli byl štěstím bez sebe, že mě vidí doma.
"A musím zítra do školy, když si přijel?" zkoušel to na mě. "Neměli bychom to nějak oslavit?"
"Ne," zakroutil jsem hlavou s úsměvem. "Teď se všechno vrátí do normálních kolejí. Takže do školy půjdeš."
Myslel jsem vážně, že se všechno vrátí do normálních kolejí, ale musel jsem si s Thomasem promluvit. A tak, když šel Oli spát, vytáhl jsem z lednice víno a sedl si k Thomasovi na pohovku v obýváku.
"Dáš si taky?" usmál jsem se na něj.
"Musíme si promluvit," řekl pak zcela bledý v obličeji.
"Mluvíš mi z duše," přiznal jsem.
"Víš," začal hledaje ta správná slova. "Někoho jsem potkal."
"Ano?" napřímil jsem se jako pravítko. Tak jsem měl celou tu dobu pravdu. Už mě nemiluje.
"Zamiloval jsem se," zašeptal.
"Aha," řekl jsem a přemýšlel.
"Moc mě to mrzí, ale nechtěl jsem to. Prostě se to stalo."
"Thomasi," oslovil jsem ho chladně. "Sbal si věci a běž pryč."

Thomas si sbalil jen pár věcí a opustil náš byt. Bylo to tak nejspíše nejlepší, ale jen pro něj. Mě se v tu chvíli rozpadl celý svět. Pustil jsem se do toho vína a zanedlouho byla láhev prázdná. Šel jsem se natáhnout a téměř ihned jsem usnul. Nezdálo se to ani chvíli a probudil mě Oliver.
"Tati," třásl semnou. "Tati."
"Co je, zlato?" zeptal jsem se trochu opile a zadíval se na hodiny na nočním stolku. Byly tři hodiny ráno.
"Kde je Thomas?"
"Odešel. Proč nespíš?" zadíval jsem se na něj v příšeří ložnice.
"Zdál se mi ošklivý sen," přiznal Oliver. "Nemůžu spát s tebou?"
"Samozřejmě," vzal jsem ho za ruku a nechal ho vklouznout ke mně pod peřinu. Pohladil jsem ho po vlasech a dal mu pusu na čelo.
"Dobrou, broučku."
"Dobrou, tati."